Údolí Pearse, národní park Kahurangi

Čau lidi, další video a par fotek z jednoho podařeneho víkendu. Všechno podstatné se dozvíte ve videu, tak jen co bylo poté. Ty lovce jsem potkal i cestou zpátky a pak jsem přebrodil řeku v jejich káře, coz byla docela úleva. A zadek mě z toho kola bolel ještě dva dny.

 

Ngatimoti

Par fotek z dnešního cyklovyletu do Ngatimoti. Původně jsem chtěl jet někam úplně jinam (ne 25km daleko), ale byla krásná viditelnost a Mount Arthur konečně nebyla ukryta v mracich. Fotky snad nejsou úplně nejhorší, ale stále se učím ovládnout můj novy Fuji x20. Filtry jsou už na cestě, takže porad bude co se učit. A to kolo je spíše dětské velikosti, takže mě příšerně boli kolena a zadek. Foceno navíc témeř v protisvetle a dlouho před zlatou hodinou, takže daleko ideálních podmínek. 

Farewell spit a okolí

Po dlouhe době zase něco ze Zélandu. Tenhle výlet proběhl asi před dvěma měsíci a jel jsem s klukama, co tehdy pracovali ve stejném sadu. Jeli jsme asi sto kilaku na Farewell spit a pak ještě na par zajímavých míst v okolí.

Odkud jsme to přišli? Však jsme se tam začali propadat do velkého písku skoro po kolena, což už přestávala byt legrace, ale my si všimli té cedule až zpětně. 

Golden bay - video

Další video ze Zelandu. Tentokrat trochu starší, předvánoční.

Kaikoura - velrybí video

Video k poslednímu příspěvku. V posledni době me docela bavi natáčet podobná videa a taky se da natáčet skoro všechno, takže se mate ještě na co těšit.

Stopem na velryby

Tak jednou pro změnu něco aktuálního. Před par dny jsem měl narozeniny a na oslavu toho, ze uz nejsem dvacatnik, jsem vyrazil do Kaikoury. Co tam? Je to vyhlášené místo na pozorování mořské fauny, delfínů, tuleňů a především velryb.

A protože nemám penize na rozhazování, nebo teda mám, ale ještě je rozhazovat nechci, tak jsem jel stopem. Je to asi 400 km a tak jsem si na to dal cely den. Se stopovanim mám nulové zkušenosti. Nemám rad ten pocit, kdy svou cestu nemám ve své moci a musím spoléhat na dobrodiní ostatních. Na druhou stranu času bylo dost a da se tak významné ušetřit, tak jsem to prubnul. Šlo to docela dobře, cestu tam jsem dal na čtyři stopy, rodinku jedoucí do Nelsonu, naborčího do továrny kousek za Nelson, pana jedoucího do Havelocku a pak mladého Němce jedoucího az do Christchurch. Od Nelsonu se mnou stopoval jeden mladý Francouz, ktery jel taky do Kaikoury. Jeli jsme po nádherné ceste vynoucí se hned vedle pacifického pobřeží a na úpatí vysokých hor. Proste nadhera. Cestou byla vidět spousta lidi potápějících se u tuleňů či chytajících ryby. Na oběd jsme zastavili v Kekerengu, kde si kousek od pláže hráli delfíni. Prvni, co jsem tu viděl. Skákali si, delali salta a vůbec blbli.


Kaikoura je menší městečko, ktere žije výhradně z cestovního ruchu. Pozorování velryb jsem měl rezervováno předem na další den, protože je sezóna a dost nával. Tak jsem se šel projít k seal colony, tj. kolonii tuleňů. Uz bylo docela pozdě, ale jeden tam ještě byl a pozoval. Cestou se stala veselá věc. Přišel ke mně chlapík s tim, ze je křesťan a nerad vyhazuje jídlo, tak jestli nechci polovinu crayfish, coz je langusta, pokud se nepletu. Tedy docela drahá zalezitost, kterou jsem v zivote nemel. Tak mi raději i ukázal jak na to. Byla vynikající. To potěší a dost pochybuju, ze by věděl o mých narozeninách.


Kaikoura lezi na malickatem poloostrově s krásnými útesy, ktere začínají právě u té kolonie tuleňů. Tak si říkám, ze se tam mrknu na chvíli. No dopadlo to tak, ze jsem během čtyř hodin obešel cely poloostrov. Posledni hodinu v úplne tmě lesem, kdy jsem si musel svítit ipadem.


V sobotu jsem šel rano na ty velryby. More bylo docela divocejsi, i kdyz to tak z fotek nemusí vypadat. Loď si to valila slušnou rychlosti a dost tvrdě přitom narážela na vlny. Netrvalo dlouho a Číňané, kterých byla dobra polovina, zacali plnit pytliky svoji snídani.


Velryb je mozno spatřit spousta, ale výpravy se soustředí na sperm whale, neboli vorvaně, na které je evidentně největší spoleh, ze se ukážou. Jakmile jsem dojeli na místo, kudy plují (je tu 1600 m hluboký kaňón se studenou vodou z Antarktidy, kde maji dost potravy), zrovna se jeden vorvaň ponořil. Každých přibližně 50 minut musí vystoupat na hladinu, aby se okyslicil, takže jsme čekali, az mu dojde šťáva. Maji to vázne vychytany, nad morem krouží vrtulnik a letadlo stejne společnosti, takže ho (vždy to jsou samci, protože ti vydrží zdejší zimu, jsou větší a maji silnější tukovou vrstvu) po vynoreni najdou skoro okamžitě a daji vědet lodím, kam maji jet. Nakonec jsme vorvaně pozorovali asi šest minut. Drželi jsme se bokem a tak dvacet metru za nim, byt blížeji muže byt nebezpečné. Je to opravdu zážitek jako kráva, vidět něco tak velkého na vlastní oči. V tu chvíli by me do te vody nedostali ani párem volů. Uplne jsem si vzpomněl na Čelisti a hlásku o tom, ze potřebujeme větší loď. Nejuzasnejsi je chvíle, kdy se chystá ponořit, protože to právě zamava svou zadni ploutví. Pak uz jsme museli zpátky. Celá plavba trvala skoro tři hodiny.

Cestou zpět jsem měl velkou kliku, z Kaikoury me vzal az do Blenheimu jeden hudebník a pak az do Motueky dva mladi kluci z Rakouska, kteří jeli na pláž Kaiteriteri. Posledni události stojící za zmínku je Pelorus river, kde se natáčely scény do Hobbita.


Úplně na konec něco, co mě porad dostává do kolen. Tohle video je jen par tydnu staré a ukazuje, co můžete zažít při projížďce na kajaku u Kaikoury. Tohle bych rozdychal dlouho, zvlášť kdyz vezmete do úvahy, čeho je tohle zvire schopný!

Cestování po Severním ostrově

Protože jsem v posledni době čím dal línější cokoliv psát, tak aspoň video z cestování po Severním ostrově, než se dostanu k tomu, pokud vůbec, abych to nějak písemně ventiloval. To cestování je ze začátku listopadu, ale video jsem spíchl až dneska. Tak indžoj!

Pozdrav z Hory osudu

Krátké, ale snad zajimavé a vtipné video z národního parku Tongariro. Je to neupravený, takže stoprocentně autentické.

S bakalářem do světa

Už je to víc než měsíc, co jsem dokončil svá studia, tak by se slušelo se o tom aspoň trochu zmínit. Tak zaprvé dokončit bakalářské studium koreanistiky mi trvalo čtyři roky. Můžou za to hlavně dvě skutečnosti. Skoro celý třetí ročník jsem byl v Koreji, což byla sice úžasná doba, ale bakalářka se tam napsat nedá. Po návratu jsem sice stihl udělat všechny zkoušky, ale bez bakalářky vás ke státnicím pustí dost těžko. Další rok jsem nastoupil do čtvrťáků, pokud se to tak dá říct. Papírově jsem byl studen bakaláře, ale chodil jsem na všechny předměty magistra. V pololetí jsem si udělal většinu zkoušek, ale postupem času bylo čím dal jasnější, že kvůli administrativním omezením nemůžu dokončit magistra za dva roky, protože nejde zadat téma diplomky, když nemate hotového bakaláře. Takže v druhém pololetí jsem už na všechny předměty nechodil a soustředil jsem se na psaní své bakalářky, což mě moc bavilo, a chodil jsem na pár jazykových hodin, abych dal jazykovou část státnic a nevypadl z toho úplně. Rovněž zasedla rodinná rada a bylo mi oznámeno, že pokud chci studovat magistra, tak si ho musim financovat sam. Dalkove se studovat neda, pri praci bych to nezvladal, takze bylo vymalovano. Chvíli mi trvalo se s tim srovnat, ale nakonec mi to situaci celkem ulehčilo. Navíc je otázka, zda bych na magisterský program stačil. Zejména jazykové hodiny jsou dost drsné a srovnání s mými spolužáky pro mě nevycházelo zrovna nejlépe. Oni jsou třída, dají magistra v pohodě, já jsem průměr a hodně bych se cukal, navíc s nejistým výsledkem.

Na léto už jsem měl zajištěný program, počtvrté do Států na tábor. Takže na státnice jsem musel na první termín, přelom května a června. Největší strach jsem měl z jazyka, na obhajobu a dějiny jsem si celkem věřil a u literatury jsem si říkal, že to nějak dám. Den D bylo úterý pátého června. Byli jsme tam tři, na bakaláře jenom já, holky na magistra. Asi proto se začalo se mnou. První byla obhajoba. Práci jsem průběžně konzultoval a měl jsem k dispozici oba posudky, takže jsem věděl, že to bude dobrý. Představil jsem práci a pak jsme si prostě povídali o filmech. Rozhodně to není zkoušení z toho, co jste napsali do práce.

Následovala zkouška z jazyka. Dostal jsem text na dvě stránky a čas na to, abych si ho přečetl. Elektronický slovník jsem použít nemohl, pouze papírový, ale o ten jsem se navíc musel podělit, takže jsem si ve výsledku vyhledal jedno slovíčko. Byla tam spousta věcí, kterým jsem nerozuměl, ale aspoň jsem pochopil, o čem ten celý text je. Pak jsem to měl v korejštině shrnout, což asi nebyla moje nejzářnější minuta, ale pár vět padlo. Pak jsme se pustili do překladu jednoho delšího odstavce. To už celkem šlo, až mě to samotného překvapilo. Nakonec otázka na teorii, konkrétně podmínkové věty. Celkově jsem měl z jazyka pocit, že to určitě mám. Samozřejmě ne na jedna, ale byl jsem si jistý, že bylo celkem slušný a mělo by to stačit přinejhorším na trojku, čímž se mi hodně ulevilo.

Třetí na řadu přišly dějiny. Vyfasoval jsem prezidenta Pak Čong-huiho, což je tak nesmírně důležitá a často propíraná osoba, že o ní musí něco vědět každý. Za chvilku se otázka zúžila na jeho vztah k Japonsku, takže jsme se bavili o normalizaci korejsko-japonských vztahů a mezinárodní situaci obecně. Byl to velmi zajímavý rozhovor, zejména když jsem nemluvil já.

Poslední na řadu přišla literatura. Vzhledem k tomu, že jsem zkoušku z ní dělal ani ne měsíc před státnicemi, tak jsme se bavili o literatuře spíše obecněji a já to stáčel na literaturu versus film, protože jsem viděl spoustu zfilmovaných povídek a románů. Ukončili jsme to zamyšlením nad úrovní korejského humoru, což by bylo nesmírně zajímavé téma na detailnější zpracování, kdyby se do něho chtěl někdo pustit.

Následně mě vyhodili z místnosti, dali hlavy dohromady a zavolali mě na verdikt. Obhajoba 1, jazyk 2, dějiny 1 a literatura 1. Slušný, ne? Ani jsem tak dobrý známky nečekal. Tak jako vím, že nejsem úplnej idiot, ale tohle bylo příjemný překvapení. Abych parafrázoval doktora Glomba: „Jevím známky pochopení.“ Doktor Horák se zeptal, co si z koreanistiky odnesu. Tak povídám, že hlavně spoustu krásných vzpomínek a snad i nějaké vzdělání. Nejsem zvyklý říkat takovéto výlevy nahlas, natož před svými profesory, maximálně je naškrábat na blog. Doktor na to s úsměvem, že asi zamáčkne slzu. Inu, dojemná chvíle to byla :). Poté, co mi všichni pogratulovali, mi ještě několikrát řekli, že mám u nich dveře vždycky otevřené. To je od nich moc milé, a přestože si myslím, že se nejspíše nevrátím, tak si toho moc vážím.

Co dál? Ted jsem až do 11. září v USA (žádné cestování po táboře, peníze padnou na začátky u Kiwáků) a na konci října odlétám na Zéland (cestou mám šestidenní zastávku na Taiwanu), nejlépe na rok či ještě o trochu déle. Cíl je si něco vydělat, trochu si zacestovat a taky si zlepšit angličtinu, což je běh na dlouho trať. A pokud jde o dlouhodobější plán, tak prací, kterou bych si dovedl představit jako ideální pro mě, by bylo prakticky cokoliv na českém velvyslanectví v Soulu. To by bylo žúžo dobrodružství!

Pro ty, ktere nahodou zajima ma prace (postupne ji sem celou nahraju), tady je posudek oponenta.

Posudek oponenta na bakalářskou práci Vojtěcha Pitry

Dějiny korejské kinematografie v kontextu světové kinematografie


Téměř sto stran textu a dvacet dalších stran příloh svědčí minimálně o zaujetí Vojtěcha Pitry pro téma korejský film. S tímto vyhraněným zájmem ovšem už na svá studia přišel a během téměř čtyř let se stal prvním z našich studentů, kdo tematiku dějin korejského filmu rozpracoval.


Text je koncipován chronologicky a mapuje korejskou kinematografii od počátků po současnost; každý větší celek je uveden celkovou charakteristikou světových trendů a nejvýraznějších osobností či děl, takže poměrně plasticky zařazuje korejskou produkci do kontextu. Tímto způsobem je bez větších změn pojata celá práce s tím, že u korejské produkce se autor vždy soustředí na nejvýraznější filmy desetiletí nebo nové vlny, popíše a rozebere je; takto je podchyceno to nejdůležitější, co v korejské kinematografii vzniklo a co stojí za pozornost.


Práci doplňují přílohy, z nichž každá je podstatná, nadstandardní je zde rejstřík, vhodný pro každého potencionálního čtenáře nebo člověka, který bude chtít s verzí bakalářské práce efektivně pracovat; stejně tak velkou pomocí jsou přehledy filmové produkce v jednotlivých desetiletích, přehled nejvýraznějších osobností korejského filmu, ukázky plakátů a zejména – pro nejrychlejší seznámení se s problematikou – chronologie.


Ambicí autora práce nebyla analýza, ani deskripce některého z období (ta jsou opravdu překvapivě zajímavá, zvláště svým modernismem a schopností absorbovat moderní prvky v této oblasti v době, kdy byla Korea velmi zaostalá a bránila se jakýmkoliv systémovým změnám; je evidentní, že některá nepříliš podstatná nebo sledovaná umělecká odvětví mohou mít i jednodušší start, protože nemají tak silnou cenzuru). Vojtěch Pitra podal sumář, který poslouží všem, kdo se chtějí filmovými dějinami Koreje zaobírat. Jeho perspektiva není vyloženě vyhraněná, nejde tedy ani tak o práci s metodologií estetickou, ale ani koreanistickou; výsledek je ovšem úctyhodný a na bakalářskou práci nadstandardně celistvý bez výraznějších hluchých míst. Je třeba také zdůraznit, že autor práce musel většinu děl, o nichž se zmiňuje podrobněji, ale i mnoho dalších, shlédnout, což bylo jen z hlediska času velmi náročné.


Pokud je zadané téma široké, a v tomto případě jde o souhrnné zpracování dějin korejské kinematografie (tedy sto let), nelze se vyhnout určité simplifikaci, přesto práce vykazuje dobrou znalost problematiky, schopnost pracovat s velkým množstvím materiálu, třídit ho, akcentovat podstatné (zde díla, autory, trendy s návaznosti na světovou produkci); pracovat též s ideologicky podbarvenými a zkreslenými informacemi atd.


Práce byla průběžně konzultována i prezentována (vzhledem k zájmu několikrát po sobě, takže lze zodpovědně potvrdit, že znalosti Vojtěcha Pitry jsou podstatně širší a detailnější, než mu rozsah dovoluje prokázat) a po určitých nutných úpravách bych ji doporučila k vydání jako příručku pro širší veřejnost. Samozřejmě lze v textu najít drobné chyby, ty jsou podle mého způsobeny spíše nepozorností nebo přehlédnutím než neznalostí.


Z uvedeného je patrné, že práci Vojtěcha Pitry považuji za výbornou, zralou, že splňuje všechna kritéria, kladená na tento typ prací, a že ji


DOPORUČUJI K OBHAJOBĚ.


Navrhované hodnocení: výborně

V Praze, 29.5 2012

Doc. PhDr. Miriam Löwensteinová, Ph.D.

oponentka

A jeste jedna legrace.

Zaznam o prubehu obhajoby

Student představil svou práci z hlediska obsahu a použité metodologie se zvláštním zřetelem na
specifické rysy korejské kinematografie. V diskusi odpověděl na vznesené dotazy o povaze reflexe
vnitropolitické situace v korejských dílech (doc. Löwensteinová), problematiky zfilmování
původních korejských literárních předloh (doc. Löwensteinová), a postavení korejské komedie na
korejském trhu a při zahraničním exportu (V.Glomb). Vzhledem ke kvalitám práce, na nichž se
všichni zkoušející shodli, se členové komise usnesli práci ohodnotit známkou výborně.

Working holiday vízum na Zéland

Před pár dny jsem byl na kanadské ambasádě kvůli tranzitnímu vízu pro mezipřistání v Montrealu. Mezitím jsem se rozhodl, že po Státech se vydám na rok na Zéland, abych si tam trochu vydělal a pocestoval. Když to neudělám teď, tak už nikdy, takže váhat není na místě. Prvním krokem je vyřízení víza. Velmi pozitivní věcí je fakt, že k tomu nepotřebujete pas. Ten můj totiž teď visí někde na kanadské ambasádě, ale Zéland jede elektronicky, takže stačí znát číslo svého pasu a jeho platnost a nepotřebujete ho mít fyzicky u sebe a už vůbec nepotřebujete nikam chodit a odevzdávat milion papírů. Nějaký lejstra potřebovat budete, ale budete je odevzdávat až imigračním úředníkům po příletu. Vízum, o které žádám, je working holiday a to má několik specifik. Platí na rok a můžete si o něho zažádat jen jednou. Nemusíte být studentem (na rozdíl J1 víza na léto do Států) a může vám být až 35let (USA do 30). Pro Českou republiku je vyčleněno 1200 míst ročně a je lepší si zažádat dřív, dokud jsou místa. Platit začne až vstupem do země, takže i když se chystám na Zéland až někdy v říjnu, vízum už můžu mít vyřízené teď. Pitomé je, že bychom měli střídat práci každé tři měsíce, ale prý se to dá obejít žádosti zaměstnavatele o výjimku. Když vyplníte žádost na netu, jste hned požádáni o zaplacení víza, které stojí 140 NZD. Pak by už jen mělo přijít vízum, asi mejlem. Ještě ho nemám, žádal jsem v pátek. Podmínkou by mělo být zakoupení zpáteční letenky (nebo mít dost peněz na její zakoupení), ale ta nemusí být zpáteční k nám, ale prostě pryč ze Zélandu. Protože já bych nerad letěl přímo zpátky, rád bych se cestou zpět někde stavil. Ještě nevím přesně kde, ale vymýšlení tohohle bude ta největší zábava. 

Taky musíte doložit, že nemáte tuberkulózu. Občané České republiky to dokládat nemusí, protože naše milá vlast je na seznamu zemí, které Zéland věří, že ji tu běžně nemáme. Ale bohužel takhle nevěří Korejské republice, a protože jsem tam byl více než tři měsíce, tak musím na rentgen plic. Ten nesmí být starší než tři měsíce, takže až po návratu ze Států. Musíte na něj k ověřeným doktorům, kteří z toho mají slušný kšeft. Kompletní vyšetření k žádosti o vízum třeba do Austrálie může stát přes čtyři tisíce. Zéland chce jen rentgen plic a ve vojenské nemocnici mi řekli, že za čtyři až pět stovek mi ho udělají a naštěstí jsou na seznamu ověřených pracovišť. I bez objednání. Teď ještě nevím, co všechno budou na imigračním chtít, asi nějaký důkazy o vaši finanční situaci nebo beztrestnosti a tak. Ale v tuto chvíli to k vízu nepotřebujete.