Dalsi videodenik je o jednom zazitku z new yorskeho baru, ktery krasne ukazuje, jak se v Americe chovaji k zakaznikum. Plus nejake ty pohyblive obrazky z Velkeho jablka.
Zobrazují se příspěvky se štítkemNew York. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemNew York. Zobrazit všechny příspěvky
středa 15. srpna 2012
pátek 10. srpna 2012
Videodenik 2 - Bronx & Manhattan na kole
A je tu dalsi videodenik. Tentokrat o tom, jak jsem si v NYC vyrazil na kole. Chtel jsem jet jen do Bronxu, ale protoze jsem mel jeste dost casu i sil, tak jsem objel skoro cely Manhattan. Tady je video i s nejakym tim komentarem.
neděle 22. července 2012
S bakalářem do světa
Už je to víc než měsíc, co jsem dokončil svá studia, tak by se slušelo se o tom aspoň trochu zmínit. Tak zaprvé dokončit bakalářské studium koreanistiky mi trvalo čtyři roky. Můžou za to hlavně dvě skutečnosti. Skoro celý třetí ročník jsem byl v Koreji, což byla sice úžasná doba, ale bakalářka se tam napsat nedá. Po návratu jsem sice stihl udělat všechny zkoušky, ale bez bakalářky vás ke státnicím pustí dost těžko. Další rok jsem nastoupil do čtvrťáků, pokud se to tak dá říct. Papírově jsem byl studen bakaláře, ale chodil jsem na všechny předměty magistra. V pololetí jsem si udělal většinu zkoušek, ale postupem času bylo čím dal jasnější, že kvůli administrativním omezením nemůžu dokončit magistra za dva roky, protože nejde zadat téma diplomky, když nemate hotového bakaláře. Takže v druhém pololetí jsem už na všechny předměty nechodil a soustředil jsem se na psaní své bakalářky, což mě moc bavilo, a chodil jsem na pár jazykových hodin, abych dal jazykovou část státnic a nevypadl z toho úplně. Rovněž zasedla rodinná rada a bylo mi oznámeno, že pokud chci studovat magistra, tak si ho musim financovat sam. Dalkove se studovat neda, pri praci bych to nezvladal, takze bylo vymalovano. Chvíli mi trvalo se s tim srovnat, ale nakonec mi to situaci celkem ulehčilo. Navíc je otázka, zda bych na magisterský program stačil. Zejména jazykové hodiny jsou dost drsné a srovnání s mými spolužáky pro mě nevycházelo zrovna nejlépe. Oni jsou třída, dají magistra v pohodě, já jsem průměr a hodně bych se cukal, navíc s nejistým výsledkem.
Na léto už jsem měl zajištěný program, počtvrté do Států na tábor. Takže na státnice jsem musel na první termín, přelom května a června. Největší strach jsem měl z jazyka, na obhajobu a dějiny jsem si celkem věřil a u literatury jsem si říkal, že to nějak dám. Den D bylo úterý pátého června. Byli jsme tam tři, na bakaláře jenom já, holky na magistra. Asi proto se začalo se mnou. První byla obhajoba. Práci jsem průběžně konzultoval a měl jsem k dispozici oba posudky, takže jsem věděl, že to bude dobrý. Představil jsem práci a pak jsme si prostě povídali o filmech. Rozhodně to není zkoušení z toho, co jste napsali do práce.
Následovala zkouška z jazyka. Dostal jsem text na dvě stránky a čas na to, abych si ho přečetl. Elektronický slovník jsem použít nemohl, pouze papírový, ale o ten jsem se navíc musel podělit, takže jsem si ve výsledku vyhledal jedno slovíčko. Byla tam spousta věcí, kterým jsem nerozuměl, ale aspoň jsem pochopil, o čem ten celý text je. Pak jsem to měl v korejštině shrnout, což asi nebyla moje nejzářnější minuta, ale pár vět padlo. Pak jsme se pustili do překladu jednoho delšího odstavce. To už celkem šlo, až mě to samotného překvapilo. Nakonec otázka na teorii, konkrétně podmínkové věty. Celkově jsem měl z jazyka pocit, že to určitě mám. Samozřejmě ne na jedna, ale byl jsem si jistý, že bylo celkem slušný a mělo by to stačit přinejhorším na trojku, čímž se mi hodně ulevilo.
Třetí na řadu přišly dějiny. Vyfasoval jsem prezidenta Pak Čong-huiho, což je tak nesmírně důležitá a často propíraná osoba, že o ní musí něco vědět každý. Za chvilku se otázka zúžila na jeho vztah k Japonsku, takže jsme se bavili o normalizaci korejsko-japonských vztahů a mezinárodní situaci obecně. Byl to velmi zajímavý rozhovor, zejména když jsem nemluvil já.
Poslední na řadu přišla literatura. Vzhledem k tomu, že jsem zkoušku z ní dělal ani ne měsíc před státnicemi, tak jsme se bavili o literatuře spíše obecněji a já to stáčel na literaturu versus film, protože jsem viděl spoustu zfilmovaných povídek a románů. Ukončili jsme to zamyšlením nad úrovní korejského humoru, což by bylo nesmírně zajímavé téma na detailnější zpracování, kdyby se do něho chtěl někdo pustit.
Následně mě vyhodili z místnosti, dali hlavy dohromady a zavolali mě na verdikt. Obhajoba 1, jazyk 2, dějiny 1 a literatura 1. Slušný, ne? Ani jsem tak dobrý známky nečekal. Tak jako vím, že nejsem úplnej idiot, ale tohle bylo příjemný překvapení. Abych parafrázoval doktora Glomba: „Jevím známky pochopení.“ Doktor Horák se zeptal, co si z koreanistiky odnesu. Tak povídám, že hlavně spoustu krásných vzpomínek a snad i nějaké vzdělání. Nejsem zvyklý říkat takovéto výlevy nahlas, natož před svými profesory, maximálně je naškrábat na blog. Doktor na to s úsměvem, že asi zamáčkne slzu. Inu, dojemná chvíle to byla :). Poté, co mi všichni pogratulovali, mi ještě několikrát řekli, že mám u nich dveře vždycky otevřené. To je od nich moc milé, a přestože si myslím, že se nejspíše nevrátím, tak si toho moc vážím.
Co dál? Ted jsem až do 11. září v USA (žádné cestování po táboře, peníze padnou na začátky u Kiwáků) a na konci října odlétám na Zéland (cestou mám šestidenní zastávku na Taiwanu), nejlépe na rok či ještě o trochu déle. Cíl je si něco vydělat, trochu si zacestovat a taky si zlepšit angličtinu, což je běh na dlouho trať. A pokud jde o dlouhodobější plán, tak prací, kterou bych si dovedl představit jako ideální pro mě, by bylo prakticky cokoliv na českém velvyslanectví v Soulu. To by bylo žúžo dobrodružství!
Pro ty, ktere nahodou zajima ma prace (postupne ji sem celou nahraju), tady je posudek oponenta.
Posudek oponenta na bakalářskou práci Vojtěcha Pitry
Dějiny korejské kinematografie v kontextu světové kinematografie
Téměř sto stran textu a dvacet dalších stran příloh svědčí minimálně o zaujetí Vojtěcha Pitry pro téma korejský film. S tímto vyhraněným zájmem ovšem už na svá studia přišel a během téměř čtyř let se stal prvním z našich studentů, kdo tematiku dějin korejského filmu rozpracoval.
Text je koncipován chronologicky a mapuje korejskou kinematografii od počátků po současnost; každý větší celek je uveden celkovou charakteristikou světových trendů a nejvýraznějších osobností či děl, takže poměrně plasticky zařazuje korejskou produkci do kontextu. Tímto způsobem je bez větších změn pojata celá práce s tím, že u korejské produkce se autor vždy soustředí na nejvýraznější filmy desetiletí nebo nové vlny, popíše a rozebere je; takto je podchyceno to nejdůležitější, co v korejské kinematografii vzniklo a co stojí za pozornost.
Práci doplňují přílohy, z nichž každá je podstatná, nadstandardní je zde rejstřík, vhodný pro každého potencionálního čtenáře nebo člověka, který bude chtít s verzí bakalářské práce efektivně pracovat; stejně tak velkou pomocí jsou přehledy filmové produkce v jednotlivých desetiletích, přehled nejvýraznějších osobností korejského filmu, ukázky plakátů a zejména – pro nejrychlejší seznámení se s problematikou – chronologie.
Ambicí autora práce nebyla analýza, ani deskripce některého z období (ta jsou opravdu překvapivě zajímavá, zvláště svým modernismem a schopností absorbovat moderní prvky v této oblasti v době, kdy byla Korea velmi zaostalá a bránila se jakýmkoliv systémovým změnám; je evidentní, že některá nepříliš podstatná nebo sledovaná umělecká odvětví mohou mít i jednodušší start, protože nemají tak silnou cenzuru). Vojtěch Pitra podal sumář, který poslouží všem, kdo se chtějí filmovými dějinami Koreje zaobírat. Jeho perspektiva není vyloženě vyhraněná, nejde tedy ani tak o práci s metodologií estetickou, ale ani koreanistickou; výsledek je ovšem úctyhodný a na bakalářskou práci nadstandardně celistvý bez výraznějších hluchých míst. Je třeba také zdůraznit, že autor práce musel většinu děl, o nichž se zmiňuje podrobněji, ale i mnoho dalších, shlédnout, což bylo jen z hlediska času velmi náročné.
Pokud je zadané téma široké, a v tomto případě jde o souhrnné zpracování dějin korejské kinematografie (tedy sto let), nelze se vyhnout určité simplifikaci, přesto práce vykazuje dobrou znalost problematiky, schopnost pracovat s velkým množstvím materiálu, třídit ho, akcentovat podstatné (zde díla, autory, trendy s návaznosti na světovou produkci); pracovat též s ideologicky podbarvenými a zkreslenými informacemi atd.
Práce byla průběžně konzultována i prezentována (vzhledem k zájmu několikrát po sobě, takže lze zodpovědně potvrdit, že znalosti Vojtěcha Pitry jsou podstatně širší a detailnější, než mu rozsah dovoluje prokázat) a po určitých nutných úpravách bych ji doporučila k vydání jako příručku pro širší veřejnost. Samozřejmě lze v textu najít drobné chyby, ty jsou podle mého způsobeny spíše nepozorností nebo přehlédnutím než neznalostí.
Z uvedeného je patrné, že práci Vojtěcha Pitry považuji za výbornou, zralou, že splňuje všechna kritéria, kladená na tento typ prací, a že ji
DOPORUČUJI K OBHAJOBĚ.
Navrhované hodnocení: výborně
V Praze, 29.5 2012
Doc. PhDr. Miriam Löwensteinová, Ph.D.
oponentka
A jeste jedna legrace.
Zaznam o prubehu obhajoby
Student představil svou práci z hlediska obsahu a použité metodologie se zvláštním zřetelem na
specifické rysy korejské kinematografie. V diskusi odpověděl na vznesené dotazy o povaze reflexe
vnitropolitické situace v korejských dílech (doc. Löwensteinová), problematiky zfilmování
původních korejských literárních předloh (doc. Löwensteinová), a postavení korejské komedie na
korejském trhu a při zahraničním exportu (V.Glomb). Vzhledem ke kvalitám práce, na nichž se
všichni zkoušející shodli, se členové komise usnesli práci ohodnotit známkou výborně.
Na léto už jsem měl zajištěný program, počtvrté do Států na tábor. Takže na státnice jsem musel na první termín, přelom května a června. Největší strach jsem měl z jazyka, na obhajobu a dějiny jsem si celkem věřil a u literatury jsem si říkal, že to nějak dám. Den D bylo úterý pátého června. Byli jsme tam tři, na bakaláře jenom já, holky na magistra. Asi proto se začalo se mnou. První byla obhajoba. Práci jsem průběžně konzultoval a měl jsem k dispozici oba posudky, takže jsem věděl, že to bude dobrý. Představil jsem práci a pak jsme si prostě povídali o filmech. Rozhodně to není zkoušení z toho, co jste napsali do práce.
Následovala zkouška z jazyka. Dostal jsem text na dvě stránky a čas na to, abych si ho přečetl. Elektronický slovník jsem použít nemohl, pouze papírový, ale o ten jsem se navíc musel podělit, takže jsem si ve výsledku vyhledal jedno slovíčko. Byla tam spousta věcí, kterým jsem nerozuměl, ale aspoň jsem pochopil, o čem ten celý text je. Pak jsem to měl v korejštině shrnout, což asi nebyla moje nejzářnější minuta, ale pár vět padlo. Pak jsme se pustili do překladu jednoho delšího odstavce. To už celkem šlo, až mě to samotného překvapilo. Nakonec otázka na teorii, konkrétně podmínkové věty. Celkově jsem měl z jazyka pocit, že to určitě mám. Samozřejmě ne na jedna, ale byl jsem si jistý, že bylo celkem slušný a mělo by to stačit přinejhorším na trojku, čímž se mi hodně ulevilo.
Třetí na řadu přišly dějiny. Vyfasoval jsem prezidenta Pak Čong-huiho, což je tak nesmírně důležitá a často propíraná osoba, že o ní musí něco vědět každý. Za chvilku se otázka zúžila na jeho vztah k Japonsku, takže jsme se bavili o normalizaci korejsko-japonských vztahů a mezinárodní situaci obecně. Byl to velmi zajímavý rozhovor, zejména když jsem nemluvil já.
Poslední na řadu přišla literatura. Vzhledem k tomu, že jsem zkoušku z ní dělal ani ne měsíc před státnicemi, tak jsme se bavili o literatuře spíše obecněji a já to stáčel na literaturu versus film, protože jsem viděl spoustu zfilmovaných povídek a románů. Ukončili jsme to zamyšlením nad úrovní korejského humoru, což by bylo nesmírně zajímavé téma na detailnější zpracování, kdyby se do něho chtěl někdo pustit.
Následně mě vyhodili z místnosti, dali hlavy dohromady a zavolali mě na verdikt. Obhajoba 1, jazyk 2, dějiny 1 a literatura 1. Slušný, ne? Ani jsem tak dobrý známky nečekal. Tak jako vím, že nejsem úplnej idiot, ale tohle bylo příjemný překvapení. Abych parafrázoval doktora Glomba: „Jevím známky pochopení.“ Doktor Horák se zeptal, co si z koreanistiky odnesu. Tak povídám, že hlavně spoustu krásných vzpomínek a snad i nějaké vzdělání. Nejsem zvyklý říkat takovéto výlevy nahlas, natož před svými profesory, maximálně je naškrábat na blog. Doktor na to s úsměvem, že asi zamáčkne slzu. Inu, dojemná chvíle to byla :). Poté, co mi všichni pogratulovali, mi ještě několikrát řekli, že mám u nich dveře vždycky otevřené. To je od nich moc milé, a přestože si myslím, že se nejspíše nevrátím, tak si toho moc vážím.
Co dál? Ted jsem až do 11. září v USA (žádné cestování po táboře, peníze padnou na začátky u Kiwáků) a na konci října odlétám na Zéland (cestou mám šestidenní zastávku na Taiwanu), nejlépe na rok či ještě o trochu déle. Cíl je si něco vydělat, trochu si zacestovat a taky si zlepšit angličtinu, což je běh na dlouho trať. A pokud jde o dlouhodobější plán, tak prací, kterou bych si dovedl představit jako ideální pro mě, by bylo prakticky cokoliv na českém velvyslanectví v Soulu. To by bylo žúžo dobrodružství!
Pro ty, ktere nahodou zajima ma prace (postupne ji sem celou nahraju), tady je posudek oponenta.
Posudek oponenta na bakalářskou práci Vojtěcha Pitry
Dějiny korejské kinematografie v kontextu světové kinematografie
Téměř sto stran textu a dvacet dalších stran příloh svědčí minimálně o zaujetí Vojtěcha Pitry pro téma korejský film. S tímto vyhraněným zájmem ovšem už na svá studia přišel a během téměř čtyř let se stal prvním z našich studentů, kdo tematiku dějin korejského filmu rozpracoval.
Text je koncipován chronologicky a mapuje korejskou kinematografii od počátků po současnost; každý větší celek je uveden celkovou charakteristikou světových trendů a nejvýraznějších osobností či děl, takže poměrně plasticky zařazuje korejskou produkci do kontextu. Tímto způsobem je bez větších změn pojata celá práce s tím, že u korejské produkce se autor vždy soustředí na nejvýraznější filmy desetiletí nebo nové vlny, popíše a rozebere je; takto je podchyceno to nejdůležitější, co v korejské kinematografii vzniklo a co stojí za pozornost.
Práci doplňují přílohy, z nichž každá je podstatná, nadstandardní je zde rejstřík, vhodný pro každého potencionálního čtenáře nebo člověka, který bude chtít s verzí bakalářské práce efektivně pracovat; stejně tak velkou pomocí jsou přehledy filmové produkce v jednotlivých desetiletích, přehled nejvýraznějších osobností korejského filmu, ukázky plakátů a zejména – pro nejrychlejší seznámení se s problematikou – chronologie.
Ambicí autora práce nebyla analýza, ani deskripce některého z období (ta jsou opravdu překvapivě zajímavá, zvláště svým modernismem a schopností absorbovat moderní prvky v této oblasti v době, kdy byla Korea velmi zaostalá a bránila se jakýmkoliv systémovým změnám; je evidentní, že některá nepříliš podstatná nebo sledovaná umělecká odvětví mohou mít i jednodušší start, protože nemají tak silnou cenzuru). Vojtěch Pitra podal sumář, který poslouží všem, kdo se chtějí filmovými dějinami Koreje zaobírat. Jeho perspektiva není vyloženě vyhraněná, nejde tedy ani tak o práci s metodologií estetickou, ale ani koreanistickou; výsledek je ovšem úctyhodný a na bakalářskou práci nadstandardně celistvý bez výraznějších hluchých míst. Je třeba také zdůraznit, že autor práce musel většinu děl, o nichž se zmiňuje podrobněji, ale i mnoho dalších, shlédnout, což bylo jen z hlediska času velmi náročné.
Pokud je zadané téma široké, a v tomto případě jde o souhrnné zpracování dějin korejské kinematografie (tedy sto let), nelze se vyhnout určité simplifikaci, přesto práce vykazuje dobrou znalost problematiky, schopnost pracovat s velkým množstvím materiálu, třídit ho, akcentovat podstatné (zde díla, autory, trendy s návaznosti na světovou produkci); pracovat též s ideologicky podbarvenými a zkreslenými informacemi atd.
Práce byla průběžně konzultována i prezentována (vzhledem k zájmu několikrát po sobě, takže lze zodpovědně potvrdit, že znalosti Vojtěcha Pitry jsou podstatně širší a detailnější, než mu rozsah dovoluje prokázat) a po určitých nutných úpravách bych ji doporučila k vydání jako příručku pro širší veřejnost. Samozřejmě lze v textu najít drobné chyby, ty jsou podle mého způsobeny spíše nepozorností nebo přehlédnutím než neznalostí.
Z uvedeného je patrné, že práci Vojtěcha Pitry považuji za výbornou, zralou, že splňuje všechna kritéria, kladená na tento typ prací, a že ji
DOPORUČUJI K OBHAJOBĚ.
Navrhované hodnocení: výborně
V Praze, 29.5 2012
Doc. PhDr. Miriam Löwensteinová, Ph.D.
oponentka
A jeste jedna legrace.
Zaznam o prubehu obhajoby
Student představil svou práci z hlediska obsahu a použité metodologie se zvláštním zřetelem na
specifické rysy korejské kinematografie. V diskusi odpověděl na vznesené dotazy o povaze reflexe
vnitropolitické situace v korejských dílech (doc. Löwensteinová), problematiky zfilmování
původních korejských literárních předloh (doc. Löwensteinová), a postavení korejské komedie na
korejském trhu a při zahraničním exportu (V.Glomb). Vzhledem ke kvalitám práce, na nichž se
všichni zkoušející shodli, se členové komise usnesli práci ohodnotit známkou výborně.
sobota 11. července 2009
Volny den v New Yorku
Druhy volny den jsme vyrazili do New Yorku, protoze jsme nestihli vyresit pujceni auta na cestu do Washingtonu. Taxika jsem rano zavolal ja, takze jsem si musel dost privstat. Tentokrat se podarilo vstat i Tatjane, takze nas opravdu vyjelo sest. Jeli jsme autobusem a protoze jsme meli presedat v nedalekem mestecku Stroudsburg, zeptali jsme se taxikarky, o kolik b
y bylo drazsi nechat se odvest primo tam. Rekla, ze asi o dva dolary, takze nebylo co resit. Kdyz jsme dojeli do Stroudsburgu, taxametr ukazoval ctyricet dolaru, tedy o patnact vic nez do Mount Pocono, coz potesi. Jeste vic me potesilo, ze jsem si zapomnel svoje bryle. Ty dioptricke samozrejme, nove cool slunecni z walmartu jsem v tasce nasel. Obzvlast potesuji vzhledem k faktu, ze jsme chteli jit na vyhlidku na mrakodrapu Empire state building. Nakonec se ale ukazalo, ze bez nich nejsem tak slepy, jak jsme si myslel. Autobusem jsme byli v New Yorku v deset hodin, jen s pul hodinovym zpozdenim diky zacpe v NY. Autobusak byl kousek od Empire state building, tak jsme hned vyrazili k ni. Cestou jsme sli okolo zajimaveho stadionu, az po chvili mi doslo, ze to byla Madison Square Garden. Pred Empirem nam chtel jeden cernoch prodat vstupenky na vyhlidku za 40$, tedy dvojnasobnou cenu s tim, ze nebudeme muset cekat ve fronte na listky, ktere jsou tu pry legendarni. Nakonec jsme to odmitli, ve stredu v poledne jsme necekali extra velky naval lidi. Asi pul hodiny jsme cekali na listky (studentske za 18$ do 86 patra, do 102 by staly dalsich 15$) a dalsi pulhodku pak na vytah na vyhlidku, coz se dalo v pohode vydrzet. Jozef s nami nesel, nechtel cekat ve fronte a cekal na nas pred vchodem. Kdyz jsme konecne vyjeli nahoru, vsechny nas ten uzasny vyhled ohromil. Vsechny mrakodrapy byly pod nami, videt byl snad cely NY vcetne Central parku nebo Sochy svobody.
obr.: vyhled na Manhattan z Empire State Building.
Asi po pul hodine zirani jsme sjeli superrychlym vytahem dolu a pokracovali ve zkoumani NY. Druhy bod programu bylo Ground zero, tedy dira po dvojcatech padlych jedenacteho zari 2001. Metrem za padesat korun jsme se presunuli na jih Manhattanu. Minuli jsme kostel Svate trojice a dali si ve stanku obcerstveni, protoze jsme byli bez snidane a polomrtvi hlady. O par minut pozdeji jsme uz byli na miste. Ground zero je v podstate jenom staveniste, nic zajimaveho tam k videni neni.
obr.: Ground Zero po World Trade Center.
To, co dela to misto zajimave je to, co se tam pred osmi lety odehralo. Je zvlastni videt velkou diru obklopenou mrakodrapy a predstavovat si, ze tady stali jedny z nejvetsich budov na svete. Pesky jsme se presunuli do krasneho Battery parku, kde jsme nasavali morsky vzduch a kochali se krasnym vyhledem na druhy breh.
obr.: cela vyprava v Battery Parku.
Pokracovali jsme podel brehu az k ulici Brodway a mirili jsme jsme na radnici, i kdyz jsme vubec nevedeli jak vypada a jestli stoji za to. Po ceste jsme narazili na slavnou Wall Street, kterou jsme si museli prohlednout. Je to jedna banka vedle druhe a new yorska burza, kde se rozhoduje o miliardach dolaru. Na to jak je ta ulice slavna a nejspis i dulezita je prekvapive kratka.
obr.: slavna Wall street.
V jedne bocni ulicce jsme znicehonic uvideli stezne starych plachetnic, coz asp
on me v NY docela prekvapilo. Bylo to pristav South street seaport s nekolika historickymi lodemi. V tomhle pristavu se da taky zakoupit okruzni cesta lodi okolo dolni castu manhattanu, ktera hlavne v noci musi byt nadherna a stoji jen 18$. Mozna po kempu na ni vyrazim. Kousek od pristavu je nejspis neslavnejsi a rozhodne nejkrasnejsi most z Manhattanu a to Brooklynsky most. Je to opravdu nadhera a neco uplne jineho nez Karluv most.
obr.: ja a Brooklynsky most. Moje zatim nejlepsi fotka z USA.
Videli jsem po nem chodit i pesi a chteli jsme se po nem taky projit, ale kdyz jsem hledali vstup na most, uk
azalo se, ze bychom museli jit asi pul kilometru zpatky do mesta, abychom se na nej vubec dostali a na to jsme nemeli cas. Zamirili jsme tedy k radnici. Za chvili jsme ji nasli a je to takova nizka budova v mensim parciku, nic uchvatneho. Protoze se ostatni chteli podivat na Times Square (ja tam byl uz prni den po priletu), sedli jsme zase na metro a vyrazili na nejslavnejsi namesti v NY. Narvano je tam stejne jako v noci, jediny rozdil je, ze nesviti neony. Stejne to ale stoji za prohlidku, je to vykladni skryn New Yorku. Zbyvalo nam uz jen pul hodiny casu, tak jsme se rychle presunuli na autobusovo nadrazi, ktere je jen par bloku od Times Square.
obr.: Times Square.
Za dve hodiny jsme byli v Mount Pocono, kam mel asi za dve hodiny dorazit autobus z kempu na bowling. Vubec jsme ale netusili, kde ten bowling je a Mount Pocono je sice male mesto, ale o to vic je roztahane. Nakonec jsme si vzali taxi a za pet minut a osm dolaru jsme byli na miste. Asi hodinu prijel bus z jineho kempu, proti kteremu jsme meli hrat a chvili po nem bus z naseho kempu. Zaplaceno jsme meli dve kola bowlingu, piti a popcorn. Hrali jsme a povidali si s dalsimi Cechy a Slovaky z druheho kempu a porovnavali si navzajem sve zazitky. Asi po dvou hodinach nam zhasl monitor s vysledky, samozrejme ve chvili, kdy jsem mel zadelano na skvely vysledek, ale to uz je takova moje tradice.
obr.: na bowlingu s dalsim kempem.
Za pul hodky jsme byli v kempu, kde na nas cekalo posledni prijemne prekvapeni a to vecere, kterou nam do chatky prinesli madarsti kluci. Tak jsme ji jeste zdlabli a od tohoto dne si nosime navzajem vecere pro ty, kteri maji zrovna dovolenou a jsou pryc.
y bylo drazsi nechat se odvest primo tam. Rekla, ze asi o dva dolary, takze nebylo co resit. Kdyz jsme dojeli do Stroudsburgu, taxametr ukazoval ctyricet dolaru, tedy o patnact vic nez do Mount Pocono, coz potesi. Jeste vic me potesilo, ze jsem si zapomnel svoje bryle. Ty dioptricke samozrejme, nove cool slunecni z walmartu jsem v tasce nasel. Obzvlast potesuji vzhledem k faktu, ze jsme chteli jit na vyhlidku na mrakodrapu Empire state building. Nakonec se ale ukazalo, ze bez nich nejsem tak slepy, jak jsme si myslel. Autobusem jsme byli v New Yorku v deset hodin, jen s pul hodinovym zpozdenim diky zacpe v NY. Autobusak byl kousek od Empire state building, tak jsme hned vyrazili k ni. Cestou jsme sli okolo zajimaveho stadionu, az po chvili mi doslo, ze to byla Madison Square Garden. Pred Empirem nam chtel jeden cernoch prodat vstupenky na vyhlidku za 40$, tedy dvojnasobnou cenu s tim, ze nebudeme muset cekat ve fronte na listky, ktere jsou tu pry legendarni. Nakonec jsme to odmitli, ve stredu v poledne jsme necekali extra velky naval lidi. Asi pul hodiny jsme cekali na listky (studentske za 18$ do 86 patra, do 102 by staly dalsich 15$) a dalsi pulhodku pak na vytah na vyhlidku, coz se dalo v pohode vydrzet. Jozef s nami nesel, nechtel cekat ve fronte a cekal na nas pred vchodem. Kdyz jsme konecne vyjeli nahoru, vsechny nas ten uzasny vyhled ohromil. Vsechny mrakodrapy byly pod nami, videt byl snad cely NY vcetne Central parku nebo Sochy svobody.obr.: vyhled na Manhattan z Empire State Building.
Asi po pul hodine zirani jsme sjeli superrychlym vytahem dolu a pokracovali ve zkoumani NY. Druhy bod programu bylo Ground zero, tedy dira po dvojcatech padlych jedenacteho zari 2001. Metrem za padesat korun jsme se presunuli na jih Manhattanu. Minuli jsme kostel Svate trojice a dali si ve stanku obcerstveni, protoze jsme byli bez snidane a polomrtvi hlady. O par minut pozdeji jsme uz byli na miste. Ground zero je v podstate jenom staveniste, nic zajimaveho tam k videni neni.
obr.: Ground Zero po World Trade Center.
To, co dela to misto zajimave je to, co se tam pred osmi lety odehralo. Je zvlastni videt velkou diru obklopenou mrakodrapy a predstavovat si, ze tady stali jedny z nejvetsich budov na svete. Pesky jsme se presunuli do krasneho Battery parku, kde jsme nasavali morsky vzduch a kochali se krasnym vyhledem na druhy breh.
obr.: cela vyprava v Battery Parku.
Pokracovali jsme podel brehu az k ulici Brodway a mirili jsme jsme na radnici, i kdyz jsme vubec nevedeli jak vypada a jestli stoji za to. Po ceste jsme narazili na slavnou Wall Street, kterou jsme si museli prohlednout. Je to jedna banka vedle druhe a new yorska burza, kde se rozhoduje o miliardach dolaru. Na to jak je ta ulice slavna a nejspis i dulezita je prekvapive kratka.
obr.: slavna Wall street.
V jedne bocni ulicce jsme znicehonic uvideli stezne starych plachetnic, coz asp
on me v NY docela prekvapilo. Bylo to pristav South street seaport s nekolika historickymi lodemi. V tomhle pristavu se da taky zakoupit okruzni cesta lodi okolo dolni castu manhattanu, ktera hlavne v noci musi byt nadherna a stoji jen 18$. Mozna po kempu na ni vyrazim. Kousek od pristavu je nejspis neslavnejsi a rozhodne nejkrasnejsi most z Manhattanu a to Brooklynsky most. Je to opravdu nadhera a neco uplne jineho nez Karluv most.obr.: ja a Brooklynsky most. Moje zatim nejlepsi fotka z USA.
Videli jsem po nem chodit i pesi a chteli jsme se po nem taky projit, ale kdyz jsem hledali vstup na most, uk
azalo se, ze bychom museli jit asi pul kilometru zpatky do mesta, abychom se na nej vubec dostali a na to jsme nemeli cas. Zamirili jsme tedy k radnici. Za chvili jsme ji nasli a je to takova nizka budova v mensim parciku, nic uchvatneho. Protoze se ostatni chteli podivat na Times Square (ja tam byl uz prni den po priletu), sedli jsme zase na metro a vyrazili na nejslavnejsi namesti v NY. Narvano je tam stejne jako v noci, jediny rozdil je, ze nesviti neony. Stejne to ale stoji za prohlidku, je to vykladni skryn New Yorku. Zbyvalo nam uz jen pul hodiny casu, tak jsme se rychle presunuli na autobusovo nadrazi, ktere je jen par bloku od Times Square.obr.: Times Square.
Za dve hodiny jsme byli v Mount Pocono, kam mel asi za dve hodiny dorazit autobus z kempu na bowling. Vubec jsme ale netusili, kde ten bowling je a Mount Pocono je sice male mesto, ale o to vic je roztahane. Nakonec jsme si vzali taxi a za pet minut a osm dolaru jsme byli na miste. Asi hodinu prijel bus z jineho kempu, proti kteremu jsme meli hrat a chvili po nem bus z naseho kempu. Zaplaceno jsme meli dve kola bowlingu, piti a popcorn. Hrali jsme a povidali si s dalsimi Cechy a Slovaky z druheho kempu a porovnavali si navzajem sve zazitky. Asi po dvou hodinach nam zhasl monitor s vysledky, samozrejme ve chvili, kdy jsem mel zadelano na skvely vysledek, ale to uz je takova moje tradice.
obr.: na bowlingu s dalsim kempem.
Za pul hodky jsme byli v kempu, kde na nas cekalo posledni prijemne prekvapeni a to vecere, kterou nam do chatky prinesli madarsti kluci. Tak jsme ji jeste zdlabli a od tohoto dne si nosime navzajem vecere pro ty, kteri maji zrovna dovolenou a jsou pryc.
sobota 27. června 2009
Poprve ze Statu
Protoze jsem uz tyden ve Statech, slusi se neco napsat. Na nahrani fotek musim zabrat neci notebook, takze fotek bude po skromnu.
Let byl v pohode, trval asi devet hodin a probehl bez problemu. Akorat byl celkem nudny, protoze v ledadle nebyl zabavni system. V NY na letisti to slo taky bez problemu, akorat to trvalo docela dlouho. Z letiste nas odvezl bus do naseho hostelu v Amsterdamske ulici. Cestou jsme projizdeli Harlemem a bylo to presne jako v americkych filmech. Vsude same tluste cernosky a drsni cernosi v basketbalovych tilkach sedici na schodech pred domy. Belosi by se dali spocitat na prstech jedne ruky. Hostel byl obrovsky, na pokoji nas bylo asi dvanact. Meli jsme spoustu casu, tak jsme vyrazili na prohlidku okoli. Bydleli jsme kousek od Central parku, takze jsme logicky sli tam. Byl narvany sportujicima lidma, vetsina z nich bezela nebo bruslila na koleckovych bruslich a samozrejme mela sluchatka na usich. Bez tech se snad do Central Parku nesmi. Kdyz jsme si v metru brali mapu od jednoho cernocha, tak nas presvedcoval, ze Ceska republika ma hranice s Italii, protoze pred dvaceti lety byl v Evrope. Nakonec se ale nechal presdvedcit, ze to tak neni.
obr.: pohled na Manhatton z Central Parku.
Chteli jsme se najist a tak se slo do mekace. Meli tam mit menu za jeden dollar, ale nebylo tam. Uz ani nevim, co jsem jedl, ale neco jsem si koupil v samosce. Prislo mi to celkem drahe, hlavne v porovnani s cenami v Soulu. Vecer jsem vyrazil s Lenkou, ktera je na tabore podruhe, a s Madary na Times Square. Jeli jsme metrem, ktere je docela dost hnusne a je tam neuveritelne dusno, jako v pradelne. Koupit si listek v automatu byl docela problem, protoze ta potvora chtela jen nabyjet nejake karty a ne dat listek na jednu cestu. Pri zpatecni ceste jsem si musel listek zaplatit svoji platebni kartou. Kdyz jsme vylezli na Times Square, bylo asi devet hodin, byla uz tma, neony svitily a vsude byla strasna spousta lidi. Vypadalo to tam skoro jako v Japonsku na Sibuje. S Lenkou jsme se vyfotili s pravymi newyorskymi policajty a nasli mekac, ktery mel to jednodollarove menu, ale byla tam priserna fronta. Tak jsem si koupil v jednom stanku kureci spiz a pak jeste cersteve prazene orisky a mandle.
obr.: Times Square.
Narazili jsme taky na brodwayska divadla. Zajimave je, ze nejsou v ulici Brodway, ale v bocni ulici od Times Square. Jedno bylo oteverne, tak jsme mrknul dovnitr. Byla tam scena pohazena kvetinami. U zadniho vchodu cekal dav lidi, az vyjdou herci. My jsme cekat nehodlali. Kdyz jsme se nabazili ruchu na Times Square, vyrazili jsme zpet. V metru jsme jeste videli cernocha bubnujiciho na kbeliky, ktery delal neuveritelny ramus. Na hostelu jsme byli kolem pulnoci, coz bylo sest hodin rano ceskeho casu, takze uz jsme byli celkem unaveni. Dal jsem si sprchu a sel spat.
Let byl v pohode, trval asi devet hodin a probehl bez problemu. Akorat byl celkem nudny, protoze v ledadle nebyl zabavni system. V NY na letisti to slo taky bez problemu, akorat to trvalo docela dlouho. Z letiste nas odvezl bus do naseho hostelu v Amsterdamske ulici. Cestou jsme projizdeli Harlemem a bylo to presne jako v americkych filmech. Vsude same tluste cernosky a drsni cernosi v basketbalovych tilkach sedici na schodech pred domy. Belosi by se dali spocitat na prstech jedne ruky. Hostel byl obrovsky, na pokoji nas bylo asi dvanact. Meli jsme spoustu casu, tak jsme vyrazili na prohlidku okoli. Bydleli jsme kousek od Central parku, takze jsme logicky sli tam. Byl narvany sportujicima lidma, vetsina z nich bezela nebo bruslila na koleckovych bruslich a samozrejme mela sluchatka na usich. Bez tech se snad do Central Parku nesmi. Kdyz jsme si v metru brali mapu od jednoho cernocha, tak nas presvedcoval, ze Ceska republika ma hranice s Italii, protoze pred dvaceti lety byl v Evrope. Nakonec se ale nechal presdvedcit, ze to tak neni.
obr.: pohled na Manhatton z Central Parku.
Chteli jsme se najist a tak se slo do mekace. Meli tam mit menu za jeden dollar, ale nebylo tam. Uz ani nevim, co jsem jedl, ale neco jsem si koupil v samosce. Prislo mi to celkem drahe, hlavne v porovnani s cenami v Soulu. Vecer jsem vyrazil s Lenkou, ktera je na tabore podruhe, a s Madary na Times Square. Jeli jsme metrem, ktere je docela dost hnusne a je tam neuveritelne dusno, jako v pradelne. Koupit si listek v automatu byl docela problem, protoze ta potvora chtela jen nabyjet nejake karty a ne dat listek na jednu cestu. Pri zpatecni ceste jsem si musel listek zaplatit svoji platebni kartou. Kdyz jsme vylezli na Times Square, bylo asi devet hodin, byla uz tma, neony svitily a vsude byla strasna spousta lidi. Vypadalo to tam skoro jako v Japonsku na Sibuje. S Lenkou jsme se vyfotili s pravymi newyorskymi policajty a nasli mekac, ktery mel to jednodollarove menu, ale byla tam priserna fronta. Tak jsem si koupil v jednom stanku kureci spiz a pak jeste cersteve prazene orisky a mandle.
obr.: Times Square.
Narazili jsme taky na brodwayska divadla. Zajimave je, ze nejsou v ulici Brodway, ale v bocni ulici od Times Square. Jedno bylo oteverne, tak jsme mrknul dovnitr. Byla tam scena pohazena kvetinami. U zadniho vchodu cekal dav lidi, az vyjdou herci. My jsme cekat nehodlali. Kdyz jsme se nabazili ruchu na Times Square, vyrazili jsme zpet. V metru jsme jeste videli cernocha bubnujiciho na kbeliky, ktery delal neuveritelny ramus. Na hostelu jsme byli kolem pulnoci, coz bylo sest hodin rano ceskeho casu, takze uz jsme byli celkem unaveni. Dal jsem si sprchu a sel spat.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)