Poválečná Severní Korea - fotografie Květy Boháčové - černobílý dodatek

Poslední várka fotografií od doktorky Květy Boháčové. Tyto jsou černobílé a ukazují především momenty ze života české výpravy; kantýnu, výlety a služební cesty, okolí, služebnou Ok Su-ni či cestu domů.

Užijte si poslední snímky!

Poválečná Severní Korea - fotografie Květy Boháčové - lidé a tržnice

Další várka neocenitelných fotografií od doktorky Květy Boháčové. Vysvětlení zde.

Jedna fotografie úchvatnější než druhá!

Poválečná Severní Korea - fotografie Květy Boháčové - oslavy 1. máje

Další část raritních a nesmírně zajímavých fotografií od doktorky Květoslavy Boháčové, jejíž manžel strávil v Koreji několik let prací na hydroelektrárnách. Více informací zde.

Tentokrát fotografie z oslav prvního máje, kterých se museli povinně účastnit. Na fotografiích jsou vidět někteří čeští pracovníci nesoucí oslavné transparenty.

Nemůžu si pomoci, ale ty fotografie mají prostě úžasné kouzlo. Přímo z nich dýchá historie a ty vybledlé barvy a kazy na nich... nádhera!

Exkluzivní fotografie poválečné Severní Koreje od doktorky Boháčové - první část - Elektrárna

Už je to pár měsíců, co mi napsala doktorka Květoslava Boháčová, a poslala mi fotografie ze Severní Koreje, které krátce po korejské válce pořídil její zasnulý manžel. Přišly mi chvíli před státnicemi a poté jsem odjel na léto Států, takže jsem neměl čas je zpracovat a napsat o tom na blog, což teď napravuji.

Je úžasné, že se vůbec ke mně dostaly. Dost mě to překvapilo, samozřejmě příjemně. Člověk má malý zapadlý blog, který se občas věnuje Koreji, a zřejmě hlavně díky absenci nějaké větší konkurence, se jednou za čas ke mně dostane nějaký výjimečný materiál či mě osloví lidé zajímající se o Koreu. Tohle je vynikající ukázka prvního jmenovaného příkladu.

Komentář ke snímkům je přímo od Květy, snad se nebude zlobit za citaci z mejlu. Tady jsou její vzpomínky na manželovo vyprávění.

„Byl v Koreji v roce 1956 jako mladý kluk ve funkci vedoucího montéra za Montážní závod ČKD Praha. Nevím, kdo a kdy vybudoval před válkou ty první hydroelektrárny. Každopádně se na jejich výstavbě podílely dodávky z ČSR – viz Poldi Kladno. Po pádu Japonska se tam ještě nějak prali s Čínou a USA až vznikla KLDR a vytvořili na 38. rovnoběžce demarkační zónu. Někdy v té době se tam začala motat i ČSR, nejdříve armáda, v rámci pomoci postavili vojenskou nemocnici a potom v rámci smlouvy o technické a hospodářské pomoci se tam jezdil budovat energetický a těžký průmysl, protože všechny průmyslové podniky byly po válce v ruinách.

Boháč byl v Koreji dva a půl roku a pracoval na třech těchto hydroelektrárenských komplexech. V Chočengan, Čchondžin, Kimček, někde u těchto měst. Korejci si prováděli rekonstrukci přehrad a potrubí a ČSR dodala turbíny, generátory a komplexně rozvodny. Zajímavá byla i doprava strojírenského vybavení. Lodí do Wonsanu, pak pobřežní tratí vlakem, kousek po cestách a ve finále, kde cesty nebyly, po dřevěných kulatinách tahali voli a osli. Je tam jeden takový obrázek.

Montéři žili v malých domcích po třech, měli přidělenou hospodyni, která nakupovala, vařila a prala (byla to prověřená manželka místního vesnického papaláše) a osobního strážce s kalašnikovem. Občas jim udělali nějaký výlet do přírody (do měst ne!) a na 1. máje jeli povinně oslavovat do hlavního města. Domlouvali se rusky a francouzsky, trošku anglicky. Co se týče ideologie tak ta starší generace a intelektuálové nebyli ze socialismu nějak moc nadšení a doufali, že to časem přejde, což se jim nesplnilo.

Ačkoliv to byla Boháčova nejchudší štace (jezdil po stavbách celý život, později jako expert inženýr ČKD DIZ) – a do konce života mi ohrnoval nos nad rýží – říkal, že už se jí najedl dost – Korea jako země se mu nesmírně líbila. To je asi všechno na co si vzpomínám z vyprávění.“

Fotografií je poměrně dost, takže je rozdělím do více příspěvků. Začněme snímky elektrárny. 

Mistři korejského filmu

Tyto profily jsou jedna z příloh mé bakalářské práce o korejském filmu. Každý, kdo sebe označuje za znalce korejské kinematografie, by je měl aspoň trochu znát. 

Na Un-gju (1902 – 1937)

Korejský herec, scénárista, producent a režisér. Nejvýznamnější osobnost němého filmu a první herecká hvězda korejské kinematografie. Své filmy si sám režíroval, psal k nim scénáře a hrál hlavní roli, proto je považován za průkopníka autorského filmu. Narozen na severu Koreje, účastník protijaponských demonstrací, dva roky strávil ve vězení. Začínal jako komparzista, režisérsky debutoval v roce 1926 s němým filmem Arirang, prvním vlasteneckým filmem domácí kinematografie. Film měl obrovský ohlas ve společnosti a promítal se několik let. Následující rok zakládá společnost Na Un-gju Productions a natáčí další vlastenecky laděné filmy, které měly velké problémy s cenzurou. K významným předválečným filmům patří jeho protijaponská Převozní loď bez majitele (1932). Za svou kariéru režíroval 19 snímků.

Han Hjŏng-mo (1917 – 1999)

Režisér, scénárista, kameraman, střihač, producent. Narozen na severu Koreje. U filmu začal jako autor výpravy pro film Andělé bez domova (1941). Čtyři roky před osvobozením Koreje strávil prací na filmech v Japonsku. Po návratu do vlasti byl nejdříve kameramanem, natočil mimo jiné film Ať žije svoboda (1946). Jako režisér se uvedl protikomunistickým filmem Proniknout hradbami (1949). V průběhu válečného konfliktu na poloostrově měl na starost výrobu propagandistických filmů pro jihokorejskou armádu. Po válce natočil melodramatickou gangsterku Ruka osudu (1954). Jeho nejvýznamnějším filmem je Svobodomyslná manželka (1956) ukazující rozvrat rodiny jako důsledek příklonu společnosti k moderním hodnotám a liberalismu. Film rozpoutal velkou veřejnou diskuzi a jde o jeden z nejkontroverznějších filmů korejské kinematografie. Svůj cit pro komplexní a vícerozměrné postavy prokázal i v komediálním žánru. Mezi jeho přední filmy patří dále komedie Šéfová (1959) a Hyperbola mládí (1956). Han kladl jako bývalý kameraman velký důraz na výtvarnou stránku a patřil mezi přední režiséry padesátých let. Svá poslední díla natočil v druhé polovině šesté dekády. 

Ju Hjŏn-mok (1925 – 2009)

Filmový režisér, scénárista, producent. Společně se Sin Sang-okem a Kim Ki-jŏngem považován za klasika poválečného filmu. Narozen na severu Koreje, ve čtrnácti letech přichází do Soulu a absolvuje obor korejská literatura na univerzitě Tongguk. V roce 1947 zakládá první univerzitní filmový spolek na Korejském poloostrově. Začínal jako asistent u debutu Sin Sang-oka Zlá noc (1952). Jako režisér se uvedl filmem Křižovatky (교차로, Kjočcharo, 1956). Nejvýznamnějším dílem je Zbloudilá střela (1960), ovlivněná italským neorealismem. Snímek byl domácími kritiky zvolen jako nejlepší korejský film všech dob. Nejaktivnější byl v šedesátých letech, přestože jeho realistické snímky měly problémy s cenzurou a nezájmem širší veřejnosti. V sedmdesátých letech je vedoucím představitelem řady filmových sdružení. 1970 založil Asociaci korejských amatérských filmařů, 1974 je zvolen předsedou Asociace korejských režisérů, 1975 se stává viceprezidentem Korejské filmové asociace, 1977 je zvolen řiditelem Korejského filmového archívu. Kromě úřednické činnosti nadále točil, psal teoretická díla o filmovém umění a byl profesorem a později děkanem Fakulty umění univerzity Tongguk. Zemřel v roce 2009 na infarkt.

Kim Ki-jŏng (1922 – 1998)

Scénárista, producent a režisér proslulý unikátním stylem filmového vyprávění, soustředěním se na ženské hrdinky, půdovým jednáním postav a psychologicky vyhrocenými příběhy majícími blízko k hororu. Řada současných režisérů uvádí Kim Ki-jŏnga jako osobu, která formovala jejich pohled na film (mj. Pak Čchan-uk, Pong  Čun-ho či Kim Ki-dŏk). Narozen jako jediný syn v dobře situované a vzdělané rodině v Soulu, část dětství strávil v Pchjŏngjangu. S filmem se seznámil během studií na zubaře v Japonsku. V roce 1941 se vrací do Soulu, kde dokončuje svá studia a zakládá divadelní spolek, s kterým hraje mj. Čapkovo RUR. Do filmového světa se poprvé zapojuje v průběhu korejské války jako scénárista válečných filmových zpravodajů. Na poli hraného filmu debutuje s filmem Rakve (죽엄의 상자, Čugŏmŭi sangdža, 1955). Ten byl stejně jako řada jeho raných filmů ovlivněn italským neorealismem. Po úspěchu filmu Provincie Jongsando (양산도, Jangsando, 1955) si v roce 1956 zakládá společnost Kim Ki-jŏng Productions, ve které točí v druhé polovině padesátých let převážně melodramata. Své budoucí poznávací rysy poprvé odkrývá ve filmu Služebná (1960), natočeném v krátkém období relativní svobody po pádu režimu I Sŭng-mana. Film Služebná je všeobecně považován za jeden z nejlepších korejských filmů všech dob a svým stylem se vymyká tehdejší produkci. S tímto filmem se Kim odklání od realismu a tradičních melodramat, a přiklání se k vlastní formě expresionismu plné živočišnosti a neskrývané sexuality. V komerčně úspěšných inovátorských filmech pokračoval i během raných sedmdesátých let, kdy se stále častěji potýkal s cenzurou. K jeho nejvýznamnějším dílům patří Korjŏdžang (고려장, 1963), Ostrov Iŏ (이어도, Iŏdo, 1977) či Hmyzí žena (충녀, Čchungnjŏ, 1972). Jak byly jeho filmy radikálnější a stupňovala se jeho fascinace béčkovými žánry a exploatací, zaznamenávaly stále menší diváckou odezvu, až v první polovině osmdesátých let přestal natáčet. V devadesátých letech s rozšířením jeho filmů na videokazetách získal Kim Ki-jŏng kultovní postavení. Mezinárodního věhlasu se dočkal v roce 1997 po své retrospektivě na festivale v Pusanu a během let následujících po jeho tragickém úmrtí díky řadě retrospektiv. 

Sin Sang-ok (1926 – 2006)

Jeden z nejvýznamnějších režisérů a producentů korejského filmu. Narozen na severu Koreje. Studoval v Japonsku umění, poté byl asistencem Čchö In-gjua při natáčení prvního filmu po osvobození Koreje Ať žije svoboda (1946). Režijně debutoval snímkem Zlá noc (1952), natočeným ve složitých podmínkách probíhající korejské války. Od konce padesátých let do poloviny sedmdesátých točí desítky filmů a jeho prosperující společnost Shin Film je největším producentem v zemi. K nejslavnějším filmům z tohoto období patří Pekelná květina (지옥화, Čiokhwa, 1958), Matka a host (1961), Sŏng Čchun Hjang (1961) či Hluchoněmý Sam-njong (벙어리 삼룡, Pŏngŏri Sam-njong, 1964). V druhé polovině sedmdesátých let se dostává do sporů s prezidentem Pak Čŏng-hŭiem a je mu odejmuta licence k natáčení. Následně odchází natáčet do severní Koreje, kde jeho šest filmů tvoří nejúspěšnější období tamní kinematografie. Po útěku v roce 1986 natáčí v Americe druhořadé akční komedie. Do jižní Koreje se natrvalo vrací v roce 1994 a v témže roce natáčí snímek Záhadné zmizení (증발, Čŭngbal, 1994). V roce 2006 umírá na zánět jater. Za svůj život režíroval sedmdesát filmů a produkovat na tři stovky snímků.

I Man-hŭi (1931 – 1975)

Přední režisér šedesátých a sedmdesátých let. Narozen jako nejmladší z osmi dětí v Soulu. Po korejské válce působil jako asistent jiných režisérů, až v roce 1961 debutoval filmem Kaleidoskop (주마등, Čumadŭng, 1961). Většinu jeho filmu tvoří noirové detektivky a válečné filmy. Jeho Mariňáci, kteří se nevrátili (1963), ukázali poprvé korejskou válku jako výpravnou podívanou a stali se nejnavštěvovanějším filmem roku. Při natáčení tohoto filmu mohl díky vládní přízni využit tisícovek komparzistů. Do dočasné nepřízně se dostal díky filmu Sedm válečných zajatkyň (1965), obviněnému z porušení zákona o národní bezpečnosti. I Man-hŭi byl za tento film na krátkou dobu zatčen. Propuštěn je až po protestech a petici od jeho kolegů. K výpravné válečné podívané se vrátil v roce 1974 s opět vládou financovaným snímkem Když kvetly chryzantémy (1974), který byl laděn o poznání více antikomunisticky než jedenáct let starý snímek Mariňáci, kteří se nevrátili. Jeho posledním filmem, při jehož stříhání zemřel na cirhózu jater, je znamenitá road movie Cesta do Sampcha (삼포가는 길, Sampcho kanŭn kil, 1975).  

Im Kwŏn-tchäk (1936 - )

Režisér a scénárista. Autor stovky filmů je považovaný za největšího režiséra korejského filmu. Narozen na jihu Koreje, dětství strávil v Kwangdžu, během korejské války se živil prodejem vojenských zásob v Pusanu. Po práci asistenta debutoval snímkem Sbohem, řeko Tumangang (두만강아 잘 있거라, Tumangang čal itkŏra, 1962), protijaponským filmem zasazeným do Mandžuska. Až do osmdesátých let točil komerční žánrové filmy. Poté se přiklání k tvorbě estetických duchovních a tradiční kulturu zobrazujících snímků. Zlomovým filmem byla buddhistická Mandala (1981). V roce 1984 je jeho plánovaný film Budhistická mniška zastaven v průběhu natáčení po mohutných protestech představitelů buddhismu. Kontroverzi vzbudil jeho snímek Kilsoddŭm (1985) zobrazující odcizení rozdělených rodin v důsledku korejské války. Své komerčně nejúspěšnější období zažil na počátku devadesátých let, kdy nejprve uspěla jeho trilogie Generálův syn (장군의 아들, Čanggunŭi adŭl, 1990-92), aby ji poté překonal fenomenálně úspěšný film Západní styl (1993). Ten překročil mantinely běžného filmu a vyvolal diskuzi o roli tradiční kultury v moderní společnosti. Za jeden ze svých posledních filmů, Opojen ženami (취화선, Čchühwasŏn, 2002), získal oceněné pro nejlepšího režiséra na festivale v Cannes, jako první Korejec v historii. V roce 2005 obdržel čestného Zlatého medvěda v Berlíně, o dva roky později Řád čestné legie od francouzské vlády.