Kralovstvi za knedlicky

S blogem to mam tak, ze cim vic se toho kolem me deje, tim min pisu. Sice by bylo o cem, ale kvuli TOMU na to neni cas. Trochu paradox, ale proste je lepsi veci prozivat, nez o nich jen psat. Ted se ale muj hekticky zivot trochu zpomalil a stabilizoval, takze je na case uvest verne ctenare trochu do obrazu. Mam v planu dopsat Tchajwan, ale predtim kratke shrnuti. Z Tchajwanu jsme se presunuli do Aucklandu, vyridili papirovani, pujcili auto a trochu projeli Severni ostrov. Pak trajektem na Jizni, tam zjisteni, ze preddomluvena prace neni pro vsechny, takze stres, nezamestnnost a hledani prace. To trvalo celych ctyricet minut, pak sup vydelavat dolary. Za par dni k nam do sadu prisla Anna Welch, jednadvacetileta kiwacka, co si chtela vydelat na studium ve Skotsku. A protoze jsem nepochybne neodolatelny, tak mi neodolala. Od te doby jsem uz nemel cas ani vecer a mel na praci zabavnejsi veci nez psat na blog. Jenze Anna musela pred par dny odjet asi tisic kilometru na jih a znova ji uvidim tak za pul roku, takze mam ted cas dohanet resty. Jdeme na to. 

Naposledy jsem psal o svem povedenem vystupu v narodnim parku Yangmingshan. Co bylo dal? Sli jsme si trochu narvat bricha a to ne jen tak necim. Sli jsme do restaurace ocenene michelinskou hvezdou, ktera se specializuje na plnene knedlicky, Din Tai Fung. Pruvodce nam delal Vaclav Linkov, trochu roztrzity genius, ktery v Taipei maka na svem ctrnactem doktoratu nebo tak. Byl i rok v Koreji, takze se rozhodne bylo o cem bavit. Navsteva teto restaurace byl zazitek o to vetsi, ze jsme byli v pobocce pod druhou nejvetsi stavbou sveta, mrakodrapem 101. Trochu jsme ji hledali (tu restauraci, ne 101cku), ale kdyz jsme uvideli pred nejakym vchodem dav lidi, bylo jasny, ze jsme konecne na miste. Nahlasili jsme se, dostali cislo a sli se fotit u vstupu, jako vsichni okolo. Za dvacet minut nas mistni fesanda dovedla k nasemu stolu, asi dve ste metru od vstupu. Je to fakt velka jidelna. Pri objednavani jsme zvolili taktiku ochoutnat co nejvic druhu knedliku a kazdy si jeste pridal nejake hlavni jidlo. Knedlicky byly fakt uzasne. O trochu lepsi nez ty v zapadlych soulskych ulickach, ty ale taky nebyly marne. To nejlepsi ale prislo s moji polivkou. Zaroven vsak i to nejhorsi. Uz jsem si na to sice zvykl, ale porad mi to nejde na mozek. Mluvim o lasce Asiatu (minimalne tech na dalnem Vychode) ke tlustemu masu. Me je z toho, co oni si vychutnavaji, casto na bliti a kolikrat bych to nedal ani psovi. Jim to ale vsem chutna. I holkam! Takze moje hovezi maso bylo sice nejlepsi, jake jsem v zivote jedl, ale to bohuzel mluvim asi tak o pulce toho, co mi plavalo v taliri. Zbytek byl nejaky hnus, ktereho bych se normalne ani nedotkl, ale tentokrat jsem se snazil okousat to libove co to jen slo, takze jsem musel potlacovat davici reflex. To myslim o necem svedci. Kdyby to bylo cele libove, vracel bych se tam asi kazdy vecer. Narvany a prijemne poteseny uctenkou, ktera vychazela asi na tri stovky na osobu, jsme se vyvalili zpatky do naseho hostelu. Pokracovani priste. 

obr.: Cekani na Vaclava nedaleko 101cky. 

obr.: trochu naval, ale nastesti jsme necekali moc dlouho. 

obr.: tohle byla proste povinnost. Jinak byste mi urcite neverili.

obr.: menu v anglictine a s obrazky. Evidentne pocitaji s ignoranty ze Zapadu. Tak to ma byt. 

obr.: knedlicky samozrejme chystaji primo pred vami. Tady se moc flakat asi neda. 

obr.: Vaclav je ten nalevo :) Vsem cvachtalo. 

obr.: uz nevim, jake byly tyhle, ale rozhodne dobry. 

obr.: moje libova polivka.

Přichází králík aneb oslavy Nového roku

Konec minulého týdne byl ve znamení oslav Nového roku. Samozřejmě šlo o Nový rok podle lunárního kalendáře, tedy o to, co je vě světě známo jako Čínský nový rok. Příchod králíka znamenal hned několik věcí, tou nejlepší pro mě byly nepochybně tři volné dny. To už ani není prodloužený víkend, to je spíš volný týden přerušený dvěma pracovními dny. Nic velkýho jsem nepodnikal, protože je tu slušná zima a nechci zbytečně utrácet. To spíš někam vyrazím, až mi skončí škola za měsíc a půl.

obr.: moje třída, mě snad najdete. Druhá zleva je Bulharka, úplně napravo je Mongol, všechny ostatní holky jsou Číňanky.

Pro Korejce znamená Nový rok hlavně povinnost vzdát úctu nejstarším členům rodiny, což ve výsledku znamená, že se Soul téměř vylidní a všichni vyrážejí na venkov. Je sice fajn vidět skoro prázdné silnice, ale mnohem horší je vidět zavřené skoro všechny restaurace. To by nebyl problém, kdyby nám ovšem nezavřeli i všechny menzy.

obr.: na Nový rok bylo metro příjemně vylidněné. A když už tam někdo byl, tak šlo potkat i takovéto kouzelné dědečky.

Pár restaurací otevřených naštěstí bylo, takže jsem nemusel hladovět. Minulé úterý proběhly menší oslavy přímo ve škole, když si někteří zahraniční studenti korejštiny nachystali svá vystoupení a ostatní se na ně šli podívat. Většinou se zpívalo nebo tančilo. Občas ty bylo docela dobrý, většinou aspoň roztomilý. Tentokrát nebude moc fotek, ale mám to přímo na videu, tak to posuďte sami.

video: čínské studentky a jejích rozkošné vystoupení i s rozhovorem. 

video: další Číňanky a jejich sexy tanečky a pozdrav.

obr.: s mojí nejlepší kámoškou Carinou z Německa.

Hlavní město na tyto svátky připravilo pro občany i turisty spoustu akcí, ty zřejmě největší probíhaly i ve skanzenu Hanok Namsan Folk Village nedaleko od namsanské rozhledny. Veselilo se po tři dny, já tam šel pouze na první dva. Samozřejmě šlo hlavně o tradiční tance a zpívání, připraveny ale byly i soutěže. Ty probíhaly ve dvou kategoriích, pro Korejce a pro cizince. Chvíli jsem na to koukal, a když moderátor řekl, že v obálkách, které předává soutěžícím, jsou peníze, tak jsem se hned přihlásil. Vzal jsem s sebou ještě Carinu a šli jsme házet šípy do takových obručí, což je jedna z tradičních her na Nový rok.

obr.: mistr při práci.

Nebudu to natahovat a hned vám řeknu, že jsem byl nejlepší, když jsem trefil dvě z pěti. Radost vystřídalo zklamání, když jsem otevřel dvě vyhrané obálky a místo peněz tam byly přívěšky. Takhle oblbovat lidi, to se nedělá. Sice jsem si říkal, že to je divný, že rozdávaj peníze, ale neměl jsem důvod tomu nevěřit, když rodiče za vzdání úcty dělají to samé a obdarovávají potomstvo obálkami s pěnězi. Měl jsem v plánu za vyhráné peníze si koupit něco fajn k narozeninám, které jsem měl přesně v první den oslav, takhle jsem si to musel zacálovat ze svýho.

obr.: u podobných dortů jsem slintal od příjezdu do Koreje. K narozeninám jsem si jeden prostě musel koupit. Cena cca 250 korun.

No nic, aspoň jsem těm několika stovkám přihlížejících převážně Korejců ukázal, jací jsou Češi borci. A chuť jsem si spravil u stánku, kde servírovali zadarmo sladkosti. Sice byli nic moc, ale znáte to o tom darovaném koni.

obr.: kimčchi zadarmo = stometrová fronta hladovců.

obr.: když jsem u jídla zadarmo, tak se vytáhla naše kolej, která dala každému docela velké balení rýžových koláčků. Stačilo pouze být ubytovaný student.

obr.: na akci přišel i starosta Soulu. Jako správný politik se nechal fotit s malými dětmi a rozdával úsměvy na všechny strany.

V druhý den oslav byla největší atrakcí šamanka, která přesně hodinu za doprovodu hlasité disharmonické hudby přiváděla do transu postupně sebe a pak i pár lidí okolo, aby celé své vystoupení zakončila rozhazovaním ovoce.

obr.: jestli ji naserete, tak vás rozseká na kousíčky.

V tu chvíli to tam vypadalo jak v Africe při rozdělování potravinové pomoci. Zmatek, tlačenice a desítky napřažených rukou. Jsem to jen z povzdálí sledoval a jeden milý Korejec mi dal svůj vlastní úlovek, takže jsem měl dvě mandarinky, banán a půlku okurky. Na Korejce je spoleh, i kdyby sami neměli, tak vám dají první poslední.

video: korejští bubeníci nejsou žádná ořezávátka. Malá část jejich parádního vystoupení.

video: tradiční tanec na tradiční hudbu.

video: něžnější polovina lidstva tančila ladněji.

video: kompletní Arirang, tradiční korejská lidová píseň, taková neoficiální hymna.

A ještě jedné akce jsem zúčastnil. Ta sice byla už před čtrnácti dny, ale šlo taky o oslavy Nového roku. Pořádalo ji Global Center, Honza ji vyšťoural někde na fejsbůku a já tam šel s vidinou jídla zadarmo. V tomhle ohledu byl cíl mise splněn, protože kromě tradiční polévky s koláčky z rýžové mouky jsem tam ochutnal i nějaké mongolské a filipínské jídlo.

obr.: takhle to tam vypadalo. Kdo na sobě neměl hanbok, prohrál.

Po několika písních nám pustili video o Sedžongovi, což je nejvýznamnější korejský panovník historie a pak mě několik paní prudilo s otázkami, co si o tom videu a Sedžongovi myslím. Tyhle otázky mi dost lezou krkem, protože se na ně ptají všude. Stačí být cizinec někde v muzeu nebo na podobném místě a můžete si být jisti, že vás minimálně vyzpodívají, v tom horším případě budou chtít rozhovor do televize. I tady na této akci jsem byl vyzpovídán do televize, aspoň že ta moderátorka byla strašná fešanda. Měl jsem na sobě tradiční korejský oděv, hanbok, takže jsem měl v té televizi určitě pěknou ránu.

obr.: z té slečny uprostřed se vyklubala televizní moderátorka.

obr.: na Nový jsou asi slevy na děti. Viděli jsme podezřele mnoho dětí v nákupních vozících.

Hurá do Suwonu

Před týdnem jsem byl s Honzou a Simonou v Suwonu. Jeli jsme tam omrknout Suwonskou pevnost, která je památkou UNESCO. Suwon je miliónové město dvacet kilometrů pod Soulem. Z centra Soulu jsme tam dojeli metrem asi za hodinu a půl. Z pevnosti zbyly už jen hradby, které jsou dlouhé šest kilometrů a ty jsme celé obešli. Počasí bylo skvělý, i když Honza samozřejmě mrznul.

obr.: výhled na Suwon od hradeb.

obr.: není to krása?

obr.: celá expedice pěkně pohromadě.

obr.: několik ilustračních obrázků suwonské pevnosti.

Na hradbách jsme narazili na mnicha, s kterým jsme prohodili pár slov. Jako každý Korejec byl úplně vydřenej, když jsme na něho spustili korejsky. Ale byl strašně milej. Honza celou cestu prudil, že musíme zajít na kalbitchang, což je polévka s žebírky. Podle jeho průvodce mají v Suwonu nejlepší kalbitchang na světě, takže tam prý prostě musíme. A já zase prudil s tím, že se mi nechce dávat 150 korun za polívku. Nakonec jsme na tu polívku šli, protože jsme čirou náhodou narazili na tu restauraci s nejlepší žebírkovou polívkou na světě. Šel jsem tam s tím, že si tam dám něco levnějšího, ale oni tam nic levnějšího neměli. Měli kliku, že tu polévku donesli v nádobě velikosti menšího kýble, takže tu cenu trochu ospravedlnili. Kromě žebírek tam byla spousta neskutečně tlustého masa, které jsem postupně přehazoval do Honzova kýble. Honza mi pak za to dal jedno z jeho dvou žebírek. Další žebírko jsem dostal od Simony, takže jsem se opravdu narval.

obr.: natěšeni na nejlepší kalbitchang na světě.

obr.: detail na moje žebírka. Jinak ten vývar byl vynikající. 

Po obědě jsme pokračovali v pochodu po šest kilometrů dlouhých hradbách. Na jednom místě byla lukostřelecká stanice, kde dva dědové stříleli do terčů asi sto metrů daleko. Přibližně dvacet metrů od těch terčů chodili turisti, takže kdyby jim to trochu ustřelilo, mohl to být docela průser.

obr.: další jihokorejské cvičení ostrými zbraněmi. Demonstrace síly před Severní Koreou. Naše šípy dostřelí až na Pchjongjang!!!

Cestou po hradbách jsem nestačil zírat na některé výtvory místní architektury. Největší úlet byl monstrózní kostel, který vypadal jako továrna na čokoládu Willyho Wonky. Korejské kostely jsou dost otřesné, ale takovouhle hrůzu jsem ještě neviděl. Před kostelem je tříposchoďové parkoviště z kterého vede cesta přímo do kostela. A aby toho nebylo dost, tak ten kostel má úžasný název. Jmenuje se „Nejlepší kostel v Suwonu“. Dalším parádním výtvorem je modrá nemocnice.

obr.: Nejlepší kostel v Suwonu.

obr.: Happy Suwon a Happy Simona. 

obr.: Simona a její budoucí manžel. 

obr.: Modrá nemocnice. Uvnitř jsou nejspíš nemocní šmoulové. 

Když jsme obešli celé hradby, zašli jsme do pekárny na něco k jídlu. Jako v každé korejské pekárně tam měli úžasné dorty a skvělé pečivo, polovina z toho měla na sobě v nějaké formě srdíčko. Ještě jsme omrkli jeden krám, kde prodávali školní uniformy.

obr.: ty dorty stojí okolo 500 kč. Ten toust se srdíčkem jsem si musel dát, ale koupil jsem si den starý, na který byla 50% sleva. 

Honza se Simonou si tam museli jako maniaci do korejského popu vzít plakáty s nějakou kapelou, která propagovala právě jejich školní uniformy. Potom jsme se stavili už jen u asi osmimetrové sochy buddhy a pak na náměstí před nějakým palácem, který byl asi součástí pevnosti.

obr.: Buddha a Simona, kdo je mocnější?

obr.: před branou do paláce.

Rybí trh Norjangdžin

Nedávno jsem byl s Honzou na rybím trhu Norjangdžin, který je nedaleko stejnojmenné zastávky na první lince soulského metra. Je to opravdu velký zážitek, hlavně pro nás suchozemce. Takovou spoustu plodů moře jsem snad nikdy neviděl. Mají tam i normální ryby, u kterých bych se konzumace nebál, ale převládají mořské plody a jiné rozličně hnusné věci vytažené z moře. Je to poměrně velký trh. Předpokládám, že v Soulu větší rybí trh není, ale možná se pletu. Prý si tam můžete nechat vybranou rybu hned uvařit a zkonzumovat, ale já jsem tam něco jako restauraci neviděl. Když už tam někdo něco jedl, tak to byli samotní trhovci. Podívaná na porcování, kuchání, stahování z kůže atd. byla občas docela krvavá a brutální, ale to je jaksi součást věci. Rozhodně doporučuju k návštěvě. A naprosto úžasně se tam fotí, protože je to všechno nesmírně zajímavý a navíc barevný, takže dnes to bude s velkou náloží fotek.

obr.: pohled na dva typické stánky.

obr.: v Koreji jsou větší rybí tržiště (v Pusanu), ale přesto je to velké tržiště.

obr.: ukázka různých škeblí, mají jich tam mnohem víc.

obr.: tohle už jsem párkrát na talíři měl, nic moc.

obr.: tyhle potvory mají všude, zkusil jsem lehce, ale nechutná mi to, je to jak žvýkat gumu.

obr.: tohle netuším, co to je. Nejspíš nakladané kousky ryb ala salád.

obr.: možná to tak nevypadá, ale tohle je obrovský sud.

obr.: tohle je snad největší hnus. A to to ještě nevidíte hýbat se.

obr.: pohled na podvozek velkého kraba. Prodavačka mi ho schválně otočila, když viděla, že si ho chci vyfotit.

obr.: netuším, možná nějaké nudle, ale z čeho?

obr.: z téhle fotky mě trochu mrazí a to ani nejsem vegetarián.

obr.: mňamka, co?

obr.: nějaký druh rejnoka, kterého tam vždy stáhli z kůže (už dávno mrtvého).

obr.: stánků s podobně nachystaným talířem syrového masa je tam spousta.

obr.: není nad to si v práci pospat.

obr.: nebo se podívat na svůj oblíbený seriál. Televize je v Koreji v každém krámě.

obr.: trochu divně naporcovaná ryba. A hlava zabalená sólo.

obr.: oběd. Měli byste cítit tu vůni, to byla paráda.

obr.: jeden ten talíř si Honza koupil, stál 160 korun. Pak snědl půlku a zbytek vyhodil, protože je to dost sytý a ne moc dobrý.

obr.: ty ryby plavou nějak divně. A ne, nebyly mrtvé, opravdu plavaly. Možná chcíply za pár minut.