Hurá do Suwonu

Před týdnem jsem byl s Honzou a Simonou v Suwonu. Jeli jsme tam omrknout Suwonskou pevnost, která je památkou UNESCO. Suwon je miliónové město dvacet kilometrů pod Soulem. Z centra Soulu jsme tam dojeli metrem asi za hodinu a půl. Z pevnosti zbyly už jen hradby, které jsou dlouhé šest kilometrů a ty jsme celé obešli. Počasí bylo skvělý, i když Honza samozřejmě mrznul.

obr.: výhled na Suwon od hradeb.

obr.: není to krása?

obr.: celá expedice pěkně pohromadě.

obr.: několik ilustračních obrázků suwonské pevnosti.

Na hradbách jsme narazili na mnicha, s kterým jsme prohodili pár slov. Jako každý Korejec byl úplně vydřenej, když jsme na něho spustili korejsky. Ale byl strašně milej. Honza celou cestu prudil, že musíme zajít na kalbitchang, což je polévka s žebírky. Podle jeho průvodce mají v Suwonu nejlepší kalbitchang na světě, takže tam prý prostě musíme. A já zase prudil s tím, že se mi nechce dávat 150 korun za polívku. Nakonec jsme na tu polívku šli, protože jsme čirou náhodou narazili na tu restauraci s nejlepší žebírkovou polívkou na světě. Šel jsem tam s tím, že si tam dám něco levnějšího, ale oni tam nic levnějšího neměli. Měli kliku, že tu polévku donesli v nádobě velikosti menšího kýble, takže tu cenu trochu ospravedlnili. Kromě žebírek tam byla spousta neskutečně tlustého masa, které jsem postupně přehazoval do Honzova kýble. Honza mi pak za to dal jedno z jeho dvou žebírek. Další žebírko jsem dostal od Simony, takže jsem se opravdu narval.

obr.: natěšeni na nejlepší kalbitchang na světě.

obr.: detail na moje žebírka. Jinak ten vývar byl vynikající. 

Po obědě jsme pokračovali v pochodu po šest kilometrů dlouhých hradbách. Na jednom místě byla lukostřelecká stanice, kde dva dědové stříleli do terčů asi sto metrů daleko. Přibližně dvacet metrů od těch terčů chodili turisti, takže kdyby jim to trochu ustřelilo, mohl to být docela průser.

obr.: další jihokorejské cvičení ostrými zbraněmi. Demonstrace síly před Severní Koreou. Naše šípy dostřelí až na Pchjongjang!!!

Cestou po hradbách jsem nestačil zírat na některé výtvory místní architektury. Největší úlet byl monstrózní kostel, který vypadal jako továrna na čokoládu Willyho Wonky. Korejské kostely jsou dost otřesné, ale takovouhle hrůzu jsem ještě neviděl. Před kostelem je tříposchoďové parkoviště z kterého vede cesta přímo do kostela. A aby toho nebylo dost, tak ten kostel má úžasný název. Jmenuje se „Nejlepší kostel v Suwonu“. Dalším parádním výtvorem je modrá nemocnice.

obr.: Nejlepší kostel v Suwonu.

obr.: Happy Suwon a Happy Simona. 

obr.: Simona a její budoucí manžel. 

obr.: Modrá nemocnice. Uvnitř jsou nejspíš nemocní šmoulové. 

Když jsme obešli celé hradby, zašli jsme do pekárny na něco k jídlu. Jako v každé korejské pekárně tam měli úžasné dorty a skvělé pečivo, polovina z toho měla na sobě v nějaké formě srdíčko. Ještě jsme omrkli jeden krám, kde prodávali školní uniformy.

obr.: ty dorty stojí okolo 500 kč. Ten toust se srdíčkem jsem si musel dát, ale koupil jsem si den starý, na který byla 50% sleva. 

Honza se Simonou si tam museli jako maniaci do korejského popu vzít plakáty s nějakou kapelou, která propagovala právě jejich školní uniformy. Potom jsme se stavili už jen u asi osmimetrové sochy buddhy a pak na náměstí před nějakým palácem, který byl asi součástí pevnosti.

obr.: Buddha a Simona, kdo je mocnější?

obr.: před branou do paláce.