Skandinávské Vary

Festival nám skončil a je na čase ho trochu zhodnotit.

Co je novýho?

Největší změnou oproti loňsku je mnohem delší čekací doba, pokud chcete na film bez lístku. Před festivalem jsem psal, že stačí hodina až hodina a půl. To platilo loni. Letos k tomu přidejte hodinu. Dvakrát jsem čekal na film dvě a půl hodiny, ale pokaždé jsem se dostal, takže to nebylo zbytečný. Příjemnější změnou jsou nové sedačky ve velkém sále, které jsou o hodně pohodlnější než ty staré, takže je zase o něco snadnější u filmu usnout. Když jsme u usínání u filmů, tak úplně usnout se mi nepodařilo ani jednou, ale je několik filmů, u kterých mám dost oken a pamatuji si jen začátek a závěrečné titulky. Většinou je chyba na straně filmu (Šachta, Divizionz, Dracula), párkrát jsem byl přemožen únavou proti své vůli (Mořská víla).

obr.: hotel Thermal, šeredné srdce krásného festivalu.



Úspěšnost

Z vytipovaných filmů před festivalem (38) jsem se dostal na všechny, na které jsem chtěl (20). Ostatní jsem vypustil buď proto, že půjdou u nás normálně do kin (Hank a Mike), nebo kolidovaly s jinými filmy (hlavně dokumenty a Powersova dobrodružství), ukázaly se jako kravina nehodna sledování (Divoký býk, V moci davu) nebo jsem na ně nějak zapomněl (První císař, Bob a Carol a Ted a Alice). A na některé se mi prostě nechtělo (čínské Hodné kočky a Věříme v lásku). Docela mě mrzí, že jsem kvůli špatným ohlasům úmyslně nešel na japonské Děti temnoty, protože až doma jsem zjistil, že v tom hrají moji nejoblíbenější japonští herci Satoshi Tsumabuki a Aoi Miyazaki. Ale film to podle všeho není moc dobrý. Na Fighter jsem nešel, protože ho mám doma.

obr.: celá karlovarská kolonáda je vyzdobena filmovými plakáty.



Filmy

Ve Varech samozřejmě narazíte na spoustu artových a nezávislých filmů a nedá se říct, jestli je to špatně nebo dobře. Stejně jako u normálních mainstreamových filmů je mezi hodně vynikajících a spousta pitomých. Záleží na tom, co snesete. Zajímavý je přístup festivalových dramaturgů k filmům z jednotlivých zemí. Když se podíváte, co běželo za asijské filmy (a korejské obzvlášť) a potom co za filmy ze Skandinávie, tak ten rozdíl nemůže být zřetelnější. Můžete hádat, na které filmy se sedělo před sálem už dvě a půl hodiny (včetně mě) a na které se dali sehnat lístky ještě v den promítání? Zatímco třeba korejská kinematografie celkem pravidelně trpí výběrem těch největších artů, ze kterých je špatně divákům jak ve Varech, tak doma v Koreji, tak ze Skandinávie se promítají divácky úspěšné filmy, které doma lámou rekordy v návštěvnosti a bez větších potíží by je asi dokoukali i moje rodiče.

obr.: ranní fronta na lístky.



Přijde mi to strašně nefér a zajímalo by mě, kdo to má na svědomí. A pak si ve festivalovém deníku přečtete v rozhovoru s nějakou dramaturgyní, že asijské filmy jsou v krizi. Větší kravinu jsem nečetl. Proto se mezi normální návštěvníky festivalu korejské filmy již staly synonymem pro příšernou nudu, což je dost nezasloužený titul. Kdyby si dali tu práci, určitě by našli zajímavé filmy, které navíc nenudí k smrti. Jistě někdo může namítnout, že loni běžel Mutant nebo No mercy for the rude, ale to jsou pořád naprosté výjimky a i loni to bylo vyváženo několika pekelnými arty. Co se mi opět potvrdilo, je můj názor na italské filmy. Na Gomorru jsem se docela těšil a šlo o dost slušné zklamání. Hlavně tím, že film neměl příběh a působil jako hraná verze nějakého publicistického pořadu. Navíc moc dlouhá.

obr.: když nečekáte ráno na lístky, můžete čekat před kinem na volný vstup.



A ještě víc jsem utvrdil v tom, že sledovat švédské, norské, či dánské filmy se opravdu vyplatí. Jsou prostě vynikající, mají svůj styl, jsou technicky skvělé, jsou současné, plné skvělého černého humoru a nikdy nejsou trapné. Ale to jsem taky čekal. Pokud nasloucháte festivalové šeptandě nebo sledujete průběžně diváckou cenu (rozhodně doporučuji), tak můžete objevit klenoty, do kterých by to nikdo neřekl. Já se takhle dostal ke dvěma naprosto úžasným filmům, britskému Chlapci A a balkánskému Svět je velký a záchrana kyne odevšad.

U nejlepších, nejhorších či nejzajímavějších filmů postuju svoje komentáře z csfd. Všechny komenty jsou zde.

Muž, který miloval Yngveho

Vynikající retro komedie, které se ke konci mění v drama. Vynikající herci a úžasný soundtrack. Humor navíc nikdy nesklouzává do fekálních nebo jinak trapných uliček, což musím taky ocenit. Moc příjemný film.

obr.: početná delegace k filmu, všichni mluvili skvěle anglicky a byli moc vtipní.



video: skvělý film si zaslouží i trailer.




Chlapec A

Vynikající drama o chlapci, který se snaží zapojit do normálního života. Skvěle napsané a zahrané postavy vás udržují v permanentním napětí, co se stane a co se stalo. Velmi smutný film u něhož se mi ulevilo, když jsem zjistil, že je podle knihy a ne podle skutečné události, což klidně mohl být.

obr.: nejpříjemnější překvapení letošního ročníku.



Svět je velký a záchrana kyne odevšad

Svět je velký a záchrana kyne odevšad je vynikající balkánská koprodukční komedie s prvky dramatu o hledání vlastní minulosti. Hlavní hrdina ztratí po autonehodě paměť a přijde o rodiče. Přijede si pro něho jeho svérázný bulharský děda a společně odjíždějí z Německa do Bulharska na dvojkole. Během cesty se sbližují a odkrývají vlastní minulost. Je to krásně natočený, skvěle zahraný a vůbec po všech stránkách povedený film.

Ať vejde ten pravý

Vynikající film, který mě uchvátil hlavně svou temně romantickou atmosférou osudového vztahu malého šikanového kluka a upírského děvčete. Všechno mi přišlo na správném místě, neměnil bych ani jedno okénko. Paráda.

video: mrazivý trailer ke švédské drsné romanci.



R(evolution)

Souhlasím s tím, že Mustafa je nesmírně zajímavý člověk. Bohužel to už se nedá říct o jeho filmu, u kterého jsem byl každou chvíli na hranici výbuchu smíchu. Celý příběh na mě působil neskutečně vykonstruovaně a ty herci, bože, já se musel každou chvíli smát. Navíc nechápu, proč to pan režisér natočil v angličtině, protože tomu dodala jen další vrstvu nechtěné vtipnosti a ještě víc ubrala na uvěřitelnosti. Když jedno děvče v diskuzi řeklo, že se ten film dotkl jejího srdce, tak jsem málem spadl ze židle. I přestože se mi opravdu nelíbil, je mi ten film sympatický. Vznikl za pár dní za pár korun od rodiny a přátel mladého režiséra (který navíc hraje jednu z hlavních rolí) a je nesmírně osobní, jak vyplynulo z následné diskuze, která opravdu byla delší než samotný film. Hlavně díky této diskuzi jsem nelitoval času stráveného s tímto filmem, ale ten film opravdu nedoporučuji.

Arthur Russell: Riskantní kombinace

Dokument o nesmírně zajímavém hudebníkovi Arthurovi Russelovi je poměrně tradiční, nijak experimentující, ale poctivý. Arthur Russel je objevován až nyní, šestnáct let po své smrti na AIDS (byl homosexuál). Byl nesmírně pruduktivní, natočil několik set kazet své hudby, podle řady osobností mluvících v dokumentu nezpochybnitelně geniální, ale taky naprosto pohroužený do své hudby a reálný svět mu nic neříkal. Díky tomuto dokumentu mám velkou chuť se o něm dozvědět a sehnat si nějakou jeho hudbu, takže dokument podle mě naprosto splnil svůj účel.

Pozvání na večeři se soudruhem Stalinem

Koncetrovaný peklo. Delších deset minut jsem snad v kině nezažil. Pokud bylo cílem tvůrců diváky nasrat, tak se mim to povedlo dokonale. Ale to není žádné umění, taky umím na deset minut zapnout kameru namířenou do stropu a vytvořit něco podobnýho. Sledovat dvě nehybné ženské, jak někde stojí a potom sedí, mě fakt nebaví, ať už tím chtěli autoři říct cokoliv. Teď budu trošku nekorektní, ale komu se tohle líbí, toho bych nechal zavřít do blázince

obr.: kdo najde můj stan, vyhrává roční dovolenou dle vlastního výběru.



Hodně štěstí

Skvělá komedie o dvou svérázných kamarádech a jejich obchodních cestách, první do Vídně a druhé do Egypta. Nejzajímavější že, že první část (Vídeň) je vlastně dokument, který byl součástí cyklu evropských dokumentů. Po dvou letech k této části režisér dotočil egyptskou část. Herci (jestli se dají vůbec takhle nazývat) hrají sami sebe a problémy řeší svým způsobem. Život jejich postav kopíruje jejich vlastní život, což je na tom nejlepší. Komedie plná energie a radosti ze života.

Divizionz

Můj poslední film ve Varech a rozhodně nejhorší. Od horšího hodnocení ho uchránilo jen to, že jsem to v polovině vzdal a jal se polehávat a jen občas zkontroloval, jestli je to pořád takového peklo, jako první polovina. Technicky příšerné, ale to bych ještě přežil. Horší je, že se tam dělo úplný ho*no a vlastně mě štvali úplně všechny postavy, co se na plátně jen mihly.

IFF Karlovy Vary 2008

Karlovy Vary počtvrté

Vary jsou už za dveřmi, a protože zítra vyjíždím, tak je načase si vytipovat filmy, které prostě musím vidět. Nejdříve si vezmeme na paškál Asii a potom to projedu dle programových sekcí. Do Varů jedu už počtvrté a opět na celý festival, takže se mi snad podaří vidět většinu mých vybraných filmů. Rada pro všechny, kdo si neustále stěžují, že se nemůžou dostat na film, který si vybrali. Vykašlete se na ranní vstávání a modlení se ve frontě, aby byly ještě lístky. Pokud o nějaký film hodně stojíte, tak prostě běžte tak hodinu až hodinu a půl před začátkem ke kinu, ve kterém půjde, a dřepněte se u vchodu. Takhle se vám nemůže stát, že byste se na film nedostali. Většinou stačí být mezi prvními dvaceti až padesáti lidmi (záleží na velikosti sálu) a máte jistotu, že vás pět minut před začátkem filmu pustí bezplatně dovnitř na festivalový pas. Spolehlivě jsem se takhle loni na všechno, o co jsem stál. A teď ty tipy.

Asijské filmy - Letos opravdu hodně slabá nabídka, takže by se mělo celkem v pohodě dát vidět všechno. Pokud teda o to budete stát, protože už na první pohled jsou mezi nimi filmy, které vás budou nudit k smrti. Uvádím jen filmy velké trojky.

Korea

Noc a den – právě jeden z těch filmů, u kterých nejspíše usnete. V únoru měl premiéru v Koreji a můžete si o něm přečíst tady. Já rozhodně půjdu, i když vím, že se budu nudit.



Děvčátko z černé země – sociálně kritický absurdní snímek o neutěšené situaci v hornickém městečku. Další potencionální nuda k smrti. Ale třeba to tak strašné nebude. Je to Korea, takže stejně jdu.

Napsáno – poslední korejský kousek vypadá aspoň na první pohled mnohem lákavěji. Videoklipově stříhaný a snímaný příběh fiktivní postavy z románu, která potkává alter ego svého autora, svého hereckého představitele a která je nucena autorem dělat věci, které sama vůbec nechce.

Japonsko

Cvičitel brouků – dokumentární film o průkopníkovi filmové animace nemá s Japonskem moc společného. Japonsko je ale jednou ze čtyř koprodujících zemí. Dokument ale vypadá celkem zajímavě.

Děti temnoty – drsný snímek o thajských dětech chycených v obchodě s dětskými orgány a prostitucí. Podle kontroverzního románu japonsko-korejského autora, podle jehož románu vznikl i film Blood and Bones s Takeshi Kitanem.

Čína

Hodné kočky – film o urbanizaci Číny. Zní to nudně a nudné to nejspíš i bude. Anotace k filmu uvádí: „Pohled kamery kopírující ospalý a nezaujatý pohled hrdiny apaticky sleduje mizanscénu.“ Podobné věty mě dost děsí a nevěští nic dobrého. Pudu jedině, že bych se hodně nudil a nešlo nic lepšího.

Rudá osina – tohle už vypadá líp, ale ne o moc. Příběh o sbližování se otce se synem získal řadu festivalových ocenění, například na nejvýznamnějším asijském festivalu v korejském Pusanu.

Šachta - podle anotace „delikátní oslav obyčejného života“ v zapadlém hornickém městečku. Proboha proč se každý druhý festivalový film odehrává v zapadlém hornickém městečku? Jediný čistě asijský zástupce v hlavní soutěži. Nic moc od něho nečekám.

Věříme v lásku – film o manželském páru vychovávajícím závažně nemocnou dceru. Scénář byl oceněn na Berlinale, režisér loni v Cannes, takže festivalová klasika.

Soutěžní sekce

Dr. Aléman – příběh mladého idealistické doktora, který odjíždí léčit do Kolumbie, kde se zamiluje do dívky z místního slumu.

Zajatec – ruský snímek o jednotce ztracené v Čečensku, která unese místního horala, který je má vyvést z obklíčení. Ruské filmy jsou čím dál zajímavější, tak mě snad tohle nezklame.

Soutěž dokumentárních filmů

Hrdinové: K létání křídel netřeba – nesmírně zajímavě vypadá dokument o handicapovaném umělci, který k práci používá pouze chodidla. Má to 25 minut, takže by to nemělo ani chvíli nudit.

Větší, silnější, rychlejší – americký dokument o posedlosti po úspěchu vypráví o třech bratřích, kteří propadli steroidům. Popkulturní dokument od producentů filmů Michaela Moora. To by nuda být rozhodně neměla.

Všechno je relativní – dánský dokument o obavách, snech a přáních lidí z různých koutů světa, konkrétně z Dánska, Mosambiku, Japonska, Thajska a USA.

Na východ od Západu - soutěžní sekce

Hodně štěstí - originální hraný dokument o dvojici maďarských Boratů na cestě Evropou. To by mohl být vynikající film na odlehčení.

Mao Ce-tung – albánská komedie a negramotném Rómovi, který se v zájmu komunity rozhodne pojmenovat své deváté dítě po Maovi.

Fórum nezávislých

Divizionz – příběh z Ugandy o partě přátel, kteří se snaží stát hudebníky. Přirovnáváno k Městu bohů, což je skvělé doporučení.

Hank a Mike – kanadská nezávislá looserovská černá komedie a dvojici přátel, kteří se živí jako velikonoční králíčci.

Mořská víla – ruská událost loňského roku. Příběh dívky, která dokáže předpovídat budoucnost a plnit lidem přání. Na tohle se těším opravdu hodně.

Muž, který miloval Yngveho – zábavná dánská retro komedie o chlapci, který volí mezi svou krásnou přítelkyní a novým spolužákem. Podle programu „hořce melancholické vyprávění o nemožné lásce“. Maximální očekávání.

Powerova dobrodružství – příběh outsidera, který touží vyhrát bubenickou soutěž, aniž by měl bubny. Údajně má jít o komedie ve stylu Wese Andersona.

Otevřené oči

Gomorra – že bych se poprvé v životě těšil na italský film? I to je možný. Podle kritiky „nejpravdivější film o mafii, jaký byl kdy natočen“. Vychází z mezinárodního bestselleru a letos v Cannes dostal Velkou cenu poroty.

V moci davu – originální švédský film o experimentující mládeži.

Valčík s Baširem – izraelsko-německý animovaný dokument o krutém masakru v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla. Podle fotek vypadá strašně zajímavě. Pozor: běží jen jednou!

Horizonty

Elitní jednotka - akční drama z drogami ovládaných favel Rio de Janeira, které má Zlatého medvěda z Benátek, to si nechám líbit. Navíc největší brazilský hit.

Jiný pohled

Ať vejde ten pravý – „Děsivý, krvavý a temný, současně ale poetický a plný krásy – takový je netradiční švédský horor o dospívání, lásce a přátelství mezi dvěma podivnými dětmi, z nichž jedno je upír.“ Tolik říká anotace. A já jsem moc zvědavý.

Berlin Lou Reeda – přestože mi jméno Lou Reed nic moc neříká, tak na tohle se poměrně těším. Žádné hornické městečko, ale rocková hudba a režie Julian Schnabel.

Divoký býk – obyvatelé malé indické vesnice se rozhodnou zkrotit divokého býka, který je ohrožuje. Film je samozřejmě plný symbolů, ale hlavně má jít o komedii.

Pohlednice z Leningradu – život v guerille očima malého dítěte. Koprodukce Venezuely a Peru.

Dny kritiků Variety

Bojovnice – je mladá turecká imigrantka v Kodani, jejíž vášní je kung-fu. Choreografii bojových scén dělal Xiana Gao (Tygr a drak).

Ciao bella – švédská romantická komedie o mladém Švédovi íránského původu.

Půlnoční filmy – v této sekci budou promítány staré anglické horory s hvězdami jako Christopher Lee nebo Vincent Price. Tyhle půlnoční projekce mají vždycky úžasnou atmosféru, aspoň na jeden bych si chtěl zajít.

Nový Hollywood II

Francouzská spojka – klasika z největších, kterou jsem doteď neviděl. Vidět ji ve velkém sále na obřím plátně by bylo fajn.

Bob a Carol a Ted a Alice – hippie komedie o sexuální revoluci šedesátých let. To slibuje mnohé.

2008: Hudební odysea – v této sekci se dá doporučit opravdu všechno, ale já vybírám pro mě dvě největší lahůdky. Všechny filmy této sekce jdou v Divadle Husovka, které má strašně málo míst, takže doporučuji přijít dost dopředu.

Sigur Rós: Heima – hudební road movie po Islandu za doprovodu Sigur Rós. To musím vidět. Lístek na srpnový pražský koncert mi už lebedí v peněžence.

Tan Dun: První císař - velkolepém spektáklu z newyorské Metropolitní opery se na mnoha rovinách prolíná čínská a západní kultura. Inscenaci s Plácidem Domingem režíroval filmař Zhang Yimou (Klan létajících dýk, Hrdina). Součástí tříhodinového záznamu, který se původně přenášel do kin přímo, je i pohled do zákulisí. Bude to moje první opera v životě, ale tohle bych snad mohl přežít.

Fresh Selection - pět filmových nadějí
Nejlepší filmy Festivalu krátkých filmů Praha

Dvě sekce tvořené krátkými filmy. V obou případech jde o blok pěti krátkých filmů. Krátké filmy jsou ve Varech strašně populární a o lístky je rvačka. Obě pásma jdou třikrát, ale opět ani jednou ve velkém sále. Tady je holt někdo nepoučitelný.

Viděno ve Varech aneb kdo si počká, ten se dočká

Je to sice trochu s křížkem po funuse, ale proč se nepodělit o své filmové zážitky z letošních Varů. Na začátek jen takový úvod. Ve Varech jsem byl letos potřetí, pokaždé přespávám pod stanem ve stanovém městečku na místním stadionu. Je to sice dost nepohodlný, ale celému festivalu to dodává to pravé kouzlo. Navíc je to jedna z nejlevnějších možností ubytování. Letošní zvláštností bylo, že na poslední noc se muselo celé městečko přesunout na vedlejší stadion, protože na hlavním měli hrát rockový důchodci Scorpions. Na druhou stranu tahle noc byla zadarmo. Před festivalem jsem se zúčastnil oficiální soutěže o festivalové pasy a asi tři hodiny jsem zjišťoval správné odpovědi. Abych zvýšil své šance na výhru, nechal jsem zaregistrovat a správně odpovědět část kolegyň v práci a část příbuzenstva. Můžete hádat, co se asi tak stalo? Dva ze tří výherců festivalových pasů vyhráli na moje odpovědi a já utřel hubu. Naštěstí s kolegyněmi jsem byl domluven, že výhru na mě nějak převedou a to se taky stalo. Takže díky, Martino. Tímto strategickým tahem jsem ušetřil tisíc korun, které jsem mohl potom na místě projíst za úžasné palačinky a nudle v asijském bistru. Při výběru filmů jsem samozřejmě upřednostňoval asijské a do případných volných míst rval to nejlepší ze zbytku světa. Dostat se k lístkům bývá někdy docela vopruz, ale já měl celkem slušnou úspěšnost. Když jsem nezískal lístek ráno v pokladně (úspěšnost tak 30%), tak si stačí dostatečně včas sednout před sál a oni vás pustí dovnitř na neobsazená místa i na festivalový pas. Ono „dostatečně“ ale u atraktivních filmů znamená třeba dvě hodiny, hodinu před začátkem už bývá většinou pozdě. S touto kombinovanou taktikou jsem se dostal na úplně všechny filmy, o které jsem doopravdy stál. První čtyři dny festivalu jsem tam byl s bráchou a jeho přítelkyní Verčou, zbytek sám. Já nepotřebuju nijak velkou společnost a většina mé komunikace na festivalu byla „Díky.“, „Ještě jednou.“, „Platím“. Možná to dost lidí překvapí (podle karlovarských zážitků popsaných na jiných blozích), ale za celý festival jsem neměl ani kapku alkoholu. Když nad tím tak přemýšlím, tak ani od festivalu jsem žádnou neměl. Mě to prostě nebaví, asi jsem divnej. Ale to sem nepatří. Denně jsem dával průměrně čtyři filmy, poměr skvělých, průměrných a pitomých byl asi 20/60/20. Tak pojďme už k filmům, kvůli kterým tohle celé píšu.

La Antena – první film festivalu. Zadarmo a v nafukovacím kině před Thermalem. Šlo o argentinský film, ve kterém se nemluví a svou stylizací připomene třeba Metropolis od Fritzka Langů, akorát je v moderním kabátě. Vynikající byla hlavně hudba a krásná retro stylizace. Místy jsem sice trochu usínal, ale vina byla spíš na mojí straně.

Zmoklí psi – druhý film a ve stejném sále. Hongkongsko-malajský nezávislý film, ve kterém se nic neděje a na csfd má krásných 29%. Vypráví příběh dvou bratrů, kteří… a to už bohužel nevím, ale jeden myslím umře (ale na začátku, nejde o spoiler). Všichni na to strašně nadávaj, ale kdyby to bylo tak strašně blbý, tak bych si to asi pamatoval.

No Mercy for the Rude – náladu mi ovšem spravil tenhle povedený jihokorejský mix akčního dramatu a romantické komedie o němém zabijákovi. Celý sál se úžasně bavil, doporučuji.

Nightmare Detective – první den jsem zakončil půlnočním hororem od Cukamota v kině Čas. To prošlo od loňska velkou rekonstrukcí a z nejhoršího kina je rázem jedno z nejlepších. Cukamoto je mistr hororových zvráceností a v tomto dovedl k dokonalosti hlavně akty samotných vražd, které jsou doprovázeny neuvěřitelných hudebním doprovodem. V sále to řvalo tak nahlas, že snad nemohli usnout ani ti, kterým se to nelíbilo. Navíc v jedné z hlavních rolí hvězdný Ryuhei Matsuda.

Dál už nebudu psát filmy v pořadí, v jakém jsem je viděl, protože se mi to nechce pracně dohledávat.

Breath – nový film slavného Kim-ki Duka. Líbil se mi, ale už to není taková bomba, jako jeho starší filmy. Za jeho nejlepší film považuju 3-Iron a Drsňáka.

Miss Potter – tak na tohle jsem šel z jediného důvodu a to omrknout Renée. Slušelo jí to, konečně si mohla vzít ty hadříky, co jí ztratili na letišti v Londýně. Film mě příjemně překvapil, bylo to strašně roztomilý a navíc tam neodolatelně zpíval Evan McGregor.

Zidane: A 21st Century Portrait – od tohohle experimentu jsem čekal mnohé a dostal jsem jen to nejhorší. I když jsem přibližně věděl, do čeho jdu, tak mě to překvapilo svým neumětelským a nenápaditým zpracováním. 90 minut sledujeme Zidaneho (na konci dostane červenou kartu, trouba jeden), jen jeho, občas je slyšet hukot diváků, občas komentátor a místy hudba Mogwai. Po deseti minutách jsem čekal na nějaký nápad nebo jakoukoliv změnu a nedočkal se jí do konce. Děs a hrůza. A tenhle klenot zakoupilo Muzeum moderního umění v New Yorku. Gratuluji vám, kluci, pěkně investované peníze.

Tuya's Marriage – mongolský film o těžkém osudu jedné ženy, který vyhrál festival v Berlíně. První polovina docela ušla, tu druhou jsem prospal. Na pohodlných sedačkách v kině Panasonic mě předapadla nahromaděná únava. Proč zrovna tohle vyhrálo Berlinale, to fakt netuším.

Still life – stejně jako netuším, proč tenhle dokument (proč tomu říkají film?) vyhrál v Benátkách. Jediné zajímavé je prostředí, ve kterém se příběh nepříběh odehrává. A to obří staveniště přehrady Tři soutěsky na Žluté řece v Číně. Sledování realizace tohoto megalomanského díla bylo jediné, co mě udrželo při vědomí.

Mourning forest – další úspěšný film, tentokrát vítěz Velké ceny poroty v letošním ročníku Cannes. A další zklamání, ještě o dost horší než předchozí dva filmy. Japonský film o starém dědovi, který v doprovodu ošetřovatelky zabloudí v lese, kde hledá smíření, je prakticky bez děje, strašně nudný a vizuálně naprosto průměrný. S filmy, které uspěly v Cannes, mám jen ty nejhorší zkušenosti (loňský šok s filmem Flandry) a bojím se všeho, co tam ocení. Další důkaz bude ještě následovat.

Two-Lane Blacktop – zástupce sekce hollywoodských filmů ze 70. let. Doufám, že ty ostatní byly lepší, protože tohle se mi teda moc nelíbilo. Slabý příběh a nijaký konec.

Requiem for Billy the Kid – vynikající dokument o známém pistolníkovi Divokého západu. Sledujeme představitele dvou měst, kteří se hádají, kde skutečně umřel. Všichni si myslí, že samozřejmě u nich. Navíc je to prokládané ukázkami z filmu Patt Garrett and Billy the Kid od Sama Peckinpaha a doprovázeno komentářem Krise Kristoffersona, který mluví jako Billy The Kid. Nejlepší dokument, co jsem ve Varech viděl.

Neo-Lounge – a teď ten nejhorší. Není nejhorší svým technickým zpracováním, ale tím, co ukazuje. Parta nafoukaných snobů, kteří jsou tak neuvěřitelně nesympatičtí a jenom se baví v nóbl pekingském klubu pro smetánku. Rád bych ty lidi mučil. Třikrát fuj. A režisérka filmu byla jednou z návštěvnic a ti lidé jsou její kamarádi. Jako by se člověk díval na dokument, který si natočil Goebbels o svých kámoších. Možná vám přijde, že přeháním, ale ty lidi byli tak strašní, že si nemůžu pomoc.

Rainbow Song – japonský slaďák, který mohl být o moc lepší. Nevyužitý potenciál.

Faces of a Fig Tree – vizuální hříčka, která je spíše slepencem skečů se skvělou vizuálním zpracováním. Bavil jsem se skvěle, ale už ani nevím, o čem to bylo.

Eternal Summer – jeden z nej filmů. Strhující příběh o chlapci, který neví, jestli více miluje svou přítelkyni, nebo svého kamaráda.

Exiled – hongkongský akční film, který je technicky dokonalý, zejména hudební doprovod, ale ve své samoúčelnosti a zahleděnosti do sebe působil místy až trapně.

Badlands – starý film Terrence Mallicka o jednom idiotovi (M. Scheen), který uteče s holkou a na svém útěku zavraždí každého, kdo mu přijde do cesty. Hlavní hrdina byl takový debil, že mi kazil jinak fajn film.

Immer nie am Meer – rakouská komedie, která byla místy až překvapivě vtipná, ale ke konci už sklouzávala k debilitě.

Simple thing – ruský soutěžní film, který nakonec posbíral pár cen. Dobrý scénář a herci, ale jinak film působí přesně podle svého názvu.

Hana yori mo naho – japonský mix lidové komedie a samurajského dramatu. A mix poměrně zdařilý.

My friend and his wife - jihokorejský film, který je na několika místech tak neuvěřitelně intenzivní, že jsem téměř lapal po dechu a přál bych si, aby se "to něco" nestalo. Film je hodně sexuálně otevřený, uvidíte i autentický porod. Herci jsou bez výjimek vynikající, škoda jen trochu za vlasy přitaženého konce.

Akitsu Onsen – starý japonský film o chlapci, který toužil umřít, ale láska k ženě mu zachránila život. Na tomhle filmu je nejzajímavější to, že anotace filmu ve festivalovém programu prozradila prakticky celý děj.

Secret sunshine – další film oceněný v Cannes. Film osobně uvedl režisér, bývalý korejský ministr kultury. Příběh je souhrn neštěstí, které si zasedly na mladou matku. Jeon Do-yeon je vynikající herečka, ale přijde mi, že cenu v Cannes dostala za neustálé brečení. Kdyby byl film o hodinu kratší, tak by podle mě na síle vůbec neztratil, spíše naopak, a já bych šel s hodnocením nahoru, ale takhle je to průměr, který dost často nudí. Depresi si můžete ochutnat v traileru.

Prunning the grapevine – jihokorejský soutěžní film. Rozhodně to není klasický asijský film a už vůbec ne normální korejský film. Liší se už jenom svým náboženským tématem a jeho zpracování má mnohem blíž k artu než k normálnímu komerčnímu filmu, se kterým toho opravdu nemá moc společnýho. Je mi jasné, že kromě pár teologů se pro něho asi moc lidí nenadchne, včetně mě. Jen na pár místech působí uvolněně a mladě, jinak je celkem chladný. Ale dané téma by se dalo těžko natočit jako komerční hit, otázka víry u nás (asi i v Koreji) moc lidí nezajímá. Filmu by rozhodně pomohlo zkrácení, byl by potom snesitelnější. Ale o špatný film nejde, spíš je o něčem, co většinu z nás nezajímá.

Euphoria – úžasný ruský film. Nádherně vypadá, překrásně zní, je intenzivní, osudový příběh s tragickým koncem a krátkou stopáží. Pro mě bomba a velký doporučení. Mrkněte na trailer, uslyšíte tam i tu úžasnou hudbu.

Funuke Show Some Love, You Losers! – a to nejlepší na konec. Japonská drsná komedie a jedné divné rodince, která je naprosto kouzelná a svou komiksovou stylizací mě naprosto dostala. Skvělá zábava od začátku do konce.