Viděno ve Varech aneb kdo si počká, ten se dočká

Je to sice trochu s křížkem po funuse, ale proč se nepodělit o své filmové zážitky z letošních Varů. Na začátek jen takový úvod. Ve Varech jsem byl letos potřetí, pokaždé přespávám pod stanem ve stanovém městečku na místním stadionu. Je to sice dost nepohodlný, ale celému festivalu to dodává to pravé kouzlo. Navíc je to jedna z nejlevnějších možností ubytování. Letošní zvláštností bylo, že na poslední noc se muselo celé městečko přesunout na vedlejší stadion, protože na hlavním měli hrát rockový důchodci Scorpions. Na druhou stranu tahle noc byla zadarmo. Před festivalem jsem se zúčastnil oficiální soutěže o festivalové pasy a asi tři hodiny jsem zjišťoval správné odpovědi. Abych zvýšil své šance na výhru, nechal jsem zaregistrovat a správně odpovědět část kolegyň v práci a část příbuzenstva. Můžete hádat, co se asi tak stalo? Dva ze tří výherců festivalových pasů vyhráli na moje odpovědi a já utřel hubu. Naštěstí s kolegyněmi jsem byl domluven, že výhru na mě nějak převedou a to se taky stalo. Takže díky, Martino. Tímto strategickým tahem jsem ušetřil tisíc korun, které jsem mohl potom na místě projíst za úžasné palačinky a nudle v asijském bistru. Při výběru filmů jsem samozřejmě upřednostňoval asijské a do případných volných míst rval to nejlepší ze zbytku světa. Dostat se k lístkům bývá někdy docela vopruz, ale já měl celkem slušnou úspěšnost. Když jsem nezískal lístek ráno v pokladně (úspěšnost tak 30%), tak si stačí dostatečně včas sednout před sál a oni vás pustí dovnitř na neobsazená místa i na festivalový pas. Ono „dostatečně“ ale u atraktivních filmů znamená třeba dvě hodiny, hodinu před začátkem už bývá většinou pozdě. S touto kombinovanou taktikou jsem se dostal na úplně všechny filmy, o které jsem doopravdy stál. První čtyři dny festivalu jsem tam byl s bráchou a jeho přítelkyní Verčou, zbytek sám. Já nepotřebuju nijak velkou společnost a většina mé komunikace na festivalu byla „Díky.“, „Ještě jednou.“, „Platím“. Možná to dost lidí překvapí (podle karlovarských zážitků popsaných na jiných blozích), ale za celý festival jsem neměl ani kapku alkoholu. Když nad tím tak přemýšlím, tak ani od festivalu jsem žádnou neměl. Mě to prostě nebaví, asi jsem divnej. Ale to sem nepatří. Denně jsem dával průměrně čtyři filmy, poměr skvělých, průměrných a pitomých byl asi 20/60/20. Tak pojďme už k filmům, kvůli kterým tohle celé píšu.

La Antena – první film festivalu. Zadarmo a v nafukovacím kině před Thermalem. Šlo o argentinský film, ve kterém se nemluví a svou stylizací připomene třeba Metropolis od Fritzka Langů, akorát je v moderním kabátě. Vynikající byla hlavně hudba a krásná retro stylizace. Místy jsem sice trochu usínal, ale vina byla spíš na mojí straně.

Zmoklí psi – druhý film a ve stejném sále. Hongkongsko-malajský nezávislý film, ve kterém se nic neděje a na csfd má krásných 29%. Vypráví příběh dvou bratrů, kteří… a to už bohužel nevím, ale jeden myslím umře (ale na začátku, nejde o spoiler). Všichni na to strašně nadávaj, ale kdyby to bylo tak strašně blbý, tak bych si to asi pamatoval.

No Mercy for the Rude – náladu mi ovšem spravil tenhle povedený jihokorejský mix akčního dramatu a romantické komedie o němém zabijákovi. Celý sál se úžasně bavil, doporučuji.

Nightmare Detective – první den jsem zakončil půlnočním hororem od Cukamota v kině Čas. To prošlo od loňska velkou rekonstrukcí a z nejhoršího kina je rázem jedno z nejlepších. Cukamoto je mistr hororových zvráceností a v tomto dovedl k dokonalosti hlavně akty samotných vražd, které jsou doprovázeny neuvěřitelných hudebním doprovodem. V sále to řvalo tak nahlas, že snad nemohli usnout ani ti, kterým se to nelíbilo. Navíc v jedné z hlavních rolí hvězdný Ryuhei Matsuda.

Dál už nebudu psát filmy v pořadí, v jakém jsem je viděl, protože se mi to nechce pracně dohledávat.

Breath – nový film slavného Kim-ki Duka. Líbil se mi, ale už to není taková bomba, jako jeho starší filmy. Za jeho nejlepší film považuju 3-Iron a Drsňáka.

Miss Potter – tak na tohle jsem šel z jediného důvodu a to omrknout Renée. Slušelo jí to, konečně si mohla vzít ty hadříky, co jí ztratili na letišti v Londýně. Film mě příjemně překvapil, bylo to strašně roztomilý a navíc tam neodolatelně zpíval Evan McGregor.

Zidane: A 21st Century Portrait – od tohohle experimentu jsem čekal mnohé a dostal jsem jen to nejhorší. I když jsem přibližně věděl, do čeho jdu, tak mě to překvapilo svým neumětelským a nenápaditým zpracováním. 90 minut sledujeme Zidaneho (na konci dostane červenou kartu, trouba jeden), jen jeho, občas je slyšet hukot diváků, občas komentátor a místy hudba Mogwai. Po deseti minutách jsem čekal na nějaký nápad nebo jakoukoliv změnu a nedočkal se jí do konce. Děs a hrůza. A tenhle klenot zakoupilo Muzeum moderního umění v New Yorku. Gratuluji vám, kluci, pěkně investované peníze.

Tuya's Marriage – mongolský film o těžkém osudu jedné ženy, který vyhrál festival v Berlíně. První polovina docela ušla, tu druhou jsem prospal. Na pohodlných sedačkách v kině Panasonic mě předapadla nahromaděná únava. Proč zrovna tohle vyhrálo Berlinale, to fakt netuším.

Still life – stejně jako netuším, proč tenhle dokument (proč tomu říkají film?) vyhrál v Benátkách. Jediné zajímavé je prostředí, ve kterém se příběh nepříběh odehrává. A to obří staveniště přehrady Tři soutěsky na Žluté řece v Číně. Sledování realizace tohoto megalomanského díla bylo jediné, co mě udrželo při vědomí.

Mourning forest – další úspěšný film, tentokrát vítěz Velké ceny poroty v letošním ročníku Cannes. A další zklamání, ještě o dost horší než předchozí dva filmy. Japonský film o starém dědovi, který v doprovodu ošetřovatelky zabloudí v lese, kde hledá smíření, je prakticky bez děje, strašně nudný a vizuálně naprosto průměrný. S filmy, které uspěly v Cannes, mám jen ty nejhorší zkušenosti (loňský šok s filmem Flandry) a bojím se všeho, co tam ocení. Další důkaz bude ještě následovat.

Two-Lane Blacktop – zástupce sekce hollywoodských filmů ze 70. let. Doufám, že ty ostatní byly lepší, protože tohle se mi teda moc nelíbilo. Slabý příběh a nijaký konec.

Requiem for Billy the Kid – vynikající dokument o známém pistolníkovi Divokého západu. Sledujeme představitele dvou měst, kteří se hádají, kde skutečně umřel. Všichni si myslí, že samozřejmě u nich. Navíc je to prokládané ukázkami z filmu Patt Garrett and Billy the Kid od Sama Peckinpaha a doprovázeno komentářem Krise Kristoffersona, který mluví jako Billy The Kid. Nejlepší dokument, co jsem ve Varech viděl.

Neo-Lounge – a teď ten nejhorší. Není nejhorší svým technickým zpracováním, ale tím, co ukazuje. Parta nafoukaných snobů, kteří jsou tak neuvěřitelně nesympatičtí a jenom se baví v nóbl pekingském klubu pro smetánku. Rád bych ty lidi mučil. Třikrát fuj. A režisérka filmu byla jednou z návštěvnic a ti lidé jsou její kamarádi. Jako by se člověk díval na dokument, který si natočil Goebbels o svých kámoších. Možná vám přijde, že přeháním, ale ty lidi byli tak strašní, že si nemůžu pomoc.

Rainbow Song – japonský slaďák, který mohl být o moc lepší. Nevyužitý potenciál.

Faces of a Fig Tree – vizuální hříčka, která je spíše slepencem skečů se skvělou vizuálním zpracováním. Bavil jsem se skvěle, ale už ani nevím, o čem to bylo.

Eternal Summer – jeden z nej filmů. Strhující příběh o chlapci, který neví, jestli více miluje svou přítelkyni, nebo svého kamaráda.

Exiled – hongkongský akční film, který je technicky dokonalý, zejména hudební doprovod, ale ve své samoúčelnosti a zahleděnosti do sebe působil místy až trapně.

Badlands – starý film Terrence Mallicka o jednom idiotovi (M. Scheen), který uteče s holkou a na svém útěku zavraždí každého, kdo mu přijde do cesty. Hlavní hrdina byl takový debil, že mi kazil jinak fajn film.

Immer nie am Meer – rakouská komedie, která byla místy až překvapivě vtipná, ale ke konci už sklouzávala k debilitě.

Simple thing – ruský soutěžní film, který nakonec posbíral pár cen. Dobrý scénář a herci, ale jinak film působí přesně podle svého názvu.

Hana yori mo naho – japonský mix lidové komedie a samurajského dramatu. A mix poměrně zdařilý.

My friend and his wife - jihokorejský film, který je na několika místech tak neuvěřitelně intenzivní, že jsem téměř lapal po dechu a přál bych si, aby se "to něco" nestalo. Film je hodně sexuálně otevřený, uvidíte i autentický porod. Herci jsou bez výjimek vynikající, škoda jen trochu za vlasy přitaženého konce.

Akitsu Onsen – starý japonský film o chlapci, který toužil umřít, ale láska k ženě mu zachránila život. Na tomhle filmu je nejzajímavější to, že anotace filmu ve festivalovém programu prozradila prakticky celý děj.

Secret sunshine – další film oceněný v Cannes. Film osobně uvedl režisér, bývalý korejský ministr kultury. Příběh je souhrn neštěstí, které si zasedly na mladou matku. Jeon Do-yeon je vynikající herečka, ale přijde mi, že cenu v Cannes dostala za neustálé brečení. Kdyby byl film o hodinu kratší, tak by podle mě na síle vůbec neztratil, spíše naopak, a já bych šel s hodnocením nahoru, ale takhle je to průměr, který dost často nudí. Depresi si můžete ochutnat v traileru.

Prunning the grapevine – jihokorejský soutěžní film. Rozhodně to není klasický asijský film a už vůbec ne normální korejský film. Liší se už jenom svým náboženským tématem a jeho zpracování má mnohem blíž k artu než k normálnímu komerčnímu filmu, se kterým toho opravdu nemá moc společnýho. Je mi jasné, že kromě pár teologů se pro něho asi moc lidí nenadchne, včetně mě. Jen na pár místech působí uvolněně a mladě, jinak je celkem chladný. Ale dané téma by se dalo těžko natočit jako komerční hit, otázka víry u nás (asi i v Koreji) moc lidí nezajímá. Filmu by rozhodně pomohlo zkrácení, byl by potom snesitelnější. Ale o špatný film nejde, spíš je o něčem, co většinu z nás nezajímá.

Euphoria – úžasný ruský film. Nádherně vypadá, překrásně zní, je intenzivní, osudový příběh s tragickým koncem a krátkou stopáží. Pro mě bomba a velký doporučení. Mrkněte na trailer, uslyšíte tam i tu úžasnou hudbu.

Funuke Show Some Love, You Losers! – a to nejlepší na konec. Japonská drsná komedie a jedné divné rodince, která je naprosto kouzelná a svou komiksovou stylizací mě naprosto dostala. Skvělá zábava od začátku do konce.