Dějiny Koreje popáté: pod japonskou nadvládou

Po svém návratu z ruského vyslanectví vyhlásil král Kodžong nezávislé korejské císařství. Silné postavení ve vládě měla ruská strana, která si vymohla řadu ekonomických výhod. Ostatní mocnosti chtěli také výhody a taky se jich dočkali. Nejvýznamnější sdružením odpůrců nové situace byl Klub nezávislosti. Ten volal po demokracii, což smrdělo u trůnu a proto ho král (teda vlastně už císař) obvinil z toho, že chtějí zrušit císařství a založit republiku a nechal je rozpustit. Mezitím Rusko a Japonsko navzájem soupeřili o nejlepší pozici k ovládnutí Koreje. Když selhala vyjednávání, Japonci překvapili všechny okolo a zaútočili na ruskou základnu. Schylovalo se k válce a Korea kvapně vyhlásila svou neutralitu. Japonci ale poslali své vojáky do Koreje a podepsali tu předem připravenou smlouvu, zaručující nezávislost Koreje, ale požadující přijetí japonského dohledu nad státní správou. Díky různým vlastním zájmům (Anglie v Číně, USA ve Filipínách)se za Korejce nikdo nepostavil. Japonci Rusi snadno porazili a poválečná smlouva de facto uznala nadvládu Japonců nad korejským poloostrovem. Když Japoncům nestál už nikdo v cestě, začali se chystat na zřízení protektorátu. Nenávist Korejců vůči této japonské agresi demonstruje i skutečnost, že například americký vyslanec, chystající se v USA opěvovat výhody japonského obsazení Koreje byl zastřelen korejským vlastencem, stejně jako japonský politik Itó, který působil v protektorátu. Císař Kodžong tajně vyslal delegaci na mezinárodní mírovou konferenci do Haagu, ta však nebyla vůbec přijata, ale aspoň získala celosvětovou publicitu. Hezký trik použilo Japonsko k rozpuštění korejské armády a to škrty v rozpočtu. Celou akci završilo nucené prohlášení císaře Sundžonga (nástupce Kodžonga) z 29. srpna 1910, že se vzdává trůnu a končí 518 let trvající vláda dynastie Čoson. Korejský národ se tím stal proti své vůli japonskou kolonií. Dvacáté století je v knize rozebíráno na více než 150 stránkách, takže tady to budu muset hodně zestručnit. Děkuji za pochopení.

obr.: Kodžong, zakladatel korejského císařství.

1910 – 1919 Období temna

Následovalo mnoho petic, které neměli šanci na úspěch a vlna sebevražd vysokých korejských státníků, která rovněž mohla těžko něco změnit. Začalo období 35 let pod japonskou nadvládou, které jenom umocnilo nenávist vůči Japoncům datující se od války v 16. století. Moc nad celým státem převzal japonský generální guvernér Terauči Masatake, kterého jmenoval přímo japonský císař a měl neomezené pravomoce. Pokud se někomu něco nelíbilo, byla tu vždy japonská policie, která ho usměrnila. Prvních deset let koloniální vlády je označováno jako doba temna a to díky represím v politickém i kulturním životě. Rozpuštěny byly všechny strany a zrušen veškerý korejský tisk. Korejští vlastenci plánovali na Masatakeho atentát, byli však odhaleni.

obr.: Terauči Masatake, skutečný vládce v zemi. Rozdíl v postavení můžete odtušit už od faktu, že na rozdíl od Kondžonga je v barvě.

Hnutí 1. Března a období renesance 1919 - 1931

Po skončení první světové války byla na versailleské mírové konferenci sepsána americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem deklarace, která dávala každému státu právo na sebeurčení. Přestože se týkala hlavně situace v Evropě, Korejci doufali, že zaručí podobná práva i jim. V roce 1919 sepsali korejští studenti v Japonsku prohlášení požadující nezávislost Koreje a protestovali v Tokiu. Domácí nacionalisté chtěli protestovat přímo v zemi, a když 22. února zemřel císař Kodžong, naplánovali protest dva dny před jeho pohřeb, aby nebyli prozrazeni. Sepsali Deklaraci nezávislosti, petice zahraničním zástupcům v Tokiu a dopis americkému prezidentovi. Celá akce měla proběhnout bez násilí, což se později ukázalo jako dost naivní myšlenka. Protestní akce v okresních městech organizovali středoškolští studenti. Deklarace byla rovněž studentem poslána generálnímu guvernérovi, byla informována policie a deklarace přečtena ještě v centru Soulu. Následovali masové demonstrace všech vrstev obyvatelstva s heslem „Ať žije nezávislá Korea!“ Demonstrace odstartovala hnutí, kterého se v následujících měsících účastnilo na milion lidí. Něco takového nemělo v Koreji obdoby a Japonce tím dost zaskočili. Policejní reakce proto hraničila s hysterií. Povoláno bylo vojsko, hromadně se zatýkalo, fyzicky trestalo a pár vesnic dokonce lehlo popelem. Odhady ztrát se liší, japonská čísla uvádějí (v závěrce jsou korejská) 553 mrtvých (7500), 1409 zraněných (15000) a 12522 zatčených (45000). Hnutí skončilo neúspěchem a petice se setkaly s nezájmem.

Japoncům došlo, že to s reakcí na lidové bouře přepískli a do Koreje vyslali nové vedení, které mělo uklidnit situaci, získat větší sympatie Korejců i celého světa, ale rovněž utáhnout opratě. Nový generální guvernér Saitó Makota zavedl reformy pod názvem „kulturní politika“, které znamenaly všeobecné uvolnění kontroly v politickém a kulturním životě. Při jeho příjezdu do země se dočkal tradičního korejského přivítání. Na nádraží explodovala bomba. Druhé obdobní koloniální nadvlády je proto nazýváno obdobím renesance a přineslo s sebou i založení exilové vlády v Šanghaji.

obr.: obchodní třída v Pchojngjangu ve třicátých letech.

Vznikl korejského filmu

Ve dvacátých letech vznikla korejská kinematografie. Nejslavnější divadelní a filmový herec té doby byl Na Un-gju a jeho díla byla značně kontroverzní. Jeho nejslavnější film je Arirang (1926) a šlo o jasný útok proti japonské nadvládě. Samozřejmě, že byl zakázán.

Domácí hnutí tímto uvolněním nabývaly na síle, ale zároveň s jejich nárůstem se rozdělili na umírněné a sociálně radikální, kteří chtěli bojovat proti japonskému kapitalismu a toužili po revoluci. S touto myšlenkou se zemí zároveň šířil i komunismus. Komunistická strana se snažila o podporu co nejširšího obyvatelstva, tj. rolníků. Toto jejich snažení ale úspěšně kazilo neustálé zatýkání jejich členů japonskou policií. To už se ale schylovalo k revolučním třicátým létům a asimilační politice ohrožující samotnou identitu Korejců.

obr.: korejské dívky během hodiny válečnictví vedené Japonci.

V roce 1931 si Japonsko podrobilo i severnější území kontinentu a po porážce čínských jednotek v Mandžusku vyhlásilo loutkový stát Mandžukuo. Hlavním cílem obsazení Mandžuska bylo jeho nerostné bohatství, mělo posloužit jako průmyslová základna pro další japonské výboje. Tyto události ukončili období kulturní politiky v Koreji. Japonci začali od Korejců vyžadovat aktivní podporu svých plánů a účast na nich. Korea se začala rychle měnit ze zemědělské na průmyslovou a zaznamenala velký populační nárůst. Nový guvernér Minami Džiróa (bývalý ministr války) zahájil roku 36 období násilné asimilace a mobilizace Korejců, které trvalo až do osvobození roku 1945. Velké změny nastaly především ve školství, kde studenti skládali slib japonskému císaři a eliminace studia korejštiny a později i jen její používání při vyučování. Japonština se stala úředním jazykem v celé zemi. Nucená byla účast na šintoistických obřadech, zrušen byl veškerý korejský tisk a vrcholnou ránou do korejských srdcí byla nucená změna všech korejských jmen a příjmení na japonská. Ve všech úředních spisech měli Korejci ale dvě jména, korejské a japonské, aby náhodou některý z nich neprošel jako pravý Japonec. Mobilizace vyvrcholila roku 1943, kdy Japonci vyčerpali veškeré lidské zdroje, vydáním všeobecného povolávacího rozkazu pro všechny Korejce. Korejské ženy byly dokonce potupně nuceny nastupovat do oddílů tzv. comfort women a byly posílány na frontu, aby tam sexuálně uspokojovaly japonské vojáky. Situace v Koreji byla pro naprostou většinu obyvatel čím dál neúnosnější a všichni napjatě očekávali konec války a příchod jasnějšího období.

obr.: atomový hřib nad Nagasaki vysoký 18km.