Korejské dějiny počtvrté: začíná přituhovat

Osmnácté století se nese ve znamení míru vůči okolním zemím, ale uvnitř země to vře. Rolníci nespokojení se svým postavením vyvolávají četná povstání, ta jsou ovšem vždy potlačena, do země pronikají první křesťanští kazatelé, následují protikřesťanské čistky (jangbanům se nelíbila křesťanská představa, že před bohem si jsou všichni rovni, protože oni si připadají rovnější), probíhá časté přerozdělování půdy, které vždy někoho nasere a ten se potom bouří a o neustálých intrikách na královském dvoře nemá ani cenu psát. Nic důležitějšího se neděje.

obr.: výjev z druhé opiové války v Číně.



Roku 1801 propouští vláda státní otroky. Zůstávají tu ovšem ještě soukromí otroci. To změnila až vládní reforma roku 1894. Jedna celkem veselá historka v souvislosti s rolnickými povstáními se odehrála ve městě Čchongdžu. Ve městě se objevil protivládní plakát, který obviňoval vládu z korupce a zneužívání moci. Byl považován za natolik pobuřující, že město bylo v rámci místní správy degradováno a změnili mu jméno. A pak že vláda zneužívá moc! Takový nesmysl.

Potyčky s Francouzi a Američany

obr.: francouzská fregata La Guerrière v přístavu Nagasaki, hlavní loď při francouzské kampani proti Koreji, foto z roku 1865.



Korea byla v 19. Století stále vůči okolnímu světu velmi uzavřenou zemí. Jednak za to mohla špatná zkušenost Číny, kde proběhly dvě opiové války a navíc se vládnoucí vrstva obávala dalšího šíření křesťanství, které začínalo vyznávat čím dál více lidí, především z nižších vrstev. Proto odmítala všechny požadavky západních zemí o navázání obchodních styků. Například roku 1866 se americká obchodní loď General Sherman drze vydala po řece do Pchjongjangu, kde však byla zapálena davem místních obyvatel a vojáků. Křesťanství ale začalo králi Täwongovi dělat vrásky a na radu svých konzervativních poradců zahájil roku 1866 (to nebyl šťastný rok) velkou protikřesťanskou kampaň. Výsledkem bylo 9 umučených francouzských kněží a podle oficiálních údajů osm tisíc korejských věřících. Politika naprosté izolace a ta nemilá příhoda s francouzskými kněžími vyústila ve dva velké „cizí vpády“, tj. vojenské střety se západními zeměmi. První byl logicky francouzský, který měl být odvetnou akcí. Francouzi obsadili ostrov Kanghwado a vyplenili ho, ale když chtěli pokračovat na pevnině, dostali na prdel. Na řadě teď byli Američané, kteří pro změnu nemohli zapomenout na osud lodi General Sherman, kde zemřelo dvacet čtyři námořníků. Cílem bylo otevřít korejské přístavy pro obchod, ale jakmile se americké lodě přiblížili k přístavu, Korejci po nich okamžitě zahájili palbu z děl. Americké flotile tedy nezbylo nic jiného než se stáhnout. Tyto dvě vítězství ještě přispěly k posílení korejské politiky izolace. Na rozdíl od Koreje Čína a Japonsko své přístavy otevřely v polovině devatenáctého století.

obr.: korejská rybářská loď na nejstarší dochované fotografii zobrazující Korejce. Fotka byla pořízena roku 1871 během americké kampaně do Koreje.



Zahraniční politika

Otevření se světu přišlo až po odstoupení Täwonga. Japonská vláda, která pomalu připravovala plány na obsazení Korejského poloostrova si po „incidentu s lodí Unjang“ vynutila podepsání korejsko-japonské obchodní smlouvy, díky níž měli Japonci téměř monopolní postavení v obchodních stycích s Koreou. Incident s lodí Unjang byla akce japonské vlády, kdy její loď dostala za úkol vyprovokovat konflikt a nechat se zničit. Poté dorazili další japonské lodě a požadovali sepsání smlouvy s Koreou. Tzv. Kanghwaská smlouva z roku 1876 měla pro Koreu historický význam, protože prostřednictvím otevření se Japonsku se otevřela celému světu. Následoval vznik japonského vyslanectví v Soulu a navázání diplomatických styků s USA. Poté smlouvy s dalšími zeměmi a poznávací cesty korejských učenců do Japonska, USA a dalších zemí. V zemi ale narůstal odpor vůči této nové osvícenecké politice, hlavně u neokonfuciánů, kteří odmítali jakékoliv změny a násilím vrátili zpět na trůn Täwonga, který otevřená dvířka do světa zase rychle zabouchl. Dlouho ale u kormidla nevydržel, protože během svého dosazení zpět na trůn mimo jiné vypálil japonské velvyslanectví a tím proti sobě poštval Japonsko. To rychle vyslalo do Koreje své vojsko, ale Japonci nečekali, že se v Koreji potkají s čínskou armádou, která si plánovala využít vzniklé situace k obnovení svých dřívějších pozic, nyní oslabených japonským vlivem. Japonci se tedy stáhli, protože na takový střet nebyli ještě ready a Číňané získali v zemi značný politický i obchodní vliv. Čínu ale zaměstnal nový problém a to konflikt s Francií o Vietnam a toho chtělo využít korejské hnutí pokrokových (chtěli demokratický otevřený stát) ke státnímu převratu a vyhnání Číňanů za pomocí japonského vyslance v Soulu, který přislíbil pomoc. Převrat se nepovedl, ale měl za následek dohodu mezi Japonskem a Činou o stažení svých vojsk z Koreje a vzájemném informování se v případě vyslání vojsk na poloostrov.

obr.: zkáza lodi Unjang.

Čínské vměšování

Vojska se sice stáhla, ale Čína se nadále motala do vnitřních záležitostí země a snažila se rozbít monopolní postavení japonských obchodníků v Koreji. Následujících deset let bylo pro korejské osvícení obdobím temna, protože čínský vyslanec sabotoval veškeré snahy o reformy. Zatímco Čína upevňovala své dominantní postavení na poloostrově, objevil se na scéně nový mocný hráč a to Rusko. Dvůr se začal přiklánět k proruské a protičínské politice, čemuž se nedalo divit. Osud Koreje už nebyl v jejich rukou, dostala se mezi tři mocné státy, z nichž každý měl s Koreou své vlastní sobecké úmysly. Doufám, že se v tom trochu vyznáte, protože kdybych měl dopodrobna vysvětlovat každou souvislost, tak by to mělo třicet stránek. Kdyby vám nebylo něco jasné, tak dejte vědět v komentářích.

obr.: Geunjeongjeon, královký palác - Kodžong ho opustil roku 1895 po zavraždění své ženy japonskými agenty.



Rolníci vrací úder

Nejhůře na tom byli rolníci, kteří nesli veškeré náklady a byli vykořisťováni ze všech stran. Jejich trpělivost přetekla roku 1894 a vypukla rolnická vzpoura, jejímž cílem bylo vyhnat všechny cizince ze země a zničit mocné jangbany, kteří je vykořisťovali. Hnutí nabralo na takové síle, že vláda musela požádat o pomoc Čínu. Na pomoc ji ale přišlo i Japonsko (v důsledku smlouvy po nepovedeném převratu) a tak hrozil jejich střet. Vzbouřenci raději nakonec souhlasili s příměřím, než aby se do korejských záležitostí pletli cizí mocnosti. Tomu bohužel stejně nezabránili a vypukla čínsko-japonská válka na korejském území, kterou vyhráli Japonci. Místo Číny si teď v zemi začali diktovat Japonci. I přes neúspěch bylo toto rolnické hnutí největší rolnickou vzpourou v korejských dějinách.

Japonské vměšování

Po vítězství Japonska nad Čínou se Číňané museli stáhnout ze země a uznat svrchovanost Koreje. Japonci formálně rovněž podepsali smlouvu, že nemají žádné územní nároky v Koreji, i když neměli v plánu tuto smlouvu dodržet. Po válce požádala Korea Japonsko, aby dohlíželo nad prováděním reforem v zemi, což Japonsko samozřejmě uvítalo, protože v tom vidělo možnost upevnění svého postavení. Do roku 1896 proběhlo v zemi přes 600 reformních nařízení, které kompletně změnily zavedené pořádky. Zrušili se staré společenské vrstvy, školy, úřady, otroctví, mučení podezřelých z trestných činů, tresty pro příbuzné odsouzených, změnil se daňový systém, struktura armády, kalendář, peněžnictví, vzdělávací systém atd. Obyvatelé i vláda (přinejmenším její značná část) byli výrazně protijaponsky naladění (ještě aby ne, když jim Japonci kromě jiného v zoufalé snaze o získání ztraceného vlivu a o eliminaci toho ruského i zavraždili císařovnu, ženu císaře Kodžonga, to císařství vysvětlím příště) a panovala shoda v tom, že z japonského vlivu se můžou vymanit jen za pomoci Ruska. Potvrzením této nálady bylo přestěhování krále a korunního prince z projaponského královského paláce na ruské vyslanectví. Tím skončilo období japonské nadvlády (aspoň pro teď) na Korejském poloostrově i reformní hnutí.

obr.: Císař Kodžong a císařovna Mjonsong jak je vidí tvůrci televizního seriálu.