Exkluzivní fotografie poválečné Severní Koreje od doktorky Boháčové - první část - Elektrárna

Už je to pár měsíců, co mi napsala doktorka Květoslava Boháčová, a poslala mi fotografie ze Severní Koreje, které krátce po korejské válce pořídil její zasnulý manžel. Přišly mi chvíli před státnicemi a poté jsem odjel na léto Států, takže jsem neměl čas je zpracovat a napsat o tom na blog, což teď napravuji.

Je úžasné, že se vůbec ke mně dostaly. Dost mě to překvapilo, samozřejmě příjemně. Člověk má malý zapadlý blog, který se občas věnuje Koreji, a zřejmě hlavně díky absenci nějaké větší konkurence, se jednou za čas ke mně dostane nějaký výjimečný materiál či mě osloví lidé zajímající se o Koreu. Tohle je vynikající ukázka prvního jmenovaného příkladu.

Komentář ke snímkům je přímo od Květy, snad se nebude zlobit za citaci z mejlu. Tady jsou její vzpomínky na manželovo vyprávění.

„Byl v Koreji v roce 1956 jako mladý kluk ve funkci vedoucího montéra za Montážní závod ČKD Praha. Nevím, kdo a kdy vybudoval před válkou ty první hydroelektrárny. Každopádně se na jejich výstavbě podílely dodávky z ČSR – viz Poldi Kladno. Po pádu Japonska se tam ještě nějak prali s Čínou a USA až vznikla KLDR a vytvořili na 38. rovnoběžce demarkační zónu. Někdy v té době se tam začala motat i ČSR, nejdříve armáda, v rámci pomoci postavili vojenskou nemocnici a potom v rámci smlouvy o technické a hospodářské pomoci se tam jezdil budovat energetický a těžký průmysl, protože všechny průmyslové podniky byly po válce v ruinách.

Boháč byl v Koreji dva a půl roku a pracoval na třech těchto hydroelektrárenských komplexech. V Chočengan, Čchondžin, Kimček, někde u těchto měst. Korejci si prováděli rekonstrukci přehrad a potrubí a ČSR dodala turbíny, generátory a komplexně rozvodny. Zajímavá byla i doprava strojírenského vybavení. Lodí do Wonsanu, pak pobřežní tratí vlakem, kousek po cestách a ve finále, kde cesty nebyly, po dřevěných kulatinách tahali voli a osli. Je tam jeden takový obrázek.

Montéři žili v malých domcích po třech, měli přidělenou hospodyni, která nakupovala, vařila a prala (byla to prověřená manželka místního vesnického papaláše) a osobního strážce s kalašnikovem. Občas jim udělali nějaký výlet do přírody (do měst ne!) a na 1. máje jeli povinně oslavovat do hlavního města. Domlouvali se rusky a francouzsky, trošku anglicky. Co se týče ideologie tak ta starší generace a intelektuálové nebyli ze socialismu nějak moc nadšení a doufali, že to časem přejde, což se jim nesplnilo.

Ačkoliv to byla Boháčova nejchudší štace (jezdil po stavbách celý život, později jako expert inženýr ČKD DIZ) – a do konce života mi ohrnoval nos nad rýží – říkal, že už se jí najedl dost – Korea jako země se mu nesmírně líbila. To je asi všechno na co si vzpomínám z vyprávění.“

Fotografií je poměrně dost, takže je rozdělím do více příspěvků. Začněme snímky elektrárny. 

Rozdělení Koreje a korejská válka

Rozdělení Koreje

1947 – řešení korejské otázky bylo na návrh USA přeneseno na půdu OSN – ta rozhodla o pořádání voleb na celém poloostrově pod dohledem OSN. Komise UNTCOK – Dočasná komise pro Koreu. Volby se měly konat na jaře 1948. KLDR žádné cizince nevpustila – nejspíš na radu Stalina. Volby proběhly v květnu a pouze na jihu. Vznikl jednokomorový parlament a ten zvolil I Sŭng-mana za prvního prezident.

15. srpna 1948 – vyhlášena Korejská republika 대한 민국 – 3 roky po osvobození Koreje.

9. září 1948 vyhlášena Korejská lidově demokratická republika, po volbách ze kterých vzniklo Nejvyšší lidové shromáždění s Kimem jako předsedou vlády.

Obě země se prohlašují za jediné legitimní a obě tvrdí, že volby proběhly na celém území. Při volbách na jihu zakázané levicové strany. Levice přeběhla na sever – někteří lidé tak volili dvakrát. OSN prohlásila KR za jedinou legitimní zemi. KLDR to o sobě řeklo taky. Každou zemi podporuje její část světa. 1947 Trumanova doktrína – začátek studené války.

Korejská válka

Mohla vypuknout z obou stran. Na jihu byla spousta socialistů a komunistů – 1948-50 několik povstání. 1948 stažení Rusů, 49 stažení USA a vznik ČLR.

obr.: láska mezi McArthurem a I Sŭng-manem.



25. června 1950 ráno KLDR překročila 38. rovnoběžku a šla na Soul. Dobyt byl o tři dny později. Prchalo se na Pusan. Za tři měsíce se už bránil jen Pusanský perimetr (80x80 km) – zásoben byl ze vzduchu. 7. července vznik modrých baretů – Spojenecká vojska OSN – velel D. McArthur. 20. Září se vylodil v Inčchonu a osvobodil Soul a zahnal KLDR na sever. Postupoval až k Amnokangu. V listopadu vstupují do války čínští lidoví dobrovolníci – smetli jih, znovu dobyt Soul – leden 1951. Hranice se poté ustálila kolem 38. Rovnoběžky. Válka oficiální nikdy vyhlášena nebyla. V USA o tom mluví jako o policejní akci. 27. července 1953 podpis příměří v Pchanmundžomu 판문점. Od té doby se nic dalšího nepodepsalo. V první fázi ho KR nepodepsalo.

obr.: současný Pchanmundžom.



Vznik Dozorčí komise neutrální států – na severu Polsko a ČSSR, na jihu Švédsko a Švýcarsko. Teoreticky přístup na obě části poloostrova. Fungovala do roku 1991, poté KLDR vypověděla nás a Poláky. Vznik vojenská komise pro příměří.

obr.: památník korejské války ve Washingtonu a já.



Ženevská konference – duben – červen 1954 – řešení Vietnamu, Indočíny a Koreje. Účast KR, KLDR, SSSR, USA, VB a FR. KR chtěla doplňkové volby na severu a začlenit ji do KR. OSN jako garant voleb, do té doby vojska zůstanou tam, kde jsou. KLDR chtěla celokorejské volby za dohledu Korejců, podmínkou stažení cizích vojsk. Severní Vietnam porazil Francouze, komunistickým států se zvedlo sebevědomí.

Deklarace šestnácti – OSN jako zprostředkovatel při řešení korejské otázky, když volby, tak pod patronací OSN. Nepodepsalo KLDR a SSSR, ani si nevymysleli protideklaraci.

obr.: rok po válce přijela za americkými vojáky Merilyn Monroe.



KLDR – různé programy industrializace – mít navrch nad jihem. 1956 čistky. Konec 50. let hospodářsky a průmyslově daleko lepší než jih.

Korejské krutosti - zářijová apokalypsa

Sice to chvíli trvalo, ale je tu pokračování miniseriálu o korejských válečných zločinech. V tomto díle se podíváme na to, co jsme lehce načali minule a to na masakry v září 1950, z pohledu válečných zločinů v nejhorším měsíci války. V příštím díle si ukážeme život v komunistickém zajateckém táboře a poslední díl bude věnovaný americkým zločinům.

Tedžonský masakr – v létě 1950 se Severokorejci zmocnili Tedžonu a začala zatýkat všechny, kdo nesouhlasili s komunismem. Ty poté vyslýchali a přeživší skončili ve vězení. Když bylo všech 150 cel vězení plných (v každé cele bylo 40 až 70 lidí), věznili obyvatele, kde se dalo. Během věznění je okrádali a pro zábavu týrali. Když bylo jasné, že spojenci Tedžon dobijí, rozhodli se stáhnout a všechny vězně zlikvidovat. Od 23. září každou noc potichu odváděli skupiny až do počtu dvě stě lidí k připraveným zákopům a tam je stříleli. Když našli živého, rozbili mu lebku. Mrtvoly pak zasypávali tenkou vrstvou hlíny. O tři dny později došli k závěru, že tímhle tempem to nestihnou. Na dvoře věznice vykopali další zákopy a ihned je začali plnit mrtvolami. Někteří byli zasypáni, ještě než zemřeli. Po věznici ještě vystříleli misijní budovu, kde byli další vězni. Když byly plné všechny zákopy, popravovalo se na hřbitově, ve sklepech a mrtvolami plnili studny. Mnoho vězňů bylo před popravou ještě zbito a zmrzačeno. Z tisíců nešťastníků jich zůstalo naživu jen šest. Odhad počtu mrtvých je mezi pěti až sedmi a půl tisíci. Naprostá většina jihokorejští civilisté. (KWC28A)

obr.: oběti Tedžonského masakru.



Konec září přinesl ještě několik dalších hromadných poprav. 26. září bylo 269 zajatých jihokorejských vojáků a patrně jeden Američan odvezeno pár mil od Hanjangu do hor a tam hromadně postříleno. Přežilo šest zajatců. (KWC92).

O den později v Kongdžu bylo pětatřiceti politickým vězňům oznámeno, že jim bude přednášet důstojník KLA (Korejská lidová armáda), načež je vyvedli ven a rozestavěli do kruhu. Jakmile si sedli, důstojník dal povel k palbě. Přežili dva lidé.

Ve stejný den ustupující severokorejské jednotky spálily věznici a archív soudní budovy. V nich uhořelo 280 jihokorejských civilistů. (KWC32)

obr.: severokorejští váleční zajatci, červenec 1950.



Příští den v Mokpcho ustupovala KLA a rozhodla se pro obvyklý postup. Když viděli, že jim hrozí bezprostřední porážka, popravila 282 civilistů, protože šlo o „reakcionáře“. (KWC117)

Pochod smrti do Pchjongjangu – 26. září začal pro 376 amerických zajatců pochod smrti ze Soulu do Pchjongjangu. Skončil 10. října a důsledkem minimální stravy, střílením opozdilců, okrádáním o vybavení (Severokorejci každému Američanovi okamžitě ukradli boty a většinou prakticky všechno oblečení) a z části i nálety spojeneckých letadel zemřel každý čtvrtý zajatec. (KWC75)

obr.: americký zajatec zastřelený Číňany do hlavy se spoustanými rukami za zády.



Čanghjonský masakr (KWC141) – tři severokorejští zajatci se přiznali, že 8. října 1950 zabili přibližně 1800 jihokorejských civilních vězňů. Oběti žili v Soulu a Kesongu a údajně sympatizovali s jednotkami OSN. Tito lidé absolvovali namáhavý pochod do Pchjongjangu, kde je rozdělili na menší skupiny a postříleli.

obr.: civilisté povraždění ustupující severokorejskou armádou.



Masakr v Sunčchonském tunelu – Při transportu vězňů do Pchjongjangu nahnali několik stovek amerických zajatců do čtyř vagonů, které je měly dovést do konečného tábora. Kdo odmítl nastoupit, byl zastřelen. V noci zastavili v tunelu a zajatci z prvního vagónu se měli jíst najíst. Místo toho je všechny postříleli. Druhý den ráno chtěl vlak pokračovat dál, ale spatřilo ho spojenecké letadlo a vystřelilo na něho raketu. Tím vznikl velký zmatek, zajatci začali utíkat z vlaku a strážní je všechny postříleli. Kdo se nepokusil a o útěk a zůstal ve vagonu, byl poté donucen vystoupit. Odmítnutí znamenalo okamžitou smrt. Všichni zbylí zajatci byli po vystoupení postříleni. Přežili dva Američané. (KWC76)

obr.: jedno z mála okamžitých usvědčení válečných zločinců od přeživšího.



Tygr – severokorejský velitel zajateckého tábora, který měl na začátku války 850 zajatců včetně civilistů, a po osvobození v roce 1953 jich bylo na živu jen 265. Mnoho zajatců zemřelo v důsledku náročných pochodů, kdy zemřeli buď vysílením, umrzli v zimě, podlehli zraněním nebo byli zastřeleni z různých důvodů.

Korejské krutosti - začátek války

Po článcích o korejské válce je tu slibovaný blok o válečných zločinech během korejské války. Bude rovněž čtyřdílný, první dva díly jsou z prvních měsíců války, kdy došlo k největšímu počtu těchto zločinů, třetí bude o životě v zajateckém táboře a poslední o známém masakr u vesnice No Gun Ri, který spáchali Američané. Nebude příjemné čtení, ale rozhodně poučné.

Jedná se o zdokumentované případy na základě očitých svědectví nebo doznání jak přeživších, tak přeběhlíků či nalezených hrobů. Překvapivé je, že Severokorejci se ke svým činům přiznávali jako by nic. Je známo mnoho konkrétních jmen a činů, ale vzhledem ke způsobu ukončení války (je uzavřeno pouze příměří a obě Koreje jsou de facto stále ve válečném stavu) nedošlo k téměř žádným soudům. Zpracováno na základě knížky Korejské krutosti – zapomenuté válečné zločiny v Koreji 1950 – 1953 od Philipa Chinneryho, historika Sdružení bývalých válečných zajatců.

28. června vstoupili Severokorejci do Soulu a v univerzitní nemocnici našli 150 raněných jihokorejských vojáků. Na rozkaz velícího důstojníka byli všichni pacienti zastřeleni nebo ubodání na lůžku. (KWC36, tj. Korean war crimes case number 36 – Zločiny v korejské válce, případ 36).

V počátcích války nebrali Severokorejci téměř žádné zajatce, všechny povraždili. Nerespektovali Červený ani Křesťanský kříž a zvraždili i neozbrojené raněné, lékaře a kaplany. (viz například KWC125) Už 27. července byl vydán rozkaz ke shromažďování důkazů týkajících se vojenských zločinů, které měly po válce sloužit jako důkazy u vojenských soudů.

obr.: masový hrob u Chondžu, 51 mrtvých.



17. srpna postříleli Severokorejci téměř padesát spoutaných a v rokli klečících zajatců. Střelba trvala čtvrthodiny a prováděli ji osmnáctiletí vojáci, kteří ještě měsíc předtím seděli v lavicích své střední školy. Masakr přežili tři muži, protože ustupující Severokorejci neměli čas zkontrolovat, zda jsou všichni mrtví. (KWC16)

Obdobím největších masakrů bylo září 1950, tedy měsíc, ve kterém se spojenci vylodili v Inčchonu a došlo k průlomu na frontě. 10. září v noci povraždili Severokorejci odhadem 1500 zajatců, když palba trvala 45 minut. S největší pravděpodobností byla většina zajatců jihokorejští vojáci a pouze zbytek Američané. (KWC279)

obr.: dva přeživší masakru na kopci 303, 45 mrtvých zajatců, říjen 1950.



V záři rovněž došlo k masakru jihokorejských občanů v Čchongdžu. O život přišlo 600 až 2000 politických vězňů. Většina byla zastřelena, část obětí ubodána a někteří měli hlavy rozpolcené sekerou nebo jiným podobným nástrojem. (KWC41, KWC727 a KWC733)

Další hromadná vražda byla odhalena v Jongčchongu, kde 500 jihokorejských zajatců (dalších tři sta jich zemřelo už před popravou) nepřítel vyrovnal do čtyř řad a postřílel. Přeživší dobili klacky. Všechny těla poté poskládali na hromadu, polili benzínem a zapálili. (KWC53)

obr.: severokorejští uprchlíci nebo vrazi?



Brzy se zjistilo, že mnoho spojenci zajatých nepřátel byli ve skutečnosti Jihokorejci. Ti dostávali na vybranou buď vstoupit do severokorejské armády, nebo zemřít. 2. října v Tongdangni zajali Severokorejci všechny mladé muže ze vsi a položili jim tuto otázku. Čtyřicet z nich odmítlo a všichni byli svázáni a zastřeleni. (KWC56)

Korejská válka - nebeští jezdci

A konečně je tu poslední část věnována korejské válce. Předchozí díly snadno dohledáte v archívu blogu. Dozvíte se, kdo byl nejlepší stíhací eso a taky, že to mohlo dopadnout úplně jinak. Téma korejské války tím ale vyčerpáno není, následovat bude rozsahem zhruba stejně velké téma o válečných zločinech spáchaných během této války.

Úroveň komunistických pilotů šla ke konci války velmi rychle dolů. Nejspíše tím, že ruští piloti si už odzkoušeli souboje proti všem typům letadel nepřítele a nemohli se v této válce již nic dalšího naučit. Dokonce se jim podařilo ukořistit většinu typů nepřátelských letadel, navíc ve velmi dobrém stavu.

obr.: ruský MiG-15 a na něm nápis US AIR FORCE? Ne, nezdá se vám to. Jde o stroj od přeběhnuvšího severokorejskýho pilota.



O titul nejlepšího stíhacího pilota závodili především kapitán Joseph McConnell, James Jabara a Manuel Fernandez. Ve chvíli, kdy byl ve vedení McConnell před Fernandezem, byli oba piloti odveleni domů. Podle nezaručených zpráv k tomu došlo proto, „protože někdo z nejvyšší generality si nepřál, aby mělo hlavní eso jméno, které nezní americky“. Jabara se tohoto duelu neúčastnil přímo, do Koreje se vrátil v květnu 1953 na svůj druhý cyklus a k sedmi sestřelům přidal dalších osm. Vklínil se tak mezi dva kohouty a po sečtení všech sestřelů obsadil konečné druhé místo s patnácti kusy. Vítězný McConnell skončil na čísle 16 a třetí Fernandez na 14,5.

obr.: pohlednice nejlepšího spojeneckého stíhacího pilota korejské války Josepha McConnella.



Zatímco na nebi a na zemi zuřily poslední boje, jihokorejská vláda se pokusila sabotovat mírová jednání. Již dopředu dávala vláda najevo, že bude proti takovému míru, který nechá zemi rozdělenou na dva národy. Připravila tedy rozkazy, jimiž měla odvolat své vojáky ze společných vojsk OSN a začínala plánovat svou vlastní ofenzívu proti komunistům. Prezident Li Syn-man nařídil propuštění 25 tisíc severokorejských antikomunistických válečných zajatců, nad nimiž vyjednávači v Pchanmundžomu již dávno zlomili hůl. Během krizového jednání se ministr zahraničí Dulles a nový prezident Dwight D. Eisenhower shodli, pokud Severokorejci na gesto prezidenta Li Syn-mana zareagují velkou pozemní ofenzívou, případně nálety proti základnám v Japonsku, budou USA nuceny válku rozšířit i na území Čínské republiky. Pokud by jich bylo zapotřebí, byly ve skladech v Okinawě i jaderné pumy. Pokusy o takovou ofenzívu skutečně přišly, ale byly odraženy během jednoho týdne. Během této poslední ofenzívy získaly jednotky severu 12 kilometrů široký pás území o délce necelých pěti kilometrů. Kvůli tomuto nepatrnému kousku země zemřelo 72 tisíc vojáků severu. Naprosto zbytečně zmařené životy těsně před uzavřením příměří.

obr.: muzeum korejské války v Soulu.



S blížícím se příměřím se obě strany snažily dostat na svá území co největší množství armádního vybavení a mužů, protože po uzavření příměří bylo zakázáno jakékoliv další zbrojení. Na nebi mezitím jasně dominovaly americké Sabry nad ruskými MIGy. Padl také rekord v počtu sestřelených MIGů za jediný den, 16 MiGů. Mohla za to především katastrofická úroveň komunistických pilotů na konci války, kdy už přestali létat Rusové. Mnoho z těchto pilotů se ani nebránilo, pouze spoléhali na pancéřování svého stroje a snažili se katapultovat. Poslední MiG šel k zemi 22. července 1953. Poté, co ofenzíva severu vyšla do prázdna, dali komunisté najevo, že jsou ochotni přijmout podmínky příměří. Vláda Li Syn-mana nakonec také souhlasila, ale jen díky kombinaci hrozeb a příslibů vzájemné spolupráce. Příměří bylo podepsáno 27. července a v platnost vstoupilo ve 22:01 téhož dne.

obr.: severokorejský premiér Kim Ir-sen se chystá podepsat příměří.



Velký vliv na konec války měla i smrt Josifa Stalina, po níž následovala rychlá změna ruského postoje ke korejské válce a stažení sovětských jednotek a poradců z Mandžuska. V praxi to znamenalo, že už by se nedali přesvědčit k odvetnému jadernému útoku na pozice OSN, což donutilo Severokorejce a Číňany zasednout k jednacímu stolu a věnovat americkému vyhrožování jaderným útokem mnohem větší pozornost. Úspěch této strategie stál velkou měrou i za vznikem studené války, protože politika zastrašování jaderným útokem slavila úspěch vždy a všude v podstatě až do dneška.

obr.: řeknete-li u nás korejská válka, většina lidí si vybaví na prvním místě tuhle partu.



Poznámky: americká strana, stejně jako ruská, nekriticky přeceňovala své vlastní úspěchy a neúměrně snižovala výkonnost protivníka. Poměr zničených letounů na obou stranách se z počátečního poměru 16:1 dostal pár let po válce na 3,5:1 a po započítání všech skutečných ztrát by se dostal na 1:1. Jde ale o poměr pouze mezi USA a Sovětským svazem, nejsou v něm započítány jednak ztráty ostatních členů OSN a na druhé straně ztráty Číňanů a Severokorejců (ti měli přeci jen mnohem nižší úroveň než ruští piloti a neměli zkušenosti ani s pístovými stroji, natož proudovými a ten poměr by zde byl úplně jiný). Dalším hlediskem je, že cílem ruských pilotů nebyly americké stíhačky, ale bombardéry. Pokud se dá na údaje o spojeneckých sestřelech dívat s despektem, tak údaje čínské a severokorejské se vůbec nedají brát vážně. Stávají se i takové bizardní situace, že údajný počet sestřelů je větší, než kolik vůbec měli spojenci letadel daného typu v korejské válce k dispozici.

obr.: americké stíhačky F-86F-25-NH Sabry na korejské obloze.



Srovnávat počet stíhacích es na obou stranách je už úplná hloupost, protože každá strana měla jiná pravidla pro uznání sestřelu. Rusové je měli mnohem přísnější, ale za to byli esem už při třech sestřelech. Američané potřebovali k titulu esa sestřelit pět nepřátelských letounů. Rusové až do ledna 1953 nesmyslně střídali své piloty po celých divizích, takže vždy po nástupu nové šlo v prvních týdnech spíše o jatka, než o vyrovnané souboje. Když už se Rusové naučili soupeřit s Američany, za což krvavě zaplatili, byli zase odvoláni a aniž by předali své trpce získané zkušenosti nováčkům, byli zase odveleni do vlasti a jatka se opakovala nanovo.

Korejská válka - Reds vstupují do války

A je tu další pokračování miniseriálu o korejské válce. Předchozí díly zda a zde. Dnes už to bude zase o trochu víc o letadlech. Příště se můžete těšit na závody o největší eso korejské války. Minule jsme skončili 26. listopadu 1950, kdy do války vstoupily jednotky Číny. Jak to změnilo situaci ve vzduchu a na zemi se dozvíte v následujícím textu.

Americké stíhačky F-80 proti novějším MiGům neměly šanci, bylo nezbytně nutné přezbrojit. Novou stíhačkou se stala F-86 Sabre, která byla rovnocenným soupeřem s MiGem, přestože téměř ve všech parametrech za svým ruským protějškem zaostávala. Velkou nevýhodou byla jejich malá vytrvalost, nad územím, kde se střetávala s MiGy, se mohla zdržovat maximálně dvanáct minut, poté musela se zbytky paliva odletět k domovu. MiGy měly navíc silnější opancéřování, tudíž vydržely podstatně víc zásahů než Sabre a samy měly silnější kanon. Spojenecký pilot se tedy na svůj sestřel mnohem víc nadřel. Měl přitom ovšem větší pohodlí, například vytápěnou kabinu, a hlavně podstatně lepší výcvik, nemusel totiž trávit hodiny a hodiny na ideologických přednáškách a místo toho nalétával cvičné hodiny.

obr.: americké stíhačky F86.

Ve vzduchu se tedy i po vstupu čínské armády do války udržela spojenecká převaha, na zemi tomu ovšem bylo přesně naopak. V této kritické fázi války uvažoval generál MacArthur o použití jaderné bomby, což by prakticky znamenalo vypuknutí třetí světové války, takže z tohoto plánu pochopitelně sešlo. Postup čínské armády se nedařilo zastavit a v lednu roku 1951 překročili Číňané zamrzlou řeku Han a začala evakuace Soulu. Na konci ledna se spojenecká fronta stabilizovala jižně od Wondžu a bylo jasné, že nepřátelská ofenzíva skončila. Válka vstoupila do fáze, ve které nebyla žádná války předtím. Své síly si měřily dva bloky, z nichž ani jeden nemohl zvítězit a ani jeden nechtěl prohrát. Tisíce mužů na obou stranách umírali kvůli získání zbytečných kopců, horských hřebenů či údolí. 10. února už byl Soul opět v rukách spojenců, na dobití se podíleli Američané, Jižní Korejci, Britové a Turci. Komunistická jarní ofenzíva začala v noci 22. dubna. Po prvním útoku následovalo to, čemu se říká „lidské vlny“, masy pěchoty valící se vpřed po celé délce fronty. Cílem Číňanů byla izolace Soulu, vedoucí sil OSN generál Van Fleet se ale rozhodl udržet hlavní město za každou cenu.

obr.: čínský voják se fotí u zničeného amerického tanku během prvních měsíců čínské ofenzívy.

Hlavní nápor ofenzívy se soustředil na britskou pěší brigádu, která držela frontu o délce 11 kilometrů. Hrdinství této brigády a hlavně Gloucesterského pluku, který hájil kótu 235 nad vesničkou Solma-ri vstoupilo do historie. Kromě 39 mužů všichni padli, nebo byli zajati. Generál Van Fleet později napsal, že to byla nejpříkladnější ukázka hrdinství jednotky v moderních dějinách válek. Za tři dny bojů britská brigáda zničila celou čínskou divizi a zcela zmařila časový rozvrh celé ofenzívy. Při pokusu o dobití Soulu přišly čínské síly o sedmdesát tisíc mužů, což byl desetinásobek ztrát spojenců. Letectvo se soustředilo hlavně na bombardování strategických cílů, elektráren, vodních nádrží, továren na zbraně, mostů a železnic. Při útocích na železnici mnozí piloti jen o vlásek unikli smrti. Jeden mladý poručík byl těžce zasažen a ztrácel výšku. Ve výšce šesti metrů narazil do sloupu, o nějž si ulomil metr pravého křídla. Přesto se mu podařilo nabrat výšku. Podvozek nešel vysunout, rakety zůstaly pod křídly a nešly odpálit, rádio nefungovalo. Jedinou možností bylo doletět nad území ovládané vlastními vojsky a tam vyskočit padákem, což také pilot udělal. O osmnáct let později toto dítě štěstěny stanulo jako první člověk na Měsíci.

obr.: Neil Armstrong, první člověk na měsíci, sloužil během války jako pilot v námořnictvu, vysloužil si řadu medailí a málem zde také zemřel.

Mírová jednání se stále nedařilo dotáhnout do úspěšného konce, na konci září 1952 ztroskotaly na otázce repatriace válečných zajatců. Tisíce čínských a severokorejských zajatců totiž projevilo přání nevracet se do své země, ale sověti trvali na vrácení všech zajatců. Tento sporný bod prodloužil válku o devatenáct měsíců. Mírové rozhovory se obnovily v dubnu 1953, ale komunisté stále nehodlali přijmout návrhy OSN a proto generál Clark uvedl, že bude nadále nutné vyvíjet letecký tlak na Severní Koreu a pravděpodobně provést pozemní ofenzívu a případně obojživelnou výsadkovou operaci.

obr.: tělo mrtvého čínského vájaka.

Ministr zahraniční USA Foster Duller dal současně jasně najevo, že může být vydán souhlas k zahájení letecké ofenzívy přímo proti čínským základnám v Mandžusku, kde doposavad platil přísný zákaz jakýchkoliv operací. Bombardování se začalo soustředit na přehrady, jejichž zničením došlo k zaplavení rozsáhlých oblastní včetně dopravní infrastruktury, ale hlavně rýžových polí. Jak bylo čím dál jasnější, že se válka blíží ke konci, začali závody o titul největšího esa korejské války.

obr.: letecký útok na železnici.

Korejská válka - Impérium vrací úder

Sice to chvíli trvalo, ale tady je pokračování článku o korejské válce. Předchozí díl najdete zde. Následovat budou ještě dva další díly. Momentálně čtu velmi zajímavou knížku Korejské krutosti o válečných zločinech během korejské války a viděl jsem i dokument BBC o amerických válečných zločinech Kill ´em all, takže se dočtete o hrůzách páchaných na obou stranách fronty. A nebude příjemné čtení, to mi můžete věřit. Nejspíše mi to vyjde na dva články, zveřejním je hned po dokončení seriálu o korejské válce. Minule jsme skončili u McArthurova plánu na invazi v Inčchonu, tady je pokračování.

K této riskantní hře se MacArthrur uchýlil i proto, že měl zprávy o nezvykle velkém soustředění čínských jednotek v Mandžusku u hraniční řeku Ja-lu a obával se, že pokud rychle nevytlačí Sever tam, kam patří, že se do války zapojí čínská lidová armáda. Samotná invazní operace proběhla naprosto hladce a s trochou nadsázky se dá říct, že větší problémy než obranné jednotky Severu způsobil tajfun, který si přihnal z Japonska v předvečer invaze. Večer 27. září dobili spojenci korejské hlavní město Soul. Spojenecké jednotky se teď zabývaly otázkou, zda mají ustupujícího nepřítele pronásledovat i za 38. rovnoběžku, a pokud ano, kde mají pronásledování ukončit.

obr.: McArthur očekává parádní představení, vylodění vojsk v Inčchonu.



Nakonec bylo rozhodnuto pokračovat i na území Severní Koreje a MacArthur dostal příkaz úplně zničit armádu nepřítele a vytvořit jednotnou Koreu, v jejímž čele by stál prezident Li Syn-man. Ovšem s maximální opatrností, protože jediné jednotky Severu se nacházeli v blízkosti čínských a sovětských hranic. Toto upozornění MacArthur vůbec nebral vážně a hodlal postupovat tak daleko, jak to půjde, dokud nedosáhne úplné kapitulace nepřítele. Podmínky kapitulace byly předány armádě Severní Koreje, což okamžitě vyvolalo reakci v komunistické Číně. Čínský premiér Čou En-laj upozornil OSN, že pokud neskončí postup do Severní Koreje, poskytne Čína Koreji pomoc. Američané tomu ovšem nevěřili a považovali to za pouhé politické vydírání. Když 10. října 1950 Kim Ir-sen odmítl podmínky kapitulace, začal se uskutečňovat plán postupné okupace Severní Koreje. MacArthur se dokonale mýlil ve svém názoru, že se Čína do bojů nezapojí i v odhadu počtu vojáků, které může Čína poskytnout.

obr.: vylodění v Inčchonu, bitevní křižníky doplňují ze vzduchu stíhačky F4U Corsair.



Jeho odhad padesát až šedesát tisíc byl třikrát menší, než jaká byla poté skutečnost. Spojenci rychle postupovali na sever směrem k řece Ja-lu, žádný odpor nekladl ani Pchjongjang. 25. října se ale boje staly mnohem urputnější. Za dva dny se příčina vysvětlila, Jihokorejci padli na části dvou čínských divizí. Na konci měsíce už bylo jasné, že Číňané nasazují své jednotky na území Severní Koreje ve velkém počtu. 1. listopadu se odehrál první útok čínského letadla na spojenecké. Na scéně se ještě tentýž den objevil komunistický vyzývatel spojenecké vzdušné převahy, stíhačky MiG-15.

obr.: Severokorejci nekladli invazním vojskům téměř žádný odpor, jatka jako v Normandii se tedy naštěstí nekonala.



O týden později se u řeky Ja-lu uskutečnil první souboj proudových letounů v historii letectví, když americký letoun F-80 sestřelil ruský MiG-15 pilotovaný Číňanem. Přestože již v okolí hranic čekala čínská armáda, tak spojenci dále postupovali bez většího odporu nepřítele. To bylo ovšem způsobeno taktikou čínské armády přejaté od Mao Ce-tungových guerillových jednotek, ustupovat bez odporu, roztáhnout zásobovací linie nepřítele na maximum a poté vší silou zaútočit. Čínská vojenská přehrada se protrhla v noci 26. listopadu, kdy sestoupila z hor čtvrtá čínská polní armáda a vrhla se na jihokorejský druhý sbor v Tokčchonu. Proti zhruba sto tisícům spojeneckým vojáků stála dvakrát početnější čínská armáda a celá válka najednou začala nanovo.

obr.: mariňáci vstupují na pevninu.

Korejská válka - ofenzíva KLDR

Jak došlo ke korejské válce jsem docela podrobně popsal v dějinách Koreje, takže tyto čtyři články budou zaměřené už na samotný průběh války, kterému jsem se tehdy moc nevěnoval. A kdybych měl být ještě konkrétnější, tak velký prostor bude věnován letecké válce. Kdo nemá rád letadýlka ať zvedne ruku a odejde. Všechny texty jsou založené na třech knížkách, které jsem nedávno dočetl, jde o Křídla nad Koreou 1950-1953 : první střetnutí proudových letounů v dějinách, Letecká válka nad Koreou 1950-1953 a Stíhací esa korejské války. Přesto ještě stručné shrnutí událostí vedoucích ke korejské válce. Po konci druhé světové byly na Severu nakvačené ruské jednotky, zatímco na jihu americké.

obr.: Odpočívající vyčerpaná jihokorejská pěchota, 7. červenec 1950.



USA navrhlo rozdělení na dvě okupační zóny a Rusko to překvapivě přijalo. Podle rezoluce OSN se měly v zemi konat celonárodní volby pod dohledem komise OSN. Rusko ale rezoluci odmítlo a nevpustilo komisi na sever země. Volby se tedy konaly pouze na jihu a vznikla Korejská republika. Na severu reagovali vlastními volbami a vyhlášením Korejské lidově demokratické republiky v čele s premiérem Kim Ir-senem. Armády obou mocností se stáhly z poloostrova a nachystaly půdu pro vypuknutí občanské války. 25. června 1950 zahájila vojska Severu bez příčiny rozsáhlou invazi na jih. Rada bezpečnosti OSN ještě ten samý den schválila rezoluci, aby se sever stáhl. Rusové nemohli rezoluci vetovat, protože tam nebyli na protest proti zařazení Čínské republiky na Taiwanu místo Čínské lidové republiky jako stálého člena. Od té doby už podobnou chybu nikdy nedopustili. 27. června dal americký prezident Harry S. Truman příkaz námořním a leteckým silám na Dálném východě, aby poskytly podporu a ochranu jihokorejským jednotkám, tedy aby se prakticky zapojili do konfliktu, bude-li to nutné.

obr.: Jihokorejský voják utěšuje před evakuací raněného kamaráda, 28. červenec 1950.



Jak vypadalo letectvo na obou stranách konfliktu? V době invaze Severokorejců měla jihokorejská armáda pouze 60 letadel a to ještě cvičných. Sever měl 132 bojových letounů, šlo o ruské Lavočkiny, Polikarpovi a Jakovlevy. Severokorejské piloty navíc cvičili ruští instruktoři. Převaha severu byla zdrcující. První akcí americké armády bylo evakuování amerických občanů ze Soulu. První sestřel korejské války si připsal William G. Hudson 26. června, když sundal Jak-7 (spíše však šlo o Jak-9). 27. června vydal MacArthur rozkaz nasadit letadla proti nepříteli mezi 38. rovnoběžkou a frontovou linii. 30 června Truman oznámil světu, že na základě výzvy OSN k podpoře Korejské republiky nařídil americkému letectvu útočit proti cílům v Severní Koreji, pozemním jednotkám bojovat po boku jihokorejských a námořnictvu provést blokádu celého korejského pobřeží. Průběh války tak převzali do své moci Američané. Mezitím sever postupoval dále na jih a spojenci museli evakuovat letiště v Suwonu. Nová obraná linie byla teď 36. rovnoběžka, nejvyšší prioritu měla obrana pusanského přístavu.

obr.: Příslušníci turecké brigády se přesouvají do svých pozic, prosinec 1950.



Na MacArthurův popud bylo povoleno bojové nasazení pozemních sil, které se přesunuly z Japonska. Zpočátku hodně vázla komunikace, schvalování akcí trvalo i čtyři až pět hodin a díky tomu třeba australská jednotka, která měla zaútočit na severokorejský konvoj, zaútočila na ustupující Jihokorejce a způsobila jim těžké ztráty. MacArthur poté nařídil jihokorejským vojákům natřít na svá vozidla velké bílé hvězdy, aby byla poznat ze vzduchu. Invazi ze severu nešlo zastavit, sever měl početní převahu 10:1 a navíc tanky. Spolupráce pozemních a leteckých jednotek také vázla, jedním z důvodu bylo užívání rozdílných map. Letecká převaha se ovšem rychle přelila na stranu spojenců, kteří přesouvali do Koreje jednu bojovou jednotku za druhou a ničili letectvo nepřítele. Po měsíci válčení už bylo severokorejské letectvo jako bojová síla zcela neefektivní. Díky tomu mohly americké bombardéry létat nad územím celé KLDR. Jejich prvním cílem se stala ropná rafinérie ve Wonsanu. Postupně se letecká armáda zapojila do přímé podpory pozemních akcí, pro kterou je jinak naprosto nevhodná.

obr.: Zmrzlá těla amerických mariňáků, britské komanda a jihokorejských pěšáků u hromadného hrobu v Koto-ri.



Napalmem ničila tanky a jednotky severu se mohly přesouvat pouze v noci, jinak byly rozprášeny. Přestože byl postup severu velmi zpomalen, zastaven nebyl. Padl Tendžon a schylovalo se k bitvě o Pusan. Bylo nutné posílit stavy armády, takže se do Koreje přesunula 2. pěší divize, což byla první pozemní jednotka vyslaná do boje přímo ze Spojených států. Do Koreje byly rovněž přesunuty tanky a další vojenské jednotky, díky kterým se podařilo zastavit ofenzívu severu a bylo podniknuto dokonce několik pokusů o protiofenzívu, které ale všechny skončily neúspěchem. Jednotky Severu neustále podnikaly útoky na Pusan, který se bránil s vypětím všech sil a jen díky spojenecké letecké podpoře nakonec nepadl. Postup Severokorejců se definitivně zastavil 4. září, kdy byly zničeny leteckými útoky všechny tanky.

obr.: Američané bránící Pusanský perimetr, poslední místo odolávající armádě KLDR.



Následujícího rána se daly jednotky Severu na útěk, protože jim hrozil protiútok 2. divize spojeneckých jednotek. 12. září už situace vypadala tak dobře, že generál MacArthur mohl nařídit generální protiútok, jehož cílem bylo zahnat celou severokorejskou armádu zpět za 38. rovnoběžku. Operací, kterou toho hodlal dosáhnout, nazval Chromite a spočívala ve vylodění pěších jednotek v Inčchonu, tedy za stávající línií fronty. Díky této překvapivé operaci měly být přeťaty zásobovací cesty jednotek Severu, dobito letiště v Kimpchu a také Soul. Jak tato akce dopadla se dozvíte příště.

Dějiny Koreje pošesté: Korejská válka a poválečné republiky

15. srpna 1945 po kapitulaci Japonska zavládla v zemi vlna euforie. Zdálo se, že konečně budou moci opět o svém osudu rozhodovat sami Korejci. Japonci předali moc do rukou Jo Un-hjonga, ten si vymínil propuštění všech politických vězňů a úplné vyloučení jakýchkoliv japonských zásahů do korejských záležitostí. Sestavil Přípravný výbor pro vytvoření korejského státu a ten poté svolal na 6. září do Soulu shromáždění, na němž několik stovek delegátů oznámilo vytvoření Korejské lidové republiky a naplánovalo celonárodní volby. Na korejský poloostrov si ale mezitím dělali zálusk dvě vítězné mocnosti, USA a Rusko. Z Američanů se po vítězství nad Japonskem stala mocnost v regionu východní Asie a Rusko mělo o Koreu zájem už od dob stavby transsibiřské magistrály. USA během války přislíbila za pomoc Ruska proti Japoncům kontrolu nad Mandžuskem a Koreou, ale po svržení atomových bomb již nebyla nutná pozemní invaze do Japonska a na ruskou pomoc tedy nedošlo. Zájem USA se soustředil na kontinent, kam už nastoupila svou cestu rudá armáda. Americká vláda se rozhodla rozdělit poloostrov na dvě okupační zóny, zbývalo jen doufat v souhlas SSSR. Za dělící linii byla navrhnuta 38. rovnoběžka a k překvapení všech SSSR návrh přijalo. Obě země byly konfrontovány se vznikem KLR a zachovali se odlišně. SSSR se stáhlo do pozadí a tiše sledovala proces dejaponizace a jen kontrolovalo události na nejvyšších místech v Pchjongjangu.

obr.: Korejská válka v Soulu.

Radikální pozemková reforma rozbila základy pozemkového vlastnictví, které existovalo v Koreji po staletí a velké podniky byly znárodněny (ale jen ty opravdu velké, které většinou už byly státní). Američané ovšem i díky pošťouchnutí Japonců pohlíželi na revoluční dění v zemi jako na komunistické spiknutí inspirované Sovětským svazem a tudíž ohrožující americké zájmy. KLR odmítly uznat a postavily ji mimo zákon. Americká okupační vláda komunikovala hlavně s KDS (Korejská demokratická strana), kterou založili bohatí vlastníci půdy, kteří logicky neměli o žádné větší reformy zájem (natož pozemkové, že) a jejich představitele Američané milně považovali za střední vrstvu (přitom to byla vyšší vrstva) a mysleli si, že ztělesňují názory většiny Korejců. Jedním z hlavních důvodů amerického odmítnutí KLR bylo obvinění od KDS, že KLR provádí komunistické aktivity. Domluva mezi severem a jihem, potažmo komunistickou SSSR a kapitalistickými USA, se zdála prakticky nemožná a obě země si raději přestali lézt do zelí a starali se hlavně o svůj píseček. USA se ještě pokusily přenést otázku Koreje na půdu OSN, ale to Sovětský svaz odmítl. OSN měla dohlížet na volby v celé Koreji, ale do severní části ji vůbec nepustili. Na naléhání USA proběhly tedy volby pouze na jihu a první prezidentem se stal I Sung-man. Korejská republika byla vyhlášena 15. Srpna 1948. Na severu reagovali vlastními volbami a vyhlášením Korejské lidově demokratické republiky v čele s premiérem Kim Ir-senem. Armády obou mocností se stáhly z poloostrova a nachystaly půdu pro vypuknutí občanské války.

Korejská válka 1950 – 1953

obr.: Korejská válka v podání Pabla Picassa.

K vojenským srážkám okolo 38. rovnoběžky docházelo už před válkou, většinou je vyprovokovával Jih a prezident Korejské republiky a jeho generálové otevřeně mluvili o válce. Byla to ale KLDR, která 25. června 1950 zaútočila. Lépe vycvičené a vyzbrojené jednotky Severu (tanky a letouny z druhé světové války od SSSR) měly drtivou převahu a za tři dny dobyly Soul. Do začátku měly pod kontrolou celou Koreu vyjma oblasti kolem Pusanu. Do akce se ale rychle vložily Spojené státy a pod záštitou OSN rychle změnily obraz války. Generál MacArthur se úspěšně vylodil v přístavu Inčchon a zaútočil na severokorejskou armádu, kterou tím rozdělil. 28. září byl Soul dobyt zpět a jednotky Severu byly vytlačeny až k hraniční řece Ja-lu. Koncem listopadu přišel další obrat díky statisícům čínských vojáků, kteří vytlačili spojence zpět na jih země. 4. ledna 1951 padl Soul podruhé. V březnu ho spojenci opět získali, ale dál už nepostupovali a fronta se ustálila kolem 38. rovnoběžky. Po dvou letech vyjednávání bylo nakonec 27. července 1953 podepsáno v Pchanmundžomu příměří. Čína stáhla své vojáky ze Severu roku 1958, USA mají dodnes na Jihu okolo 40 tisíc vojáků. Válka nevyřešila vůbec nic, jen zpustošila obě části země a o život připravila kolem 3 milionů lidí, větší část ze Severu.

První republika

Preziden I Sung-man, který vystudoval v USA Harward a Princeton a byl zapřisáhlý antikomunista, vládl Jižní Koreji od roku 1948 do 1960. Jeho vláda byla ale velmi autoritářská až tyranská. K odstraňování svých konkurentů se neštítil využít Korejské války a vlastního Zákonu o národní bezpečnosti, který byl tak šikovně napsaný, že mu umožňoval odstranit si, koho bude chtít. Když mu končilo druhé volební období, násilím si vynutil změnu ústavy. Jeho protikandidáti v prezidentských volbách dvakrát po sobě zemřeli krátce před volbami. V roce 1960, když se zdálo již téměř jisté, že ve svých 85letech zmanipuluje další volby a na post viceprezidenta si dosadí adoptivního syna I Ki-bunga (protože byl bezdětný), vypukly po celé zemi studentské protesty, ke kterým se připojila velká část obyvatelstva.

obr.: první korejský prezident I Sung-man.

Jiskrou, která zažehla nepokoje v celé zemi, bylo objevení mrtvého těla sedmnáctiletého mladíka zabitého při protestech po zmanipulovaných volbách, který byl zabit přímým zásahem granátu se slzným plynem a kterého policie hodila do zálivu, aby se vyhnula obvinění z brutality. Prezident vraždu bagatelizoval a označil za zločin z nedbalosti a vinu hodil na komunistické záškodníky, kteří podle něho stáli za demonstracemi. To vyhnalo do ulic 30tisíc vysokoškoláků přímo v Soulu, kteří šli protestovat před prezidentské sídlo. Tam do nich začala policie střílet a 130 jich zabila a tisíce zranila. Po celé zemi bylo vyhlášeno stanné právo. K rezignaci prezidenta došlo ale až poté, co se ke studentům připojili i profesoři a hlavně USA odstoupilo od zdráhavé tolerance I Sung-manových excesů k veřejnému odsouzení jeho režimu. Definitivní konec první republiky nastal po tragické události v rodině I Ki-bunga (prezidentům adoptivní syn), kterého zastřelil jeho starší syn společně s matkou a mladším bratrem. Následně spáchal sebevraždu. O měsíc později odjel I Sung-man na Havaj a skončila první republika.

Další republiky a studentské bouře

Korea si užívala euforie z uvolnění a svobody, poprvé od osvobození. Skončilo omezování politických aktivit a rychle proběhla decentralizace moci, aby se něco takového už neopakovalo. Druhá republika ale padla ani ne po roce vojenským pučem. Nová vláda se bála razantnějšího zásahu proti vysokým představitelům armády a podnikatelům, protože s jedněmi je pojily dlouholeté osobní vztahy s druhými volební fondy. Tím ztratila svou důvěryhodnost. Vojenský převrat byl relativní poklidný, protože proti němu neprotestovala městská elita. Ta se obávala prohlubujících se ekonomických problémů (po svržení prezidenta proběhla velká devalvace měny) a po propuštění většiny příslušníků policie (což byl nutný tah) zavládl v městech chaos a radikálnější studenti měli v plánu zahájit jednání o sjednocení obou rozdělených Korejí. Politické špičky sice byli pro demokracii, ale v praxi ji nikdy nepoužívali a většinu svých konkurentů odstraňovali křivými obviněními. Výsledkem toho bylo, že pro mnoho Korejců byla demokracie jako taková problematická.

obr.: Pak Čong-hui.

Vojenský převrat provedl Pak Čong-hui, generálmajor zocelený těžkými boji v přední linii za občanské války. Díky této zkušenosti zastával logicky silně antikomunistický postoj a jeho vláda byla především vojenským totalitarismem. Jeho vládu část obyvatel tolerovala z důvodu velkého ekonomického a průmyslového rozvoje v zemi. Vláda rovněž využívala strachu z nepřátelského severu a zejména díky dvou událostem (útok severokorejského komanda na prezidentské sídlo v lednu 1968 a údajně Severní Koreou iniciovaný pokus o atentát na prezidenta v srpnu 1974, při němž zahynula lidmi oblíbená Pakova manželka) si Pak částečně nechtěně získal veřejné sympatie. Náklonnost USA, kterou nezbytně potřeboval (50% státního rozpočtu 70% výdajů na obranu státu tvořila hospodářská pomoc z USA), si získal vstupem jihokorejských jednotek do vietnamské války roku 1965. Třetí republika skončila roku 1972 vyhlášením ústavy jusin a čtvrté republiky. V čele stál stále Pak Čong-hui, který se řadou opatření stal neomezeným diktátorem, ale roku 1979 jeho vláda skončila atentátem. Zanechal po sobě ekonomicky velmi rozvinout zemi, ale politicky a sociálně naprosto rozvrácenou. Země měla nového prezidenta, který postupně odstraňoval nešvary minulého režimu. Otázkou ale bylo, jak se zachová armáda. A té se to nelíbilo a následoval další vojenský převrat spojený s krvavými událostmi v Kwangdžu.

obr.: situace v Kwangdžu v roce 1980.

Nejprve proběhla krvavá čistka uvnitř armády a na ministerstvu obrany a poté ilegální převzetí kontroly nad Korejskou bezpečnostní službou, nejmocnější civilní organizací v zemi. To rozpoutalo vlnu studentských demonstrací, kterých se účastnilo kolem 90 tisíc studentů. Čon Tu-hwan, strůjce vojenského převratu začal rychle jednat, rozšířil stanné právo, zavřel vysoké školy a univerzity, rozpustil Národní shromáždění a zakázal dělnické stávky a politické diskuze. Politické dění se přesunulo do Kwangdžu, rodného města ikony politického odporu Kim Tä-džunga. Skupina studentů místní univerzity požadující ukončení stanného práva se ocitla tváří v tvář kontingentu výsadkářů s černými barety, kteří měli od svých nadřízených informace, že město obsadili komunisté. Začali bezhlavě tlouci obušky a bodat bajonety jak demonstranty, tak přihlížející s takovou brutalitou, která šokovala celé město. Po dvou dnech zvěrstev se studenti a občané začali zmocňovat zbraní a přebírat kontrolu nad městem. V celém městě propuklo povstání a město bylo obklíčeno tisíci vojáky. Ti nakonec vnikli do města a znovu nastolili stanné právo. Výsledkem celé akce byly stovky, možná tisíce mrtvých (svědci hovoří o dvou tisících). Po těchto událostech Čon sestavil civilní vládu, kterou se nechal ještě během stanného práva zvolit za prezidenta páté republiky (1981-1988). Jeho vláda nebyla nejšťastnější, ekonomický růst sice nadále pokračoval, ale s ním i politická a sociální nespravedlnost. Ro Tchä-u, prezidentům oblíbenec a kandidát na příštího prezidenta, nečekaně uklidnil vyhrocenou situaci v zemi návrhem reforem, které díky náladě v zemi (mj. bylo konečně dokázáno, že policie mučí vyšetřované), nátlaku ze strany USA na mírové řešení demonstrací a hrozbě odebrání olympijských her v Soulu 1998 (po nichž vláda nesmírně toužila jako důkaz své legitimnosti) prezident přijal. Reformy obsahovaly přímou volbu prezidenta, propuštění politických vězňů, respektování lidských práv, zrušení cenzury tisku, podporu politických stran a hlavně „odvážné sociální reformy“. Těmito reformami si Ro získal značnou popularitu a vyhrál přímé prezidentské volby. Jeho popularita ovšem díky provázanosti s minulým režimem a událostmi v Kwangdžu a řadou korupčních skandálů nevydržela dlouho. Volby v roce 1992 vyhrál Kim Jong-sam a poprvé po třiceti letech byl prezidentem civilista. Boj s korupcí zahájil zveřejněním svého daňového přiznání a zrušením anonymních účtů. Opět nasliboval, stejně jako každý nový korejský prezident, radikální reformy, z nichž se mu podařilo uskutečnit pouze část a i díky řadě skandálů a ekonomické krizi jeho popularita na konci funkčního období klesla na 10%. Novým prezidentem se stal Kim Tä-džung, který dokonce roku 2000 dostal Nobelovu cenu za mír. Roku 2003 ho vystřídal dosavadní prezident Roh Moo-hyun, právník zabývající se lidskými právy.