Kim Hjon-hi - Slzy mé duše Reloaded

Protože jsem sem už hoodně dlouho ničím nepřispěl, tak aspoň modifikace jednoho staršího článku. Ve škole jsme dostali za úkol rozebrat jednu z nabízených knih jako podmínku k zápočtu a já si okamžitě vybral Slzy mé duše, protože jsem ji už četl a dokonce o ni i psal. Trochu jsem to upravil a podstatně rozšířil závěr, aby mi to pan docent Pucek nemusel vrátit. Jeho písemné hodnocení začínalo větou "Poměrně slušně napsaná práce", zápočet jsem dostal a tady si to můžete přečíst.

Slzy mé duše je autobiografická knížka bývalé severokorejské agentky Kim Hjon-hi, která v roce 1987 v pětadvaceti letech společně s dalším agentem vyhodila do vzduchu jihokorejské letadlo se sto patnácti pasažéry na palubě. V knize, která vyšla pět let po této hrůzné události, vypráví svůj životní příběh a zároveň jde o zpověď a omluvu rodinám obětí.

Kniha psaná v první osobě začíná předmluvou, ve které autorka popisuje čekání na rozsudek, během něhož se poprvé setkává tváří v tvář s pozůstalými po obětech, kteří na ní řvou a proklínají ji. Ke svému činu se doznala, takže se nečeká na verdikt ohledně viny, ale už jen na výši trestu. Je jí jasné, že její doznání bude vláda v její vlasti považovat za vlastizradu a její rodinu, která netušila ani, že jejich dcera je špionka, natož co spáchala, čeká nejspíše zatčení a přesun do pracovního tábora. Až při tomto prvním setkání s pozůstalými ji dle vlastních slov dochází, co vlastně spáchala. Do té doby měla od svého činu odstup, neviděla výbuch bomby, ani trosky letadla. Dochází ji její naivita, když věřila Kim Ir-senovým slovům o tom, jak její čin pomůže sjednocení země a stane se národní hrdinkou. Před vznesením rozsudku je vyzvána, jestli nechce říct pár vět. „Teď už chápu závažnost svého činu. Jsem vděčná, že jsem mohla poznat pravdu a také ji říct. Ke Kim Ir-senovi pociťuji už jen nenávist. Vím, že to nemůže zdaleka stačit, ale přesto prosím rodiny obětí o odpuštění.“ Přestože byla přesvědčena, že zasluhuje smrt, chtěla požádat o milost, ale nebyla již schopna dále mluvit. Soudce tedy vynesl rozsudek: „Dostala od Kim Čong-ila, syna Kim Ir-sena, rozkaz zničit let 858 Jihokorejských aerolinií pomocí výbušniny. Rozkaz splnila, a tak zmařila 115 nevinných životů. Proto se soud rozhodl pro udělení nejvyššího trestu. Obžalovaná je tedy odsouzena k trestu smrti.“ Zde končí předmluva a začíná již chronologické vyprávění, které osvětluje okolnosti, motivace a důvody spáchání teroristického činu, za který byla Kim Hjon-hi odsouzena.

Kim Hjon-hi se narodila 27. ledna 1962 v rodině diplomata, takže část svého dětství strávila na Kubě („Ať bylo politické klima v té době jakkoli chaotické, existoval na Kubě podstatně větší blahobyt než v Severní Koreji.“). V osmnácti letech si ji díky jejím skvělým výsledkům ve škole („Pobavilo mě, že život na univerzitě se řídí vojenskými zákony. Třída byla vlastně četa, studijní obor rota, studenti tvořili prapor a tak dále.“) a její pohlednosti vybrala strana jako svou budoucí agentku. Odtrhla ji od rodiny, kterou poté vídala zhruba jednou ročně a vzala jí i pravé jméno Ok-hwa. Tři roky strávila ve výcvikovém táboře (součást vojenské fakulty v Kumsongu) v zakázaném údolí, kilometry vzdáleném od jakékoliv civilizace. Program výuky se skládal z filozofie a ctností Kim Ir-sena, cvičení bojových sportů, výuky jazyků a dalších předmětů, zakončen byl vždy nočním pochodem. Celé dny žila venku, spala v dírách v zemi. Na počest Kimových narozenin pochodovala s ostatními studenty 180 kilometrů ve třech dnech – tzv. Pochod věrnosti.

Po třech letech výcviku ji čekala závěrečná zkouška. Kdo zkoušku neudělal ani na druhý pokus, byl vyloučen ze strany a pro zbytek života upadl v nemilost. Zkouška trvala týden, v každé její části bylo nutné získat nejméně 90 bodů ze sta. První částí byl běh na patnáct kilometrů kolem tábora. Pokračování bylo v tělocvičně, kde se vzpíralo a dělaly se zdvihy. Poté se běhalo na rychlost. Po obědě následovala zkouška z bojových sportů. Během ní instruktoři nedělali rozdíly mezi ženami a muži a všechny je pořádně zmlátili. Druhý den se zkoušela střelba ze zbraní a jízda autem. Písemné zkoušky se skládaly z filozofie Kim Ir-sena, matematiky, cizích jazyků atd. Praktická zkouška byla o získání dokumentů z velvyslanectví, nacházejícího se několik kilometrů od tábora. Po složení zkoušek dostala několik menších úkolů a hodně cestovala po světě, kde se vydávala za japonskou turistku. Několik měsíců strávila v Číně, aby se naučila jazyk. V případě nutnosti se od agentek očekávalo, že budou prodávat své tělo, přestože jejich neposkvrněnost byla pravidelně kontrolována doktory a jakékoliv projevy lásky byly nepřípustné. Svůj životní úkol dostala po pár letech ve službě a údajně ho vymyslel a schválil sám Kim Ir-sen. Spočíval ve zničení letadla 858 Jihokorejských aerolinek z Bagdádu do Soulu, které mělo vyvolat zvýšení politického napětí v Jižní Koreji, zrušení olympijských her v Soulu a vytvořením podmínek pro násilné sjednocení obou Korejí pod praporem komunistického severu.

Tento úkol splnila se zkušeným agentem Kim Song-ilem, legendou revolučního boje. Ten celou akci považoval na pitomost, navíc špatně naplánovanou. Plán akce byl: z Pchjongjangu odletět do Moskvy, poté do Budapešti a Vídně, kde se budou vydávat za otce s dcerou japonské národnosti na dovolené. Poté do Bělehradu, aby získali dostatek razítek do pasu a jejich krytí vypadalo důvěryhodně. Z Bělehradu přesun do Bagdádu, odkud bude startovat i cílové letadlo. Na letišti jim spolupracovníci předají bombu. Před startem umístit bombu do kabiny v přihrádce pro zavazadla, nastavit časový spínač na devět hodin po startu. Vystoupit na mezipřistání v Abú Zabí a bombu nechat v letadle. Pokračovat přes Ammán do Říma, poté do Vídně, tam zůstat několik dní na severokorejském zastupitelství a vrátit se do Pchjongjangu. V Abú Zabí jim ovšem při mezipřistání zabavili letenky a nastaly problémy. Po výbuchu letadla se na ně nalepila policie, a když se situace nevyvíjela dobře, pokusili se oba agenti přesně podle pokynů spáchat sebevraždu skousnutím ampulky s ciankáli schované v cigaretě. Úspěch slavil pouze Song-il, Hjon-hi se podařilo oživit a šla od výslechu k výslechu.

Její historka o japonských turistech se brzo zbortila jako dům z karet. I proto, že nikdy nebyla v Japonsku. To bylo ještě během vyšetřování v Abú Zabí, poté byla převezena do Jižní Koreje, z čehož měla díky propagandě o místních metodách výslechu doslova panický strach. Žádné mučení se ale nekonalo a pod stupňujícím tlakem se přiznala. V soudním procesu dostala trest smrti, ale prezident jí poté udělil milost. Hlavní vina totiž ležela na Kim Ir-senovi a jeho režimu, který zmanipuloval a využil mladé děvče. Ne nepodstatným důvodem pro milost bylo i to, že Hjon-hi byla vynikající ukázkou tragédie Severní Koreje a jako taková se hodila více živá než mrtvá.

Kniha končí epilogem, kterým je přetištěný dopis Kim Hjon-hi její rodině do KLDR, ve kterém jim vypráví svůj životní osud a svou současnou situaci. Popisuje své prozření, ke kterému dospěla v Jižní Koreji a svou touhu po mírovém sjednocení země a opětovném shledání se svou rodinou.

Slzy mé duše je v mnoha ohledech rozporuplná knížka. Vypadá totiž téměř jako propaganda Jižní Koreje a údajnými „spoluautory“ mají být američtí a jihokorejští agenti zpravodajských služeb, kteří ji po atentátu několik let vyslýchali. Sama Hjon-hi prý anglicky neumí a knihu do angličtiny přeložili agenti Jižní Koreje, pokud ji rovnou nenapsali sami. České vydání z roku 1997 je překlad této americké verze. Když se američtí novináři pokoušeli pozvat Kim Hjon-hi do Ameriky, aby s ní udělali rozhovory o „její“ knize, byli opakovaně odmítnuti americkým ministerstvem zahraničí. Není rovněž bez zajímavosti, že kniha kopíruje základní teze KUBARKu, kdysi tajné příručky CIA pro vyslýchání osob odolávajících standardním metodám, tedy například agentů komunistických tajných služeb. I přes tyto pochybnosti o autorství, jejíž pravdivost nedokážu posoudit, poskytuje kniha zajímavý a cenný obraz o životě v Severní Koreji a dopadech ideologické propagandy jak na samotné obyvatele KLDR, tak přes jejich skutky i na lidi jižně od 38. rovnoběžky. Jednostranný přísun informací schválených vládou („Každému dítěti bylo a je vtloukáno do hlavy totéž co mně a každé z nich uvěří stejným lžím.“), cenzura sdělovacích prostředků, omezení pohybu po vlastní zemi (opuštění okresu se musí dopředu hlásit), systematické pěstování nenávisti ke všemu západnímu a ještě více k sousední Jižní Koreji („Vtloukali nám do hlavy, abychom při slovu Amerika cítily nenávist, takže už i v nejmenších dětech tyto protiamerické city hluboce zakořenily.“), nedostatek potravin a léků či výpadky elektrického proudu jsou jedny z mnoha důsledků půlstoletí trvající izolace země pod vládou komunistické strany. Další vrstvou a snad ještě horší je dopad na obyčejné lidi, kteří se už od dětství učí ve škole sebekritice a kritice svých kamarádů („Živě si vzpomínám, že jeden žák byl kárán, protože neplnil kvóty, a každý spolužák mu musel vmést do tváře nějakou kritiku. Takový žákovský tribunál se konal dva až třikrát týdně. Nakonec jsme hledali prapříčiny pro kritiku ve vlastních rodinách. Ale nejhorší ze všeho byla možnost, že bychom neměli co kritizovat.“), kterou jsou následně nuceni pravidelně vykonávat celý život, takže si ani příbuzní či sousedé nemůžou být před sebou vzájemně jisti. Kdo se znelíbí vládnoucímu režimu, ať už je jeho postavení jakékoliv, jako by přestal existovat („V té době došlo k čistce, při níž byli odstraněni dva blízcí poradci Kim Ir-sena, Ho Pong-hak a Kim Čchang-bong. Vláda je nařídila vyškrtnout z učebnic, takže jsme po orwellovsku všichni společně ve svých učebnicích začernili jejich jména nebo je odstranili ze stránek kapesním nožíkem. Tímto se z nich stali nelidi.“). Strana rozhoduje o životě svých obyvatel („Strana se postará, aby ji nic nechybělo. Opatříme ji dokonce i manžela. Klidně přenechte všechno nám.“) a žádá o nich pro své plány ty nejvyšší oběti („Kim Hjon-hi, byla bys ochotna zemřít pro stranu? Samozřejmě, odpověděla jsem pevně. Udělám vše, co ode mne bude strana požadovat, byť by mě to mělo stát život.“). V knize narazíte na podobně zarážející informace téměř na každé stránce, a přestože o jejich pravdivosti můžete mít určité pochybnosti, získáte tak minimálně přibližný obraz o životě v KLDR.

Kim Hjon-hi - Slzy mé duše

Před pár dny jsem dočetl nesmírně zajímavou knihu – Slzy mé duše od Kim Hjon-hi. Pokud vám to jméno nic neříká, tak vězte, že Kim Hjon-hi je bývalá severokorejská agentka, která v pětadvaceti letech společně s dalším agentem vyhodila do vzduchu jihokorejské letadlo se stopatnácti pasažéry na palubě. To se stalo v roce 1987 a o pět let později vydaná kniha vypráví její příběh a zároveň jde i o její zpověď a omluvu rodinám obětí.

obr.: Kim Hjon-hi - řekli byste to do ní?



Přestože jsem byl od jedné vážené profesorky korejské literatury varován, že kniha je: následuje doslovná citace „děsná sračka“, tak mi aspoň po literární stránce mi přišla dobrá. Velmi napínavá a strašně zajímavá a přečetl jsem ji za dva dny (pravděpodobně můj rekord). Ono ne zrovna kladné hodnocení možná naráží na skutečnost, že jde téměř o propagandu Jižní Koreje a údajnými „spoluautory“ mají být američtí a jihokorejští agenti zpravodajských služeb, kteří ji po atentátu několik let vyslýchali. Sama Hjon-hi prý anglicky neumí a knihu do angličtiny přeložili agenti Jižní Koreje, pokud ji rovnou nenapsali sami. Česká vydání z roku 1997 je překlad této americké verze. Když se američtí novináři pokoušeli pozvat Kim Hjon-hi do Ameriky, aby s ní udělali rozhovory o „její“ knize, byli opakovaně odmítnuti americkým ministerstvem zahraničí. Není rovněž bez zajímavosti, že kniha kopíruje základní teze KUBARKu, kdysi tajné příručky CIA pro vyslýchání osob odolávajících standardním metodám, tedy například agentů komunistických tajných služeb.

obr.: 350 gramů této výbušniny (C-4) zničilo letadlo KAL 858.



Zpátky ale ke Kim Hjon-hi. Hjon-hi se narodila 27. ledna 1962 v rodině diplomata, takže část svého dětství strávila na Kubě. V osmnácti letech si ji díky jejím skvělým výsledkům ve škole a její kráse vybrala strana jako svou budoucí agentku a odtrhla ji od rodiny, kterou poté už vídala zhruba jednou ročně a sebrala ji i pravé jméno Ok Hwa. Tři roky strávila ve výcvikovém táboře (součást vojenské fakulty v Kumsongu) v zakázaném údolí kilometry daleko od jakékoliv civilizace. Denní program vypadal následovně:

06.00 – 07.00 Budíček, úklid, praní šatů
07.00 – 07.30 Snídaně
07.30 – 08.30 Ranní čtení filozofie a ctností Kim Ir-sena
08.30 – 13.00 Dopolední vyučování
13.00 – 16.00 Oběd a polední klid
16.00 – 17.30 Odpolední vyučování
17.30 – 19.00 Cvičení
19.00 – 20.00 Večeře
20.00 – 21.00 Bojové sporty
21.00 – 22.00 Noční pochod
22.00 – 23.00 Studium
23.00 Spaní

Celé dny žila venku, spala v dírách v zemi. Na počest Kimových narozenin pochodovali 180 kilometrů ve třech dnech – tzv. Pochod věrnosti. Po třech letech ji čekala závěrečná zkouška. Kdo zkoušku neudělal ani na druhý pokus, byl vyloučen ze strany a pro zbytek života upadl v nemilost. Zkouška trvala týden v každé její části bylo nutné získat nejméně 90 bodů ze sta. První části byl běh na patnáct kilometrů kolem tábora. Pokračování bylo v tělocvičně, kde se vzpíralo a dělaly se zdvihy. Hjon-hi zvedla 75 kg a udělala 17 zdvihů, což dělalo 96 a 94 bodů. Poté se běhalo na rychlost. Po obědě následovala zkouška z bojových sportů. Během ni instruktoři nedělali rozdíly mezi ženami a muži a všechny je pořádně zmlátili. Druhý den se zkoušela střelba ze zbraní a jízda autem. Písemné zkoušky se skládaly z filozofie Kim Ir-sena, matematiky, cizí jazyky atd. Praktická zkouška byla o získání dokumentů z velvyslanectví, nacházejícího se několik kilometrů od tábora. Po složení zkoušek dostala několik menších úkolů a hodně cestovala po světě, kde se vydávala za japonskou turistku. Několik měsíců strávila v Číně, aby se naučila jazyk. V případě nutnost se od agentek očekávalo, že budou prodávat své tělo, přestože jejich neposkvrněnost byla pravidelně kontrolována doktory a jakékoliv projevy lásky byly nepřípustné. Svůj životní úkol dostala po pár letech ve službě a údajně ho vymyslel a schválil sám Kim Ir-sen. Spočíval ve zničení letadla 858 jihokorejských aerolinek z Bagdádu do Soulu a tím zvýšení politického napětí v Jižní Koreji, zrušení olympijských her v Soulu a vytvořením podmínek pro násilné sjednocení obou Korejí pod praporem komunistického severu.

obr.: trosky letadla, ve kterém cestovali převážně těžce pracující dělníci.



Tento úkol splnila se zkušeným agentem Kim Song-ilem, legendou revolučního boje. Ten celou akci považoval na pitomost, navíc špatně naplánovanou. Plán akce byl takovýto: z Pchjongjangu odletět do Moskvy, poté do Budapešti a Vídně, kde se budou vydávat za otce s dcerou japonské národnosti na dovolené. Poté do Bělehradu, aby získali dost razítek do pasu a jejich krytí vypadalo důvěryhodně. Z Bělehradu přesun do Bagdádu, odkud bude startovat i cílové letadlo. Na letišti jim spolupracovníci předají bombu. Před startem umístit bombu do kabiny v přihrádce pro zavazadla, nastavit časový spínač na devět hodin po startu. Vystoupit na mezipřistání v Abú Zabí a bombu nechat v letadle. Pokračovat přes Ammán do Říma, poté do Vídně, tam zůstat několik dní na severokorejském velvyslanectví a vrátit se do Pchjongjangu. V Abú Zabí jim ovšem při mezipřistání zabavili letenky a nastaly problémy. Po výbuchu letadla se na ně nalepila policie a když se situace nevyvíjela dobře, pokusili se oba agenti přesně podle pokynů spáchat sebevraždu zkousnutím ampulky s ciankály schované v cigaretě. Úspěch slavil pouze Song-il, Hjon-hi se podařilo oživit a šla od výslechu k výslechu.

obr.: Hjon-hi s roubíkem, který ji má zabránit v možné sebevraždě ukousnutím jazyka.



Její historka o japonských turistech se brzo zbortila jako dům z karet. I proto, že nikdy nebyla v Japonsku. To bylo ještě během vyšetřování v Abú Zabí, poté byla převezena do Jižní Koreje, z čehož měla díky propagandě o místních metodách výslechu doslova panický strach. Žádné mučení se ale nekonalo a pod stupňujícím se tlakem se přiznala. V soudním procesu dostala trest smrti, ale prezident ji poté udělil milost. Hlavní vina totiž ležela na Kim Ir-senovi a jeho režimu, který zmanipuloval a využil mladé děvče. Ne nepodstatným důvodem pro milost bylo i to, že Hjon-hi byla vynikající ukázkou tragédie Severní Koreje a jako taková se hodila více živá než mrtvá. Pokud si chcete knihu přečíst, tak ji najdete asi v každé větší knihovně. Já za sebe ji doporučuji, nemohl jsem se od ní odtrhnout. Ovšem nezapomínejte na druhý odstavec tohoto článku.

Korejské mýty a pověsti

Nedávno jsem dočetl skvělou knížku Vodopád devíti draků, která je sbírkou korejských mýtů a pověstí. Všechny jsou strašně zajímavé a založeny na úplně jiných morálních hodnotách, než ty evropské. Dvě jsem zestručnil a můžete si je přečíst. První je o Tangunovi, bájném zakladateli korejského národa a druhá je lásce.



Tangun – Princ santalového stromu

Jeden z nejstarších mýtů vůbec. Ve středověku byl Tangun považován za praotce všech korejských kmenů. Legendární rok Tangunova zrození rok 2333 př. N. l. byl prvním rokem tradičního korejského kalendáře.



V nebeské říši vládl bůh Hwanin. Vedlejší žena mu porodila syna jménem Hwanung. Ten tušil, že díky svému původu nebude moci převzít vládu po otci a zatoužil sestoupit na zem. Otec mu v tom nebránil a vybral mu nejvhodnější místo kolem tří vrcholků hory Tchebeksan. Na znak jeho božského původu mu daroval tři nebeské početi. Hwanung sestoupil na zem s třemi tisíci poddanými. Snesl se na duhovém obláčku přímo pod korunu posvátného santalového stromu. Tady vybudoval své sídlo, nazval ho Posvátné město a sám přijal titul Nebeský král. Svými činy rovněž řídil tři božstva přírodních živlů, vládce větrů, vládce deště a vládce mraků. Rozhodoval o osudu lidí, trestal zlo a nepravosti. V té době žili v jedné jeskyni spolu tygr a medvědice. Obě šelmi toužili stát se lidmi, vyhledali Hwanunga a prosili ho o vyslyšení svých přání.



Hwanungovi se jich zřelelo a daroval jim po svazku divotvorného pelyňku a po dvaceti paličkách česneku a přikázal jim: aby se vrátili do jeskyně a v naprosté tmě tam pobyli sto dní. Pokud to vydrží, stanou se z nich lidé. Tygr to nevydržel a proměny se nedočkal. Medvědice měla více trpělivosti a proměnila se v ženu. Ženě-medvědici bylo na světě smutno, protože se jí nedařilo najít životního druha. Zatoužila po dítěti a prosila Hwanunga, aby nedopustil vyhynutí jejího rodu. Hwanung se jí slitoval, dočasně na sebe vzal lidskou podobu a ženu-medvědici si vzal. Po nějaké době žena-medvědice porodila rozkošného chlapečka. Dostal jméno Tangun – Princ santalového stromu. Tangun poté zbudoval chráněné město Pchjongjang a ujal se vlády ve své říši, kterou nazval Čoson – země Jitřní svěžesti. Později hlavní město přenesl do Asadalu pod horu Pegaksan – Bílý štít. Své říši vládl půldruha tisíce let. Na sklonku života se uchýlil do lesní pustiny a přeměnil se v Ducha hor. Tehdy dosáhl požehnaného věku tisíce devíti set osmi let.



Dva draci na ostrově Sanghwa

V den návratu vlašťovek z jižní Číny do Koreji, který je předzvěstí jara, si obyvatelé vesnice Sosong vyprávějí pověst o dvou dracích. Kousek od vesnice je dvojitý ostrov Sanghwa. Každoročně sem přinášejí drakům oběti, aby si vymodlili bohatou úlovek. Když se nad ostrovem ukáží dva vysoké oblaky, dá se očekávat úrodný rok, protože v tomto znamení se oba draci setkávají. Pradávno prý žily v Hanjangu dvě zámožné rodiny, v jejich čelech stáli vysocí královští úředníci pan Kim a pan Ha. Rodiny se odedávna nepřátelili. I když se rodiny nenáviděli, jediný syn pana Ha se zamiloval do jediné dcery pana Kima. Zamilovaní si slíbili, že se vezmou. Mladý Ha se musel na rozkaz otce od dívky odloučit, protože měl studovat klasické knihy, aby se mohl stát královským úředníkem. Mladý Ha Činjong, jak se dívka jmenovala, řekl, aby na něho počkala, dokud nesloží úřednické zkoušky a ta s tím i přes záplavu slz souhlasila.



Na ostrově Sanghwa se mladík pod dohledem buddhistického mnicha Pekčanga pustil do studia, zapomenout na Činjong ale nemohl, chodíval po pobřeží, hleděl na sever a myslel na milou. V noci ji psal dopisy, přestože je neměl po kom poslat. Bloumal po pobřeží a volal jméno své milé, dopisy roztrhal na kousíčky a házel je do vody, jako by je vlny mohly donést k Činjong. Nakonec se rozhodl již dále netrápit své srdce a soustředit se pouze na studium. Říkal si, až složím zkoušky, poprosím otce, aby mi dovolil se s ní oženit. Mezitím došlo na královském dvoře k velkým změnám. Krále Tandžonga svrhl z trůnu jeho strýc, princ Sujang. Pan Ha, chlapcův otec byl odpůrcem nového krále a prohlašoval, že raději zemře, než aby sloužil králi, který se zmocnil moci nezákonně.



Své názory upřímný a zásadový pan Ha neskrýval ani před novým králem, později známým jako král Sedžo a stihl ho za to nejvyšší trest. Ale pan Kim, otec krásné Činjong, si uměl získat přízeň nového krále a za odměnu dostal ještě vyšší úřad. Když se to Činjong dozvěděla, byla velmi nešťastná, protože ztratila naději, že si jednou vezme svého milého. Jednou uslyšela Činjong v zahradě rozhovor z otcovi pracovny: „Neměl by přijít o hlavu každý příslušník zrádcovy rodiny?“ „Tak jest. Uděláme dobře, když co nejdříve sprovodíme ze světa toho kluka na ostrově. Bojím se, aby nám nezmizel.“ To byl hlas jejího otce. „Zítra ráno se tajně vydáme na ostrov s vojáky,“ bylo dále slyšet. Činjong se hned rozhodla vydat se na ostrov, aby zmařila úkladné plány na zmaření miláčkova života. Tajně se se sluhou vykradla zadní branou z města a vydala se k ostrovu. Na moři byly vysoké vlny a majitel lodic ji odmítl půjčit veslici. Nabídla mu své perly, ale stejně ji odmítl. Musela tedy čekat celý den. Vítr ale nepřestal ani nazítří.



Dále již čekat nemohla, tajně se přikradla ke člunu, naskočila a ze všech sil pádlovala k ostrovu. Když již byla téměř u jižního výběžku ostrůvku, uviděla mladého Ha, ale až na severním konci. Mladý Ha Činjong zahlédl a rozběhl se k ní. V té chvíli se už ale k ostrovu blížila loď s vojáky vyslanými otcem Činjong. Volala na něho, aby utekl, ale přes hukot vln se zoufalé volání k mladíkovi nedostalo. Ten ale tušil, že něco není v pořádku, skočil do člunu a začal veslovat k ní. Jak to spatřili vojáci, zamířili rovnou za ním. „Vojáci tě chtějí zabít. Spěchej! Rychleji!“ „Činjong, vydrž, hned jsem u tebe!“



Oba čluny se blížili k sobě, ale vojáci byli rychlejší. Nakonec, když člunky milenců byly takřka u sebe a mladí lidé užuž napřahovali po sobě ruce, proťal modrou oblihu zčistajasna ohnivý blesk a udeřil do člunu. Mladík a Činjong se vznesli k nebi. Obloha rázem ztemněla, dva velké, vysoké oblaky jako by se dotkly ostrova a proměnily se v dračici a draka. Nebe milence zahránilo a pomohlo jim naplnit jejich lásku. Sama nebesa se ustrnula na jejich touhou po společném životě na zemi a dovolila jim setkávat se na souči alespoň jednou do roka v podobě dvou draků. Sestupují na zem a setkávají se na ostrově Sanghwa vždy třetího dne třetího měsíce, když se vracejí vlašťovky.