Tak jednou pro změnu něco aktuálního. Před par dny jsem měl narozeniny a na oslavu toho, ze uz nejsem dvacatnik, jsem vyrazil do Kaikoury. Co tam? Je to vyhlášené místo na pozorování mořské fauny, delfínů, tuleňů a především velryb.
A protože nemám penize na rozhazování, nebo teda mám, ale ještě je rozhazovat nechci, tak jsem jel stopem. Je to asi 400 km a tak jsem si na to dal cely den. Se stopovanim mám nulové zkušenosti. Nemám rad ten pocit, kdy svou cestu nemám ve své moci a musím spoléhat na dobrodiní ostatních. Na druhou stranu času bylo dost a da se tak významné ušetřit, tak jsem to prubnul. Šlo to docela dobře, cestu tam jsem dal na čtyři stopy, rodinku jedoucí do Nelsonu, naborčího do továrny kousek za Nelson, pana jedoucího do Havelocku a pak mladého Němce jedoucího az do Christchurch. Od Nelsonu se mnou stopoval jeden mladý Francouz, ktery jel taky do Kaikoury. Jeli jsme po nádherné ceste vynoucí se hned vedle pacifického pobřeží a na úpatí vysokých hor. Proste nadhera. Cestou byla vidět spousta lidi potápějících se u tuleňů či chytajících ryby. Na oběd jsme zastavili v Kekerengu, kde si kousek od pláže hráli delfíni. Prvni, co jsem tu viděl. Skákali si, delali salta a vůbec blbli.
Kaikoura je menší městečko, ktere žije výhradně z cestovního ruchu. Pozorování velryb jsem měl rezervováno předem na další den, protože je sezóna a dost nával. Tak jsem se šel projít k seal colony, tj. kolonii tuleňů. Uz bylo docela pozdě, ale jeden tam ještě byl a pozoval. Cestou se stala veselá věc. Přišel ke mně chlapík s tim, ze je křesťan a nerad vyhazuje jídlo, tak jestli nechci polovinu crayfish, coz je langusta, pokud se nepletu. Tedy docela drahá zalezitost, kterou jsem v zivote nemel. Tak mi raději i ukázal jak na to. Byla vynikající. To potěší a dost pochybuju, ze by věděl o mých narozeninách.
Kaikoura lezi na malickatem poloostrově s krásnými útesy, ktere začínají právě u té kolonie tuleňů. Tak si říkám, ze se tam mrknu na chvíli. No dopadlo to tak, ze jsem během čtyř hodin obešel cely poloostrov. Posledni hodinu v úplne tmě lesem, kdy jsem si musel svítit ipadem.
V sobotu jsem šel rano na ty velryby. More bylo docela divocejsi, i kdyz to tak z fotek nemusí vypadat. Loď si to valila slušnou rychlosti a dost tvrdě přitom narážela na vlny. Netrvalo dlouho a Číňané, kterých byla dobra polovina, zacali plnit pytliky svoji snídani.
Velryb je mozno spatřit spousta, ale výpravy se soustředí na sperm whale, neboli vorvaně, na které je evidentně největší spoleh, ze se ukážou. Jakmile jsem dojeli na místo, kudy plují (je tu 1600 m hluboký kaňón se studenou vodou z Antarktidy, kde maji dost potravy), zrovna se jeden vorvaň ponořil. Každých přibližně 50 minut musí vystoupat na hladinu, aby se okyslicil, takže jsme čekali, az mu dojde šťáva. Maji to vázne vychytany, nad morem krouží vrtulnik a letadlo stejne společnosti, takže ho (vždy to jsou samci, protože ti vydrží zdejší zimu, jsou větší a maji silnější tukovou vrstvu) po vynoreni najdou skoro okamžitě a daji vědet lodím, kam maji jet. Nakonec jsme vorvaně pozorovali asi šest minut. Drželi jsme se bokem a tak dvacet metru za nim, byt blížeji muže byt nebezpečné. Je to opravdu zážitek jako kráva, vidět něco tak velkého na vlastní oči. V tu chvíli by me do te vody nedostali ani párem volů. Uplne jsem si vzpomněl na Čelisti a hlásku o tom, ze potřebujeme větší loď. Nejuzasnejsi je chvíle, kdy se chystá ponořit, protože to právě zamava svou zadni ploutví. Pak uz jsme museli zpátky. Celá plavba trvala skoro tři hodiny.
Cestou zpět jsem měl velkou kliku, z Kaikoury me vzal az do Blenheimu jeden hudebník a pak az do Motueky dva mladi kluci z Rakouska, kteří jeli na pláž Kaiteriteri. Posledni události stojící za zmínku je Pelorus river, kde se natáčely scény do Hobbita.
Úplně na konec něco, co mě porad dostává do kolen. Tohle video je jen par tydnu staré a ukazuje, co můžete zažít při projížďce na kajaku u Kaikoury. Tohle bych rozdychal dlouho, zvlášť kdyz vezmete do úvahy, čeho je tohle zvire schopný!
Žádné komentáře:
Okomentovat