Zápisky koreofila: V zajetí travesti

Cesta do Kjongdžu byla pěkně dlouhá, většinou se ale jelo kolem moře, takže pro suchozemce bylo aspoň na co koukat. Jednou jsme stavěli na odpočívadle a naproti byla krásná liduprázdná pláž. Bylo krásné počasí, voda teplá, šlo by se klidně koupat. Na to ale nebyl čas ani vybavení. Tak jsem se ve Východním moři aspoň brodil.

obr.: zapomeňte na Japonské moře, tohle moře je Východní.

U benzínky bylo malé muzeum zkamenělých stromů. Na muzeum tu opravdu narazíte snad všude. Tento den byl nabytý památkami až po okraj. První dvě, klášter Pulguksa a jeskyně Sokkuram jsou i v UNESCO. Pulguksa je celkem vysoko v horách a je z něho krásný výhled na okolí a na Kjongždu. Na druhou stranu je neuvěřitelně obsypán autobusy s malými dětmi. Normální turisti tam vůbec nebyli, jen samé děti a jejich učitelé. Vždycky se povinně odfotili před památkou a pak uvolnili místo další čekající třídě. Učitelé je většinou ovládali přes megafon.

obr.: neznámnější pohled na klášter Pulguksa.

Každé druhé dítě mě zdravilo. Jednou jsem zaslechl i fuck you, to jsem od malých prťat nečekal. Naštěstí to za chvíli přebili výkřiky I love you a You are handsome. V Pulgukse jsou nejcennější dvě pagody, z nichž ovšem jen jedna je původní, už nevím která. V jeskyni Sokkuram je to třímetrová socha buddhy Šákjamuního. Ta je považovaná za vrcholné umělecké dílo a buddha má pověst ochránce země. A nesmí se fotit. Uvnitř to neustále hlídá místní zřízenec.

obr.: zastřešená jeskyně Sokkuram se sochem nevyfotitelného Buddhy.

Všechny školní autobusy, a že jich bylo, měly asi stejný program jako my, protože se je nedařilo setřást. Spíš jich přibývalo. Po Pulgukse a Sokkuramu byla na řadě mořská hrobka krále Munmua. Ten se nechal pohřbít do moře proto, aby se mohl po smrti vznášet nad pobřežím a bojovat s japonskými piráty.

obr.: školáčci útočí ve velkém, jako mravenci.

Na pobřeží byla cela řada stánků a příbytků, v některých se schylovalo k rodinným sešlostem a pořádným žranicím. U jedné takové bubnovali dva chlapi a žena, šamanka odháněla od jídla zlé duchy, nebo tak něco. Bylo to fajn, všichni se usmívali a asi už se těšili na čuníka. Pláž byla samozřejmě plná školních výprav. Po památkách následoval přesun do hotelu a potom skvělá večeře v zahrádce jedné restaurace.

obr.: mořská hrobka krále Munmua, který se vznáší nad pobřežím.

Už nevím, jak se to jídlo jmenovalo, ale bylo to něco jako polévka s hovězím masem a průsvitnými nudlemi a spoustou zeleniny, která se ohřívala na vařiči na stole a každý si nabíral do své misky a k tomu spousta příloh. A soju, rýžové víno, a ještě nějaká pálenka, prý něco jako burčák ale z rýže. Soju bylo dobrý, ta palenka moc ne.

video: super večeře v Kjongdžu.

Po večeři jsem se vydal prozkoumat okolí, kousek od hotelu byl World Culture Expo Park. Už byl sice zavřený, ale krásně osvícený, když jsem si chtěl udělat od vstupní brány fotky, tak mě hlídající Korejec pustil dovnitř. Sice jsem mohl jen kousek od vchodu, ale stejně mě tím potěšil. V okolí parku asi na třech místech probíhaly dost divné šou, jedna byla nejspíš travesty (během asi pěti minut se ze sebe sundal troje dámské kalhotky), druhá nějaké hrané scénky s písničkami a třetí nějaké divadélko hrající nejspíš starou frašku. Na toho travestitu jsem narazil jako na prvního, okolo bylo docela dost smějících se lidí a tak jsem si taky přisedl, že to omrknu.

obr.: pohled na World culture expo park z mého pokoje.

To byla ale chyba, protože si mě ten bavič po chvilce všiml a začal se mi věnovat. Byl jsem jedinej běloch v hledišti, takže si mě asi nešlo nevšimnout. Už předtím tam dělal nějaké oplzlé vtipy, soudím tak dle pravidelných pohybů pánví, které přitom dělal. Když si mě všiml, tak přestal a začal mluvit něco směrem ke mně. Nejdřív korejsky a pak se mě ptal, jestli umím anglicky. Řekl jsem, že trochu jo a hned vyzvídal, jak se jmenuju a odkud jsem. Nejdřív jestli nejsem Američan, já že ne, on jestli nejsem Brazilec, fakt nevím, jak ho tohle mohlo napadnout.

video: v šou tohoto travesti umělce jsem zažil svých patnáct minut korejské slávy.

Mu povídám, že jsem z Český republiky z Evropy. Na naší republiku samozřejmě nezabral, ale na Evropu jo. Ptal se mě ještě na něco, ale já mu vůbec nerozuměl, význam se ztrácel v reproduktorech, jeho výslovnosti a mých nevědomostech. Nakonec konverzaci vzdal a přešel zpátky do korejštiny. Stále se ale věnoval mě, ale já byl jediný, kdo mu nerozuměl. Všichni okolo se mohli přetrhnout smíchy a civěli na mě. Po chvíli začal se svými nacvičenými pohyby pánví, takže jsem si domyslel, co asi o mě říká. Nakonec ke mně přišel, podal mi ruku, lidi mi zatleskali a jeho asistentka mi podala nějakou sladkost jako honorář za moje vystoupení.

obr.: občerstvení bylo zajištěno všude, chyběla jen tombola.

Chvíli jsem se musel z té přemíry kultury vzpamatovávat a raději jsem vyrazil zase jinam. Ještě asi hodinu a půl jsem se procházel po okolí a okukoval všechno možný. Jen tak jsem se potuloval, dokud mě to bavilo a potom šel nabrat do hotelu síly na další den.

Webové galerie