V rytmu Bu-shi-do (...bubnů)

V pátek jsem byl na úžasném koncertu japonských bubeníků Bu-shi-do a tak vám nejen o tom něco napíšu. O koncertu jsem se dozvěděl asi týden před samotným vystoupením a ihned jsem si přes internet koupil elektronickou vstupenku. Na stání a za 250. Kdybych to zjistil o den později, měl bych smůlu, protože to už lístky nebyly. O vystoupení jsem dopředu věděl jen to, že se dělí na dvě části, klasickou a moderní a že jsou to mladí kluci, takže jsem čekal energický koncert, což se naplnilo bezezbytku. V den koncertu jsem si ještě chtěl koupit nový mobil, což se ukázalo jako mnohem větší problém, než jsem plánoval. Kvůli problémům s kompatabilitou s mojí paměťovou kartou jsem musel přebíhat z prodejny do práce a zkoušet různé kraviny. Díky tomu mi ujeli tři vlaky a dostal jsem se do značné časové tísně. Zavolal jsem si do divadla Archa, jestli jako začínají načas a když mi řekli, že koncerty začínají většinou trochu později, trochu se mi ulevilo. Nakonec mi nezbylo než jet vlakem Supercity za příplatek 200, což bylo víc, než mě stála celá zpáteční jízdenka z Pardubic do Prahy. Supercity jsem v životě nejel, ale když to porovnám s vlaky v Japonsku, tak něco jako normální japonský rychlík.

video: tradiční část koncertu, krátká ukázka.



Z Holešovic jsem metrem vyrazil na hlavák a z něho naslepo (ale podle mapy) směr Archa. Chytnul jsem ještě déšť, ale divadlo jsem našel včas. Koncert začal asi deset minut po mém příchodu, takže načasování bylo dokonalý. Na podiu byly nachystané bubny a židle, ke kterým přišli tři Japonci, dva začali bubnovat a jeden hrát na strunný nástroj Cugaru šamisen. Po prvních asi deseti vteřinách mi došlo, že ten koncert bude bomba. Už ta klasická část mi přišla tak nápaditá a řízná, že jsem chvíli váhal, jestli nezačali tou moderní. I přes zákaz se mi podařilo natočit celou jednu píseň a kousek sóla na šamisen, než do mě začali šťouchat Japonky sedící vedle mě (já stál opřený o sloup vedle nich) a upozornili mě, že tohle teda ne. Takhle usměrňovali celé své okolí, kdykoliv někdo vytáhl foťák, hned do něho šťouchli a zarazili ho. Po asi padesáti minutách skončila klasická část a byla dvacetiminutová přestávka. Došlo mi, že ze svého místa bych už nic nenatočil, tak jsem si našel jedno pěkné místo úplně vzadu a v rohu, kde do mě už nikdo nešťouchal. Druhá část začala vzkazem od muzikantů, abychom odložili své zábrany a pořádně je povzbuzovali a třeba skandovali jejich jména. Při této zmínce se celý sál zasmál, protože i když se hudebníci opakovaně představovali, tak zapamatovat si jejich jména (nebo aspoň víc než dvě) byl nadlidský úkol.

video: Mičiaki hraje na cugaru šamisen, tradiční část.



Během přestávky se muzikanti převlékli, klasická kimona a kalhoty hakama vyměnili za trička a džíny. Všechny skladby hrané v druhé části byly jejich vlastní a zněly naprosto současně. Atmosféra byla skvělá, diváci tleskali a pískali a i když celý střed divadla tvořili diváci v sedačkách, tak do snobské atmosféry klasického divadlo to mělo dost daleko. Muzikanti si své vystoupení evidentně užívali a po konci museli přidávat, protože publikum nechtělo vychladnout. Bylo naprosto neuvěřitelný, jaký úžasný cit pro rytmus ty bubeníci měli a kolik rytmických smyček dokáží vymyslet a zahrát. Prostě úžasný koncert, který jsem si skvěle užil, což je asi každém patrný, když vidí to množství superlativ v textu. Na závěr ještě jedna historka o českých dráhách, která by asi každého Japonce položila. Domů jsem jel rychlíkem, který jel až do Moskvy a byl tedy plný lůžkových vagónů a Rusů. No a co se nestalo, ještě než jsme se vůbec rozjeli, tak se rozbila mašina a původní zpoždění deset minut (což v praxi ČD znamená, že vlak vyráží vlastně podle jízdního řádu) se netáhlo až na hodinu. Tímto zdravím české dráhy a přeju všem jejím zaměstnancům, aby se někdy svezli vlakem v Japonsku. Možná jim pak dojde, že se to dělat i jinak.

video: moderní část.



Tady je ještě anotace koncertu pro ty, kteří stojí o nějaké pořádné informace.

Japonská skupina hráčů na bubny taiko Bushido zavítá v rámci svého evropského turné poprvé do České republiky. Exresivní rytmická smršť se prožene Divadlem Archa v pátek 19. října.

Během koncertu představí hráči na tradiční japonské bubny klasickou japonskou hudbu, jazz, rock, trance i mnoho dalších stylů. Diváci se dočkají japonských klasických skladeb a vystoupení v tradičním kimonu a kalhotách hakama. V druhé části koncertu pak zazní především vlastní skladby fúzující hru na tradiční nástroje se západními vlivy a moderními žánry. Skupina tak patří k nové vlně japonských umělců, kteří se soudobým způsobem vrací k tradičním nástrojům.

video: opět Mičiaki na cugaru šamisen, ale vlastní moderní skladba.



Bubny taiko složily v historii mnoha účelům, především během válek je bojovníci používali k zastrašování protivníků. Díky masivnímu zvuku a dlouhému zvukovému dosahu je japonští válečníci používali i k navigaci a vedení svých vojsk. Své místo našli taiko na císařských dvorech a během náboženských obřadů v japonských chrámech. Sloužily však i jako komunikační prostředek na vesnicích, kde bubnování varovalo před nebezpečím či oznamovalo začátek sklizně. Všeobecnou popularitu získalo taiko v 60. letech 20. století se vznikem skupinových bubenických show.

Účinkují: Motofudži Micumasa - ADŽO (taiko), Mičiaki Širata (Cugaru šamisen), Takajuki Hašiguči (taiko), Kijomasa Hanahara (taiko), Hidemasa Hanahara (taiko), Júičiró Furusato (taiko)

video: moderní část, téměř celá kapela.



MIČIAKI (Cugaru šamisen)
Narozen r. 1984 v městě Noboribecu v prefektuře Hokkaidó.
Hru na šamisen začal studovat, když mu bylo 9 let. V roce 2002 zvítězil v celojaponské soutěži Cugaru šamisen pořádanou ve městě Kanagi, a to ve všeobecné kategorii B mezi jednotlivci.
Svou koncertní činnost zahájil na rodném ostrově Hokkaidó a dnes spolupracuje s hráči na hudební nástroje nejrůznějších žánrů a s interprety z celého Japonska.
Pro svou hudební bohatost bývají velmi oceňovány jeho originální skladby, které spojuje téma příroda.

ADŽO (taiko)
Hru na wadaiko se začal učit už ve 3 letech a když mu bylo 9, stal se žákem v profesionální skupině “Óedo Sukeroku Taiko” v Tokiu. Poté, co se osamostatnil, stala se jeho domácí i zahraniční činnost velice rozmanitou; jako interpret, skladatel, choreograf a instruktor se objevuje na pódiích, v televizi i v časopisech. Ze zahraničních zemí již vystupoval v Itálii, v Rumunsku, na Ukrajině, v Kazachstánu, Uzbekistánu a v dalších zemích.

Takajuki Hašiguči (taiko)
V 9 letech jej ke hře na wadaiko přivedl jeho otec, sám hráč na wadaiko v Tokiu. V 15 letech stál na pódiu poprvé jako profesionál a aktivně vystupoval i při svém studiu na univerzitě. Náplň jeho činnosti je rozsáhlá; kromě školních představení, spolupráce s televizí a se zpěváky se věnuje výuce amatérů a také skladbě. Prosazuje se také jako rapper, trackmaker a vystupuje na klubových scénách. V jeho bubnování se odráží rozmanité hudební vlivy.

video: moderní část, symfonie pro tři.



Kijomasa Hanahara (taiko)
Pochází z města Hikone v prefektuře Šiga a na taiko se začal učit hrát ve 13 letech, kdy vstoupil do skupiny „Hikone Kodžó Taiko“. V roce 2002 založil spolu s bratrem Hidemasou skupinu „Jú“. V roce 2003 odjel do Tokia, kde se stal členem „Taiko centre“. Kromě japonského wadaiko má také bohaté interpretační zkušenosti s tanečním okinawským stylem Eisá. Velice zručný je také v gymnastice a jako street dancer.

Júičiró Furusato (taiko)
Pochází z města Kawasaki v prefektuře Kanagawa. Bubnovat se začal učit ve 3. ročníku základní školy a v rodném Kawasaki byl členem skupiny “Kawasaki Taiko Nakama Hibiki”. Věnuje se také specifickému stylu rock sóran. Má za sebou četná vystoupení v zahraničí; po pozvání do Jižní Koreje následovalo turné “Japan Day”, které představovalo japonskou kulturu ve Švýcarsku, v Itálii a ve Španělsku.

video: Takajuki Hašiguči a jeho beatbox.



Hidemasa Hanahara (taiko)
Narodil se v Hikone v prefektuře Šiga. Ve 13 letech se s bratrem Kijomasou začal učit bubnovat a stejně jako bratr byl členem skupiny „Hikone Kodžó Taiko“. V roce 2002 založil s bratrem skupinu „Jú“. Má za sebou mnoho vystoupení; vystupoval na školních festivalech v době univerzitních studií a účastnil se také představení bubnů při pietní události za oběti Velkého zemětřesení v oblasti Hanšin (zemětřesení v Kóbe, 1995).