Neviděná krása

V pondělí jsem se musel rozloučit se Soulem, takže jsem si ještě před snídaní vyrazil na procházku. Na mapě jsem si všiml, že blízko od našeho hotelu je řeka Han a tak jsem zkusil k ní dojít. Nevšiml jsem si ovšem měřítka a jak se ukázalo, tak to zas tak blízko nebylo. Ušel jsem asi kilometr a řeka furt nikde. Navíc začalo pršet a blížil se čas snídaně. Musel jsem se tedy vrátit. Cestou jsem si ještě v jedné sámošce koupil skvělý průhledný deštník za necelých pět tisíc wonů (asi 120Kč). To jsem netušil, že ho dneska pořádně užiju. Po snídani jsme vyrazili ucpaným Soulem směr Národní park Seoraksan.

obr.: soulské zácpy cestou do Seoraksanu.



Ze Seoraksanu jsem viděl na internetu několik krásných fotek a dost jsem se tam těšil. V Soulu pěkně chcalo, utěšoval jsem se, že v Seoraksanu pršet nemusí, že je to dost daleko. Dost daleko to bylo, ale nejen že tam pršelo, ale navíc tam byla příšerná mlha. Déšť bych vydržel, to mě nezastaví, ale že nebylo nic vidět, to už bylo horší. Obzvlášť když se jedete dívat. Pod lanovkou jsme se ptali, jestli je nahoře něco vidět a prý je. Opravdu bylo, ale asi tak na třicet metrů. Místo krásných výhledů na prý nejkrásnější hory jsem koukal do bíla. Škoda, to mě fakt mrzelo. Viděl jsem sice veverku, ale to je slabá útěcha. V parku je i chrám Sinheungsa s obří sochou Buddhy, která je opravdu monumentální. Hnusné počasí mělo jedinou výhodu, kromě nás tam v podstatě nikdo nebyl.

obr.: vstup do národního parku.



Z parku se jelo k chrámové komplexu Naksansa s další obří sochou – tentokrát to byla Avalokitesvara Bodhisattva. Kdo by čekal, že tu stojí už mnoho staletí, tak by byl na velkém omylu. Postavena byla roku 1977. Chrámový komplex zažil krušnou chvíli v roce 2005, kdy téměř celý shořel. Následovala akce podobná stavbě našeho Národního divadla. Korejci se složili a vybrali peníze na rekonstrukci. Stromy v okolí mají pořád od požáru černé kmeny. Z chrámu byl krásný výhled na rozbouřené Východní moře. Pokud vám Východní moře nic neříká, tak u nás je známé jako Japonské moře. Říct ale o Východním moři v Koreji, že je to Japonské moře, bych rozhodně nikomu nedoporučoval. Japonci Koreu okupovali a dělali tam nehezké věci, takže jim Korejci a vůbec většina Asie nemůže přijít na jméno, proto i název Východní moře. U oné obří sochy si jeden z členů naší výpravy rozrazil hlavu, když uklouzl na mokrých schodech. V ruce držel kameru, a aby ji nerozbil, tak nedal ruce pod sebe a rozsekl si hlavu. Nijak vážně, ale naboural nám tím program, protože se s ním muselo do nemocnice na šití. Nikdo mu to samozřejmě nevyčítal, protože to tam bylo fakt kluzký a málem jsem se tam natáhl taky. Díky této veselé příhodě jsme taky zjistili, že máme ve výpravě doktora, což není nikdy na škodu. Z Naksansy se jelo už jen na hotel v Gangneungu, takovém menším městečku.

obr.: výhled na nejkrásnější korejské hory.



Nebylo tam ani kam vyrazit, takže jsem večer strávil naložený ve vaně a potom u telky. V tv šla nějaká zábavná šou spočívají v tom, že parta nějakých mladých krásných lidí po jednou vyjela na 50m vysoký jeřáb a skákala dolů na bungee jumpingu. Skočili všichni, já bych to asi nedal, z výšek mám bobky. Taky jsem v telce chytil Silmido a Windstruck. Cestou jsme brali benzín, k čemuž se váže zajímavá historka. Korejci totiž tankují tak, že nevypínají motor. A ještě k tomu si klidně na benzínce kouří. Vzniká tak docela výbušné prostředí. A taky to už několikrát bouchlo.

obr.: patnáctimetrový buddha v Seoraksanu.



Když už těch do luftu vyhozených benzínek bylo neúměrně moc, rozhodla se korejská vláda udělat kampaň proti kouření a tankování se zapnutým motorem. Náš řidič samozřejmě motor nevypnul, asi to ještě nedostal dost pod kůži. Až když jsme se tomu smáli, tak se smíchem vypnul motor. Korejci se vůbec učí především ze svých chyb a podobných akcí je dost a jsou velmi rychlé, ne jako u nás. Už druhý den se všude mluví o nutnosti toho či onoho a nepíše se o ničem jiném. Takovou akcí bylo vystavení zábran a nový systém zavírání dveří v metru, poté co se ve dveřích rozjíždějícího metra zasekl kočárek s dítětem. Naštěstí se dítěti nic nestalo, ale během pár dní byly v metru zábrany. U nás by to trvalo půl roku a nejspíš by se na to zapomnělo. Pro dnešek všechno, pokračovat budeme v Kjongdžu, historickém hlavním městě Koreje plném chrámů a královských hrobek.

obr.: buddhyně z Naksansy, možná manželky buddhy ze Seoraksanu, výškou by k sobě šli, ale věkový rozdíl je propastný.



Webové galerie

Seoraksan - Národní park

Naksansa - chrám a příroda