Kjongdžu a Pusan, historie a současnost

Poslední celý den v Koreji nás čekaly hlavně královské hrobky a historické hlavní město Kjongdžu, Korejci nejnavštěvovanější domácí turistická atrakce. Večer potom přesun do Pusanu. Ráno jsem si ještě v bance vyměnil asi 40$ na wony, protože mi víceméně došly. Stačí vyplnit jeden formulář (jednou ho za mě dokonce vyplnili sami v bance) a ukázat jim pass. Něco si z něho opíšou a už máte wony. První zástavkou byla hrobka krále Taejonga Muyeola z období sjednocování Tří království.

obr.: královské hrobky v Kjongdžu.



Většina navštěvovaných hrobek se nachází v krásných parcích a hrobky jsou udržované jako golfové hřiště. První, čím vás překvapí, jsou jejich rozměry. Ty největší jsou fakt obrovské, kolem patnácti metrů do výšky. Málokdy je někde jen jedna, většinou jsou v okolí další v různých velikostech a působí to jako zvláštní minové pole, jen obráceně. Nejdřív jsem si lámal hlavu s tím, jak na nich sekají trávu, ale později jsem to dokonce viděl na vlastní oči. Důmyslný systém, ženský táhnou a chlap popostrkuje sekačku.

obr.: letohrádek Anapji.



Další hrobkou byla hrobka slavného generála Kim Yu-sina, který dokončil to, co začal nájemce předchozí hrobky. Za své činy si vysloužil „samotku“, v okolí jeho hrobky žádná další není. Pokud si myslíte, že takové hrobky mají jenom králové, tak jste na omylu. Podobné hrobky jsou v Koreji naprosto normální a každý v ní najde jednou své místo, jenom jsou samozřejmě mnohem menší než ty královské. Najít správné místo pro takovou rodinnou hrobku není žádná legrace, musí být poblíž hor a vody a vůbec musí splňovat řadu předpokladů. Hledáním správného místa se dokonce zabývají specializované firmy. Hned mě samozřejmě napadalo, jak to asi řeší v Soulu? Žije tam víc obyvatel než v celé naší republice a kdyby měla každá rodina mít v Soulu svůj kopeček, nic jiného už by se tam nevešlo. Je to tak, že polovina lidí skutečně svůj kopeček v okolí Soulu má (Soul je celý obklopen horami) a druhá polovina jsou přistěhovalci z vesnic a své hrobky mají ve svých rodištích. Největším pohřebištěm v Kjondgžu je Tumoli Park, ve kterém se nachází 27 hrobek králů dávného království Silla. Jedna z nich je dokonce otevřená, takže je vidět, jak to asi vypadá v takové hrobce. Z Tumuli Parku se pokračovalo po svých směrem k letohrádku Anapji a ke Kjongdžu National Museum.

video: další hrobky, pravděpodobně méně známé, bez popisu.



Cestou jsme šli kolem nejstarší observatoře v Orientu Cheomseongdae a skladiště Seokbinggo. Letohrádek Anapji byl postaven v roce 674 na příkaz krále Munmua. Ano, toho, který je pohřben v moři a hlídá zemi před japonskými piráty. Po pádu království Silla Anapji neustále chátral. Dokonce byla několik desítek metrů za ním postavena železniční trať. Rekonstruován byl až v roce 1974 stejně jako většina památek v Kjongdžu. Poslední zastávkou před odjezdem do Pusanu bylo muzeum.

video: tak takhle se seká tráva na hrobkách.



V jeho archívu je spousta národních pokladů, má několik velkých budov a venkovní expozici včetně největšího dochovaného zvonu v Koreji. A samozřejmě tam přijíždí jedna školní výprava za druhou, tentokrát většinou v modré, takže jsem si je překřtil na šmouly. V hlavní budově byla i hezká multimediální místnost s krásnými projekcemi a modely.

video: projekce v Národním muzeu.



Další asi hodinu a půl jsme strávili cestou do nedalekého Pusanu. Posledních asi tři sta metrů k hotelu jsme jeli přibližně čtyřicet minut, nekecám. Takovou zácpu jsem v životě neviděl. Náš Plaza hotel (zamluvený korejskou cestovkou, od které byl pronajatý i minibus) vypadal na první pohled dost pochybně a na druhý se ukázalo, že je to hodinový hotel. Samozřejmě, že většina stařešin ve výpravě brblala něco v tom smyslu, že tam teda spát nebudou, ale nakonec spali. Mně to vůbec nevadilo, stejně jsem se v noci toulal po městě a přišel na pokoj tak unavený, že bych usnul kdekoliv.

obr.: invaze šmoulů do muzea.



Kousek od našeho hotelu se nacházelo hlavní pusanské nádraží, okolo kterého je ruská čtvrť pověstná svými nevěstinci. Po večeři jsem se vydal hledat Pusan Tower, která měla být celkem blízko v parku Yongdusan, asi tři zastávky metra. Šel jsem pěšo, protože kdybych vlezl do metra, tak kdo ví, kde bych vylezl, znám svý lidi. Si tak jdu a jdu, věž mám v dálce přímo před sebou, jenže pak se silnice začala klikatit a rozhledna už nebyla vědět. Šel jsem směrem, který jsem považoval za přibližně správný a věž pořád nikde. Odšlapal jsem už několik kilometrů a došel jsem k mostu Yeongdo. Tak se rozhlížím po osvíceném nočním Pusanu, a co nevidím.

video: večerní pláž v Pusanu.



Pusan Tower byla asi kilometr za mnou. Normálně jsem ji přešel a šel bych ještě dál, kdybych si jí nevšiml. Tak jsem to otočil a šel na jisto, nicméně najít tu správnou uličku až k rozhledně nebyla žádná prdel. Nakonec jsem se tam dostal v jedenáct hodin. Moje naděje, že bude ještě otevřená, se ukázala jako lichá. Přímo přede mnou mi zavřeli závoru i k areálu pod rozhlednou. Chvíli jsem přemýšlel, co udělám a nakonec jsem ji podlezl a šel dovnitř. Když už mi dalo tolik práce se tam dostat, nechtěl jsem se jen tak vzdát. Rozhledna byla sice už hodinu zavřená, ale i z prostor pod ní byly krásné výhledy na noční Pusan. Vrátnému, který mě po chvíli zmerčil, jsem naznačil, že udělám jen pár fotek a hned zase vypadnu a neměl žádné námitky.

obr.: nádherně osvícený areál rozhledny.



Krásně osvícený byl především Jagalchi Market, největší rybí trh v Koreji, kterého jsem si všimnul už z mostu. Když jsem se dokochal pohledy na svítící velkoměsto, tak jsem vyrazil k němu. Našel jsem ho snadno, ale nepodařilo se mi k němu dostat z čelní strany od moře, odkud byl nejkrásnější. Celý obří obchoďák jsem obešel asi třikrát a bez úspěchu. V okolí byly úžasné malé stánky a restaurace s rybami. Většina z nich už zavřená nebo jen s posledními nočními hosty. Bylo taky už půl dvanáctý.

obr.: typická malá restaurace u tržiště Jagalchi, v TV nechybí samozřejmě baseball.



V jedné z mnoha nonstop otevřených samoobsluh jsem si koupil pití a nějaký sendviče, začínali mi už docházet síly. Tak jsem tam u těch stánků poseděl a najedl se. Pozoroval jsem ten zpomalující se ruch a lidi balící své stánky a odvážející neprodané ryby. Úžasná atmosféra. Bylo tři čtvrtě na dvanáct a rozhodl jsem se jít do hotelu. V jedné boční uličce jsem ale zahlídl část přístavu a vyrazil tam. Jak se za chvíli ukázalo, byl to skvělý nápad. Přede mnou se objevilo moře a noční přístav, nikde nikdo jen pár rybářů čekajících na své štěstí. V dálce byl vidět International Ferry Terminal připomínající budovu Sydney Opera House.

obr.: ulička k osvícenému tržišti Jagalchi.



Chvíli jsem se poseděl s rybáři a za chvíli mě zavalil pocit naprostýho štěstí. Byl jsem v Koreji, nejdál od domova, co jsem kdy v životě byl, uprostřed noci jsem si seděl s rybáři a užíval si pohledu na noční přístav. V tu chvíli jsem nechtěl být nikde jinde na světě. Kousek ode mě bylo molo, kde kotví velké lodě, ale byla tam závora a vrátný. Nicméně jsem provedl stejný tah jako u závory před pusanskou rozhlednou. Podlezl jsem ji a nepozorovaně pronikl do liduprázdného mola. Zrovna tam žádná loď nekotvila, ale celé to tam smrdělo naftou nebo čím, byly tam velké kostky zlisovaného odpadu a nějaký bagr.

obr.: pohled na noční Pusan z přístavního mola.



Chvíli jsem pozoroval okolí a molo a potom jsem uviděl nějakého pracovníka přístaviště, jak to tam prochází, tak jsem raději vypadnul. Cestou k hotelu jsem ještě viděl asi dva bezdomovce a jeden hotel, který vypadal jako koleseum. Jinak cesta zpátky mi trvala zhruba půl hodiny, byl jsem tak unavenej, že se mi chvílemi podlamovala kolena. Vážně. Zároveň jsem byl ale nesmírně šťastný a spokojený, že jsem si poslední den v Koreji tak užil. Ve dvě hodiny v noci jsem zapadnul do své hodinové postele a spal jako zabitej.

obr.: Ferry terminal.



Webové galerie

Kjongdžu - hrobky

Kjongdžu - královský letohrádek Anapji

Kjongdžu - Národní muzeum

Pusan - v noci

Pusan - rozhledna v noci i ve dne