Exkluzivní fotografie poválečné Severní Koreje od doktorky Boháčové - první část - Elektrárna

Už je to pár měsíců, co mi napsala doktorka Květoslava Boháčová, a poslala mi fotografie ze Severní Koreje, které krátce po korejské válce pořídil její zasnulý manžel. Přišly mi chvíli před státnicemi a poté jsem odjel na léto Států, takže jsem neměl čas je zpracovat a napsat o tom na blog, což teď napravuji.

Je úžasné, že se vůbec ke mně dostaly. Dost mě to překvapilo, samozřejmě příjemně. Člověk má malý zapadlý blog, který se občas věnuje Koreji, a zřejmě hlavně díky absenci nějaké větší konkurence, se jednou za čas ke mně dostane nějaký výjimečný materiál či mě osloví lidé zajímající se o Koreu. Tohle je vynikající ukázka prvního jmenovaného příkladu.

Komentář ke snímkům je přímo od Květy, snad se nebude zlobit za citaci z mejlu. Tady jsou její vzpomínky na manželovo vyprávění.

„Byl v Koreji v roce 1956 jako mladý kluk ve funkci vedoucího montéra za Montážní závod ČKD Praha. Nevím, kdo a kdy vybudoval před válkou ty první hydroelektrárny. Každopádně se na jejich výstavbě podílely dodávky z ČSR – viz Poldi Kladno. Po pádu Japonska se tam ještě nějak prali s Čínou a USA až vznikla KLDR a vytvořili na 38. rovnoběžce demarkační zónu. Někdy v té době se tam začala motat i ČSR, nejdříve armáda, v rámci pomoci postavili vojenskou nemocnici a potom v rámci smlouvy o technické a hospodářské pomoci se tam jezdil budovat energetický a těžký průmysl, protože všechny průmyslové podniky byly po válce v ruinách.

Boháč byl v Koreji dva a půl roku a pracoval na třech těchto hydroelektrárenských komplexech. V Chočengan, Čchondžin, Kimček, někde u těchto měst. Korejci si prováděli rekonstrukci přehrad a potrubí a ČSR dodala turbíny, generátory a komplexně rozvodny. Zajímavá byla i doprava strojírenského vybavení. Lodí do Wonsanu, pak pobřežní tratí vlakem, kousek po cestách a ve finále, kde cesty nebyly, po dřevěných kulatinách tahali voli a osli. Je tam jeden takový obrázek.

Montéři žili v malých domcích po třech, měli přidělenou hospodyni, která nakupovala, vařila a prala (byla to prověřená manželka místního vesnického papaláše) a osobního strážce s kalašnikovem. Občas jim udělali nějaký výlet do přírody (do měst ne!) a na 1. máje jeli povinně oslavovat do hlavního města. Domlouvali se rusky a francouzsky, trošku anglicky. Co se týče ideologie tak ta starší generace a intelektuálové nebyli ze socialismu nějak moc nadšení a doufali, že to časem přejde, což se jim nesplnilo.

Ačkoliv to byla Boháčova nejchudší štace (jezdil po stavbách celý život, později jako expert inženýr ČKD DIZ) – a do konce života mi ohrnoval nos nad rýží – říkal, že už se jí najedl dost – Korea jako země se mu nesmírně líbila. To je asi všechno na co si vzpomínám z vyprávění.“

Fotografií je poměrně dost, takže je rozdělím do více příspěvků. Začněme snímky elektrárny.