Už je to pár měsíců, co mi napsala doktorka Květoslava
Boháčová, a poslala mi fotografie ze Severní Koreje, které krátce po korejské
válce pořídil její zasnulý manžel. Přišly mi chvíli před státnicemi a poté jsem
odjel na léto Států, takže jsem neměl čas je zpracovat a napsat o tom na blog,
což teď napravuji.
Je úžasné, že se vůbec ke mně dostaly. Dost mě to
překvapilo, samozřejmě příjemně. Člověk má malý zapadlý blog, který se občas
věnuje Koreji, a zřejmě hlavně díky absenci nějaké větší konkurence, se jednou
za čas ke mně dostane nějaký výjimečný materiál či mě osloví lidé zajímající se
o Koreu. Tohle je vynikající ukázka prvního jmenovaného příkladu.
Komentář ke snímkům je přímo od Květy, snad se nebude zlobit
za citaci z mejlu. Tady jsou její vzpomínky na manželovo vyprávění.
„Byl v Koreji
v roce 1956 jako mladý kluk ve funkci vedoucího montéra za Montážní závod ČKD
Praha. Nevím, kdo a kdy vybudoval před válkou ty první hydroelektrárny.
Každopádně se na jejich výstavbě podílely dodávky z ČSR – viz Poldi
Kladno. Po pádu Japonska se tam ještě nějak prali s Čínou a USA až vznikla
KLDR a vytvořili na 38. rovnoběžce demarkační zónu. Někdy v té době se tam
začala motat i ČSR, nejdříve armáda, v rámci pomoci postavili vojenskou
nemocnici a potom v rámci smlouvy o technické a hospodářské pomoci se tam
jezdil budovat energetický a těžký průmysl, protože všechny průmyslové podniky
byly po válce v ruinách.
Boháč byl
v Koreji dva a půl roku a pracoval na třech těchto hydroelektrárenských
komplexech. V Chočengan, Čchondžin, Kimček, někde u těchto měst. Korejci
si prováděli rekonstrukci přehrad a potrubí a ČSR dodala turbíny, generátory a
komplexně rozvodny. Zajímavá byla i doprava strojírenského vybavení. Lodí do Wonsanu, pak pobřežní
tratí vlakem, kousek po cestách a ve finále, kde cesty nebyly, po dřevěných kulatinách
tahali voli a osli. Je tam jeden takový obrázek.
Montéři žili
v malých domcích po třech, měli přidělenou hospodyni, která nakupovala,
vařila a prala (byla to prověřená manželka místního vesnického papaláše) a
osobního strážce s kalašnikovem. Občas jim udělali nějaký výlet do přírody
(do měst ne!) a na 1. máje jeli povinně oslavovat do hlavního města. Domlouvali
se rusky a francouzsky, trošku anglicky. Co se týče ideologie tak ta starší
generace a intelektuálové nebyli ze socialismu nějak moc nadšení a doufali, že
to časem přejde, což se jim nesplnilo.
Ačkoliv to byla
Boháčova nejchudší štace (jezdil po stavbách celý život, později jako expert
inženýr ČKD DIZ) – a do konce života mi ohrnoval nos nad rýží – říkal, že už se
jí najedl dost – Korea jako země se mu nesmírně líbila. To je asi všechno na co
si vzpomínám z vyprávění.“
Fotografií je poměrně dost, takže je rozdělím do více příspěvků. Začněme snímky elektrárny.
2 komentáře:
Uz sa tesim na dalsiu varku! Nuna
Pecka !!
Okomentovat