Noční Suraksan

Minulý čtvrtek jsem opět vyrazil do místních kopců, takže o tom musím podat zprávu. Tentokrát se to obešlo bez večeře s doktorem, ale o srandu jsem se postaral sám. Protože dva nejvyšší kopečky v okolí Soulu už mám zdolané, vybral jsem si jeden náhodný, který není moc daleko. Suraksan (neplést s národním parkem Soraksan) je kousek od Tobongsanu, ale je na druhé straně menšího údolí a není součástí národního parku Pukhansan. Ale to mu na kráse nijak neubírá. Když jsem dojel metrem na stanici Suraksan, vůbec jsem netušil, kterým směrem se dát. Tak jsem šel tam, kam šla většina, viděl jsem stánky s outdoorem, takže jsem si říkal, že snad jdu správně. No, nebudu napínat, našel jsem to. Na vrchol to bylo pět kilometrů, takže žádný strmý výstup, ale za to pořádná procházka. Už jste si někdy říkali, když jste lezli někde po horách, jak by bylo príma, kdyby tam byl třeba stánek s jídlem nebo aspoň s pitím? Tady se mi poprvé stalo, že jsem na takové stánky narazil. Po cestě byly asi tři, poslední těsně pod vrcholem. Každý den si tam musí většinu věcí vynést a pak zase snést. Nic jsem si tam nedal, měl jsem svoje zásoby, ale kdybych umíral hlady, hodilo by se to. Téměr nahoře jsem byl už před pátou, ale problém byl v tom, že tenhle kopec neměl jasnou cestu na vrchol, šlo chodit po různých hřebenech a skálách, což jsem taky dělal. Tahle legrace spojená s neustálým focením vyústila v situaci, kdy se začalo stmívat, a já byl na vrcholku. Nechtělo se mi vracet se asi dva kilometry po štítu i s řetězy, tak jsem šel prostě dolů, aniž bych věděl, kde se vynořím. Cesta to byla, občas tam byly schody a lana. Vedla kolem říčního koryta, takže byla dost přímá, ale taky prudká a plná kamení. Jak už byla tma, viděl jsem celkem hovno, takže jsem každých dvacet metrů sešel z cesty a musel ji znova hledat. Několikrát jsem spadnul, ale vždy to bylo spíš takové podklouznutí. Druhou půlku cesty jsem si už musel svítit ipodem, protože už fakt nebylo vidět a baterku jsem samozřejmě neměl. Jednou jsem s ním spadnul, takže od té doby má na sobě slušný škrábanec. Naštěstí ne na monitoru. Aspoň má teď svoje osobité kouzlo. Když jsem si každých pár minut málem vyvrtnul kotník, přestávalo mě to bavit. Jako bylo to dobrodružný, zážitek fajn, ale spíš až zpětně, tehdy mi moc do zpěvu nebylo. Nakonec jsem to sešel asi za hodinu. Když jsem našel metro, zjistil jsem, že jsem o dvě zastávky jinde, než kde jsem začínal. Třeba si příště na západ slunce dám větší pozor, ale nic neslibuju. Mrkněte na fotky.

obr.: přestup na stanici Tobongsan.



obr.: moderní umění nebo tam vyrábí kečup?



obr.: pět kiláků na vrchol. Začátek jak na svatbě.



obr.: tuhle cestu už hodně dlouho neudržovali. Vyvrácených stromů jsem po cestě musel obcházet desítky.



obr.: taková pátá cenová.



obr.: podobných skal je tu všude plno. Jsou fakt krásný.



obr.: podobných balvanů taky, na některé se dá vylézt, jinde už je to moc nebezpečný. Jinak viditelnost tradičně nic moc, a to to byl jeden z těch lepších dnů.



obr.: pro změnu další balvan. Už se začíná stmívat.



obr.: po těchto hřebenech jsem si tak různě lezl.



obr.: korejský podzim opět zasahuje.



obr.: jak se začalo město rozsvicet, věděl jsem, že už je pozdě.



obr.: vrchol Suraksanu, 637 metrů vysoký.



obr.: první civilizace, na kterou jsem narazil, když už jsem byl dole. O tmě si můžete udělat obrázek sami.