Minulý čtvrtek bylo snad nejkrásnější počasí, co jsem v Koreji, takže jsem nemohl jinak, než vyrazit někam do hor. A protože mám asi půl hodiny jízdy metrem od koleje národní park Pukhansan, vyrazil jsem právě tam. Na stanici Tobongsan jsem sednul na autobus a dojel přímo ke vstupu do parku. Cesta do parku je obklopená neuvěřitelným množstvím outdoorových obchodů a přestože ceny v nich jsou dost mastný, tak Korejci tam čile nakupují, protože všichni včetně důchodců chodí profesionálně vybavení a vypadají jak z reklamy. Trochu jsem si vedle nich v tričku a kraťasech připadal nepatřičně. A protože jsem šel až po škole, tak jsem do parku dorazil až ve tři hodiny odpoledne. Proto moji jedinou starostí bylo, abych nešel dolů za tmy, protože v šest se už stmívá. V tomto ohledu mě trochu znervozňovalo, že poměr lidí, kteří jdou dolů oproti těm v opačném směru, byl asi padesát ku jedné. Na druhou stranu jsem si říkal, že tam aspoň nebude přelidněno. Tentokrát jsem si dokonce vzal s sebou pití a jídlo, takže jsem netrpěl tolik jako posledně. Cedule ukazovali tři kilometry k vrcholu, což se mi moc nezdálo, protože vypadal jako dost vysoko, na to abych tam byl za tři kilometry. Říkal jsem si, že to možná není až na vrchol, ale pod tu hromadu obrovských šutrů, které tvoří vrchol. Nakonec jsem byl za hodinu a půl (sám tomu nemůžu uvěřit) na samotném vrcholu. S pár dalšími opozdilci jsem si užíval nádherný výhledy na Soul, a když začalo slunce mizet za obzorem, tak jsem musel pádit dolů. Do Pukhansanu se určitě ještě vrátím, Tobongsan není jediný vrcholek a jsou tu i větší výzvy. Až začne červenat listí, bude to ještě větší krása.
obr.: tam někam jsem lezl, ale to jsem v tuhle chvíli netušil. Převýšení netuším, nikde ho neuvádějí.
Žádné komentáře:
Okomentovat