Zápisky koreofila: Národní Park Pukhansan

V pátek se udělalo krásné počasí a navíc byla vynikající viditelnost, takže se nedalo dělat nic jiného než vyrazit do hor. Jen co nám v jednu skončila škola, zašel jsem na oběd, sbalil si mikinu, pití a foťák a metrem jel na stanici Gupchabal, která je úplně jinde než Togonsan, kam jsem jel minule, ale národní park Pukhansan je holt velký. U vstupu do parku jsem byl o půl čtvrté, takže jsem měl před sebou dvě a půl hodiny světla a čtyři kilometry cesty na nejvyšší vrchol v parku, 836 metrů vysoký Pekunde. Už cestou k parku jsem se rozloučil s myšlenkou, že budu dole za světla. Cesta nahoru byla standard, až na to, že tentokrát na mě koukali jako na naprostého blázna. Za prvé, všichni šli tou dobou už dolů, zadruhé, tričko a kraťasy jim nepřišlo jako vhodné oblečení v porovnání s jejich vysokohorskými outlety a zatřetí jsem cizinec. Dalšího jsem samozřejmě cestou nahorů ani dolů nepotkal. Nejlepší část cesty byl úplný konec, kde jste se museli vyšplhat po kabelech. Trochu mi to připomínalo slavné kabely na Half Domu v Yosemitech (o kterém teprve musím napsat, vyprávění z Ameriky neskončilo, určitě ho dokončím), akorát v menším měřítko a ne tak náročné a děsivé. Na vrchol jsem vylezl už v pět hodin a byli jsme tam asi tři, ale jenom já přišel z té delší strany. Vzájemně jsme se vyfotili s jedním mladým Korejcem a šlo se dolů. Celkem jsme se dali do řeči a přemluvil mě, abych se vrátil druhou stranou, že je to kratší, tak jsem šel s ním celou cestu dolů. On na mě mluvil korejsky a celkem rychle, takže jsem chytal tak polovinu toho, co říkal. Ale tvářil jsem se, jako že rozumím všemu. Horší bylo, když se na něco ptal, protože pak jsem mu odpověděl na něco jiného, nebo jsem ho musel požádat, aby mi to zopakoval. Když jsme došli dolů, bylo tam jenom parkoviště, takže jsem aspoň pochopil, proč jsem tuto cestu nenašel v žádných průvodcích, protože tam není veřejná doprava. Takže mě milý Korejec naložil do auta a odvážel mě do civilizace. Cestou se mě zeptal, jestli nezajdeme na večeři, tak jsem mu s hladovým výrazem přitakal. Přeci jen takové pozvání se neodmítá. A tak jsme šli do celkem dobré restaurace (rozhodně lepší, do jakých chodím normálně) na pudečigé. Bylo to naprosto vynikající jídlo, nejlepší, co jsem doteď v Koreji jedl. A bylo toho strašně hodně, takže jsem opravdu pořádně najedl. Pálivé to bylo akorát, můj společník požádal obsluhu, aby to udělali méně pálivé. Mimochodem, dnes jsem měl to samé jídlo v menze k obědu, a přestože to bylo taky dobré, nedalo se to srovnávat. Jediné, v čem menza vyhrála, byla pálivost. Po hostině, jinak se to nedá nazvat, mě odvezl na metro. Vyprávěl mi, že je vystudovaný doktor, specializace rehabilitace a že je momentálně internant v Národním rehabilitačním centru. Ještě než jsem se s ním rozloučil, tak mi dal vizitku, takže vím, že ten neskutečně milý a pohostiný Korejec byl doktor Rju Bjong-ču. Něco takové se vám prostě u nás stát nemůže, ale tady jsou lidé prostě jiní.

obr.: cíl mojí cesty.