Dan Bárta & Illustratosphere

Právě jsem se vrátil (psáno v pátek) z pardubického koncertu Dana Bárty a jeho kapely Illustratosphere a pomalu začínám slyšet na pravé ucho (stál jsem přímo u repráků). Nebudu zbytečně kličkovat okolo horké kaše, koncert byl vynikající. Dana Bártu zná každý a každý na něho má svůj názor, protože jde bezesporu o osobnost, která nemusí kvůli popularitě lést do televizních estrád a je prostě svá. Někoho to může štvát (stejně jako téměř každoroční vítězství v Andělovi), někomu to přijde jako pozérství a jiní to oceňují. Já osobně nejsem útcívač půdy, po které Bárta chodí, ale ani nepálím jeho fotky v novinách. Jeho poslední desku nemám, tu první jsem slyšel jen párkrát a naposledy před možná třemi lety. Když jsem včera zjistil, že bude hrát v Pardubicích a lístky ještě jsou, neváhal jsem ani chvíli, protože co na desce může znít jako vznešená nuda, promění se naživo ve vynikající zážitek. Takový byl aspoň můj plán. Vyšel dokonale.

obr.: Dan by měl z téhle fotky určitě radost, protože na ní vypadá jako vážka v letu.



Kulturní dům v Hronovické byl velmi dobře zaplněný diváky, kteří na koncert nemuseli dlouho čekat. Kapela nastoupila rovnou v plném složení a bez zdržování začla hrát jednu píseň za druhou, ze začátku jen vzácně doprovázené nějakým slovem k posluchačům. Bárta byl z každé strany obklopen spoluhráči, zepředu klávesisty, v pozadí kytarity a úplně vzadu bubeníkem. Nejen prostorově, ale zvukově obklopen. A nebyl ten jen doprovod k vyniknutí Bártova skvělého hlasu, ale stejně dokonale vyladěné nástroje, jako Danovi hlasivky. I když jazzová hudba snadno svádí k instrumentálním solům, které si užívají víc hráči než posluchači, tady se nic takového naštěstí nedělo. Všichni hráli jako jednolitý celek a nikdo si nemastil svoje triko. Bárta zpíval jako o život a postupně se i rozpovídal, když představoval pár písní a nastiňoval jejich vznik a význam metafor ukrytých v textech. Ani chvíli přitom nepůsobil nuceně nebo křečovitě a téměř vždy rozesmál celý sál. Publikum reagovalo nad očekávání skvěle, ne že by nějak extra tančilo, což se na hudbu Illustratosphere ani moc nedá, ale každou píseň oceňovali bouřlivým potleskem, často i během jednotlivých písní po povedném kousku kohokoliv z kapely. Třípísňový přídavek tedy rozhodně nebyl jen splněním povinosti, ale opravdovou odměnou a vrcholem. Celý koncert zakončila píseň "I Feel Good", známý hit od Jamese Browna. V sále nebyl nikdo, kdo by s ní v tu chvíli nesouhlasil.

Mám natočený kromě prvních tří písní celý koncert, tady jsou tři bez výjimky úžasné písně.

video: Tábory šestek.



video: Kontrabásník.



video: Killing Time.