Dorney park

Ve čtvrtek jel celý kemp do zábavního parku Dorney. Nám to Erick Forti (jeden z ředitelů) prezentoval jako odměnu za tvrdou práci. To je sice hezký a díky za to, ale bylo by ještě lepší, kdyby se během kempu často nechoval jako blbec. O tom ale možná jindy. Do parku jsme museli jet všichni v tričkách s logem kempu, což by byl problém, kdybych neměl jedno čisté z loňka. Ty letošní jsou všechny špinavý jako prase a prádelna to nevypere, ani kdyby třikrát chtěla. Kolona asi patnácti školních autobusů vyrazila chvíli po desáté a za hoďku a půl jsme byli v Allentownu, kde je Dorney park.

obr.: Possessed.



Naštěstí jsme si mohli v parku dělat, co jsme chtěli a nemuseli jsme se starat o děti. Akorát jsme nemohli do bazénu s vlnami, protože tam prý kdysi zemřelo pár dětí. Do akvaparku jsme ale nakonec vůbec nešli, protože na to nebyl čas. Celý den jsem strávil s Verčou, Lenkou a Adélou, což byl skvělý motivační faktor, protože holky neohroženě lezly na všechny atrakce a abych se nenechal zahanbit, tak jsem samozřejmě šel taky.

obr.: zleva Lenka, Verča, Adéla a já. Za námi Hydra.

Nejdřív jsme chtěli jít na největší horskou dráhu v parku, ale byla zrovna zavřená, tak jsme šli na Possessed, což je takový mix horské dráhy a U-rampy. Je to jediná atrakce, na kterou jsem loni ze strachu nevlezl. Takže jsem hned na začátku překonal sám sebe. Ale zas tak žhavý to se mnou není, protože holky šli ještě jednou a sedli si do první řady, což je opravdu vražedný místo nejen pro kardiaky. To se mi fakt nechtělo, jednou mi to bohatě stačilo. Potom jsme se dostali i na tu velkou horskou dráhu, kterou po údržbě otevřeli. Loni jsem seděl v prvním vozíčku a to byla málem moje smrt. Teď jsem si sedl do prostředku a celkem jsem to přežil.

obr.: Steel force.

Nejhorší pro mě byl asi Dominator, kde člověka posadí do sedačky, vyvezou ho pamalu asi do čtyřiceti metrů a pak volným pádem pustí dolů. Ze země to vypadá celkem v pohodě, ale jak pomalu stoupate, tak ztrácíte odvahu podívat se pod sebe. A když přišel čas sletět dolů, tak jsem se na to prostě nemohl dívat a zavřel jsem oči. Jo, jsem posera. Loni jsem tímhle způsobem absolvoval i točité horské dráhy, ale letos jsem ke svému úžasu zjistil, že jsem schopný si to i užít a absolvovat celou jízdu s otevřenýma očima.

obr.: Dominator.



Tu větší z těchto drah jsem dokonce dal v první řadě a podařilo se mi se i smát během jízdy. Možná už jsem byl tím vyplaveným adrenalinem tak oblbý, že mi bylo všechno jedno. A potom jsem šel na každou šílenost, která byla v dosahu, a přestalo mi vadit snášet se pomalu k zemi hlavou vzhůru z libovolné výšky. Nejvíc jsem si ale užil White water landing neboli přistání do bílé vody. Není to až taková sranda, jako se to zdá ze země, ale pokud vás děsí horské dráhy a přesto chcete zkusit něco odvážnějšího, tohle je přesně pro vás. Navíc je to dokonalá sprcha, a pokud na vás náhodou zůstane něco suchého, tak se můžete zastavit na mostě a koupit vodní lázeň ještě jednou. A není to jen takové ošpláchnutí, viděl jsem na vlastní oči, jak to jednu holku zbouralo na zem. Když jsem šel popáte, tak jsem se tomu vystavil s rozpraženýma rukama a ten náraz jsem sakra cítil.

obr.: White water landing. Loni čtyřikrát, letos pětkrát.

To už jsem ale musel spěchat na večeři. Na výběr byl hnusný hotdog a o něco méně hnusný hamburger. Pak se celý tábor přesunul na představení Snoopy rocks on the ice, což bylo krasobrulsařské vystoupení pro děti. Profesionálně zvládnuté, ale moc dlouhé a ten jazz se dětem asi moc nelíbil. Pak byla vyhlášena color war, neboli válka barev. To se celý kemp rozdělí na dvě družstva, modré a žluté (zlaté) a soutěží celý týden proti sobě. Všichni se na to strašně těší a to vyhlášení bylo něco neuvěřitelného. Nejdřív se pustila dvě videa, jedno jako planý poplach a druhé opravdu odstartovalo color war.

obr.: Za holkami je Vodní svět. Bohužel nebyl na něj čas.



Pak ředitel tábora vyhlašoval jednotlivé vedoucí oddílů, kteří chodili za jásotu a řevu asi sedmiset převážně dětí na podium, kde postupně propadali v pláč a pak se vzájemně objímali s dalšími vedoucími. Celá tahle neuvěřitelná záležitost trvala snad dvacet minut a tolik bezdůvodného pláče, euforie a objímání jsem neviděl za celý život. Když se celý tábor chystal vyrazit zpět, tak se složil jeden autobus. Hádejte čí? Samozřejmě ten pro support staff, čili náš. Většina dětí jela v nových pronajatých autobusech, my ve staré trosce, co patří kempu. Zpětně musím ocenit skutečnost, že jsme vůbec do Dorney parku dojeli. Než vzdali pokusy o opravu a rozpustili nás do ostatních autobusů k dětem, tak jsme aspoň nafotili spoustu fotek. Já jsem cestu zpátky absolvoval v autobuse plném tak desetiletých kluků a bylo to celkem v pohodě. Zatrnulo mi jenom jednou, když někomu ulítl nafukovací balónek a asi dvě vteřiny létal před obličejem řidičky, která si to zrovna slušně valila po dálnici. Pak ho vcuclo otevřené okénko a odlétl zpříjemňovat život ostatním řidičům na dálnici.

obr.: kompletní support staff a dvě rumunské tenistky.



Ostatní takové štěstí neměli a jeli v autobusech plných skandujících a zpívajích holčiček. Po příjezdu do kempu tvrdili, že nejhorší horská dráha byla cesta autobusem zpátky s dětmi. Byl to opravdu povedený výlet a snad ještě předčil moje očekávání. Třeba to nebylo naposledy, kdo ví.