obr.: Maryla Charzewska aneb polský ninja v akci.
Oni pochopitelně neradi vidí, když se v pracovní době flakáte, takže je lepší dělat hezky po americku pomalu, než mít rychle hotovo a dostat nějakou stupidní práci, jejímž jediným smyslem je udržet vás zaměstnané. Večer, když už mají všichni hotovo, jsou všichni tak unavení, že už se jenom poflakují po staff loungi (místnost jenom pro nás s telkou a internetem). Na začátku kempu jsme hodně hráli volejbal, to jsme ještě měli energii. Potom přišel na řadu pingpong a pak se asi čtrnáct dní hrál tenis. Teď už se nehraje nic, většina lidí se už jen třese na to, až odsud vypadne a plánuje svoje cestování, rezervuje hostely, kupuje letenky atd. Letos to bylo v kempu celkově snesitelnější než loni.
obr.: táborový ohýnek se taková legrace, že jsme začali používat jako měřítko zábavnosti pro ostatní akce, přičemž úroveň zábavy se vždy vyjadřuje procenty táborového ohně:)
Velká změna byla, že jsme mohli chodit do bazénu už v průběhu kempu, ne až poslední týden jako loni. Možná za to mohlo extrémní vedro prvních pár týdnů, možná se tu věci hýbou směrem k lepšímu, kdo ví. Potom jsme chodili s dětmi do kantýny, kde můžeme zadarmo dostat pití, sladkosti a zmrzlinu. Loni jsme to ani nezkusili, protože na nás vychrlili tolik zákazů, že nás ani nepadlo to zkoušet. Letos jsme to z prdele zkusili a ono to prošlo. Časem to ale ani nebylo nutný, protože Nandi (Maďar) nějak zapomněl vrátit klíčky od kantýny (občas tam něco děláme) našemu šéfovi, který je poté považoval za ztracený, takže jsme si tam lezli, kdy jsme chtěli a každý večer byla ve staff lounge party.
obr.: během návštěvního dne dělali odpadky všichni.
Potom se taky dost rozšířila nabídka výjezdu z kempu. Loni nás brali jenom do Walmartu a na minigolf se zmrzlinou, letos se jelo i na další místa. Ale protože o ta nová místa (převážně fastfoody a restaurace) nebyl skoro žádný zájem, tak jsme vždycky překecali řidičku, aby nás vzala tam, kam jsme zrovna chtěli. Když jsme u jídla, tak to rozhodně stojí za zmínku. Kromě toho, že každýmu už lezou hamburgry a hotdogy na nervy, tak je neuvěřitelný, jak tu s jídlem zacházejí.
obr.: Adéla a Lenka servírují hádejte co?
Dávají strašně malé porce a u každé výdejny jídla stojí někdo z kuchyně a hlídá holky, aby dětem nedávaly víc, než je dovoleno. Nevím, jestli mají děti dovoleno přidávat si, ale neviděl jsem snad žádné jít si znova pro jídlo. Jedné holce prý vyhrožovali, že jí vyhodí, když bude nadále dávat dětem moc jídla. A teď přijde to nejvtipnější. Spousta jídla, které se mohlo dát dětem, se hned po večeři ještě teplé vyhodí do odpakových košů. A můžu dosvědčit, že je toho jídla hodně a děje se to po každém jídle. Za takový tábor bych devět tisíc dolarů (to je základní cena) nedal.
A legrace s jídlem pokračuje u skládky, do které to teplé voňavé jídlo vyhodíme. Pennsylvania je totiž plná medvědů černých, kteří si takovou hostinu nemůžou odpustit. První půlku tábora jsme viděli akorát stopy po jejich převážně nočních večercích, ale poté už tam začali chodit i přes den, takže jsme měli tu čest je několikrát vidět při práci.
obr.: Méďa přišel na oběd.
Takhle to zní jako legrace, ale okolo skládky (která je asi jen tři sta metrů od kempu) vede řada stezek, po kterých běhají či jezdí na kole děti. Takže po pár dnech se u skládek objevila past na medvědy. Za pár dní zmizela, takže možná nějakýho chytili, ale medvědi tam chodí stále, což je zřejmé podle bordelu, který po sebě nechávají. Když jsme tu měli ohňostroje na oslavu čtvrtého července, tak se nějaký asi oblblý medvěd motal přímo po kempu. Já ho bohužel neviděl, ale prý to byl docela macek a motal se přímo uprostřed kempu se sedmi sty lidmi. Medvědi jsou normálně plaší, takže když vás uvidí, tak utečou. Tenhle byl asi mimo z těch ohňostrojů, takže se ho z kempu snažilo vyhnat asi šest aut. Bylo to přibližně o půlnoci a nás, co jsme byli ještě vzhůru, nahnali do místnosti, kterou jsme nemohli opustit. Legrace byla, když nám řekli, že už můžeme jít do naší chatky, že už je pryč. Tak jsme šli a asi za minutu na nás zavolali, ať se okamžitě vrátíme, že je zpátky a že je právě na kopci, kde je i naše chatka. Když jsme šli spát podruhé, moc nám do smíchu nebylo. Nejen medvědi ale vytvářejí místní zoo. Jsou tu taky hadi. Já jsem viděl jenom takového asi tričtvrtě metrového prcka, ale vypadal nasraně a parchant byl zalezlý pod odpadkovým košem. Chřestýš to asi nebyl, ale prý tu jsou taky.
obr.: nevím, co to je za hada, ale je to fešák.
Ale přesuňme se od zvířat k lidem.
obr.: naprosto všichni ze support staffu plus dvě tenistky z Rumunska navíc.
Jako tradičně je tu nejvíc Maďarů, potom Čechů, nějací Poláci, Ukrajinky a Rusky. Hlavně Maďaři se letos povedli. Aby to nevyznělo špatně, většinu z nich mám upřímě rád, ale někteří z nich jsou tak strašně dětinský, prohánějí každou sukni a chovají se jako by jim bylo dvanáct. Navíc neumějí mluvit potichu, takže už mi maďarština leze krkem. Nejvíc se vyznamenali při nedávné narozeninové party u Adama, mladýho Američana, který tu pracuje jako údržbář a často pracuje s náma a bere nás taky do hospody.
obr.: na jednom z léčebných pobytů v hospodě. Adam v horní řadě úplně vpravo. Ten velký chlap nalevo je jeho šéf Big Tom.
Ta párty byla sama o sobě úlet, na divnější akci jsem v životě nebyl. Začalo to tím, že pro nás přijela banda ožralých řidičů, která nás dovezla na místo činu rychlostí výrazně přesahující tu povolenou. Některé slabší povahy chtěly po příjezdu hned odjet, protože se bály, jak budou řidiči vypadat za dalších pět hodin konzumace alkoholu. Většina z nich to vyřešila tak, že brzo dohnala hladinu alkoholu řidičů, takže strach potom aspoň trochu ustoupil.
obr.: Na párty u Adama. Vedle Adama je Regina Gadieva, nejsympatičtější Ruska jakou znám.
Protože Adam hraje na bicí v metalové kapele, její vystoupení bylo součastí party. Byl to celkem nářez a nejodvázanější fanynkou byla Adamova máma, která s postupujícím večerem lezla po každém, kdo byl v dosahu. Po návratu mi Laci (Maďar) vyprávěl vtipnou historku, jak za ním Adamova máma přišla a říkala mu, aby tam zůstal přes noc. Když ji řekl, že by ho za to vyhodili, tak mu řekla, že mu dá víc peněz, než kolik dostane od kempu. Je to ale charakter, takže se nedal uplatit. Další dva Maďaři se během večera tak ožrali, že pozvraceli kde co. Jeden zvracel tolik, že mi pak říkal, že se cítí úplně střízlivej. Druhý byl ale tak zřízený, že bez pomoci by se nedostal nikam a zvracel ještě po příjezdu do kempu. Měl obrovskou kliku, že Brian (jeden z ředitelů kempu), který se ten den staral o večerku a každý se u něho musel zapsat před odchodem na chatku, netrval na tom, že ho musí vidět osobně. Jinak by byl dost možná vyhozen, protože nebyl schopen ani stát na nohou a za chlast tu už pár lidí bez milosti vyhodili, klidně tři dny před koncem tábora (oblíbená metoda jak ušetřit na mzdách). Další Maďar Bence si na party zakouřil trávu a pak se na chatce vytrvale snažil zrecyklovat Mateusze z Polska, který chudák musel asi půl hodiny odrážet jeho výpady. Bence a Nandi trvali na tom, že poslední týden budou dělat odpadky (údržba a odpadky se střídají), protože chtěli prohledávat vyhozené věci od dětí. Následkem toho se naše celkem útulná chatka proměnila ve skládku nejrůznějších krávovin, jako jsou větráky, sušenky, boty, hodiny, použité oblečení, mexické klobouky atd. Ještěže to skladujou daleko ode mě. Až teď po týdnu jim došlo, že by něco z toho mohli vyhodit.
obr.: Naše chatka ještě před tím, než se proměnila ve skládku.
Většina lidi se chystá po kempu cestovat, někteří zůstanou aspoň pár dní v New Yorku a peníze použijou na něco jiného. Mě čekají převážně národní parky západu USA, většinu z nich uvidím už podruhé, ale to mi ani trošku nevadí a navíc je uvidím s bráchou a jeho přítelkyní Veronikou, která to tady celé v kempu absolvovala se mnou.
Žádné komentáře:
Okomentovat