obr.: Viva La Mexico!
Nejdřív bych chtěl říct, že se mi do Mexika vůbec nechtělo. A když hodně předběhnu, tak se mi tam nechce pořád. Co si vůbec nevybavuju, je jak jsme chtěli do Mexika jet. Nakonec jsme zaparkovali kousek od hranic a koupili si zpáteční lístky na autobus do Tijuany. Jestli jsme to takhle měli naplánovaný, to už si nevybavuju a trochu mě to samotnýho překvapuje.
obr.: Martina nastáčí zírat na neuvěřitelný kýč s oslíkem.
Do Mexika jsme jeli jen čtyři, protože pokud si dobře vybavuju ten důvod, tak David neměl biometrický pas a Eva s ním zůstala v San Diegu. Vyráželi jsme v deset dopoledne a sraz opět na parkovišti v San Diegu jsme měli v šest hodin. Přesun tam trval asi půl hodiny a autobus nás vyplivl přímo na hlavní turistické třídě Revolición ve staré části Tijuany. V turistickém infocentru nám paní dala města a fixou začernila místa, kam bychom určitě neměli chodit. Byla to skoro polovina mapky. Ulice byla plná naháněčů do krámů s cetkami a do restaurací. Nevím jak ostatním, ale mě bylo dost nepříjemné, jak na mě pořád pokřikovali a snažili se mě nahnat do krámu nebo mi prodat zlatý řetízek za jeden dolar. Největší kýč byla fotka s oslíkem. Hned mi to celé připomnělo Istanbul, kde mi každý chtěl prodat koberec nebo naleštit boty. Kolem půl dvanáctý jsme se nechali nahnat do restaurace a docela dobře poobědvali.
obr.: moje chicken bowl.
Ne zrovna levně (hlavní jídlo přes deset dolarů), ale opravdu dobře. Seděli jsme na střeše patrové budovy a z ní viděli neuvěřitelnou věc. Po hlavní turistické třídě projel vojenský džíp plný po zuby ozbrojenými vojáky. Hned jsem se cítil naprosto bezpečně.
obr.: opravdu uklidňující pohled.
Po obědě jsme vyrazili do nové moderní části města. Někde po cestě nás zmerčil taxikář a se slovy, že určitě nevíme, kam jdeme (snažili jsme se mu vysvětlit, že teda jako víme, ale nakonec se ukázalo, že pravdu měl on), nás nabral do taxíka a převezl do moderní části. Během krátké cesty prohodil po už pár minutách legendární větu (snad si ji vybavuju dobře): „Mexican drivers… very crazy… but its ok for me.“ První místo, kam jsme zapadli, byla prodejna alkoholu. Prodavač nám udělal menší přednášku o tequille a dokonce nám dal zadáčo ochutnat. Musím uznat, že to bylo fakt dobrý. Tahle taktika se mu vyplatila, protože jsme si tam všichni nějaké flašky koupili. Já teda ne pro sebe, ale pro taťku. Potom jsme zamířili na ulici hrdinů, na které byly čtyři obrovské sochy. Na jejím konci byl vysoký minaret, ale nějak se nám nepodařilo najít cestu až k němu.
obr.: první z hrdinů na Ulici hrdinů.
obr.: dalším hrdinou byl Lincoln.
obr.: tohle není hrdina, ale moderní umění.
Na mapě jsme si našli český konzulát a s myšlenkou, že by mohl být otevřený a mohli bychom se tam zastavit a pozdravit krajany, jsme vyrazili směrem k němu. Ve skutečnosti byl ale dál, než se zdál na mapě, takže jsme podruhé za sebou vzali za vděk taxíkem. Nestál skoro nic a ušetřil nám hodně sil i času. Konzulát jsme našli snadno, ale bohužel byl zavřený. To už byli tři hodiny, tak jsme už šli jenom zpátky na třídu Revolución k autobusové zastávce. Cestou jsme narazili na internetovou kavárnu a možnost se po několika dnech spojit se světem jsme nemohli nevyužít.
obr.: moderní část Tijuany je plná podobných staveb a oproti staré části je to úplně jiný svět.
Cestou jsem si ještě v jednom z mnoha tržišť koupil takovou tu typickou mexickou mikinu/svetr. Materiál to není moc příjemný, ale ten design je jedinečný a vypadá fakt cool. Za deset doláčů jsem si ji nakonec po menším váhání vzal. Nevím, jestli jsem měl smlouvat, ale já smlouvání nenávidím, takže jsem se do toho vůbec nepouštěl. Na zastávce jsme byli asi půl hodiny před odjezdem, takže někteří šli ještě kupovat suvenýry. Lucka si koupila houpací síť a prý ji usmlouvala skoro na půlku, nebo tak nějak.
obr.: ani jsem nevěděl, že je český absint tak známý.
Cesta zpátky autobusem nebyla zdaleka tak hladká jako cesta tam. Kousek před hranicemi jsme uvízli v obrovské zácpě. Nakonec jsme pár metrů před hranicemi vystoupili z autobusu a došli zbytek pěšky. Kontrola tam byla skoro jako na letišti. Když jsme zdárně prošli, pěšky jsme došli na parkoviště u mekáče, kam po chvíli dojel David s Evou, kteří den strávili na pláži.
obr.: v Tijuaně je nesčetně lékáren a zubařů, všechno určeno Američanům, kteří si to nemohou dovolit ve své vlasti. A spousta prodejen chlastu pro mladé Amíky, kteři tu mohou pít o tři roky dříve než doma.
Hodnotit nějak Mexiko po těchto pár hodinách by bylo hodně nefér, ale minimálně Tijauna na mě neudělal prakticky žádný dojem. Nebo spíš udělala, ale rozhodně ne pozitivní. V podstatě se tam nemůžete na chvíli zastavit, nebo vás obstoupí prodejci a jste jejich. Jste jenom chodící peněženky s dolary, tak to na mě působilo. Upřímně se mi ulevilo, když jsme odtamtud vypadli.
Kompletní fotogalerie
Žádné komentáře:
Okomentovat