Monument Valley, Arches a Canyonlands

Do Monument Valley jsme přijeli pozdě v noci v téměř totální tmě a že jsme na místě jsme jenom tušili podle názvů hotelů a restaurací. Potmě jsme nakonec našli místo k zaparkování a postavili stan. Už si nejsem stoprocentně jistý, ale myslím, že to bylo tady, kde jsme v noci zažili menší pouštní bouři. V noci nás probudil vítr lomcující stanem a nebyla to zrovna legrace.

obr.: svítání v Monument Valley.



obr.: mimozemšťan vycentrovaný mezi monumenty.



Vítr byl tak silný, že jsme museli zevnitř přidržovat jeho konstrukci, jinak by se rozlámal. Navíc nebyl v zemi nijak pevně připoután, protože kolíky zaražené v písku vytáhne i kojenec. Kdyby v něm nespalo šest těžkých lidí, určitě bychom ho našli ráno o několik kilometrů dál. Protože jsme netušili, kde přesně jsme, o to větší bylo překvapení, když jsme se ráno probudili přímo u vyhlídky a viděli nádherné skalní útvary Monumentální údolí.

obr.: Foreste utíkej! Mě už to nebaví, jdu domů.



obr.: gruppen foto.



Užili jsme si celé svítání a ještě jsme se zastavili na silnici, po které běžel Forest Gump a kde s běháním přestal, protože ho to už nebavilo a šel domů. Na přesné místo natáčení jsme se optali Indiána myjícího okna u jednoho hotelu po cestě, přesně věděl, co máme na mysli. Asi se ho na to ptá spousta podobných bláznů. Samozřejmě jsme se museli po téhle slavné cestě taky proběhnout. Když jsme se vyblbli, pokračovali jsme do národního parku Arches, známého obrovskými skalními oblouky. Původně jsme tu chtěli přespat, ale byli jsme tu brzo a upřímně, nebylo tu moc co dělat. Podívali jsme se na Balanced Rock, která byla přímo u silnice, potom jsme šli kousek k Oknům, které by se měly jmenovat spíše oči. Všechno to byly krátké procházky. V návštěvním centru jsme si vytipovali místa, které jsme chtěli vidět, a šli jsme se podívat na největší skalní oblouk na světě, Landscape Arch. Má necelých devadesát metrů a dříve se mohlo i pod něj, ale co v roce 1991 jeho větší část spadla, tak už je to zakázaný.

obr.: Landcape arch o šířce fotbalového hřiště.



Ten pád mimochodem natočil nějaký turista na video a promítají ho v kině v návštěvním centru. Odpoledne jsme konečně vyrazili na pořádný hike, když jsme šli k Delicate Arch, státní symbolu Utahu, který je na každé druhé poznávací značce. Tam a zpátky to bylo pět kilometrů, převýšení pět set metrů, takže konečně nějaký výkon. I když předchozí oblouky byly hezký a u nás je rozhodně neuvidíte, nebylo to nic, z čeho byste si sedli na prdel. Delicate Arch bylo konečně něco, pro co stálo vůbec do parku jet. Celý výstup není vidět, těsně před koncem už jsou vidět krásné skály a nakonec na vás vykoukne i nádherný Delikátní oblouk. Není to žádný prcek, navíc je na hraně té plošiny a za ním je sráz dolů a působí opravdu majestátně.

obr.: zvláštní skalní útvary vedle Delicate Arch.



obr.: Delicate Arch osobně.



Zpátky v autě jsme byli už v pět hodin a vlastně celý národní park jsme zvládli za necelý den. Rozhodli jsme se to stočit zpět na jih a vlastně jsme se začali vracet zpět směrem na Vegas. Arches tak bylo naše nejvýchodnější místo, které jsme navštívili. Zastávku v národním parku Canyonlands jsme ani neměli v plánu, ale nakonec to bylo dobré místo pro přenocování, protože v každém parku jsou kempy, kde se dá postavit stan. V průvodci jsme si našli aspoň jedno místo, na které se v parku podívat, když jsme tam byli. Stala se jím Mesa arch, která je prý nejkrásnější za svítání, což znamenalo další den brzké vstávání už kolem páté hodiny, abychom stihli přijet a dojít na místo. Ne, že by se ve stanu a na karimatce dalo nějak kvalitně rozjímat, ale přece jen bych i klidně ještě chvíli spal. Nedalo se nic dělat, v podobných případech jsme hlasovali a prováděli demokracii v praxi. Naštěstí průvodce nekecal a výhled z Mesa Arch byl dechberoucí. Na místě už bylo asi deset nedočkavých fotografů, kteří zabrali celou šířku oblouku a bylo to tam jak na srazu paparazzi. Čekalo se jen na slunce, a když se objevilo, spouště se nezastavili ani na pár vteřin. Já se toho se svým trapným starým malým digošem taky na chvíli zúčastnil, ale vedle těch půlmetrových teleobjektivů (jeden měl dokonce foťák, který měl závoj na přetažení přes hlavu a časovanou spoušť jako ze starých filmů s indiány) jsem si připadal méně vyvinutý, takže jsem po pár fotkách utekl zpět nahoru na oblouk a koukal do dálky.

obr.: další svítání, tentokrát skrz Mesa Arch.



Samotné svítání bylo fajn, ale nejlepší bylo, když už bylo vidět do údolí tvořeného množstvím kaňonů, jak se dá podle názvu parku Země kaňonů odtušit. Byla to prostě paráda a stejně jako na Grand kaňon i tady se dalo jen tupě zírat na nekonečné údolí. V těchhle chvílích mě museli ostatní popohánět, protože já jsem schopný tam sedět a koukat klidně hodinu, což ostatním přijde asi zbytečně moc.

obr.: spadnout by bylo o hubu.



obr.: no nekecej!



Nasedli jsme do naší Toyoty a jeli směr Grand kaňon, tentokrát na jižní stranu. Protože jsme byli už smradlavější než si většina z nás byla ochotna připustit, když jsme na mapě našli po cestě jezero, zastavili jsme u něho.

obr.: na druhou stranu se s autem dostanou jen největší frajeři.



Voda ale nějak smrděla a bylo docela studená, i když byla určitě teplejší než řeka v Yosemitech, odmítl jsem do ní vlézt. Nebyl jsem sám, ale naštěstí jsem smrděl už jenom pár hodin, protože v Grand kaňonu mají v kempu sprchy. Díky jim za to. O něm ale zase příště.

Všechny fotky zde.