Grand Kaňon, Route 66, Mojave desert, Joshua Tree

Na jižní stranu Grand kaňonu jsme přijeli večer za tmy, našli jsme svoje místo v jednom z mnoha obrovských kempů a jeli se osprchovat. Byl to téměř povznášející zážitek smít ze sebe čtyřdenní špínu. Sprcha byla za dva dolary a mohli jste si užívat osm minut, pak se voda automaticky zastavila. Večer jsme už jenom řešili, co podnikneme následující den. Upřímně se mi nechtělo jít až na dno kaňonu, což taky všudypřítomné plakáty zakazovali podnikat v rámci jednoho dne. Všechny ty údaje o nezbytných časech na túry jsou sice v Americe předimenzované, ale i tak vás informace o tom, že řada lidí, kteří to zkusili, skončili s vážným úrazem či zemřeli, donutí si to důkladně rozmyslet. Navíc to převýšení v místě, kde jsme byli, bylo devět set metrů, tedy ještě o trochu víc než náš první výšlap v Yosemitech, kde jsem málem nechal duši, a nechtělo se mi to absolvovat znova.

obr.: zdravá a výživná snídaně šampionů.



Navíc se mi nelíbila skutečnost, že tady se musí nejdřív dolů, až potom nahoru. Tady vlastně máte výhled, kvůli kterému aspoň já lezu na kopce, zadarmo bez práce. Martin ale byl rozhodnutý se jít s Luckou podívat na dno kaňonu a nenechal si to vymluvit. Ráno jsme se navíc probrali docela pozdě. Nedoporučuje se nikam chodit během poledne, kdy je nejvyšší teplota, další bod proti cestě na dno kaňonu. Martin s Luckou ale vyrazili, my šli zvlášť na mnohem snazší túru. Sešli jsme jenom asi o tři sta metrů a koukali na před námi se rozprostírající kaňon. Cestou nás zastavila zaměstnankyně parku a hned se nás vyptávala, kam se chystáme a kolik s sebou máme vody. Asi je nebaví vyzvedávat vrtulníkem polomrtvé turisty, kteří přecenili své síly.

obr.: jdeme do nitra země, skoro.



Odpoledne jsme se nechali odvézt kyvadlovým autobusem trochu dál od kempu a šli jsme několik kilometrů podél hrany kaňonu. Je opravdu nádherný, člověk má chuť ho pořád fotit, takže pak má milion stejných fotek. Přes jeho nádheru se nám ale po pár hodinách zírání na to samé už trochu okoukal. Ani na Monu Lisu se nedá koukat tři hodiny. Nasedli jsme zpět do autobusu a nechali se odvézt do informačního centra, kde měli krásné výrobky od indiánů.

obr.: budoucí koreanista a japanoložka v Grand kaňonu.



Opravdu nádherné, nejhezčí suvenýry, které jsme kde viděli. Koupil jsem mamce malou keramickou vázičku. Protože šlo o ruční práci certifikovaným původních obyvatel, nebyla zrovna nejlevnější. Ty větší už stály k padesáti dolarům. Večer jsme se už vrátili do kempu, nakoupili v místním obrovském supermarketu a čekali na Martina s Luckou. Venku se schylovalo k bouřce, začínalo se stmívat a naši cestovatele stále nikde. Když už jsme vážně přemýšleli, co budeme dělat, když nepřijdou, tak samozřejmě přišli. Celý vysmátý s tím, že byli na dně kaňonu. Přiznám se, že se mi tomu nechtělo moc věřit a vyžadoval jsem důkazy.

obr.: chtěli jsme zkusit hodit tam vlašťovku, ale nakonec jsme tam nechtěli dělat bordel. Ale mohlo to být zajímavý.



Martin mi pustil video z foťáku, jak se rochní na dně v řece Coloradu, tak jsem musel přiznat, že je opravdový nadsamec:). Zvládl to, co se striktně zakazuje podnikat v jednom dni, vlastně za pár hodin (vyrazili v devět a vrátili se po páté) a to ještě vyrazil pozdě. A co že to zvládl on, to ještě dokážu pochopit, je to kamzík v lidské podobě (to vím už z Yosemite), ale jak to přežila Lucka, to je záhada. Ulevilo se nám, když se vrátili. Další den byl dnem velkého přesunu. Prakticky celý jsme ho strávili v autě. Ráno jsme vyrazili od Grand kaňonu a chtěli jsme dojet do národní rezervace Mojave, kam strašně chtěla Lucka, že prý tam jsou písečné duny. Cestou jsme několikrát křížili nejslavnější americkou dálnici 66, teď už takovou naši okrsku, po které jezdí už jen nostalgičtí Američané a turisté. Utrhli jsme se z dálnice a asi hodinu po ní jeli. Zastavili jsme v jednom malém městečku, které doslova žilo ze značky Route 66.

obr.: není to krása? Není.



Chcípnul tam pes, ale všude byli liduprázdné krámy se všemožnými suvenýry se značkou 66. Místy to bylo tak nevkusné, že si nešlo nevzpomenout na Las Vegas. Ale ta atmosféra amerického zapadákova byla dokonalá, už chyběl jen kutálející se chomáč keře přes silnici. Některé věci ale byly hezké, zejména ty staré reklamy na coca colu.

obr.: měl jsem sto chutí si koupit tu ženskou s nápisem We can do it!



K Mojave jsme dorazili až po šesté, když už se začínalo stmívat a taky to vypadalo na hodně velkou bouřku. Jeli jsme do rezervace omrknout, zda tam půjde někde přespat, ale na mapě žádné kempy nebyly, co se pamatuju. Nakonec bylo jasné, že tam spát nebudeme, protože přímo před námi probíhala skoro apokalypsa. Obloha téměř černá a prakticky neustále se někde blýskalo. Strašně vlnitou silnicí jsme dojeli k železničnímu přejezdu, kde stála nádherná vybydlená budova. Strašně fotogenická, stará, zchátralá s vytlučenými okny a zpustlou zahradou. Před ní bylo asi dvacet nepoužívaných poštovních schránek, za ní byly ty nádherně tvarované černé mraky a probíhající bouřka. Prostě to tam mělo koule. Když jsme si té postapokaliptické atmosféry užili dost, nasedli jsme zpět do naší káry a pokračovali do národního parku Joshua Tree. Dojeli jsme tam za naprosté tmy po desáté hodině. Kemp v parku byl skoro naprosto prázdný, jaká to změna po přelidněném Grand kaňonu. Kromě nás tam byl jen jeden pár pod stanem. Někde mi v tom chronologickém vyprávění unikla skutečnost, že jsme si koupili další dva stany, protože ten původní pro osm lidí se nám porouchal v té písečné bouři v Monument Valley. Zlomila se jedna podpěrná tyčka. Takže tady jsme už spali ve dvou menších stanech. Když jsme se ráno probrali, konečně jsme viděli ty stromy Joshua, podle kterých se národní park jmenuje.

obr.: vymýšlení rozvrhu v národním parku.



Vypadají jako přerostlé kaktusy a pokud jste hudebními fanoušky, tak už je znáte ze stejnojmenného legendárního alba U2. Protože park tvoří z většiny dvě pouště, Coloradská a Mohavská, není tu toho moc k vidění. Je tu pár oáz a to je vlastně všechno. Vyrazili jsme k Forty nine palm oasis, tj. k Oáze čtyřiceti devíti palm.

obr.: Jde se omrknout palmy.



obr.: tak takhle to vypadalo. Docela působivé.



Bylo to celkem štreka, šlo se jenom po kamenech a o stínu jsme si mohli nechat leda tak zdát. Cestou jsme potkali pár turistů, kteří nás varovali, že na cestě je had, nejspíš chřestýš. Těšili jsme se na něho, hledali ho všude, ale nic. Snad příště. Samotná oáza jako by do té hromady šutrů ani nepatřila. Ale to je vlastně podstata oázy, život uprostřed pouště. Jestli těch palem bylo opravdu 49 jsem nezjišťoval, ale tu trochu vody, co tam byla, bych pil jen kdybych umíral. V oáze jsme byli jen ve čtyřech, protože David s Evou si museli udělat na internetu rozvrh na zimní semestr. Takže byli půl dne zavření v místní hospodě, která měla wifi. Když jsme je vyzvedávali, překvapili jsme je naším supervýhodným nákupem šesti dvanáctikusových balení plechovek pepsi. Byly v akci a na kus nás vyšly snad na čtyři koruny. Měli jsme v autě cooler, nakoupili jsme led, který je k sehnání všude včetně benzínek a následující asi čtyři dny jsme měli studené pití. Někomu možná po pár dnech lezlo krkem, ale nekupte to, když je to skoro zadarmo. Jsme přeci Češi a nenecháme to tam ležet. Má se to zkazit? Když jsme tak projížděli městem Joshua Tree, viděli jsme jednu z nejsmutnějších věcí v Americe. Mladé Mexičany, jak nahánějí zákazníky k benzínce. Stojí celý den na šíleném slunci a mávají na projíždějící auta velkými poutači, aby zastavili právě u této benzínky. Tomu říkám práce hodná člověka. Připomíná mí to scénu s Pekařova císaře, kdy Werich říká člověku, který má na zádech psací stůl, aby toho nechal a šel dělat něco pořádného. Ten poutač stačí píchnout do země, nechápu, proč ho musí držet Mexičani a mávat s ním na auta. Jakou almužnu za to dostávají si asi dokážete představit. Odpoledne jsme už všichni jeli do Cholla Cactus garden, podívat se na kaktusy. Nakonec tam byl jen jeden druh kaktusu, který byl naštěstí dostatečně divnej na to, aby to nebylo úplný zklamání. Navíc ta potvora má strašně zákeřný ostny, které mají trny zahnuté dolů, takže vytahovat je z kůže je obzvlášť bolestivé. Já to naštěstí dělat nemusel, ale Evě se nějaké chytly na nohu, takže si s nima užila perné chvilky.

obr.: Cylindropuntia fulgida neboli jumping cholla neboli skákající kaktus neboli pěkná mrcha.



Když jsme se rozjeli zpátky, tak si momentální řidič Martin všiml, že jaksi máme skoro prázdnou nádrž. K nejbližší benzínce to bylo šedesát kilometrů a palubní počítač ukazoval dojezd na stávající nádrž jen o pár kilometrů větší. Navíc jsme samozřejmě nevěděli, kde přesně benzínku hledat. Takže jsme se šourali minimální rychlostí, abychom měli menší spotřebu a modlili se, abychom brzy našli benzínku. Nakonec nám to asi o patnáct kilometrů vyšlo, ale představa zaseknutí se uprostřed pouště na cestě, kde projede za den pár aut, nebyla zrovna nejlákavější.

obr.: městečko Twenty nine palms. Rozlehlé, ale moc lidí tam nežije. Ani se nedivím.



A to jsme si samozřejmě pořád dávali pozor, abychom měli dost benzínu, a většinou jsme tankovali, jakmile klesla nádrž pod třetinu. Ale tady jsme to nějak uhlídali. Touhle veselou historkou jsme se rozloučili s posledním národním parkem, který jsme navštívili. Odpoledne nás čekal dlouhý přesun do San Diega, protože jsme se rozhodli si zaskočit do Mexika. O tom zase příště.