Dějiny Japonska potřetí: ve víru válek

Válka v Číně

Japonsko považovalo za jediného nepřítele ve Východní Asii Sovětský svaz, který měl na Dálném východě více mužů než Japonsko v Mandžusku (240 tisíc ku 160). Na kongresu Kominterny bylo Japonsko navíc jako fašisticky stát prohlášeno za nepřítele Sovětského svazu. V Číně bylo v plánu vytvořit nárazníkovou vlnu na případný ruský útok. To se víceméně povedlo v roce 1935, ale neplánovaná potyčka mezi čínskými a japonskými oddíly ze 7. července 1937 u Pekingu se brzy rozšířila a přerostla v totální válku. S rostoucími boji rostly i nálady požadující zásah proti nacionalistické Číně. Generální štáb plný šovinistických byrokratů argumentoval tím, že padne-li hlavní město Nanking, přistoupí čínská vláda na japonské požadavky. To se nakonec povedlo a Japonci v březnu 1940 ustanovili loutkovou vládu v čele s Wang Ťing-wejem.

obr.: Japonský voják s useknutou hlavou čínského rolníka, Nankingský masakr.

Pozadí války v Tichomoří

Vystoupení Japonska ze Společnosti národů a odzbrojovacího systému oslabilo vztahy se Spojenými státy a Velkou Británií, proto je Japonsko vydalo směrem k Německu a Itálii (jediné země západní Evropy, které neodsuzovali japonskou agresi v Číně). To byl ale diplomatický průser, protože otázka Německa byla v myslích amerických a britských představitelů na prvním místě a rapidně se zhoršili vzájemné vztahy s těmito mocnostmi. Japonsko se dokonce pokoušelo o spojenectví s Německem, ale nacisti chtěli spojenectví nejen proti Rusku (japonský požadavek), ale i proti Británii a USA, což Japonsko pochopitelně odmítlo, protože by šlo o sebevraždu. Když Německo uzavřelo s Ruskem smlouvu o neútočení, připadali si Japonci zrazeni. Nicméně německé válečné úspěchy udělaly na Japonsko velký dojem a opět začaly sílit tendence o spojenectví. K tomu došlo 27. září 1940, kdy japonská vláda podepsala Pakt tří s Itálií a Německem a vznikla osa Berlín-Řím-Tokyo.

obr.: USS Bunker Hill po dvou zásazích kamikaze.

Německý útok na Rusko znamenal pro Japonsko už druhou zradu v krátké době. Němčouři navíc požadovali, aby Japonsko zaútočilo z východu, což bylo přislíbeno pouze za podmínky, že Německo dosáhne na západě jasného vítězství. To se nestalo a žádný útok se nekonal. Navíc měli jistotu, že Rusové nezaútočí na Mandžusko, protože byli zaměstnáni Německem. Japonsko se tedy soustředilo na postup na jih s cílem získat území s nerostným bohatstvím, které nutně potřebovali (hrozila naprosto blokáda od USA) i za cenu možné války s Británií a USA. Ustoupit od tohoto plánu byli ochotni pouze v případě, že by USA souhlasili s japonskými mocenskými cíly v Číně. USA po vpádu Japonska do Indočíny v červenci 1941 zastavili dodávky ropy a Japonci byli v pytli. Vznikl plán, který obsahoval teorii, že pokud se nepodaří obnovit dodávky ropy, hrozí, že země přijde o vše, co do té doby získala. Poslední možností byla už jen válka. Japonský válečný plán spočíval v získání území s ekonomickou soběstačností a jejich obranou, dokud se Spojené státy vleklou válkou nevyčerpají. Dosaženo toho mělo být tak, že zničí americkou flotilu v Tichomoří. Japonci počítali s vítězstvím Německa v Evropě, porážkou Anglie a zhroucením čínské vlády, poté mělo Japonsko bojovat s USA jako rovný s rovným a samozřejmě vyhrát. Svět by byl poté rozdělen do čtyř zón, německé, ruské, americké a japonské. Poslední možnost odvrátit válku byla v listopadu 1941, kdy Japonsko nabídlo stáhnutí svých vojsk z Indočíny výměnou za ropu a americké nezasahování v Číně. Roosvelt považoval návrh za zajímavý, ale ministr zahraničí Hull ho zablokoval. Navrhl protinávrh obsahující úplné stažení všech japonských vojsk z Indočíny i Číny. Tento program byl považován za faktické odmítnutí dalších jednání.

Válka v Tichomoří

obr.: USS California se potápí, Pearl Harbor.

Japoncům v důsledku ropné krize nezbylo nic jiného než 7. prosince zaútočit na Pearl Harbor. Do půl roku mělo Japonsko ve svých rukách území od Sachalinu (ostrov na severu Ruska) až téměř k Austrálii. Zlom ve válce nastal v červnu 1942 po bitvě u ostrova Midway. Cílem bylo zničit americkou tichomořskou flotilu, ale japonské námořní kódy byly rozluštěny a americká letadla potopila čtyři letadlové lodě početnější japonské flotily. Od té doby bylo Japonsko v defenzívě. Spojenci se rychle blížili k japonským ostrovům a poté zahájili bombardování, které zničilo velká průmyslová centra. Japonsko bylo poraženo, přestože to odmítalo uznat. Na postupimské konferenci roku 1945 dali Spojenci Japonsku na vybranou mezi „mírem, bezpečností a spravedlností“, pokud se vzdá, či „totálním zničením“, odmítne-li kapitulovat. Oficiální odpověď japonské strany bylo rozhodnutí „jít neochvějně za svým cílem dovést válku do vítězného cíle“. S ohledem na vysoké ztráty, které se dali očekávat při pozemní invazi do Japonska, rozhodl prezident Harry S. Truman použít atomové bomby. Ta byla vyvinuta příliš pozdě, aby ji mohli hodit na Hitlera. Hirošima to dostala 6. srpna. O tři dny později dopadla druhá bomba na Nagasaki. Ani po těchto příšerných událostech se nechtěli představitelé armády vzdát a hodlali dál bojovat. Byla tedy svolána císařská konference, hlasování o ukončení války skončilo ale nerozhodně tři tři. Císař podpořil ukončení války slovy „musíme snést nesnesitelné“.

Americká okupace

obr.: Generál Macarthur a císař Hirohito.

Následujících sedm let byla země okupována Američany. Hlavním nositelem reforem byla nová ústava, která udělala ze země skutečný parlamentární stát. Nejvýznamnější změny byly zrušení či přímé podřízení vojenských složek vládě, obě komory byly plně volené, soudy se staly nezávislé a zaručení lidských práv včetně práva dělníků na kolektivní vyjednávání. Císař byl zbaven všech pravomocí a stal se pouze symbolem státu. Ten se ovšem ani dříve kromě rozhodnutí o kapitulaci na řízení země nijak nepodílel. Strůjcem nového Japonska se stal Šigeru Jošida, který vedl zemi k hospodářskému růstu a blokoval většinu snah o opětovné vytvoření japonské armády, které se Japonsko vzdalo v nové ústavě. Otázku bezpečnosti ponechával zcela v amerických rukách. Výdaje na armádu byly po druhé světové válce na úrovni jednoho procenta hrubého národního produktu, což bylo suveréně nejméně ze všech světových velmocí. I díky minimálním nákladům na zbrojení se japonská ekonomika rozvíjela velmi rychlým tempem. V roce 1984 byl Jošida zvolen v celonárodní anketě největším Japoncem dvacátého století. O obnově země přispěla i válka v Koreji, díky níž získala Jošidova vláda vojenské zakázky za čtyři miliardy dolarů. Jošida tuto válku nazval „darem z nebes“. 8. září 1951 podepsali USA a dalších 47 zemí s Japonskem smlouvu, na jejímž základě získalo Japonsko 28. dubna 1952 opět svou nezávislost. Sovětský svaz a Čína jednání bojkotovaly.

Hospodářský zázrak

obr.: Šigeru Jošida, japonský Masaryk.

Následujících dvacet let znamenalo období velkého hospodářského růstu. Průměrně jedenáct procent každý rok. Už v roce 1975 bylo Japonsko třetí největší ekonomikou na světě za kontinentálními zeměmi s rozsáhlými přírodními zdroji USA a Ruskem. Přestože byly Spojené státy hlavní partner Japonska jak ekonomicky, tak i v obrané politice, existovala řada sporných míst. Například americké jaderny testy v Tichomoří vyvolaly větší kritiku v Japonsku než v Rusku či v Číně. Dalším problematickým bodem bylo americké vlastnictví Okinawy a její využívání jako vojenské základny. Spory o Okinawu utichly až v prosinci 1969, kdy USA přislíbily vrátit ostrov Japonsku a v květnu 1972 tak učinily. Rok 1972 byl symbolický rovněž v tom smyslu, že je označován jako rok, kdy Japonsko dostihlo Západ, což byl sen japonských politiků už v období Meidži.

obr.: noční Tokyo, prostě nádhera.

Poté se hospodářský růst zpomalil, levná pracovní síla už nebyla tak levná, proběhly „ropné šoky“, musela se zlepšit sociální politika a životní prostředí, na které do té doby dost kašlali. Vedoucí pozice rychle rostoucí ekonomiky se přesunula do Jižní Koreje, Tchaj-wanu, Hong Kongu a Singapuru. Přesto rostla ekonomika ročně o čtyři procenta, což bylo celkem dost. Pro srovnání stačí uvést, že hrubý domácí produkt Japonska byl větší než Číny. Slabota říkáte? Přidejme Tchaj-wan, Jižní i Severní Koreu, Hong Kong a Singapur. Pořád slabota? Dobře, tak pokračujem. Přidáme Filipíny, Thajsko, Indii, Pákistán a Venezuelu. Už dost? Ale kdepak. Aby se to vůbec přiblížilo Japonsku, musíme přidat ještě Austrálii, Brazílii a Argentinu. Tohle všechno sečtěte a Japonsko pořád vyhraje o 7 miliard dolarů (rok 1985). Vyjmenovávat všechno japonské hospodářské úspěchy je jako nošení dříví do lesa. A i přes hospodářskou krizi v devadesátých letech, kdy spadly akcie japonských firem na polovinu a s jejími následky se Japonsko vypořádává doteď, těžko se na pozici Japonska ve světové ekonomice něco změní. Čím je ovšem Japonsko mocnější ekonomicky, tím slabší je politicky. Po druhé světové válce vedlo zahraniční politiku ve stylu zásadně nikoho nenaštvat a vzdalo se i vlastní armády. Ekonomický obr, politický trpaslík, to je dnešní Japonsko.