Dějiny Japonska podruhé: od sjednocení k prahu druhé světové války

O sjednocení Japonska se postarali tři po sobě jdoucí vojevůdci, Nobunaga Oda, Hidejoši Tojotomi a Iejasu Tokugawa. Nejprve vybudovali silnou koalici loajálních knížat a postupně to nandávali ostatním. Nobunaga obsadil Kjóto a roku 1573 sesadil poslední šóguna rodu Ašikaga. Vypálil několik nepoddajných klášterů, půdu poražených rodů buď přidával ke své, nebo rozděloval mezi spojence. Sebral zbraně rolníkům a sjednotil míry a váhy. Roku 1582 byl zabit spojencem, který se obrátil proti němu. Nobunagovým nejlepším vojevůdcem byl Hidejoši, který se z prostého pěšáka dokázal dostat až na vojevůdce. Byl jmenován jedním ze čtyř poručníků Nobunagova nedospělého vnuka, ale brzy získal nad ostatními převahu a začal likvidovat uskupení ostatních knížat. Roku 1590 si podrobil všechna severní knížata a politicky sjednotil celé Japonsko. Když vyřešil situaci doma, namířil si to na Čínu. Korea ale odmítla volný průchod japonských vojsk. Japonci ji ale snadno porazili díky střelným zbraním (k těm se dostali díky obchodu s Portugalci), museli se ovšem stáhnout před mohutnou čínskou armádou. Jako sídlo své vlády nechal postavit mohutný hrad (na místě, na kterém předtím zničil sídlo sekty Čistá země) a poblíž hradu dal vzniknout přístavnímu městu Ósaka.

obr.: ósacký hrad, původního na něm není téměř nic.

Mnoho knížat váhalo s uznáním vazalského vztahu, Hidejoši to řešil velmi prakticky. Zadržoval jejich rodinné příslušníky jako rukojmí. Vládl celému Japonsku mocnou rukou a hrozbou drtivé vojenské síly. Hidejoši po sobě zanechal pouze jediného nedospělého potomka, jehož regentem (opět jedním ze čtyř, ale za to nejmocnějším) se stal Tokugawa. Jeho pozici odmítala uznat pouze západní knížata, proto si to s nimi rozdal 21. října 1600 v bitvě u Sekigahary. A vyhrál. Zabavil jim půdu, nebo drasticky zmenšil a donutil písemně přísahat věrnost. Roku 1603 přijal titul šóguna a založil tokugawský šógunát (na obrázku je omblém rodu Tokugawa), který trval více než 250 let až do roku 1868. Hidejošimovu vnukovi přenechal Ósacký hrad, ale později v něm viděl potencionální hrozbu a vyvraždil ho i s rodinou. Aby nedoletěl na stejnou věc jako jeho dva předchůdci, kteří neměli komu předat vládu, tak si rychle pořídil děti (na tom musel zapracovat v předstihu) a po pouhých dvou letech vlády odstoupil ve prospěch svého syna. V zemi vedle šógunátní vlády byl samozřejmě ještě císařský rod v Kjótu, ale jeho moc byla naprosto mizivá. Šógunátu sloužil pouze jako zdroj legitimity. Nový Zákoník pro císařský dvůr a dvorskou šlechtu udělal s císaře loutku už i oficiálně, když mu nechal jen obřadní a symbolickou roli. Protože období tokugawa bylo převážně dobou míru, svou důležitost začali ztrácet samurajové, kteří stáli státní pokladnu moc peněz a přitom nebylo s kým válčit. Postupně se odcházelo i od hodnotového systému bušidó („cesta válečníka“) a bylo například zakázáno následovat sebevraždou smrt svého pána. Známá je historka z roku 1702, kdy jistý ponížený kníže tasil meč na půdě hradu šóguna v Edu (dnešní Tokyo) za což byl odsouzen k obřadní sebevraždě a zabavení veškerého majetku.

obr.: hrad Edo, neboli Tokijský hrad, neboli Císařský hrad. Opět rekonstrukce.

Z jeho samurajů se stali roninové (samurajové bez pána) a aby rozptýlili obavy úředníků, tak dva roky flámovali. Nakonec však stejně bušidó naplnili a vraždou onoho úředníka pomstili svého pána. Veřejnost to dojalo a událost se stala oblíbeným tématem divadelních her. Vláda ovšem takové pochopení neměla a donutila všech 47 samurajů spáchat obřadnou sebevraždu. Právo a řád tak zvítězily nad oddaností. Tokugawský šógunát začal postupně upadat, přestože se mu dlouhodobě ekonomicky a hospodářsky dařilo dobře. Tento růst měl ale vliv hlavně na bohatství obchodníků, kteří byli pořád na nejnižším místě společenského žebříčku a například samurajové jimi opovrhovali, ale na rozdíl od nich obchodníci měli prachy. Rovněž rolníci na tom nebyli moc dobře. Několik špatných úrod a živelné pohromy (erupce Fudži atd.) vedly až k vlnám hladomorů. Z počátečního střídmého životního stylu se přešlo do rozmařilého měšťáctví. Samotný šógunát se udržoval nad vodou často jen za cenu měnových reforem spojených s devalvací měny, které krátkodobě vyřešily situaci, ale dlouhodobě ji nesmírně zhoršovali. Celé osmnácté století se nese ve znamení snah o zastavení tohoto celospolečenského úpadku, ale bez úspěchu. K pádu posledního šógunátu značně přispělo i otevření Japonska zahraničním zemím v polovině devatenáctého století, na které přistoupilo až po hrozbě vojenského střetu s USA. Šogunát nebyl schopen tlaku západních mocností, ale zároveň musel slíbit knížatům vyhnání cizinců ze země, jinak hrozila vzpoura. Přitom pro samotný šógunát byly styky s cizinci důležité v tom smyslu, že potvrzovali jeho vedoucí postavení před jednotlivými knížaty a císařským dvorem. S klesajícím vlivem šógunátu úměrně narůstal vliv královského dvora v Kjótu. Částečně i v důsledku nepřerušeného císařské linie, která se postupně stala jednou z příčin japonského pocitu nadřazenosti. Svržení šógunátu tokugawa nakonec provedla hrstka schopných nižších samurajů, kteří využili moci knížectví, z nichž pocházeli a bez většího krveprolití si podrobili zbytek země. Hlavní roli hráli knížectví Čóšú a Sacuma, které si prošli tvrdou zkouškou v potyčkách se západními flotilami a poté provedli reorganizaci vlastních vojsk a pořídili si západní vojenskou techniku. Proto i přes početní menšinu dokázali snadno porazit vojska šógunátu, který trpěl nejednotností svých vazalů.

obr.: císař Meidži se stěhuje z Kjóta do Tokya, rok 1868.

Tito nižší samurajové se tedy ujali vlády a pod záštitou císaře se vrhli do reforem. Provedena byla pozemková reforma (všechna půda teď patřila císaři), centralizace moci, zrušeny cla mezi knížectvími a budována císařská armáda, do které musel povinně každý bez rozdílu sociálního postavení. To byl velmi revoluční tah, protože do té doby nesměl kromě samurajů nikdo meč nejen nosit, ale ani vlastnit. Hlavním městem stalo Tókjó („východní hlavní město“), bývalé Edo, a do bývalého šógunátního paláce přesídlil císař. V této době Japonsko uzavřelo tzv. kanghwaskou smlouvu s Koreou, která jim otevřela korejské přístavy. Všechny tyto reformy jsou souhrnně označovány za reformy meidži, podle období, ve kterém byly provedeny. Meidži je posmrtné jméno císaře Mucuhita a znamená „osvícená vláda“. Po reformě meidži se celé Japonsko naprosto změnilo a začalo pomýšlet na rozšíření svého území. Následovala čínsko-japonská válka, jejíž vznik, souvislosti a výsledek jsem popsal v dějinách Koreje. Kdo to nečetl, ta stačí, když bude vědět, že moderní japonská flotila rozdrtila početnější, ale zaostalou flotilu čínskou. Japonské poté získalo právo dohlížet na reformy v Koreji, které měly z Koreje udělat moderní stát vzoru Japonska. Vítězství nad Čínou zanechalo velký dojem na západě a Japonsko konečně dosáhlo podepsání nových upravených smluv, které zvyšovaly dovozní cla ostatním zemím, po které tolik toužilo. Po Číně přišlo na řadu Rusko, které mělo zálusk na Koreu. Po několika vojenských a diplomatických roztržkách Japonci na Ruskou zaútočili a opět slavili vítězství na moři.

obr.: začátek rusko japonské války, útok na přístav Port Arthur.

Obě země byly ale válkou dost vyčerpané, v Rusku navíc probíhala revoluce. Následná smlouva uznala nadřazené postavení Japonska v Koreji, ale už se nepovedlo dostat z Rusů válečné reparace, což vedlo k velkému zklamání doma v Japonsku. Korea byla prohlášená za japonský protektorát a využívána pro další japonské strategické a ekonomické zájmy. Detailně opět v dějinách Koreje. Z Japonska se stala vojenská i ekonomická velmoc a tím se splnil sen všem strůjcům reforem meidži. V příštích třiceti letech vládly v zemi politické strany, na něž se snažily uplatnit svůj vliv „zaibacu“, rodinné podniky ovládající japonskou ekonomiku. Mimo vládu stála armáda, která byla podřízena přímo císaři a postupně začala získávat převahu nad politickými stranami a hnala zemi do katastrofy druhé světové války. Velký vliv na vzestup militarismu měla světová hospodářská krize roku 1929, vzestup čínského nacionalismu, který ohrožoval japonské pozice v Mandžusku a nástup Hitlera (japonská ústava Meidži byla sestavena podle německého vzoru) a Musoliniho k moci. Armádní špičky viděly řešení domácí hospodářské krize v rozšíření japonského území a rozhodly se z Mandžuska udělat svou kolonii, do té doby tam nechávaly formální čínskou vládu. Japonská armáda vyprovokovala konflikt výbuchem na železniční trati a poté zahájila útok na čínskou posádku v Mukdenu.

obr.: Japonci vstupují do Mukdenu, rok 1931.

Vláda v Tokyu byla proti, ale armáda se nedala ovládat a pokračovala dál na čínské území. Do půl roku byla dokončena okupace Mandžuska a vyhlášen nezávislý stát Man-čou-kuo. Zvláštní komise Společnosti národů označila Japonsko za agresora a rok na to Japonsko demonstrativně ze Společnosti národů vystoupilo. Armáda poté získala v domácí politice definitivní převahu nad politickými stranami a nakonec i křeslo předsedy vlády obsadili představitelé armády.