Zpátky do Malajsie. První den je převyprávěn
tady, pojďme na další. Druhý den jsme vyrazili do jeskyní Batu a odpoledne do města Petrujaya. Z čajnataunu jsme nejdřív busem jeli na hlavní nádraží, z něho vlakem dalších 13kiláků. V Malajsii to je na nádražích docela chaoz, protože tam funguje asi milion různých společností a každá jezdí jinam. Takže nejdřív jsme museli najít tu, která tam vůbec jede. Cesta byla v klidu a zastávka byla přímo u jeskyní, takže by to našel i idiot. Před jeskyní je podezřelý zpoplatněný parčík, kam jsme odmítli jít a nějaký menší chrám, kam jsme jít neodmítli, ale museli jsme naboso. A hlavně jsou všude, ale naprosto všude, opičky.
obr.: i opice slaví den matek.
V klídku si tam běhají a okrádají turisty. A to myslím doslova, co není připoutaný a trochu to vypadá jako jídlo, tak s tím se rozlučte. Před schody do jeskyně stojí nejvyšší socha boha Murugana na světě.
obr.: něčeho takového je těžké nevšimnout.
Schody jsou celkem příkrý a cestou dolů to je o držku. Čtyřista milionů let stará jeskyně je celkem působivá, obrovskými vnitřními prostory vypadá jak něco z Pána prstenů. Současně je to i hinduistická svatyně a svatyně komerce, takže tu koupíte kdejakou cetku.
obr.: tady by se mohl prohánět Gandalf nebo by tu mohl úkryt bondovský padouch.
Odpoledne jsme dalším vlakem vyrazili do města Petrujaya. Chtěli jsme vidět supermoderní město Cyberjaya, které mělo tam někde být. No ale mi ho nějak nenašli. Stejně to byl ale dost neskutečný zážitek, tahle Petrujaya. Nádraží bylo dost mimo centrum města a než jsme tam busem dojeli, trvalo to věčnost. Už cesta do města stála za to. V busu nás bylo možná pět, během skoro hodinové jízdy předměstím údajně šedesátitisícového města jsme viděli dohromady asi sto lidí a jedny, slovy jedny (!) potraviny. Všechny domy byly evidentně novostavby, celé město je krásně upravené a vymydlené, problém je ale v tom, že tam skoro nikdo není. Taky tam není žádná infrastruktura pro život, nejsou tam žádné obchody, služby, obchoďáky… nic. Teda aspoň já nic neviděl. Naší pouť tímto podivným městem jsme začali ještě celkem normálně, v mešitě Putra.
obr.: Mešita Putra, stačilo by vyměnit jedno písmeno, a byla by moje.
Putra je příjmení prvního malajského premiéra, to jen na okraj, kdyby někomu přišlo divný, že je tu všechno Putra-něco. Mešita Putra je na břehu jezera Putra a naproti budově Perdana Putra. Co jsme tenkrát netušili je fakt, že město Putra a všechno v něm je součástí vládního projektu, jehož cílem je vytvoření supermoderní Malajsie. Město bylo naplánováno a postaveno před ani ne třinácti lety a nic v něm není historický či přírodní. I to zatracený jezero je umělé. Má sloužit jako budoucí sídlo vlády, teda to město, ne to jezero. Ale zpátky k mešitě. Bylo to poprvé a napasledy, kdy nám něco v tomto městě přišlo normální, protože parkoviště před mešitou bylo plné aut a co víc, byla tam lidé. Mešita je to krásná, což o to, akorát škoda, že je dvakrát mladší než já. Před vstupem jsme na sebe museli hodit něco jako župan, abychom nepohoršovali svou nahotou přítomné muslimky. Uvnitř si nás odchytla nějaká stará paní a dala nám výklad o koránu atd. v anglině, což bylo celkem fajn. Na můj vkus to brala moc zeširoka, a kdybych byl nezdvořák, tak bych už dávno odešel, ale vydržel jsem to. Pak si mě s Davidem odchytly nějaké muslimky, které jsme ohromili navzdory županu.
obr.: to nejsou děti, ale dospělé ženy, minimálně ty dvě vyšší určitě.
Pokračovali jsme na Putrajaya boulevard, hlavní tepnu města obklopenou supermoderními budovami malajských ministerstev a nadnárodních podniků. První kilometr ze čtyřkilometrové ulice byl ještě celkem živý. Ne, že by tam byli nějací chodci, ale jezdili tam auta. O kus dál už jen velmi zřídka projel nějaký zbloudilec a jednou za dvacet minuta autobus. Po ulicích nechodil kromě nás absolutně nikdo.
obr.: schválně si zkuste sečíst všechny lidi, které na ulici uvidíte.
Jediní lidé, které jsme viděli, bylo asi šest zahradníků. Těžko popisovat ten neuvěřitelně absurdní pocit, když jdete po obrovském sto metrů širokém boulevardu uprostřed dne a nikde nikdo. Všude supermoderní budovy, ale všechny totálně vylidněné. Tak trochu jako v Já, legenda či 28 hodin poté. Nebo taky trochu jako v Severní Koreji, kde sice jsou lidé, ale podobné obří boulevardy bez aut tam mají taky. Nejdřív to byla celkem zábava, ale pak jsme z toho začínali být docela nesví. Na konci jako by už přestávaly jezdit i autobusy, tak jsme se vyškašlali na původní plán dojít na konec bizardní třídy a sedli do prvního busu, který přijel. Bylo na čase opustit toto město duchů. V Kuala jsme si zašli na večeři na tržinici do čajnataunu, což byla štreka asi dvě minuty dlouhá.
obr.: chinatown je jedna velká pouliční restaurace.
obr: první chod mé večeře.
Dali jsme si špízy s nejrůznějším masem a zeleninou, potom jsme se ještě dorazili ochutnáváním různého ovoce, z něhož několik druhů jsem do té doby v životě neviděl. Stálo to pár kaček a bylo to úžasný. Následující den jsme vyrazili do nejstaršího deštného pralesa na světě.
