Kralovstvi za knedlicky

S blogem to mam tak, ze cim vic se toho kolem me deje, tim min pisu. Sice by bylo o cem, ale kvuli TOMU na to neni cas. Trochu paradox, ale proste je lepsi veci prozivat, nez o nich jen psat. Ted se ale muj hekticky zivot trochu zpomalil a stabilizoval, takze je na case uvest verne ctenare trochu do obrazu. Mam v planu dopsat Tchajwan, ale predtim kratke shrnuti. Z Tchajwanu jsme se presunuli do Aucklandu, vyridili papirovani, pujcili auto a trochu projeli Severni ostrov. Pak trajektem na Jizni, tam zjisteni, ze preddomluvena prace neni pro vsechny, takze stres, nezamestnnost a hledani prace. To trvalo celych ctyricet minut, pak sup vydelavat dolary. Za par dni k nam do sadu prisla Anna Welch, jednadvacetileta kiwacka, co si chtela vydelat na studium ve Skotsku. A protoze jsem nepochybne neodolatelny, tak mi neodolala. Od te doby jsem uz nemel cas ani vecer a mel na praci zabavnejsi veci nez psat na blog. Jenze Anna musela pred par dny odjet asi tisic kilometru na jih a znova ji uvidim tak za pul roku, takze mam ted cas dohanet resty. Jdeme na to. 

Naposledy jsem psal o svem povedenem vystupu v narodnim parku Yangmingshan. Co bylo dal? Sli jsme si trochu narvat bricha a to ne jen tak necim. Sli jsme do restaurace ocenene michelinskou hvezdou, ktera se specializuje na plnene knedlicky, Din Tai Fung. Pruvodce nam delal Vaclav Linkov, trochu roztrzity genius, ktery v Taipei maka na svem ctrnactem doktoratu nebo tak. Byl i rok v Koreji, takze se rozhodne bylo o cem bavit. Navsteva teto restaurace byl zazitek o to vetsi, ze jsme byli v pobocce pod druhou nejvetsi stavbou sveta, mrakodrapem 101. Trochu jsme ji hledali (tu restauraci, ne 101cku), ale kdyz jsme uvideli pred nejakym vchodem dav lidi, bylo jasny, ze jsme konecne na miste. Nahlasili jsme se, dostali cislo a sli se fotit u vstupu, jako vsichni okolo. Za dvacet minut nas mistni fesanda dovedla k nasemu stolu, asi dve ste metru od vstupu. Je to fakt velka jidelna. Pri objednavani jsme zvolili taktiku ochoutnat co nejvic druhu knedliku a kazdy si jeste pridal nejake hlavni jidlo. Knedlicky byly fakt uzasne. O trochu lepsi nez ty v zapadlych soulskych ulickach, ty ale taky nebyly marne. To nejlepsi ale prislo s moji polivkou. Zaroven vsak i to nejhorsi. Uz jsem si na to sice zvykl, ale porad mi to nejde na mozek. Mluvim o lasce Asiatu (minimalne tech na dalnem Vychode) ke tlustemu masu. Me je z toho, co oni si vychutnavaji, casto na bliti a kolikrat bych to nedal ani psovi. Jim to ale vsem chutna. I holkam! Takze moje hovezi maso bylo sice nejlepsi, jake jsem v zivote jedl, ale to bohuzel mluvim asi tak o pulce toho, co mi plavalo v taliri. Zbytek byl nejaky hnus, ktereho bych se normalne ani nedotkl, ale tentokrat jsem se snazil okousat to libove co to jen slo, takze jsem musel potlacovat davici reflex. To myslim o necem svedci. Kdyby to bylo cele libove, vracel bych se tam asi kazdy vecer. Narvany a prijemne poteseny uctenkou, ktera vychazela asi na tri stovky na osobu, jsme se vyvalili zpatky do naseho hostelu. Pokracovani priste. 

obr.: Cekani na Vaclava nedaleko 101cky. 

obr.: trochu naval, ale nastesti jsme necekali moc dlouho. 

obr.: tohle byla proste povinnost. Jinak byste mi urcite neverili.

obr.: menu v anglictine a s obrazky. Evidentne pocitaji s ignoranty ze Zapadu. Tak to ma byt. 

obr.: knedlicky samozrejme chystaji primo pred vami. Tady se moc flakat asi neda. 

obr.: Vaclav je ten nalevo :) Vsem cvachtalo. 

obr.: uz nevim, jake byly tyhle, ale rozhodne dobry. 

obr.: moje libova polivka.