Jak jsem plaval v deštném pralese

Protože tu byla jedna anonymní stížnost, že dva roky staré zážitky nikoho nezajímají, tak tentokrát to bude staré jenom jeden rok. Pravidelní čtenáři už jistě tuší, že to znamená návrat do Malajsie. Poslední příspěvek z Malajsie je starý asi sedm měsíců, tak jste možná mohli ztratit nit. Jestli to tak je, tak to máte blbý. 28. prosince jsme vyrazili autobusem do Taman Negara, národního parku na severu pevninské části Malajsie. Jeli jsme s malajskou cestovkou, protože to bylo nejjednodušší a do parku stejně nesmíte bez průvodce. Národní park Taman Negara (doslova Národní park Národní Park) je jedním z nejstarších deštných pralesů na světě. Nikdy jsem v pralese nebyl, natož v deštným. Aby byl opravdu deštný, to jsme si pojistili tím, že jsme nevědomky přijeli v období dešťů. Sice nám málem ujel v Kuala autobus, ale byl tam jeden Amík Aaron, který pro nás doběhl do krámu, když jsme si kupovali nezbytné sušenky a mlíko na cestu. Pak byl s námi následujících asi pět dní.

obr.: David s Aaronem baští malajskou baštu. 

Přibližně po pětihodinové cestě autobusem jsme dorazili k mohutné řece, kde jsme přesedli do loďky a vydali se na první klukovské dobrodružství. Asi tři hodiny jsme se seděli v loďce a čuměli na břeh, kde jsme párkrát viděli nějaká zvířata a občas barák, protože to byl úplný kraj národního parku. A hlavně prales ponořený do mlhy. Počasí se měnilo každých dvacet minut, stihli jsme i uvítací deštík.

obr.: vplouváme do národního parku. Naše Concordia už čeká. 

Po příjezdu jsme se ubytovali v jednom hostelu celkem obstojné kvality. Nejdřív jsme našli jiný hostel, který vypadal jako severokorejský pracovní lágr a málem jsme se tam ubytovali, ale pak už nevím jak nám došlo, že tohle asi není náš objednaný hilton. Druhý den jsme vyrazili s našim primovním průvodcem v malajském národním dresu do džungle. Cílem měl být nějaký kopeček, z kterého bude vidět největší malajský kopeček. Opravdu jsme tam došli, ale ono jak je to deštný prales, tak byla všude nečekaně mlha a mi ho(vno) neviděli. Ale byl tam takový pařez, tak jsem si tam trochu zaskákal, protože bez skákacích fotek to je jako bych tam nebyl.

obr.: Conopy walkway. Bylo to dost vysoko, ale člověk by musel být úplný magor, aby z toho spadnul.

obr.: trocha nezbytné atletiky. 

Při obědě jsem sledoval, jak se v té řece koupou místní děti, tak jsem si řekl, že to taky musím zkusit. Chvíli jsem říkal, jestli to je dobrý nápad, bůh ví, co tam v té řece je, ale když se nebojí místní, tak proč bych se měl já? Navíc jsem z Ostrova, tam musím reprezentovat, no ne? Moc daleko jsem se nepouštěl. Ono to sice vypadá, že si ta řeka klidně teče, ale když jsem byl v hloubce po kolena, tak už ten proud byl docela silný. Voda byla teplá, sice šíleně kalná, ale možná líp, že jsem neviděl na dno. Asi deset minut jsem si plaval, celou dobu zůstal na místě. Bylo to jako jet na rotopedu. Pořád šlapete, ale stojíte na místě. Byl to fajn, aspoň se teď můžu vytahovat, že jsem plaval v deštném pralese. Nic ze mě po návratu nevylezlo, takže dobrý.

obr.: napravo od té chatky jsem se chvíli rohnil. Kdyby to chtěl někdo přeplavat, tak skončí o kilometr dál. 

Po obědě jsme vyrazili na návštěvu k domorodému kmenu Orang Asli. Měl jsem z toho trochu obavy, jestli to nebude disney land pro turisty, ale nakonec to byl možná největší zážitek z Malajsie. Dojeli jsme k jejich vesnici a byla to pár chýší a spousta odpadků okolo. Nejdřív jsme si to prolezli a trochu nakukovali dovnitř, ale necítil jsem se přitom dobře, tak jsem se dost krotil. Pak před náma rozdělali oheň, udělali nějaké šípy do flusačky a stříleli. My pak stříleli taky. Myslím, že jsem střílel jako první, protože kdy si hergot můžete vystřelit z pravé flusačky? Prdel byla, že jsem to trefil líp než ty kluci, co nám to ukazovali. A nejlíp to trefila Eva. Mezitím náš průvodce v dresu malajské reprezentace vykládal všechno možný o jejich životě a většinou to bylo dost smutný. Orang asli za sebou mají otrokářskou minulost, vysokou úmrtnost, občas alkoholismus a další neduhy. Marně se je třeba snaží dostat do nemocnice, pokud mají zdravotní problémy. Jen někteří umí malajsky, jinak mají svůj jazyk. Většinu roku jsou v džungli, do školy nechodí. Všechno, co potřebují, se naučí od rodičů. Pak přijdou na kraj národního parku, kde prodají nějaké úlovky z džungle a výrobky turistům jako jsem já a nakoupí si rýži nebo tak, ale taky trička a kraťasy. Takže uprostřed džungle loví kluci s flusačkou a v tričku nike. Snad to na ty opice funguje.

obr.: na pořádek si tam moc nepotrpí.(fotky domordců by Eva)

obr.: starý dobrý rozdělávání ohně ve slušivém outfitu do džungle.

obr.: taková moderní rodinka.

obr.: když stříleli kluci, moc jim to nešlo, až jsme si říkali, že takhle umřou hlady. Tak jim to Eva ukázala. 

obr.: sušit prádlo v deštném pralese je opravdu smysluplné. 

Večer jsme vyrazili na noční procházku džunglí s baterkami a to bylo úžasný. Jako byli jsme asi půl kilometrů od supermoderního turistického centra na druhém břehu řeky, ale když jsem viděl, co tam všechno žije, tak už bych se večer nešel vyčůrat do lesa. Každý pět metrů nám průvodce ukázal štíra a dalšího jedovatého pavouka. Potom jsme taky narazili na nějakého hada, jak si leží ve větvích nad námi a taky jsme viděli super opičku. Z postavené vyhlídky jsme v dáli viděli napájející se srnky, teda jen jejich zářící oči. Že to jsou srnky, říkal průvodce. Prý tam postavili nějaké krmítko, aby bylo jistější, že se srnky turistům vystaví. Funguje to. Bylo to úžasný, ale člověk se pak bál kamkoliv šlápnout. Další den jsme už jen opět nasedli na loď a další tři hodiny jeli zpátky proti proudu řeky. Celé necelé tři dny skoro pořád pršelo, takže hladina slušně stoupla. Byl to den před Silvestrem a my ho jeli strávit do Cameron Highlands, na čajové plantáže. Ale o tom zase za sedm měsíců. Zatím se těšte!