Lesk a bída Kuala

Do Malajsie jsem vyrazil jen s malým batůžkem na záda a foťákem. Díky tomu jsem měl všechno pořád u sebe, na druhou stranu mi řada věcí chyběla, třeba ručník. Zabírá moc místa, a kdo ho potřebuje, když může uschnout i bez něho. Zvlášť když nám při přistání v šest ráno ohlásili místní teplotu 37 stupňů. Ještě nesmím zapomenout na Davida a Evu, ale to nejsou zavazadla v pravém smyslu slova, protože jsem je nemusel tahat. Na letišti v Kuala Lumpur nás uvítal milý mladík, který kráčel v příletové hale a stíhal přitom opakovaně zvracet. Pak že chlapi nedokážou dvě věci zároveň. Designéry podlahových krytin to moc nevzrušovalo a zabralo jim několik minut i jen dát před mladíkovo dílo upozornění na vlhkou podlahu.

obr.: džungle velkoměsta nebo město v džungli?

Do města nás hodil autobus za asi padesát korun a vyhodil nás přímo v China townu, kde byl náš hostel. Ten byl na svou cenu ještě docela v klidu. Za pár desítek korun jsme měli pokoj bez okna ven a švábi byli pouze na chodbě a mrtví, takže žádný důvod k panice. Po začekování jsme hned vyrazili ven na průzkum okolí.

obr.: informační systém pouze pro zkušené cestovatele.

Čeho jsem si všiml jako prvního, byl občasný příšerný smrad a všudepřítomné odpadky. Za tři měsíce v Koreji jsem si už na odpadky na ulici stihl zvyknout, ale v Koreji aspoň předstírají, že jsou v pytlích a lidé je dávají na ulici až večer a ráno už tam nejsou. Tady je lidé dávají kamkoliv a kdykoliv a ráno tam rozhodně pořád ještě jsou. Zamířili jsme k místní rozhledně, jedné z nejvyšších budov světa.

Vlezný nebylo nejmenší, přes tři stovky. Ale co, když jste jednou tam, tak nahoru prostě musíte. Výhledy byly rozhodně fajn, akorát Petronas tower byly celkem v zákrytu, tohle chlapci nevychytali.

Protože jsme cestou nestihli pochopit místní mhd, na mapě bylo něco jako metro, ale nikde jsme žádné neviděli a autobusy vypadaly jak vytažené z vrakoviště, jako nejjednodušší se ukázalo koupit si lístek do okružního turistické busu. Ten jsme po zbytek dne využívali jako naše mhd. Trochu mastější, ale ta stovka nebo kolik stál, se rozhodně vyplatila.

obr.: predátor, budoucnost malajské policie.

Další zastávka byl královský palác. Dovnitř nemůžete, takže jako trotl jenom čumíte přes mříže dovnitř a můžete si jen domýšlet, co by tam asi bylo k vidění.

obr.: královská stráž aneb klidná síla.

Když jsme zase nasedli do našeho mhd, tak jsem se Davida s Evou ptal, jestli si myslí, že v Kuala potkáme nějaké Čechy. Asi půl minutu potom do autobusu nastoupil pár, jehož něžnější polovička měla opravdu fajnovou minisukni. Ještě než jsem ji stačil uznale okomentovat, tak na ní přítel promluvil česky. Češi jsou prostě všude, na to si můžete vsadit. Oběd jsme se vydali hledat v indické části města. Krásně barevné, až skoro kýčovitě kolotočářsky.

obr.: no není to disney land?

Přes námitky znojemského páru jsme nakonec pojedli v místní indické pouliční restauraci, kterou by česká hygiena okamžitě zavřela. Aspoň teda podle Davida, jehož otec vede restauraci. Mě ale přesvědčila její nabytost místními hladovci a kručení v břiše. Z pultu jsem si vybral kousek téměř od všeho, takže jsem měl na talíři asi deset různých jídel a tři omáčky.

obr.: indická jídelna. Vybrat si není jen tak, tak jsem zvolil taktiku narvat toho na talíř co nejvíc.

Platilo se stylem, že se obsluha mrkla na váš talíř a vodvoka vypálila nějakou cenu. V našem případě nám přišlo, že asi dvakrát vyšší než pro místní, ale stejně to stálo asi stovku. Včetně koly s ledem, kterou jsem si dal opět přes naléhání Davida, ať nepiju místní vodu či led, nebo že se poseru. To se naštěstí nestalo, můj žaludek vydrží hodně a z Koreje je zvyklý už opravdu na hodně. David ale na tenhle oběd určitě nezapomene, protože jak se zpětně ukázalo, dal místním skoro zlodějům největší dýško ve svém životě, když omylem platil padesáti eurovkou místo místní padesátkou. Ind mu samozřejmě vrátil v místní měně a David na to přišel až večer, když mu bylo divný, jak hodně toho stihl utratit.

obr.: Eva září radostí jak sluníčko na malajské vlajce.

Po obědě jsme jeli k Národnímu monumentu a několika parkům. U motýlí zahrady chtěli další drahý vstupný, tak jsme to po česku zabalili a šli do parku, jehož jméno už nevím, ale byl nádherně upravený a uvnitř byli vidět plameňáci, opičky a další pozitiva. Vstupné nás ale dostalo nejvíc. Další tři stovky se nám dávat něchtělo. O to víc, že jsme měli v plánu pozítří odjet do deštného pralesa, kde to snad uvidíme zadarmo. Čím dál víc se ukazovalo, že Malajsie není tak levná, jak jsme si původně mysleli. Jasně, většina věcí je tam levnějších než u nás, ale že útrata za první den půjde k tisícovce, jsem vážně nečekal. Takže jsme podruhé v krátké době polkli naprázdno a šli se podívat na Národní monument. Podle mapy měl být blízko. Nějak jsme ho nikde neviděli, ale uviděli jsme místní policajty, tak se jich David šel zeptat. Vrátil se s tím, že policajti na stanici kousek od Národního monumentu o něm nikdy neslyšeli a vůbec netuší, kde by mohl být. Není nad to znát svůj revír. Tahle vtipná historka s poučením nás definitivně utvrdila v tom, že Malajci své hlavní město opravdu dobře znají a pečují o něj. Odpoledne jsme se přesunuli k vrcholu dne. A to jak přeneseně tak doslovně, protože jsme šli samozřejmě k symbolu města, Petronas Towers.

obr.: Dvě věže.

obr.: Tři věžě.

V současnosti nejvyšší dvojvěží na světě je doslova kulervoucí. Jinak než tímto silným slovem to nejde popsat. Prostě zíráte a fotíte a zíráte a fotíte a i když je vám jasný, že třicátá fotka je už vážně nadbytečná, nemůžete si pomoc. Byla to první věc za celý den, která na mě udělala opravdu vynikající dojem. Tady se nám taky poprvé stalo něco, co nás pak provázelo celý pobyt. Přiběhla zahalená muslimská děvčata a trvala na tom, že se s náma musí vyfotit. A když říkám s náma, myslím mě a Davida. O Evu až takový zájem nebyl, což si fakt nedovedu vysvětlit. Já být Malajec, tak se raději vyfotím s Evou než se sebou. Přitom mi přišlo, že turistů je v Kuala docela dost a vidět bělocha rozhodně není takový odvaz jako v Soulu, kde se vám to taky nemusí podařit za několik dní.

obr.: ještě nebyla úplná tma, ale přesto... nádhera.

Snažili jsme se zjistit, jestli Petronas nabízí nějakou vyhlídku, ale ukázalo se, že spíš ne. Za to nabízí uvnitř obrovský obchoďák. Já se rozhodl koupit si monumentálně vypadající velký párek zapečený v rohlíku se sýrem. Přede mnou bylo asi deset lidí a než jsem se dostal ke své večeři, tak uběhlo krásných asi padesát minut. Nudu jsem zabíjel okukováním Malajek, což nebyla ani zdaleka taková zábava, jakou je okukování Korejek. David s Evou jsou mi svědky, že za celý den v hlavním městě jsme viděli asi dvě pěkné Malajky.

obr.: 50% krásných Malajek toho dne.

Malajky opravdu nejsou moc hezké, i když jde samozřejmě o otázku vkusu. V Koreji se stačí rozhlédnout kolem sebe na libovolné ulici a uvidíte okamžitě více hezkých žen, než v Kuala Lumpur za celý den urputného hledání. Ale vzhledem k tomu, jak Malajci ingorovali Evu, tak asi mají opravdu jinou představu o kráse žen. Smutné. V okolí Petronas je krásný aspoň park s jezírkem, kde se ale nemůžete ani natáhnout na trávník. My to udělali a hned nás místní zřízenec začal povzbuzovat k co nejrychlejšímu vstání.

obr.: jen malá část parku u Petronas Towers.

obr.: měl jsem sto chutí to udělat taky, ale bohužel jsem se ovládl.

Před spánkem jsem si ještě v čajnatauvnu koupil kokos, že ho konečně musím ochutnat čestvý. A ten mě vyloženě zklamal. Mléko nejenže vůbec nevypadalo jaké mléko, ale ani tak nechutnalo a ta troška kokosu, co jsem mohutným úsilím vydoloval lžící, nestála za nic. Večer jsme ještě s Davidem definitivně naplánovali zbytek pobytu a šli spát.

obr.: nerad to přiznávám, ale jízda v otevřeném mastňáckém autobusu byla zábava.

Honorárním fotografem za klobásy a pět piv

Dneska to bude samá chvála na české velvyslanectví, protože jsem se nechal koupit. Mají kliku, že jsem hodně lacinej. Vlastně ani nepotřebovali peníze, stačila trocha nesnědených klobás a chlebíčků a už jsem zkorumpovaný jak místní ekonomika. Sám jsem si vzal ještě z půlky plnou láhev vína a navrch jsem dostal dárkovou tašku se čtyřmi budějovickými budvary.

obr.: Neber úplatky, nebo se z toho jednou zblázníš. Netuším, jak se tohle dostalo ke mně na kolej.

Jak jsem byl veselej, že dostávám jídlo a pití zadarmo, ani mi nedošlo, že mi vlastně víno nechutná a pivo nepiju. Ale nechte to tam, když vám to doslova rvou do tašky. Takže zásady jdou stranou a já už druhý den popíjím k mandarinkám (moje standardní jídlo mezi obědem a večeří a po ní) Viu Manent Merlot, ročník 2008 z čilských vinic. Jestli je to dobré víno, to fakt netuším. Mně chutnají všechny stejně. Včera večer jsem se ještě dorazil chlebíčkama. Moje první chlebíčky v Koreji. Nebyly špatné, vlastně byly vynikající, ale jako každá druhá věc v Koreji byly okopírované a zmenšené. Tentokrát to byla kopie legální (kuchaři v Castle Praha prošli školením), ale miniaturizovat je zrovna nemuseli. Nejvtipnější bylo jak je Korejci jedli. Jak byly malé, tak místo aby je vzali do ruky, tak je napíchli na vidličku a okusoval ze stran. Ti největší gurmáni si je ještě namáčeli v kečupu.

obr.: korejské chlebíčky jsou jak korejské domy. Když není místo vedle, tak se to naskládá na sebe.

obr.: tady máte důkaz, že jsem nekecal. Toho s kečupem jsem nestihl vyfotit.

Kdo zná korejskou kuchyň, tak už ho to ani nepřekvapí. Korejci musí nalít nějakou omáčku (často pálivou) úplně na všechno, včetně smažených řízků. Dnes jsem povečeřel asi třetinu nafasovaných klobás, takže ještě minimálně zítra bude večeře na účet velvyslanectví. Věřím, že tento úvod potěšil pana velvyslance, kterému jsem slíbil, že tentokrát to nebude jenom o jídle. Takže to je o jídle jen z poloviny. Chybama se člověk učí a každý jsme někdy hladový. Někdo jenom častěji než ostatní. A teď konečně k tomu, za co jsem placenej. České infocentrum včera předávalo ocenění pro bývalého ředitele mezinárodního filmového festivalu v Pusanu, pana Jay Jeona.

obr.: český velvyslanec Jaroslav Olša Jr. a bývalý ředitel pusanského festivalu Jay Jeon.

Ten se velmi zasloužil o propagaci českého filmu v Koreji, když mimojiné na posledním ročníku byla speciální sekce věnovaná českému filmu. Pan Jay Jeon dostal slavnostní plaketu a ilustraci od světoznámého českého ilustrátora Petra Síse. Akce se zúčastnila řada vzácných hostů, kteří ve filmovém světě něco znamenájí, ale pohybují se v zákulisí, takže žádné drby o filmových hvězdách nečekejte.

obr.: prostory českého infocentra v třetím patře luxusní restaurace Castle Praha na Hongde.

Já byl na akci jako oficiální honorární (čti bezplatný) fotograf. A měl jsem nejlepší foťák, což je co říct. Takže moje obrázky se v následujících dnech objeví v Korea Times a nejspíš i na stránkách velvyslanectví. Výběr jsem nechal na panu velvyslanci. Za tuto fušku jsem dostal již několikrát zmíněné klobásy a další fajn věci. Když odešla většina hostů, tak jsem se během rozhovoru s přítomnými zaměstnanci velvyslanectví a panem velvyslancem dozvěděl řadu veselých informocí o ambasádě a o Korejcích. Některé názory tu nebudu zmiňovat, protože moje naturální mzda vyžaduje jistou úroveň autocenzury. Takže vy máte smůlu a já mám plnou ledničku jak nikdy. Přesně za týden bude další akce pořádaná českým infocentrem, výstava fotografií Czech press photo.

obr.: české občerstvení. Korejská obsluha nosila klobásy vystydlé a polovinu jich přinesla, když už tam skoro nikdo nebyl. Díky kluci, díky vám je teď mám já.

Co ale vypadá na dost velké dobrodružství, je akce plánovaná na příští čtvrtek a pátek. To pojede východoasijských zpravodaj českého rozhlasu Robert Mikoláš na ostrov Jonpchjong, který ostřelovali Severokorejci a já tak nějak pojedu s ním. Taková nabídka se prostě neodmítá. Situace se má tak, že na ostrov oficiálně může kdokoliv, ale když tam přijedete, tak odjet můžete až následující den, přičemž na ostrově prý není kde přespat. To ale neznají Čechy, my si poradíme za každé situace. Možnost číslo jedna je najít nějaký placený nocleh, druhá varianta je zkusit se nacpat k někomu domů a poslední možnost je spaní ve spacáku. Tomu bych se rád vyhnul ze dvou důvodů. Tak zaprvé jsou teď v Koreji slušné mrazy okolo mínus dvaceti a zadruhé já nemám spacák. Ale ono to nějak dopadne. Takže se má na co těšit a vy snad taky.

Jak neplánovat cestu

Během prázdnin mezi dvěma jazykovými kurzy jsem si odskočil na osm dní do Malajsie. A neodskočil jsem si sám, dalšími skokany byli David a Eva, kteří se mnou strávili moje první prázdniny ve státech. Když jsme pak měli vzpomínkový sraz, někdo navrhl, že další uděláme v Koreji. David s Evou to vzali vážně a výsledkem bylo, že dva dny před Vánoci přiletěli do Soulu. Do odletu do Malajsie zbývaly asi tři dny, které jsme strávili chozením po mých oblíbených restauracích. Na tuhle část svého průvodcování jsem se těšil snad nejvíc, protože jsem konečně mohl opustit asketický život na rýži z menzy a užívat si hezky po restauracích. Na Štědrý večer jsme si zašli do rybí restaurace a dali si makrelu na několik způsobů a mořské plody. Blíže jsme se českému kaprovi přiblížit nemohli.

obr.: štědrovečerní tabule za 80 kaček na osobu.

A taky nějaké to české vánoční cukroví, které jsem dostal darem. Do Malajsie jsme odlétali šestadvacátýho večer. Původně jsme měli letět na Filipíny, protože tam mám jednu kamarádku, kterou jsem chtěl navštívit. Ale nějak selhalo placení letenek na webu filipínské nízkonákladovky, takže jsme museli rychle vymyslet náhradní řešení. Nakonec padla volba na Malajsii, kam byli celkem levné letenky. Co budeme v Malajsii dělat? Tak přesně touhle otázkou jsem si vůbec nelámal hlavu, protože organizaci Malajsie jsem nechal Davidovi a Evě. Moje starost byl následný týdenní pobyt v Soulu, na který nás ještě doplnil brácha. Takže jsem o Malajsii před odletem nevěděl téměř nic a neměl jsem vůbec tušení, co a kde tam budeme dělat. Oproti letnímu cestování ve státech docela změna, protože to jsem naplánoval asi čtyři měsíce dopředu a odchýlili jsme se od plánu jen v jednom bodu.

obr.: zajímavý, že kluci se nechtěli vyfotit s Evou, ale s náma. A to byl teprve začátek toho, jak se s náma všichni fotí. Hlavně v Malajsii jsme byli něco jako Beatles.

Ještě před problémy s platbou za letenky stihli David s Evou dokonale naplánovat pobyt na Filipínách. Ten ale padl a pak jim začalo zkouškové, takže na přípravy Malajsie vlastně vůbec nedošlo. Díky tomuto dokonalému plánování se nám přihodila taková nemilá drobnost, že jsme do Malajsie přiletěli v období deštů. Kdo mohl tušit, že když na Filipínách ve stejnou dobu neprší, tak v Malajsii bude? Ale nechcalo pořád, takže se to dalo. Aspoň můžeme teď tvrdit, že jsme byli v deštném pralese v období deštů. Abychom si aspoň trochu načtrli plán cesty, sešli jsme se den před odletem asi na hodinku u Davida na hostelu a rozhodli se, kam je reálné a kam není se podívat.

obr.: oběd v jedné restauraci třetí kategorie, ale s prvotřídním jídlem. Já mám pulgoki, Eva knedlíčky a David chobotnici.

Z toho vzniklo vlastně jen pár možných variant a vyloučili jsme Borneo, protože na nějaké další přelety jsme neměli moc času a nechtěli jsme utrácet. V podstatě jediná jistota byla, že první dvě noci spíme v Kuala Lumpur. Definitivní podobu dostalo naše cestování až v Malajsii, kdy jsme se dohodli na tomto plánu: první den hlavní město Kuala Lumpur, druhý den jeskyně Batu a nedaleké městu Putrajaya, další tři dny deštný prales Taman Negara, dva dny čajové plantáže v horách Cameron Highlands a poslední dva dny flákačka u moře na ostrově Penang. A přesně v tomto pořadí se objeví během pár následujících dní moje veselé zápisky a barevné fotografie. Těšte se.