Zápisky koreofila: První dny v Koreji

Tak se poprvé ozývám z Koreje. Jsem tu dva dny a už jsem toho hodně stihl a mám spoustu dojmů, které ze sebe vyklopím. Ale popořadě. V pondělí odpoledne jsem z Ruzyně odletěl s Emirates Airlines přes Dubaj do Soulu. Zpáteční letenka stála krásných 18 a půl tisíc, protože jde o zaváděcí cenu na nové lince. V Dubaji jsme měli tři hodiny na přestup a podle ruchu na letišti nebylo vůbec poznat, že jsme tam přiletěli o půlnoci. Letiště je nejspíš úplně nové a je to vlastně jeden obrovský obchoďák, kde je většina krámů otevřena nonstop.

obr.: třetí terminál dubajského letiště.

Z Dubaje jsme letěli Airbusem A380-800, což je v součastnosti největší osobní letadlo na světě a je opravdu luxusní. Takový zábavní systém pro cestující jsem ještě neviděl, máte například možnost sledovat let ze tří různě umístěných kamer na letadle. Zábava v něm sice byla, ale já potřeboval hlavně spát, což se mi moc nedařilo. Celý let asi čtyři metry ode mě nesnesitelně řvalo malé dítě, takže jsem ho tlumil hlasitým poslechem poslední desky Arcade Fire, kterou jsem si za občasného usínání poslechl asi čtyřikrát za sebou. Po přistání v Inčchonu jsem vyplnil pár lejster, že s sebou nevezu zbraně, choroby či majetek. Z Inčchonu jsme s Honzou jeli autobusem na Soul Station, kde jsme přesedli na metro jedoucí k naší univerzitě Hankuk University of Foreign Studies (HUFS).

obr.: naše první jídlo v menze. Mořské plody nejím, ale ostatní bylo dobrý.

Všechno šlo celkem hladce, akorát tahání skoro třiceti kilo zavazadel nebyla moc sranda. A navíc mě celkem nepříjemně překvapila místní teplota, přes den je okolo dvaceti stupňů a večer je docela zima, čekal jsem rozhodně teplejší počasí. Prý se ochladilo den před naším příjezdem. Na univerzitě jsme si našli zahraniční oddělení, kde se nás ujali a ubytovali nás na koleji. Jsem v pátém patře na dvoulůžkovém pokoji s Ku Tong-hjonem, korejským studentem práva, který minulý rok strávil v San Diegu. Ještě v ten večer jsem s ním a Honzou šel na nákupy a taky jsme si dali první korejské jídlo, pibimpap za tři a půl tisíce wonů (cca 60 Kč) v jedné maličké restauraci. Na další den jsem toho moc nenaspal, protože jsem se pořád budil. Neměl jsem pořádnou přikrývku, jen takovou tenoučkou, co mi půjčil Tong-hjon. Polštář jsem neměl žádný, od koleje jsme dostali pouze jedno prostěradlo. Pokoj ale máme hezký, s vlastním záchodem a sprchou, ledničkou a klimatizací. Nábytek je nový a vůbec to tu vypadá úplně jinak než na Hvězdě v Petřinách v Praze.

obr.: pokoj čílo 507. Můj je ten o něco menší bordel napravo.

Ubytování máme díky dohodě Karlovy univerzity s HUFSem zadarmo. Sice nám říkali, že máme jít druhý den zaplatit, ale přes noc si asi vzpoměli na onu dohodu. Ve čtvrtek ráno jsme psali rozřazovací test. Ještě před ním proběhlo menší představení školy a jazykového kurzu, který nás čeká. Test byl nejprve písemný a poté se šlo na ústní část. První stránky testu byly velmi jednoduchý, ale ty poslední už byly zase naprosto nad naší úroveň. Ústní bylo celkem dobrý, takové krátké povídání co mám v Koreji v plánu atd. V písemné části jsem nasekal dost chyb, ale to se dalo čekat, když jsem byl nevyspalý, unavený a korejštinu jsem tři měsíce neviděl. Nějak to dopadne, do jaký úrovně mě zařadí se dozvím asi v pátek, pak si podle toho máme koupit učebnici a v pondělí začíná vyučování. Odpoledne jsme se sešli s Miriam Lowensteinovou, vedoucí oboru koreanistika na pražské UK, která je momentálně taky na HUFSu. Vyrazili jsme do kina na japonský Love letter do kulturního centra Korean Foundation, kde se promítá zadarmo. Ještě před ním jsme se stavili na večeři. Dali jsme si 오리 샤브샤브, původem mongolské jídlo, které se do Koreje dostalo přes Japonsko.

obr.: na večeři s paní docentkou.

V restauraci jsme byli sami, takže nám neustále u stolu stály dvě starší ženský, čuměly na nás a poučovali, přestože jsme to nepotřebovali. Jídlo bylo dobrý, na mě by ta kachna mohla být libovější a nemuseli by ke všemu rvát obrovské houby, které nejím, ale nakonec nám dali kopeček zmrzliny, takže dobrý. Z kina jsme po dvaceti minutách odešli, protože film stál za prd. Já ho navíc už viděl, takže jsem si dvacet minut pospal.

obr.: velký prostor byl na výstavě věnován Viktorovi Čcho-iovi, pionýrovi ruského rocku, který měl korejského otce.

Pak jsme si prohlédli vystavu o korejskoruských vztazích a ještě jsme se zastavili pod sochou Sedžonga u radnice, kde je muzeum věnované tomuto nejslavnějšímu korejskému panovníkovi.

obr.: socha velkého krále Sedžonga, pod kterou má muzeum.

Ve čtvrtek jsem se konečně vyspal, nemusel jsem ráno vstávat a měl jsem už koupenou přikrývku. Tohle všechno způsobilo můj čtrnáctihodinový spánek. Tak dobře, jako když jsem vstal ve tři hodiny, jsem se už dlouho necítil. V šest hodin jsem si dal první jídlo, večeři. Před tím jsme hodinu čekali na Lucku Pejsarovou, která tu provázala české turisty pro jednu nejmenovanou českou cestovku a ještě si to tu prodloužila. Mimochodem přesně ten zájezd jsem absolvoval před třemi lety. Byli jsme domluvení, že se sejdeme před branou do kampusu HUFSu, ale nepřišla. Jediné možné vysvětlení, které mě napadá, je, že přišla ke druhému kampusu HUFSu v Jonginu. Stejně se mi to ale nezdá, protože psala, že je kousek od nás a Jonging je čtyřicet kilometrů od Soulu, tak nevím, co by tam dělala.

obr.: festival to nebyl moc velký, ale kdo přišel, nelitoval.

Večer byl v kampusu festival, na kterém se vystřídala řada kapel, tanečníků a breakdancerů, a hráli se různé hry, například o nejrychleji vypité pivo. Druhé místo získal jediný cizinec v soutěži, ale měl k tomu dobré předpoklady, protože to je Němec. Zítra máme v plánu vyrazit na celodenní výlet do národního parku Čchiaksan, který je stopadesát kilometrů od Soulu. Doporučila nám ho paní docentka, že je prý krásnější než Soraksa, tak jsem zvědavý nejen na park, ale i na nás, jak se nám to celé povede.

obr.: soutěž v rychlostí pití piva. Vtipný bylo, když na konci chtěli ukázat, že je láhev prázdná, tak si ji oklopili na hlavu. Jenže ona skoro nikdy prázdná nebyla, takže se všichni zlili pivem.