Výlet do Kutné Hory s Dokdo Racer

Minulý týden do Prahy dorazila skupina převážně mladých Korejců, která si říká Dokdo Racer. Co jsou zač? Co jsem tak pochopil z jejich webu a vyslechl od nich, tak cestují po celém světě a jejich hlavním cílem je propagace názoru, že ostrov Dokdo patří Koreji. Kromě toho ještě propagují korejskou kulturu různými pouličními vystoupeními, například taekwondem. Ve čtvrtek ráno vtrhli v doprovodu Jany Hajzlerové z korejského velvyslanectví k nám na fakultu přímo do vyučování. Samotný vpád jsem neviděl, protože jsem zrovna žádal na americké ambasádě o vízum.

obr.: Dokdo je naše!



Když jsem ale přišel k naší učebně, byla obsypaná Korejci s kamerami a foťáky. Všichni studenti a lektor taky měli na sobě tričko s nápisem Dokdo je jeden z nejkrásnějších korejských ostrovů, vyvedeným asi ve dvaceti jazycích. A Linda jako nejlepší mluvčí ve třídě něco vykládala do kamery a pak ji nutili skandovat nějaké nacionalistické výkřiky, asi o Dokdo. Jinak Dokdo je jenom kus skály vyčuhující z moře mezi Koreou a Japonskem, o který se tak nějak z principu obě země hádají. Po mě už naštěstí nic nechtěli a tričko jsem dostal, takže mám co v létě v táboře nosit.

obr.: náš lektor 이은규.



Na sobotu jsme měli naplánovaný výlet do Kutné Hory, který zorganizoval náš korejský lektor. Pozval samozřejmě kromě našeho ročníku i třeťáky, ale z těch nikdo nedorazil. Něco to o nich vypovídá. Místo nich ale přijelo asi sedm jezdců z Dokdo. Většina z nich holky a z nich většina pěkné, takže nepříjemným překvapením bych to rozhodně nenazval. Lektor nás hned na nádraží rozpároval do dvojic tak, abychom se nemohli bavit česky. Já vyfasoval moc hezkou Korejku, jejímž jménem si už nejsem jistý, myslím že Čche.

obr.: "moje" Korejka.



Za úkol jsme měli vykládat si nějaká přísloví, tak jsem se ji snažil vysvětlit české „Lež má krátké nohy, s pravdou nejdál dojdeš“. Myslím, že to pochopila. To její o kryse a myši jsem úplně nepobral, protože mluvila strašně rychle a užívala mnoho slov, které jsem nikdy neslyšel:). Potom jsem raději přešel k obvyklé konverzaci, co dělá, proč, co má ráda atd. Tady už jsme si pokecali líp. Prvním místem, které jsme navštívili, byla Kostnice. Nejen na Korejce zanechala velký dojem. Ono přeci jen vidět kosti z více než čtyřiceti tisíc lidí a část z nich vyrovnaných do obrazů či jako lustr, to se jen tak někde nevidí. Potom jsme ještě zašli do Chrámu Nanebevzetí Pany Marie a mířili ke kostelu Svaté Barbory.

obr.: já a elita národa ze Soulské národní.



Protože se Korejci dost loudali, tak se situace vyvinula tak, že to bylo buď oběd, nebo Svatá Barbora. Asi jsme je dost naštvali tím, že jsme dali přednost kostelu. Ale to je největší památka ve městě, tak nějak jsme předpokládali, že by ji rádi viděli. A my ji taky chtěli vidět. Cestu zpátky na nádraží jsme chtěli jet autobusem, ale ten nejbližší jel za hodinu a půl, takže jsme vyrazili pěšky. Už tak dost strhané Korejce to muselo nadchnout.

obr.: Lee Hana cestou z Kutné Hory do Prahy.



Vlastně jsme pochodovali skoro celé čtyři hodiny, od jedenácti do tří. Bez jakéhokoliv jídla, když nepočítám těch pár sušenek, které se hned snědli. Až na absenci oběda to byl ale jinak velmi povedený výlet, holky byly moc fajn. Jinak ti jezdci z Dokdo jsou všichni studenti Soulské národní univerzity, tedy nejlepší univerzity v Koreji a tudíž budoucí elita národa.

obr.: unaveni před odjezdem do Prahy.



V sobotu se účastnili pražského maratonu a zítra vyrážejí do Berlína. Do Prahy přiletěli rovnou z Austrálie, na cestách jsou už několik měsíců a ještě pár měsíců budou. Takovou práci bych taky bral. Ptal jsem se, jestli pojedou i do Ruska, ale tam se prý bojí, protože tam zemřeli nějací korejští studenti. Tak to je asi všechno, co jsem měl na srdci.