Ve čtvrtek jsem byl v pardubickém Divadle 29 na koncertu skupiny Hm… Pokud vám Hm nic neříká, tak je to takový originální folkový projekt, který zhudebňuje mimojiné třeba básně Seiferta, Wolkera, Ortena, Rimbauda, Apollinaira. Ještě teď si vzpomínám, jak jsem před asi sedmi lety pouštěl jejich desku To by mohlo být zajímavé na střední škole v hodině literatury. Každý si ji chtěl potom půjčit, ale jako první ji v zájmu lepších studijních výsledků dostala paní učitelka. No nic, ve čtvrtek hráli v Pardubicích, tak jsem zašel. Bohužel díky tomu, že koncert šel v přímém přenesu v radiu, tak začal přesně na čas. A to jsem tam já samozřejmě nebyl, takže jsem přišel skoro o půl hodiny koncertu. První čeho jsem si všimnul bylo, že kapela je dvakrát početnější od doby, co si ji pamatuji. Kromě Marka Doubravy (ex Tata Bojs, kytara, klávesy) a Viktora Ekrta (housle) přibili ještě Tomáš Rejholec (bicí) a Filip Nebřenský (flétna).
video: Hm... - Píseň o lásce.
Písně hojně prokládali komentáři a rozmluvami o jednotlivých písních, kterými často rozesmáli posluchače. Mě teda moc ne, protože mě srali čtyři ožralové, kteří si vedle mě pořád ťukali lahvemi od piva a vůbec se chovali jako strašný hovada. Jednu chvíli jsem jim už všem chtěl říct, ať drží hubu, ale šli si pro další piva, takže mi utekli. Většina zahraných písní jsem neznal, byli z posledního alba Oběd. Základní hrací doba koncertu skončila asi o půl desátý a následovali přídavky. A že jich bylo. Myslím že čtyři nebo pět. Dokonce došlo na přídavky na přání, kdy se muzikanti zeptali posluchačů, co by chtěli zahrát. Celý koncert skončil úžasnou folkovou coververzí Známky punku od Vysacího zámku. Koncert jsem si bohužel neužil tolik, jak bych mohl. Z části pozdním příjezdem, ale hlavně díky čtyřem ožralým kokotům, které tímto posílám do prdele.
video: Hm... - Vínečko.
sobota 29. března 2008
pátek 21. března 2008
Hra jejich života
Právě jsem viděl dokument The game of their life, tady je můj komentář z csfd.
Úžasný dokument o něuvěřitelném úspěchu severokorejských fotbalistů na Mistrovství světa v Anglii. Vynásobte naše Nagano deseti a možná se přiblížíte k šoku, jaký tehdy způsob
ili Korejci celému světu. Dokument sleduje vyprávění šedesátiletých staříků o jejich slavných zápasech, zápasy ukazuje v barevných dobových záběrech a je doplněn komentáři fotbalových historiků, fanoušků i jejich soupeřů. Má úžasný spád, nastiňuje i nečekané problémy s účastí neuznávaného státu na mistrovství světa a politickým pozadím jejich účasti, ale hlavně je oslavou fotbalu. Nesmírně zajímavý dokument nejen pro ty, které zajímá Severní Korea, ale i pro všechny sportovní fanoušky. Stejně, jako si korejské hráče zamilovala celá Anglie, tak jim v tomto dokumentu budete držet palce i vy.
A teď něco k samotnému turnaji. V roce 1966 bylo pro celou Asii, Afriku a Oceánii vyčleněno na turnaji jedno účastnické místo. Afrika se na protest vůbec nezúčastnila kvalifikace. Několik dalších zemí rovněř odřeklo účast v kvalifi
kace, takže došlo k situaci, kdy se v přímém souboji o jediné postupové místo utkali v dvojzápasu Austrálie a Severní Korea. Za Austrálii hráli převážně Angličané a o svém postupu vůbec nepochybovali. Dvojzápas se hrál na neutrální půdě v Kambodži a půlka stadionu měla nařízeno fandit Australanům a půlka Korejcům. Disciplinovaní, drobní, ale velmi rychlí a týmově hrající Korejci přejeli Australany po výsledcích 6:1 a 3:1. Před odjezdem na turnaj do Anglie si je k sobě pozval samotný Kim Ir-sen a dal jim za úkol vyhrát jedno dvě utkání. Ve skupině měli silnou Itálii, na minulém mistrovství světa třetí Chile a Rusy. V prvním utkání hráli velmi dobře, ale s Ruskem podle očekávání prohráli 3:0. Rusové ovšem hráli velmi tvrdě, čímž proti sobě poštvali anglické fanoušky a ti najedou všichni fandili Korejcům, o kterých nevěděli prakticky nic. V dalším utkání nastoupili proti Chile a pokud by prohráli, na turnaji by skončili. Téměř celý zápas prohrávali jedna nula, ale v závěru se jim podařilo vyrovnat a celý stadion nad jejich prvním gólem na turnaji vybuchl nadšením. V závěrečném utkání je čekala Itálie, které stačila k postupu remíza. Po půl hodině hry se zranil italský kapitán a musel odstoupit. Tehdy ještě nebylo povolené střídání, takže Itálie hrála o desiti.
obr.: Korejci se radují po senzačním vítězství nad Itálií.
Když Korejci vstřelili branku, hráči Itálie začali panikařit a každý se snažil vzít odpovědnost na sebe, čímž přestali hrát jako mužstvo. Vyrovnat se jim nepodařilo a zrodilo se nejspíš největší překvapení v historii světových šampionátů. Itálie jela domů a místo ní postupovala Severní Korea. Bylo to zároveň poprvé, kdy se asijské mužstvo dostalo mezi posledních osm týmů. Ve čtvrfinále je čekalo Portugalsko, které vyhrálo všechny zápasy ve skupině, kde porazilo Brazílii a tehdy nesmírně silné Maďary. Začátek zápasu byl naprosto šokující.
obr.: momentka ze zápasu Koreje s Portugalskem.
Korejci vstřelili branku už v první minutě a nezůstali jen u ní. Za dvacet minut vedli tři nula a Portugalci byli zralí na ručník. Korejci ovšem měli velmi málo zkušeností, místo aby betonovali a hlídali své vedení, hráli neustále podle hesla „nejlepší obranou je útok“ a Portugalci (čti Eusebio) je ve zbytku utkání přejeli. Nakonec prohráli 5:3, čtyři góly dal jeden z nejlepších hráčů všech dob, Eusebio. I přesto se Korejci vrátili domů jako národní hrdinové.
obr.: v roce 2002 se osm hráčů s trenérem vrátilo na místo činu na stadion v Middlesborough, kde odehráli všechny zápasy základní skupiny Mistrovství světa.
Nedávno jsem přečetl knížku Pchjongjangská akvária od Kang Čchol-hwana, o jeho desetiletém pobytu v severokorejském pracovním táboře a následném útěku do Jižní Koreje. V knížce je zmínka, že v jednom táboře skončil jeden člen tohoto týmu, když prý byli hráči obviněni, že při oslavách postupu přes Itálii pili alkohol a užívali si s děvčaty. Na konci dokumentu je toto vyvráceno. Na čí straně je pravda, těžko říct.
video: pár momentů ze zápasu s Itálii, včetně vítězného gólu.
Úžasný dokument o něuvěřitelném úspěchu severokorejských fotbalistů na Mistrovství světa v Anglii. Vynásobte naše Nagano deseti a možná se přiblížíte k šoku, jaký tehdy způsob
ili Korejci celému světu. Dokument sleduje vyprávění šedesátiletých staříků o jejich slavných zápasech, zápasy ukazuje v barevných dobových záběrech a je doplněn komentáři fotbalových historiků, fanoušků i jejich soupeřů. Má úžasný spád, nastiňuje i nečekané problémy s účastí neuznávaného státu na mistrovství světa a politickým pozadím jejich účasti, ale hlavně je oslavou fotbalu. Nesmírně zajímavý dokument nejen pro ty, které zajímá Severní Korea, ale i pro všechny sportovní fanoušky. Stejně, jako si korejské hráče zamilovala celá Anglie, tak jim v tomto dokumentu budete držet palce i vy.A teď něco k samotnému turnaji. V roce 1966 bylo pro celou Asii, Afriku a Oceánii vyčleněno na turnaji jedno účastnické místo. Afrika se na protest vůbec nezúčastnila kvalifikace. Několik dalších zemí rovněř odřeklo účast v kvalifi
kace, takže došlo k situaci, kdy se v přímém souboji o jediné postupové místo utkali v dvojzápasu Austrálie a Severní Korea. Za Austrálii hráli převážně Angličané a o svém postupu vůbec nepochybovali. Dvojzápas se hrál na neutrální půdě v Kambodži a půlka stadionu měla nařízeno fandit Australanům a půlka Korejcům. Disciplinovaní, drobní, ale velmi rychlí a týmově hrající Korejci přejeli Australany po výsledcích 6:1 a 3:1. Před odjezdem na turnaj do Anglie si je k sobě pozval samotný Kim Ir-sen a dal jim za úkol vyhrát jedno dvě utkání. Ve skupině měli silnou Itálii, na minulém mistrovství světa třetí Chile a Rusy. V prvním utkání hráli velmi dobře, ale s Ruskem podle očekávání prohráli 3:0. Rusové ovšem hráli velmi tvrdě, čímž proti sobě poštvali anglické fanoušky a ti najedou všichni fandili Korejcům, o kterých nevěděli prakticky nic. V dalším utkání nastoupili proti Chile a pokud by prohráli, na turnaji by skončili. Téměř celý zápas prohrávali jedna nula, ale v závěru se jim podařilo vyrovnat a celý stadion nad jejich prvním gólem na turnaji vybuchl nadšením. V závěrečném utkání je čekala Itálie, které stačila k postupu remíza. Po půl hodině hry se zranil italský kapitán a musel odstoupit. Tehdy ještě nebylo povolené střídání, takže Itálie hrála o desiti.obr.: Korejci se radují po senzačním vítězství nad Itálií.
Když Korejci vstřelili branku, hráči Itálie začali panikařit a každý se snažil vzít odpovědnost na sebe, čímž přestali hrát jako mužstvo. Vyrovnat se jim nepodařilo a zrodilo se nejspíš největší překvapení v historii světových šampionátů. Itálie jela domů a místo ní postupovala Severní Korea. Bylo to zároveň poprvé, kdy se asijské mužstvo dostalo mezi posledních osm týmů. Ve čtvrfinále je čekalo Portugalsko, které vyhrálo všechny zápasy ve skupině, kde porazilo Brazílii a tehdy nesmírně silné Maďary. Začátek zápasu byl naprosto šokující.
obr.: momentka ze zápasu Koreje s Portugalskem.
Korejci vstřelili branku už v první minutě a nezůstali jen u ní. Za dvacet minut vedli tři nula a Portugalci byli zralí na ručník. Korejci ovšem měli velmi málo zkušeností, místo aby betonovali a hlídali své vedení, hráli neustále podle hesla „nejlepší obranou je útok“ a Portugalci (čti Eusebio) je ve zbytku utkání přejeli. Nakonec prohráli 5:3, čtyři góly dal jeden z nejlepších hráčů všech dob, Eusebio. I přesto se Korejci vrátili domů jako národní hrdinové.
obr.: v roce 2002 se osm hráčů s trenérem vrátilo na místo činu na stadion v Middlesborough, kde odehráli všechny zápasy základní skupiny Mistrovství světa.
Nedávno jsem přečetl knížku Pchjongjangská akvária od Kang Čchol-hwana, o jeho desetiletém pobytu v severokorejském pracovním táboře a následném útěku do Jižní Koreje. V knížce je zmínka, že v jednom táboře skončil jeden člen tohoto týmu, když prý byli hráči obviněni, že při oslavách postupu přes Itálii pili alkohol a užívali si s děvčaty. Na konci dokumentu je toto vyvráceno. Na čí straně je pravda, těžko říct.
video: pár momentů ze zápasu s Itálii, včetně vítězného gólu.
neděle 16. března 2008
Kim Hjon-hi - Slzy mé duše
Před pár dny jsem dočetl nesmírně zajímavou knihu – Slzy mé duše od Kim Hjon-hi. Pokud vám to jméno nic neříká, tak vězte, že Kim Hjon-hi je bývalá severokorejská agentka, která v pětadvaceti letech společně s dalším agentem vyhodila do vzduchu jihokorejské letadlo se stopatnácti pasažéry na palubě. To se stalo v roce 1987 a o pět let později vydaná kniha vypráví její příběh a zároveň jde i o její zpověď a omluvu rodinám obětí.
obr.: Kim Hjon-hi - řekli byste to do ní?
Přestože jsem byl od jedné vážené profesorky korejské literatury varován, že kniha je: následuje doslovná citace „děsná sračka“, tak mi aspoň po literární stránce mi přišla dobrá. Velmi napínavá a strašně zajímavá a přečetl jsem ji za dva dny (pravděpodobně můj rekord). Ono ne zrovna kladné hodnocení možná naráží na skutečnost, že jde téměř o propagandu Jižní Koreje a údajnými „spoluautory“ mají být američtí a jihokorejští agenti zpravodajských služeb, kteří ji po atentátu několik let vyslýchali. Sama Hjon-hi prý anglicky neumí a knihu do angličtiny přeložili agenti Jižní Koreje, pokud ji rovnou nenapsali sami. Česká vydání z roku 1997 je překlad této americké verze. Když se američtí novináři pokoušeli pozvat Kim Hjon-hi do Ameriky, aby s ní udělali rozhovory o „její“ knize, byli opakovaně odmítnuti americkým ministerstvem zahraničí. Není rovněž bez zajímavosti, že kniha kopíruje základní teze KUBARKu, kdysi tajné příručky CIA pro vyslýchání osob odolávajících standardním metodám, tedy například agentů komunistických tajných služeb.
obr.: 350 gramů této výbušniny (C-4) zničilo letadlo KAL 858.
Zpátky ale ke Kim Hjon-hi. Hjon-hi se narodila 27. ledna 1962 v rodině diplomata, takže část svého dětství strávila na Kubě. V osmnácti letech si ji díky jejím skvělým výsledkům ve škole a její kráse vybrala strana jako svou budoucí agentku a odtrhla ji od rodiny, kterou poté už vídala zhruba jednou ročně a sebrala ji i pravé jméno Ok Hwa. Tři roky strávila ve výcvikovém táboře (součást vojenské fakulty v Kumsongu) v zakázaném údolí kilometry daleko od jakékoliv civilizace. Denní program vypadal následovně:
06.00 – 07.00 Budíček, úklid, praní šatů
07.00 – 07.30 Snídaně
07.30 – 08.30 Ranní čtení filozofie a ctností Kim Ir-sena
08.30 – 13.00 Dopolední vyučování
13.00 – 16.00 Oběd a polední klid
16.00 – 17.30 Odpolední vyučování
17.30 – 19.00 Cvičení
19.00 – 20.00 Večeře
20.00 – 21.00 Bojové sporty
21.00 – 22.00 Noční pochod
22.00 – 23.00 Studium
23.00 Spaní
Celé dny žila venku, spala v dírách v zemi. Na počest Kimových narozenin pochodovali 180 kilometrů ve třech dnech – tzv. Pochod věrnosti. Po třech letech ji čekala závěrečná zkouška. Kdo zkoušku neudělal ani na druhý pokus, byl vyloučen ze strany a pro zbytek života upadl v nemilost. Zkouška trvala týden v každé její části bylo nutné získat nejméně 90 bodů ze sta. První části byl běh na patnáct kilometrů kolem tábora. Pokračování bylo v tělocvičně, kde se vzpíralo a dělaly se zdvihy. Hjon-hi zvedla 75 kg a udělala 17 zdvihů, což dělalo 96 a 94 bodů. Poté se běhalo na rychlost. Po obědě následovala zkouška z bojových sportů. Během ni instruktoři nedělali rozdíly mezi ženami a muži a všechny je pořádně zmlátili. Druhý den se zkoušela střelba ze zbraní a jízda autem. Písemné zkoušky se skládaly z filozofie Kim Ir-sena, matematiky, cizí jazyky atd. Praktická zkouška byla o získání dokumentů z velvyslanectví, nacházejícího se několik kilometrů od tábora. Po složení zkoušek dostala několik menších úkolů a hodně cestovala po světě, kde se vydávala za japonskou turistku. Několik měsíců strávila v Číně, aby se naučila jazyk. V případě nutnost se od agentek očekávalo, že budou prodávat své tělo, přestože jejich neposkvrněnost byla pravidelně kontrolována doktory a jakékoliv projevy lásky byly nepřípustné. Svůj životní úkol dostala po pár letech ve službě a údajně ho vymyslel a schválil sám Kim Ir-sen. Spočíval ve zničení letadla 858 jihokorejských aerolinek z Bagdádu do Soulu a tím zvýšení politického napětí v Jižní Koreji, zrušení olympijských her v Soulu a vytvořením podmínek pro násilné sjednocení obou Korejí pod praporem komunistického severu.
obr.: trosky letadla, ve kterém cestovali převážně těžce pracující dělníci.
Tento úkol splnila se zkušeným agentem Kim Song-ilem, legendou revolučního boje. Ten celou akci považoval na pitomost, navíc špatně naplánovanou. Plán akce byl takovýto: z Pchjongjangu odletět do Moskvy, poté do Budapešti a Vídně, kde se budou vydávat za otce s dcerou japonské národnosti na dovolené. Poté do Bělehradu, aby získali dost razítek do pasu a jejich krytí vypadalo důvěryhodně. Z Bělehradu přesun do Bagdádu, odkud bude startovat i cílové letadlo. Na letišti jim spolupracovníci předají bombu. Před startem umístit bombu do kabiny v přihrádce pro zavazadla, nastavit časový spínač na devět hodin po startu. Vystoupit na mezipřistání v Abú Zabí a bombu nechat v letadle. Pokračovat přes Ammán do Říma, poté do Vídně, tam zůstat několik dní na severokorejském velvyslanectví a vrátit se do Pchjongjangu. V Abú Zabí jim ovšem při mezipřistání zabavili letenky a nastaly problémy. Po výbuchu letadla se na ně nalepila policie a když se situace nevyvíjela dobře, pokusili se oba agenti přesně podle pokynů spáchat sebevraždu zkousnutím ampulky s ciankály schované v cigaretě. Úspěch slavil pouze Song-il, Hjon-hi se podařilo oživit a šla od výslechu k výslechu.
obr.: Hjon-hi s roubíkem, který ji má zabránit v možné sebevraždě ukousnutím jazyka.
Její historka o japonských turistech se brzo zbortila jako dům z karet. I proto, že nikdy nebyla v Japonsku. To bylo ještě během vyšetřování v Abú Zabí, poté byla převezena do Jižní Koreje, z čehož měla díky propagandě o místních metodách výslechu doslova panický strach. Žádné mučení se ale nekonalo a pod stupňujícím se tlakem se přiznala. V soudním procesu dostala trest smrti, ale prezident ji poté udělil milost. Hlavní vina totiž ležela na Kim Ir-senovi a jeho režimu, který zmanipuloval a využil mladé děvče. Ne nepodstatným důvodem pro milost bylo i to, že Hjon-hi byla vynikající ukázkou tragédie Severní Koreje a jako taková se hodila více živá než mrtvá. Pokud si chcete knihu přečíst, tak ji najdete asi v každé větší knihovně. Já za sebe ji doporučuji, nemohl jsem se od ní odtrhnout. Ovšem nezapomínejte na druhý odstavec tohoto článku.
obr.: Kim Hjon-hi - řekli byste to do ní?
Přestože jsem byl od jedné vážené profesorky korejské literatury varován, že kniha je: následuje doslovná citace „děsná sračka“, tak mi aspoň po literární stránce mi přišla dobrá. Velmi napínavá a strašně zajímavá a přečetl jsem ji za dva dny (pravděpodobně můj rekord). Ono ne zrovna kladné hodnocení možná naráží na skutečnost, že jde téměř o propagandu Jižní Koreje a údajnými „spoluautory“ mají být američtí a jihokorejští agenti zpravodajských služeb, kteří ji po atentátu několik let vyslýchali. Sama Hjon-hi prý anglicky neumí a knihu do angličtiny přeložili agenti Jižní Koreje, pokud ji rovnou nenapsali sami. Česká vydání z roku 1997 je překlad této americké verze. Když se američtí novináři pokoušeli pozvat Kim Hjon-hi do Ameriky, aby s ní udělali rozhovory o „její“ knize, byli opakovaně odmítnuti americkým ministerstvem zahraničí. Není rovněž bez zajímavosti, že kniha kopíruje základní teze KUBARKu, kdysi tajné příručky CIA pro vyslýchání osob odolávajících standardním metodám, tedy například agentů komunistických tajných služeb.
obr.: 350 gramů této výbušniny (C-4) zničilo letadlo KAL 858.
Zpátky ale ke Kim Hjon-hi. Hjon-hi se narodila 27. ledna 1962 v rodině diplomata, takže část svého dětství strávila na Kubě. V osmnácti letech si ji díky jejím skvělým výsledkům ve škole a její kráse vybrala strana jako svou budoucí agentku a odtrhla ji od rodiny, kterou poté už vídala zhruba jednou ročně a sebrala ji i pravé jméno Ok Hwa. Tři roky strávila ve výcvikovém táboře (součást vojenské fakulty v Kumsongu) v zakázaném údolí kilometry daleko od jakékoliv civilizace. Denní program vypadal následovně:
06.00 – 07.00 Budíček, úklid, praní šatů
07.00 – 07.30 Snídaně
07.30 – 08.30 Ranní čtení filozofie a ctností Kim Ir-sena
08.30 – 13.00 Dopolední vyučování
13.00 – 16.00 Oběd a polední klid
16.00 – 17.30 Odpolední vyučování
17.30 – 19.00 Cvičení
19.00 – 20.00 Večeře
20.00 – 21.00 Bojové sporty
21.00 – 22.00 Noční pochod
22.00 – 23.00 Studium
23.00 Spaní
Celé dny žila venku, spala v dírách v zemi. Na počest Kimových narozenin pochodovali 180 kilometrů ve třech dnech – tzv. Pochod věrnosti. Po třech letech ji čekala závěrečná zkouška. Kdo zkoušku neudělal ani na druhý pokus, byl vyloučen ze strany a pro zbytek života upadl v nemilost. Zkouška trvala týden v každé její části bylo nutné získat nejméně 90 bodů ze sta. První části byl běh na patnáct kilometrů kolem tábora. Pokračování bylo v tělocvičně, kde se vzpíralo a dělaly se zdvihy. Hjon-hi zvedla 75 kg a udělala 17 zdvihů, což dělalo 96 a 94 bodů. Poté se běhalo na rychlost. Po obědě následovala zkouška z bojových sportů. Během ni instruktoři nedělali rozdíly mezi ženami a muži a všechny je pořádně zmlátili. Druhý den se zkoušela střelba ze zbraní a jízda autem. Písemné zkoušky se skládaly z filozofie Kim Ir-sena, matematiky, cizí jazyky atd. Praktická zkouška byla o získání dokumentů z velvyslanectví, nacházejícího se několik kilometrů od tábora. Po složení zkoušek dostala několik menších úkolů a hodně cestovala po světě, kde se vydávala za japonskou turistku. Několik měsíců strávila v Číně, aby se naučila jazyk. V případě nutnost se od agentek očekávalo, že budou prodávat své tělo, přestože jejich neposkvrněnost byla pravidelně kontrolována doktory a jakékoliv projevy lásky byly nepřípustné. Svůj životní úkol dostala po pár letech ve službě a údajně ho vymyslel a schválil sám Kim Ir-sen. Spočíval ve zničení letadla 858 jihokorejských aerolinek z Bagdádu do Soulu a tím zvýšení politického napětí v Jižní Koreji, zrušení olympijských her v Soulu a vytvořením podmínek pro násilné sjednocení obou Korejí pod praporem komunistického severu.
obr.: trosky letadla, ve kterém cestovali převážně těžce pracující dělníci.
Tento úkol splnila se zkušeným agentem Kim Song-ilem, legendou revolučního boje. Ten celou akci považoval na pitomost, navíc špatně naplánovanou. Plán akce byl takovýto: z Pchjongjangu odletět do Moskvy, poté do Budapešti a Vídně, kde se budou vydávat za otce s dcerou japonské národnosti na dovolené. Poté do Bělehradu, aby získali dost razítek do pasu a jejich krytí vypadalo důvěryhodně. Z Bělehradu přesun do Bagdádu, odkud bude startovat i cílové letadlo. Na letišti jim spolupracovníci předají bombu. Před startem umístit bombu do kabiny v přihrádce pro zavazadla, nastavit časový spínač na devět hodin po startu. Vystoupit na mezipřistání v Abú Zabí a bombu nechat v letadle. Pokračovat přes Ammán do Říma, poté do Vídně, tam zůstat několik dní na severokorejském velvyslanectví a vrátit se do Pchjongjangu. V Abú Zabí jim ovšem při mezipřistání zabavili letenky a nastaly problémy. Po výbuchu letadla se na ně nalepila policie a když se situace nevyvíjela dobře, pokusili se oba agenti přesně podle pokynů spáchat sebevraždu zkousnutím ampulky s ciankály schované v cigaretě. Úspěch slavil pouze Song-il, Hjon-hi se podařilo oživit a šla od výslechu k výslechu.
obr.: Hjon-hi s roubíkem, který ji má zabránit v možné sebevraždě ukousnutím jazyka.
Její historka o japonských turistech se brzo zbortila jako dům z karet. I proto, že nikdy nebyla v Japonsku. To bylo ještě během vyšetřování v Abú Zabí, poté byla převezena do Jižní Koreje, z čehož měla díky propagandě o místních metodách výslechu doslova panický strach. Žádné mučení se ale nekonalo a pod stupňujícím se tlakem se přiznala. V soudním procesu dostala trest smrti, ale prezident ji poté udělil milost. Hlavní vina totiž ležela na Kim Ir-senovi a jeho režimu, který zmanipuloval a využil mladé děvče. Ne nepodstatným důvodem pro milost bylo i to, že Hjon-hi byla vynikající ukázkou tragédie Severní Koreje a jako taková se hodila více živá než mrtvá. Pokud si chcete knihu přečíst, tak ji najdete asi v každé větší knihovně. Já za sebe ji doporučuji, nemohl jsem se od ní odtrhnout. Ovšem nezapomínejte na druhý odstavec tohoto článku.
pátek 7. března 2008
Únor v korejských kinech, první část
Stejně jako před měsícem je tu přehled nových korejských filmů vstupujících do kin v únoru. Filmu jde do kin celkem devět, v této první části si představíme prvních pět a na konci najdete ohlédnutí za lednovými filmy. Mimochodem na dvd (a tím pádem i na dvdripech) se už objevují prosincové filmy, takže se třeba v březnu dočkáme už některých lednových filmů, samozřejmě těch méně úspěšných.
Lovers of 6 years
Premiéra 5. 2. 2008
„Nic moc“ je klíčové slovo pro Da-jin, tvrdě pracující editorka ve vydavatelské společnosti, a jejího přítele Jae-younga, stejně tvrdě pracujícího v oblasti domácího prodeje. Před šesti lety spolu začali chodit, před dvěma lety spát. Teď žijí vedle sebe jakou sousedé, ale dělící zeď nemá žádný velký význam. Prakticky bydlí spolu, v noci spí v jedné posteli. Navzájem se znají tak dobře, že se začínají trochu nudit a dávná jiskra a vzrušení už dávno odešly. Zdá se, že jejich vztah je v bodě, kdy kouzlo už přestalo působit. Pro Da-jin je tu riziko, že zůstane na ocet a ve vzduchu visí nevěra.
Podle námětu to nevypadá na nějaký úžasný film, ale nenechme se mýlit. Hlavní roli totiž hraje skvělá Kim Ha-neul, které podobné role perfektně sedí, jak dokázala ve skvělých komediích My tutor Friend, Too beautiful to lie nebo posledně v Almost love. Jejího partnera hraje Gye-sang Yun, který sice není nijak ostřílený herec, ale už má na kontě taky jeden vynikající film, Flying boys. Režisér je sice debutant, ale podle diváckého ohlasu se mu film docela povedl. Podívat se přišel už téměř milion sto tisíc diváků.
Last present
Premiéra 5. 2. 2008
Tae-ju byl odsouzen za vraždu na doživotí. Jednoho dne ho navštíví jeho přítel a policajt Yeong-wu a ve snaze zachránit svou dceru ho požádá o transplantaci jater. Tae-ju se kvůli operaci dostane na deset dní z vězení. Bez ohledu na život malé holčičky vidí v operaci hlavně životní šanci na útěk z vězení. Nicméně se už začíná uskutečňovat překvapující proměna.
Pro režiséra Kim Young-juna je to dvou historických fantasy (Flying warriors, Shadowless sword) už třetí spolupráce s hercem Shin Hyeon-junem. Evidentně bez něho nenatočí ani ň. Ještě před uvedením filmu do kin uspořádali dva hlavní protagonisté filmu dobročinný koncert s dobrovolným vstupným, jehož výtěžek šel produkčnímu týmu pořadu Love request televize KBS, který pomáhá potřebným. Na film přišlo necelý čtvrt milion diváků, takže o úspěchu se dá mluvit stěží. Mimochodem před sedmi lety vznikl v Koreji jiný film s názvem Last present, ale ten je něčem úplně jiném.
Beautiful
Premiéra 14. 2. 2008
Eun-yeong je díky své kráse velmi nešťastná. Je její krása požehnáním? Nebo prokletím? Unavená neustálým zíráním mužů a žárlivostí ostatních žen je čím dál víc osamělejší. Jednoho dne ji znásilní jeden z mnoha jejich pronásledovatelů. Navíc od něho slyší příšerná slova: „Udělal jsem to proto, že jsi tak krásná“. Eun-yeong uvěří, že právě proto byla znásilněna a začne ničit svou krásu. Navíc je tu další muž, který ji sleduje.
Zajímavé na filmu debutujícího režiséra Jeon Jae-honga je hlavně to, že Jeon je označován za oblíbence Kim Ki-duka, který dokonce napsal celý scénář ke Krásce. Film má být přesně v duchu kimovi poetiky plný extrémních podivností, vášně a sexu. Těšit se můžeme na dialogy typu "Neznásilnil jsem ji, její krása znásilnila mě". Kim ho už viděl a je prý dobrý. Film byl nedávno uveden na Berlinale. Určitě vás zajímá, kdo bude titulní krásku hrát. Je to u nás méně známá Cha Soo-yeon, která se objevila doteď pouze ve filmu For eternal Hearts.
Smile Babo
Premiéra 14. 2. 2008
Jediný únorový film, u kterého jsem nenašel pořádnou synopsi, ale jenom pár vět s nástinem děje. O co tedy jde? Daehan a Mingook jsou nejlepší kamarádi, ale s jejich inteligencí je to horší. Daehan je romantik, který sní o svatbě s Jieun, kamarádkou z dětství. Film dostane grády, když si to Daehan namíří na nedalekou vojenskou základnu. To všechno jen proto, že Jieun bezmyšlenkovitě plácla, že muž není skutečným mužem, pokud nebyl na vojně. Film bez jediného slavného jména dopadl přesně podle očekávání. Nepřišlo ani sto tisíc diváků, což desetkrát míň než na režisérův první film Mr. Socrates.
The Chaser
Premiéra 14. 2. 2008
Bývalý policajt, nyní pasák Jung-ho je naštvaný, protože jeho děvčata zmizela, aniž by vyrovnala své dluhy. Jedné noci mu zavolá zákazník a pošle k němu Mi-jin. Jung-ho si náhle uvědomí, že číslo zákazníka je stejné s číslem u poslední zmizelé dívky. Je mu to podezřelé a vydá se ji hledat. Během hledání poškodí auto ve slepé uličce. Když si všimne krve na řidičově tričku, dojde mu, že ten muž, Young-min, je ten podezřelý. Po velké honičce ho dopadne. After an intense chase, Jung-ho catches Young-min. Ale protože je Jung-ho považován za policajta, jsou oba odvezeni na policejní stanici. Tam se muž bez obalu přizná, že zabil zmizelou ženu a že poslední dívka, Mi-jin je možná ještě na živu. Zatímco všechny policejní složky hledají mrtvolu, Jung-ho je jediný, kdo věří, že je Mi-jin ještě žije. Do propuštění bez zatykače zadrženého sériového vraha zbývá dvanáct hodin a Jung-ho začíná svůj hon za Mi-jin, uvězněnou na neznámém místě.
Tomuto filmu se investoři vyhýbali jako čert kříži v obavách ze začínajícího režiséra a námětu o sériovém vrahovi. Teď si ovšem mohou rvát vlasy na hlavě, protože The Chaser je překvapivým hitem, má na dosah tři miliony diváků a na Berlínském festivalu se prodal do Francie, Belgie, Nizozemí, Lucemburska, Řecka a do Hong Kongu. Po sportovním Forever the moment je tu druhý hit roku a opět překvapivý. Házenkářskému dramatu také nikdo nevěřil, protože sportovní filmy si moc dobře nevedou a v tomto navíc hrály výhradně ženy.
Boxoffice okénko
Na závěr přehled tržeb. Když jsem minule tipoval tržby u Devil´s game, tak jsem se docela seknul. Částečně za to mohou i oslavy nového lunárního roku, díky kterým měly filmy v tento týden větší tržby než v premiérový týden, což je jindy věc naprosto nevídaná. Ďáblova hra se zastavila těsně před metou jeden a půl milionu diváků, což je slušný úspěch. Souboj dvou retro filmů vyhrál způsobem KO Once upon a time před Radio dayz. Zlodějský Once… lehce přesáhl jeden a půl milionu, komediální Radio si připsalo slabých dvě stě tisíc. Lednový Superman bohužel zklamal a s Jeon Ji-hyeon to doma nevypadá dobře. Půl milionu diváků je hodně málo. Snad se jí bude víc dařit v zámoří, kde se snaží prorazit.
Lovers of 6 years
Premiéra 5. 2. 2008
„Nic moc“ je klíčové slovo pro Da-jin, tvrdě pracující editorka ve vydavatelské společnosti, a jejího přítele Jae-younga, stejně tvrdě pracujícího v oblasti domácího prodeje. Před šesti lety spolu začali chodit, před dvěma lety spát. Teď žijí vedle sebe jakou sousedé, ale dělící zeď nemá žádný velký význam. Prakticky bydlí spolu, v noci spí v jedné posteli. Navzájem se znají tak dobře, že se začínají trochu nudit a dávná jiskra a vzrušení už dávno odešly. Zdá se, že jejich vztah je v bodě, kdy kouzlo už přestalo působit. Pro Da-jin je tu riziko, že zůstane na ocet a ve vzduchu visí nevěra.
Podle námětu to nevypadá na nějaký úžasný film, ale nenechme se mýlit. Hlavní roli totiž hraje skvělá Kim Ha-neul, které podobné role perfektně sedí, jak dokázala ve skvělých komediích My tutor Friend, Too beautiful to lie nebo posledně v Almost love. Jejího partnera hraje Gye-sang Yun, který sice není nijak ostřílený herec, ale už má na kontě taky jeden vynikající film, Flying boys. Režisér je sice debutant, ale podle diváckého ohlasu se mu film docela povedl. Podívat se přišel už téměř milion sto tisíc diváků.
Last present
Premiéra 5. 2. 2008
Tae-ju byl odsouzen za vraždu na doživotí. Jednoho dne ho navštíví jeho přítel a policajt Yeong-wu a ve snaze zachránit svou dceru ho požádá o transplantaci jater. Tae-ju se kvůli operaci dostane na deset dní z vězení. Bez ohledu na život malé holčičky vidí v operaci hlavně životní šanci na útěk z vězení. Nicméně se už začíná uskutečňovat překvapující proměna.
Pro režiséra Kim Young-juna je to dvou historických fantasy (Flying warriors, Shadowless sword) už třetí spolupráce s hercem Shin Hyeon-junem. Evidentně bez něho nenatočí ani ň. Ještě před uvedením filmu do kin uspořádali dva hlavní protagonisté filmu dobročinný koncert s dobrovolným vstupným, jehož výtěžek šel produkčnímu týmu pořadu Love request televize KBS, který pomáhá potřebným. Na film přišlo necelý čtvrt milion diváků, takže o úspěchu se dá mluvit stěží. Mimochodem před sedmi lety vznikl v Koreji jiný film s názvem Last present, ale ten je něčem úplně jiném.
Beautiful
Premiéra 14. 2. 2008
Eun-yeong je díky své kráse velmi nešťastná. Je její krása požehnáním? Nebo prokletím? Unavená neustálým zíráním mužů a žárlivostí ostatních žen je čím dál víc osamělejší. Jednoho dne ji znásilní jeden z mnoha jejich pronásledovatelů. Navíc od něho slyší příšerná slova: „Udělal jsem to proto, že jsi tak krásná“. Eun-yeong uvěří, že právě proto byla znásilněna a začne ničit svou krásu. Navíc je tu další muž, který ji sleduje.
Zajímavé na filmu debutujícího režiséra Jeon Jae-honga je hlavně to, že Jeon je označován za oblíbence Kim Ki-duka, který dokonce napsal celý scénář ke Krásce. Film má být přesně v duchu kimovi poetiky plný extrémních podivností, vášně a sexu. Těšit se můžeme na dialogy typu "Neznásilnil jsem ji, její krása znásilnila mě". Kim ho už viděl a je prý dobrý. Film byl nedávno uveden na Berlinale. Určitě vás zajímá, kdo bude titulní krásku hrát. Je to u nás méně známá Cha Soo-yeon, která se objevila doteď pouze ve filmu For eternal Hearts.
Smile Babo
Premiéra 14. 2. 2008
Jediný únorový film, u kterého jsem nenašel pořádnou synopsi, ale jenom pár vět s nástinem děje. O co tedy jde? Daehan a Mingook jsou nejlepší kamarádi, ale s jejich inteligencí je to horší. Daehan je romantik, který sní o svatbě s Jieun, kamarádkou z dětství. Film dostane grády, když si to Daehan namíří na nedalekou vojenskou základnu. To všechno jen proto, že Jieun bezmyšlenkovitě plácla, že muž není skutečným mužem, pokud nebyl na vojně. Film bez jediného slavného jména dopadl přesně podle očekávání. Nepřišlo ani sto tisíc diváků, což desetkrát míň než na režisérův první film Mr. Socrates.
The Chaser
Premiéra 14. 2. 2008
Bývalý policajt, nyní pasák Jung-ho je naštvaný, protože jeho děvčata zmizela, aniž by vyrovnala své dluhy. Jedné noci mu zavolá zákazník a pošle k němu Mi-jin. Jung-ho si náhle uvědomí, že číslo zákazníka je stejné s číslem u poslední zmizelé dívky. Je mu to podezřelé a vydá se ji hledat. Během hledání poškodí auto ve slepé uličce. Když si všimne krve na řidičově tričku, dojde mu, že ten muž, Young-min, je ten podezřelý. Po velké honičce ho dopadne. After an intense chase, Jung-ho catches Young-min. Ale protože je Jung-ho považován za policajta, jsou oba odvezeni na policejní stanici. Tam se muž bez obalu přizná, že zabil zmizelou ženu a že poslední dívka, Mi-jin je možná ještě na živu. Zatímco všechny policejní složky hledají mrtvolu, Jung-ho je jediný, kdo věří, že je Mi-jin ještě žije. Do propuštění bez zatykače zadrženého sériového vraha zbývá dvanáct hodin a Jung-ho začíná svůj hon za Mi-jin, uvězněnou na neznámém místě.
Tomuto filmu se investoři vyhýbali jako čert kříži v obavách ze začínajícího režiséra a námětu o sériovém vrahovi. Teď si ovšem mohou rvát vlasy na hlavě, protože The Chaser je překvapivým hitem, má na dosah tři miliony diváků a na Berlínském festivalu se prodal do Francie, Belgie, Nizozemí, Lucemburska, Řecka a do Hong Kongu. Po sportovním Forever the moment je tu druhý hit roku a opět překvapivý. Házenkářskému dramatu také nikdo nevěřil, protože sportovní filmy si moc dobře nevedou a v tomto navíc hrály výhradně ženy.
Boxoffice okénko
Na závěr přehled tržeb. Když jsem minule tipoval tržby u Devil´s game, tak jsem se docela seknul. Částečně za to mohou i oslavy nového lunárního roku, díky kterým měly filmy v tento týden větší tržby než v premiérový týden, což je jindy věc naprosto nevídaná. Ďáblova hra se zastavila těsně před metou jeden a půl milionu diváků, což je slušný úspěch. Souboj dvou retro filmů vyhrál způsobem KO Once upon a time před Radio dayz. Zlodějský Once… lehce přesáhl jeden a půl milionu, komediální Radio si připsalo slabých dvě stě tisíc. Lednový Superman bohužel zklamal a s Jeon Ji-hyeon to doma nevypadá dobře. Půl milionu diváků je hodně málo. Snad se jí bude víc dařit v zámoří, kde se snaží prorazit.
pondělí 3. března 2008
Korejská válka - ofenzíva KLDR
Jak došlo ke korejské válce jsem docela podrobně popsal v dějinách Koreje, takže tyto čtyři články budou zaměřené už na samotný průběh války, kterému jsem se tehdy moc nevěnoval. A kdybych měl být ještě konkrétnější, tak velký prostor bude věnován letecké válce. Kdo nemá rád letadýlka ať zvedne ruku a odejde. Všechny texty jsou založené na třech knížkách, které jsem nedávno dočetl, jde o Křídla nad Koreou 1950-1953 : první střetnutí proudových letounů v dějinách, Letecká válka nad Koreou 1950-1953 a Stíhací esa korejské války. Přesto ještě stručné shrnutí událostí vedoucích ke korejské válce. Po konci druhé světové byly na Severu nakvačené ruské jednotky, zatímco na jihu americké.
obr.: Odpočívající vyčerpaná jihokorejská pěchota, 7. červenec 1950.
USA navrhlo rozdělení na dvě okupační zóny a Rusko to překvapivě přijalo. Podle rezoluce OSN se měly v zemi konat celonárodní volby pod dohledem komise OSN. Rusko ale rezoluci odmítlo a nevpustilo komisi na sever země. Volby se tedy konaly pouze na jihu a vznikla Korejská republika. Na severu reagovali vlastními volbami a vyhlášením Korejské lidově demokratické republiky v čele s premiérem Kim Ir-senem. Armády obou mocností se stáhly z poloostrova a nachystaly půdu pro vypuknutí občanské války. 25. června 1950 zahájila vojska Severu bez příčiny rozsáhlou invazi na jih. Rada bezpečnosti OSN ještě ten samý den schválila rezoluci, aby se sever stáhl. Rusové nemohli rezoluci vetovat, protože tam nebyli na protest proti zařazení Čínské republiky na Taiwanu místo Čínské lidové republiky jako stálého člena. Od té doby už podobnou chybu nikdy nedopustili. 27. června dal americký prezident Harry S. Truman příkaz námořním a leteckým silám na Dálném východě, aby poskytly podporu a ochranu jihokorejským jednotkám, tedy aby se prakticky zapojili do konfliktu, bude-li to nutné.
obr.: Jihokorejský voják utěšuje před evakuací raněného kamaráda, 28. červenec 1950.
Jak vypadalo letectvo na obou stranách konfliktu? V době invaze Severokorejců měla jihokorejská armáda pouze 60 letadel a to ještě cvičných. Sever měl 132 bojových letounů, šlo o ruské Lavočkiny, Polikarpovi a Jakovlevy. Severokorejské piloty navíc cvičili ruští instruktoři. Převaha severu byla zdrcující. První akcí americké armády bylo evakuování amerických občanů ze Soulu. První sestřel korejské války si připsal William G. Hudson 26. června, když sundal Jak-7 (spíše však šlo o Jak-9). 27. června vydal MacArthur rozkaz nasadit letadla proti nepříteli mezi 38. rovnoběžkou a frontovou linii. 30 června Truman oznámil světu, že na základě výzvy OSN k podpoře Korejské republiky nařídil americkému letectvu útočit proti cílům v Severní Koreji, pozemním jednotkám bojovat po boku jihokorejských a námořnictvu provést blokádu celého korejského pobřeží. Průběh války tak převzali do své moci Američané. Mezitím sever postupoval dále na jih a spojenci museli evakuovat letiště v Suwonu. Nová obraná linie byla teď 36. rovnoběžka, nejvyšší prioritu měla obrana pusanského přístavu.
obr.: Příslušníci turecké brigády se přesouvají do svých pozic, prosinec 1950.
Na MacArthurův popud bylo povoleno bojové nasazení pozemních sil, které se přesunuly z Japonska. Zpočátku hodně vázla komunikace, schvalování akcí trvalo i čtyři až pět hodin a díky tomu třeba australská jednotka, která měla zaútočit na severokorejský konvoj, zaútočila na ustupující Jihokorejce a způsobila jim těžké ztráty. MacArthur poté nařídil jihokorejským vojákům natřít na svá vozidla velké bílé hvězdy, aby byla poznat ze vzduchu. Invazi ze severu nešlo zastavit, sever měl početní převahu 10:1 a navíc tanky. Spolupráce pozemních a leteckých jednotek také vázla, jedním z důvodu bylo užívání rozdílných map. Letecká převaha se ovšem rychle přelila na stranu spojenců, kteří přesouvali do Koreje jednu bojovou jednotku za druhou a ničili letectvo nepřítele. Po měsíci válčení už bylo severokorejské letectvo jako bojová síla zcela neefektivní. Díky tomu mohly americké bombardéry létat nad územím celé KLDR. Jejich prvním cílem se stala ropná rafinérie ve Wonsanu. Postupně se letecká armáda zapojila do přímé podpory pozemních akcí, pro kterou je jinak naprosto nevhodná.
obr.: Zmrzlá těla amerických mariňáků, britské komanda a jihokorejských pěšáků u hromadného hrobu v Koto-ri.
Napalmem ničila tanky a jednotky severu se mohly přesouvat pouze v noci, jinak byly rozprášeny. Přestože byl postup severu velmi zpomalen, zastaven nebyl. Padl Tendžon a schylovalo se k bitvě o Pusan. Bylo nutné posílit stavy armády, takže se do Koreje přesunula 2. pěší divize, což byla první pozemní jednotka vyslaná do boje přímo ze Spojených států. Do Koreje byly rovněž přesunuty tanky a další vojenské jednotky, díky kterým se podařilo zastavit ofenzívu severu a bylo podniknuto dokonce několik pokusů o protiofenzívu, které ale všechny skončily neúspěchem. Jednotky Severu neustále podnikaly útoky na Pusan, který se bránil s vypětím všech sil a jen díky spojenecké letecké podpoře nakonec nepadl. Postup Severokorejců se definitivně zastavil 4. září, kdy byly zničeny leteckými útoky všechny tanky.
obr.: Američané bránící Pusanský perimetr, poslední místo odolávající armádě KLDR.
Následujícího rána se daly jednotky Severu na útěk, protože jim hrozil protiútok 2. divize spojeneckých jednotek. 12. září už situace vypadala tak dobře, že generál MacArthur mohl nařídit generální protiútok, jehož cílem bylo zahnat celou severokorejskou armádu zpět za 38. rovnoběžku. Operací, kterou toho hodlal dosáhnout, nazval Chromite a spočívala ve vylodění pěších jednotek v Inčchonu, tedy za stávající línií fronty. Díky této překvapivé operaci měly být přeťaty zásobovací cesty jednotek Severu, dobito letiště v Kimpchu a také Soul. Jak tato akce dopadla se dozvíte příště.
obr.: Odpočívající vyčerpaná jihokorejská pěchota, 7. červenec 1950.
USA navrhlo rozdělení na dvě okupační zóny a Rusko to překvapivě přijalo. Podle rezoluce OSN se měly v zemi konat celonárodní volby pod dohledem komise OSN. Rusko ale rezoluci odmítlo a nevpustilo komisi na sever země. Volby se tedy konaly pouze na jihu a vznikla Korejská republika. Na severu reagovali vlastními volbami a vyhlášením Korejské lidově demokratické republiky v čele s premiérem Kim Ir-senem. Armády obou mocností se stáhly z poloostrova a nachystaly půdu pro vypuknutí občanské války. 25. června 1950 zahájila vojska Severu bez příčiny rozsáhlou invazi na jih. Rada bezpečnosti OSN ještě ten samý den schválila rezoluci, aby se sever stáhl. Rusové nemohli rezoluci vetovat, protože tam nebyli na protest proti zařazení Čínské republiky na Taiwanu místo Čínské lidové republiky jako stálého člena. Od té doby už podobnou chybu nikdy nedopustili. 27. června dal americký prezident Harry S. Truman příkaz námořním a leteckým silám na Dálném východě, aby poskytly podporu a ochranu jihokorejským jednotkám, tedy aby se prakticky zapojili do konfliktu, bude-li to nutné.
obr.: Jihokorejský voják utěšuje před evakuací raněného kamaráda, 28. červenec 1950.
Jak vypadalo letectvo na obou stranách konfliktu? V době invaze Severokorejců měla jihokorejská armáda pouze 60 letadel a to ještě cvičných. Sever měl 132 bojových letounů, šlo o ruské Lavočkiny, Polikarpovi a Jakovlevy. Severokorejské piloty navíc cvičili ruští instruktoři. Převaha severu byla zdrcující. První akcí americké armády bylo evakuování amerických občanů ze Soulu. První sestřel korejské války si připsal William G. Hudson 26. června, když sundal Jak-7 (spíše však šlo o Jak-9). 27. června vydal MacArthur rozkaz nasadit letadla proti nepříteli mezi 38. rovnoběžkou a frontovou linii. 30 června Truman oznámil světu, že na základě výzvy OSN k podpoře Korejské republiky nařídil americkému letectvu útočit proti cílům v Severní Koreji, pozemním jednotkám bojovat po boku jihokorejských a námořnictvu provést blokádu celého korejského pobřeží. Průběh války tak převzali do své moci Američané. Mezitím sever postupoval dále na jih a spojenci museli evakuovat letiště v Suwonu. Nová obraná linie byla teď 36. rovnoběžka, nejvyšší prioritu měla obrana pusanského přístavu.
obr.: Příslušníci turecké brigády se přesouvají do svých pozic, prosinec 1950.
Na MacArthurův popud bylo povoleno bojové nasazení pozemních sil, které se přesunuly z Japonska. Zpočátku hodně vázla komunikace, schvalování akcí trvalo i čtyři až pět hodin a díky tomu třeba australská jednotka, která měla zaútočit na severokorejský konvoj, zaútočila na ustupující Jihokorejce a způsobila jim těžké ztráty. MacArthur poté nařídil jihokorejským vojákům natřít na svá vozidla velké bílé hvězdy, aby byla poznat ze vzduchu. Invazi ze severu nešlo zastavit, sever měl početní převahu 10:1 a navíc tanky. Spolupráce pozemních a leteckých jednotek také vázla, jedním z důvodu bylo užívání rozdílných map. Letecká převaha se ovšem rychle přelila na stranu spojenců, kteří přesouvali do Koreje jednu bojovou jednotku za druhou a ničili letectvo nepřítele. Po měsíci válčení už bylo severokorejské letectvo jako bojová síla zcela neefektivní. Díky tomu mohly americké bombardéry létat nad územím celé KLDR. Jejich prvním cílem se stala ropná rafinérie ve Wonsanu. Postupně se letecká armáda zapojila do přímé podpory pozemních akcí, pro kterou je jinak naprosto nevhodná.
obr.: Zmrzlá těla amerických mariňáků, britské komanda a jihokorejských pěšáků u hromadného hrobu v Koto-ri.
Napalmem ničila tanky a jednotky severu se mohly přesouvat pouze v noci, jinak byly rozprášeny. Přestože byl postup severu velmi zpomalen, zastaven nebyl. Padl Tendžon a schylovalo se k bitvě o Pusan. Bylo nutné posílit stavy armády, takže se do Koreje přesunula 2. pěší divize, což byla první pozemní jednotka vyslaná do boje přímo ze Spojených států. Do Koreje byly rovněž přesunuty tanky a další vojenské jednotky, díky kterým se podařilo zastavit ofenzívu severu a bylo podniknuto dokonce několik pokusů o protiofenzívu, které ale všechny skončily neúspěchem. Jednotky Severu neustále podnikaly útoky na Pusan, který se bránil s vypětím všech sil a jen díky spojenecké letecké podpoře nakonec nepadl. Postup Severokorejců se definitivně zastavil 4. září, kdy byly zničeny leteckými útoky všechny tanky.
obr.: Američané bránící Pusanský perimetr, poslední místo odolávající armádě KLDR.
Následujícího rána se daly jednotky Severu na útěk, protože jim hrozil protiútok 2. divize spojeneckých jednotek. 12. září už situace vypadala tak dobře, že generál MacArthur mohl nařídit generální protiútok, jehož cílem bylo zahnat celou severokorejskou armádu zpět za 38. rovnoběžku. Operací, kterou toho hodlal dosáhnout, nazval Chromite a spočívala ve vylodění pěších jednotek v Inčchonu, tedy za stávající línií fronty. Díky této překvapivé operaci měly být přeťaty zásobovací cesty jednotek Severu, dobito letiště v Kimpchu a také Soul. Jak tato akce dopadla se dozvíte příště.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)