Už je to tady

Tak už je to tady přátelé, za dvě hodiny odjíždím do Pardubic, potom do Prahy, do Frankfurtu a pak už přímo do Soulu. Až do konce září asi nic nenapíšu, protože nebude čas a když bude, tak budu dělat něco jiného, třeba se procházet po Tokyu.

Ještě než odjedu, tak tady máte takový menší popis toho, jak rychle se může změnit plán cesty.

Ve čtvrtek mi přišly nové odletové informace a všechno je jinak. Bohužel je to všechno horší. Cesta tam i zpátky bude delší a čekají navíc další dva přestupy. Cesta tam bude s přestupem v Londýně a díky tomu budu v Soulu o tři hodiny později, což mě mrzí, protože v Soulu je každá minuta dobrá. Přelet z Koreje do Japonska bude s přestupem, což předtím nebylo. Na druhou stranu se aspoň podívám na ostrov Jeju, nejčastější cíl korejských novomanželů. Tím ovšem přijdu o dvě hodiny v Tokyu a čas letu je taky úplně jinak. Původně se mělo letět po ránu, teď se poletí navečer a první den v Tokyu nestihnem vůbec nic, takže asi budou i nějaké změnu oproti původnímu programu. Cesta zpátky se leší jen v drobném detailu, přestup v Evropě nebude ve Frankfurtu, ale ve Vídni. Teď mi došlo, že vlastně během jedné dovolené absolvuju sedm (!) letů. To jsem nenalétal za celý život.

A včera mi volali z cestovku, že je zase změna. Od Korean Air dorazili jiné letenky a tentokrát je to změna k lepšímu. Odlétáme o tři hodiny dříve a neletíme přes Londýn ale přes Frankfurt a v Soulu budu v 13 hodin. To je skvělý, protože se mi tak vrátili ty tři hodiny v Soulu, o které jsem ve čtvrtek přišel.

Tady je můj přibližný program.

JIŽNÍ KOREA:

1.–2. Praha – Soul: ubytování; historická čtvrť Insadog, klášter Čongjesa.

3. Soul: prohlídka hlavního města J. Koreje, třináctimilionové metropole, královský palác Čchangdökkung, výstup na rozhlednu Namsan, největší soulské tržiště Namdämun; večer přesun do “nejkrásnějších korejských hor” – Sŏraksanu.

4. Söraksan: hory s rozeklanými skalními štíty, vodopády a borovicovými lesy, které byly předlohou mnoha tušových maleb, se nacházejí na východním pobřeží, jejich malebné scenérie budeme moci obdivovat po výjezdu lanovkou v centrální části.

5. Kjöngdžu: přejezd pobřežní cestou do provincie Severní Kjöngsang, prohlídka města Kjöngdžu, nazývaného „Zlatým městem“, historické hlavní město dávného království Silla, návštěva kláštera Buddhovy země Pulguksa, jeskyně Sökkuram se sochařským pokladem – nádhernou sochou Buddhy; královské hrobky.

6. Namsan: výlet do pohoří Namsan s unikátními buddhistickými relikty, stúpy a kamenné sochy Buddhů; přesun do Pusanu, největšího korejského přístavu, ubytování.

JAPONSKO:

7. Pusan – Tokio: přelet z Koreje (nebo přílet z Prahy – odlet předcházející den) do Tokia, ubytování; prohlídka města – atmosférický chrám Sensódži, brána Kaminarimon, lodí po řece Sumida, císařská zahrada Hamarikjů, Ginza – slavné obchody a banky, divadlo Kabuki, zázrak moderní architektury – tokijské Kongresové centrum.

8. NP Nikkó: celodenní výlet vlakem do NP Nikkó , jednoho z nekrásnějších míst v Japonsku, hrobky největších z šógunů rodu Tokugawa vystavěné v prastarých cedrových lesích, chrám Rinnódži, svatyně Tóšógů.

9. Kamakura: výlet do starého hlavního města Kamakura, Velký Buddha Daibutsu pod otevřeným nebem, nádherný chrám Hasedera a šintoistická svatyně Hačimandžingů; návrat do Tokia, večer západní a východní Šindžuku – kontrast dech beroucích mrakodrapů na západě a chaosu největší zábavní čtvrti na světě na východě, výhledy na noční Tokio.

10. Fudži: celodenní výlet do národního parku Fudži-Hakone, pohledy z jezera na posvátnou horu Fudži, příležitost k odpočinku od ruchu velkoměsta.

11. Tokio – Kjóto: obrovský rybí trh Tsukidži, návštěva císařských zahrad, elektronická čtvrť Akiahabara, lodí do zátoky pod mostem Rainbow Bridge; přejezd do Kjóta.

12. Kjóto: nejkrásnější památky – kulturní perly Japonska – císařského města: císařský palác, chrám Kjómizudera, Ginkakudži – Stříbrný pavilon, Kinkakudži – Zlatý pavilon, chrám Rjóandži; večer fakultativně stylový čajový obřad – pití čaje, tradiční cukroví omoči.

13. Nara: celodenní výlet vlakem do tradičního centra japonského buddhismu Nara; Zlatý Buddha v největší dřevěné stavbě na světě v chrámu Daitokudži, překrásná zenová zahrada Isuien, zastávka v chrámu Fénixe, proslaveného pěstováním speciálního čaje, zábavní čtvť Pontóčó v Kjótu.

14. Kjóto – Himedži: cesta superexpresem šinkansen do města Himedži , návštěva největšího a nejkrásnějšího původně dochovaného japonského hradu; přejezd do Ósaky.

15. Ósaka: fascinující a přátelské velkoměsto, div moderní architektury Umeda Sky Building se střešní observatoří pod otevřeným nebem, ósacký hrad, chrám Šitennódži; jídlo a zábava v Namba Parks – nedávno dokončená zelená oáza v srdci města.

16. Odlet a návrat do Prahy.

Až přijedu, tak se můžete těšit na spoustu fotek a zážitků.

Mějte se tu hezky a

Sajónara.

Korejská historie ve filmech

Abyste nemuseli číst dlouho historii, stačí se podívat na pár filmů a můžete si udělat aspoň minimální představu. Tady je stručný přehled filmů o korejské historii, řazeno chronologicky. Určitě jsem na nějaké filmy zapomněl, ale snad ne žádný zásadní.

V rozmezí let 600 a 1045 se odehrává film Saulabi (což je výraz pro něco jako samuraj), akční romantika se odehrává v království Päkče. V 7. století se odehrává Hwangsanbul a vypráví o válce mezi Päkče a Sillou. Na konci království Sjednocená Silla v roce 924 se odehrává krásné fantasy The Restless. Další akční fantasy Shadowless Sword popisuje království Parhä čelící nájezdům Kitánů jen o dva roky po Restless. Ve 14 století je zasazena další fantasy, ale už nám docházejí, Flying warriors. Události roku 1375 vypráví úžasný historický nářez Musa, který dokonce u nás vyšel na dvd. V rozmezí let 1494 – 1506 (dynastie Čoson) se odehrává příběh jednoho z nejúspěšnějších korejských filmů vůbec King and clown. O životě nejslavnější „kiseang“ Hwang Jin Yi (něco jako gejša, je to umělkyně, ne kurva, co bavila významné jangbany a krále) je stejnojmenný film, který je právě v korejských kinech. O životě slavného admirála I Sun-sina (1545 – 1598) vypráví televizní seriál Immortal Admiral Yi Sun-shin. V 17. století se odehrává další úžasný historický film Sword in the moon. Lásku školáka píšícího erotické příběhy ke králově ženě je film Forbidden Quest. Ikonu korejské historie a její love story vypráví film, který se jmenuje stejně jako hlavní postava Chunhyang. Do druhé polovině 18. století je zasazena korejská verze Nebezpečných známostí - Untold scandal. V roce 1808 se odehrává vynikající detektivka Blood Rain. Životopis geniálního korejského malíře Jang Seung-up je film Strokes of fire s Choi Min-sikem v hlavní roli situovaný do roku 1850. O první korejské pilotce za druhé světové války je film Blue swallow. Dalším leteckým filmem ze stejné doby je With a blue sky. 30. léta 19. století popisuje film The General's Son. O korejské válce vznikly dva úžasné a úspěšné filmy, velkovýpravná Pouta války a Welcome to Dongmakgol vyprávějící o setkání vojáků znepřátelených armád v jedné zvláštní vesničce. Další veleúspěšný film o události z korejské historie je Silmido, vyprávějící o jihokorejské odvetě za pokus o vraždu prezidenta Jižní Koreje. Studentské nepokoje roku 1969 okrajově popisuje romance Once in a summer. Že historie táhne, dokládá náš poslední film v tomto výčtu a to 18. May vyprávějící o povstání v Kwandgžu 18. května 1980. Jde o jeden z nejúspěšnějších korejských filmů tohoto roku, který je stále ještě v kinech.

Dějiny Japonska potřetí: ve víru válek

Válka v Číně

Japonsko považovalo za jediného nepřítele ve Východní Asii Sovětský svaz, který měl na Dálném východě více mužů než Japonsko v Mandžusku (240 tisíc ku 160). Na kongresu Kominterny bylo Japonsko navíc jako fašisticky stát prohlášeno za nepřítele Sovětského svazu. V Číně bylo v plánu vytvořit nárazníkovou vlnu na případný ruský útok. To se víceméně povedlo v roce 1935, ale neplánovaná potyčka mezi čínskými a japonskými oddíly ze 7. července 1937 u Pekingu se brzy rozšířila a přerostla v totální válku. S rostoucími boji rostly i nálady požadující zásah proti nacionalistické Číně. Generální štáb plný šovinistických byrokratů argumentoval tím, že padne-li hlavní město Nanking, přistoupí čínská vláda na japonské požadavky. To se nakonec povedlo a Japonci v březnu 1940 ustanovili loutkovou vládu v čele s Wang Ťing-wejem.

obr.: Japonský voják s useknutou hlavou čínského rolníka, Nankingský masakr.

Pozadí války v Tichomoří

Vystoupení Japonska ze Společnosti národů a odzbrojovacího systému oslabilo vztahy se Spojenými státy a Velkou Británií, proto je Japonsko vydalo směrem k Německu a Itálii (jediné země západní Evropy, které neodsuzovali japonskou agresi v Číně). To byl ale diplomatický průser, protože otázka Německa byla v myslích amerických a britských představitelů na prvním místě a rapidně se zhoršili vzájemné vztahy s těmito mocnostmi. Japonsko se dokonce pokoušelo o spojenectví s Německem, ale nacisti chtěli spojenectví nejen proti Rusku (japonský požadavek), ale i proti Británii a USA, což Japonsko pochopitelně odmítlo, protože by šlo o sebevraždu. Když Německo uzavřelo s Ruskem smlouvu o neútočení, připadali si Japonci zrazeni. Nicméně německé válečné úspěchy udělaly na Japonsko velký dojem a opět začaly sílit tendence o spojenectví. K tomu došlo 27. září 1940, kdy japonská vláda podepsala Pakt tří s Itálií a Německem a vznikla osa Berlín-Řím-Tokyo.

obr.: USS Bunker Hill po dvou zásazích kamikaze.

Německý útok na Rusko znamenal pro Japonsko už druhou zradu v krátké době. Němčouři navíc požadovali, aby Japonsko zaútočilo z východu, což bylo přislíbeno pouze za podmínky, že Německo dosáhne na západě jasného vítězství. To se nestalo a žádný útok se nekonal. Navíc měli jistotu, že Rusové nezaútočí na Mandžusko, protože byli zaměstnáni Německem. Japonsko se tedy soustředilo na postup na jih s cílem získat území s nerostným bohatstvím, které nutně potřebovali (hrozila naprosto blokáda od USA) i za cenu možné války s Británií a USA. Ustoupit od tohoto plánu byli ochotni pouze v případě, že by USA souhlasili s japonskými mocenskými cíly v Číně. USA po vpádu Japonska do Indočíny v červenci 1941 zastavili dodávky ropy a Japonci byli v pytli. Vznikl plán, který obsahoval teorii, že pokud se nepodaří obnovit dodávky ropy, hrozí, že země přijde o vše, co do té doby získala. Poslední možností byla už jen válka. Japonský válečný plán spočíval v získání území s ekonomickou soběstačností a jejich obranou, dokud se Spojené státy vleklou válkou nevyčerpají. Dosaženo toho mělo být tak, že zničí americkou flotilu v Tichomoří. Japonci počítali s vítězstvím Německa v Evropě, porážkou Anglie a zhroucením čínské vlády, poté mělo Japonsko bojovat s USA jako rovný s rovným a samozřejmě vyhrát. Svět by byl poté rozdělen do čtyř zón, německé, ruské, americké a japonské. Poslední možnost odvrátit válku byla v listopadu 1941, kdy Japonsko nabídlo stáhnutí svých vojsk z Indočíny výměnou za ropu a americké nezasahování v Číně. Roosvelt považoval návrh za zajímavý, ale ministr zahraničí Hull ho zablokoval. Navrhl protinávrh obsahující úplné stažení všech japonských vojsk z Indočíny i Číny. Tento program byl považován za faktické odmítnutí dalších jednání.

Válka v Tichomoří

obr.: USS California se potápí, Pearl Harbor.

Japoncům v důsledku ropné krize nezbylo nic jiného než 7. prosince zaútočit na Pearl Harbor. Do půl roku mělo Japonsko ve svých rukách území od Sachalinu (ostrov na severu Ruska) až téměř k Austrálii. Zlom ve válce nastal v červnu 1942 po bitvě u ostrova Midway. Cílem bylo zničit americkou tichomořskou flotilu, ale japonské námořní kódy byly rozluštěny a americká letadla potopila čtyři letadlové lodě početnější japonské flotily. Od té doby bylo Japonsko v defenzívě. Spojenci se rychle blížili k japonským ostrovům a poté zahájili bombardování, které zničilo velká průmyslová centra. Japonsko bylo poraženo, přestože to odmítalo uznat. Na postupimské konferenci roku 1945 dali Spojenci Japonsku na vybranou mezi „mírem, bezpečností a spravedlností“, pokud se vzdá, či „totálním zničením“, odmítne-li kapitulovat. Oficiální odpověď japonské strany bylo rozhodnutí „jít neochvějně za svým cílem dovést válku do vítězného cíle“. S ohledem na vysoké ztráty, které se dali očekávat při pozemní invazi do Japonska, rozhodl prezident Harry S. Truman použít atomové bomby. Ta byla vyvinuta příliš pozdě, aby ji mohli hodit na Hitlera. Hirošima to dostala 6. srpna. O tři dny později dopadla druhá bomba na Nagasaki. Ani po těchto příšerných událostech se nechtěli představitelé armády vzdát a hodlali dál bojovat. Byla tedy svolána císařská konference, hlasování o ukončení války skončilo ale nerozhodně tři tři. Císař podpořil ukončení války slovy „musíme snést nesnesitelné“.

Americká okupace

obr.: Generál Macarthur a císař Hirohito.

Následujících sedm let byla země okupována Američany. Hlavním nositelem reforem byla nová ústava, která udělala ze země skutečný parlamentární stát. Nejvýznamnější změny byly zrušení či přímé podřízení vojenských složek vládě, obě komory byly plně volené, soudy se staly nezávislé a zaručení lidských práv včetně práva dělníků na kolektivní vyjednávání. Císař byl zbaven všech pravomocí a stal se pouze symbolem státu. Ten se ovšem ani dříve kromě rozhodnutí o kapitulaci na řízení země nijak nepodílel. Strůjcem nového Japonska se stal Šigeru Jošida, který vedl zemi k hospodářskému růstu a blokoval většinu snah o opětovné vytvoření japonské armády, které se Japonsko vzdalo v nové ústavě. Otázku bezpečnosti ponechával zcela v amerických rukách. Výdaje na armádu byly po druhé světové válce na úrovni jednoho procenta hrubého národního produktu, což bylo suveréně nejméně ze všech světových velmocí. I díky minimálním nákladům na zbrojení se japonská ekonomika rozvíjela velmi rychlým tempem. V roce 1984 byl Jošida zvolen v celonárodní anketě největším Japoncem dvacátého století. O obnově země přispěla i válka v Koreji, díky níž získala Jošidova vláda vojenské zakázky za čtyři miliardy dolarů. Jošida tuto válku nazval „darem z nebes“. 8. září 1951 podepsali USA a dalších 47 zemí s Japonskem smlouvu, na jejímž základě získalo Japonsko 28. dubna 1952 opět svou nezávislost. Sovětský svaz a Čína jednání bojkotovaly.

Hospodářský zázrak

obr.: Šigeru Jošida, japonský Masaryk.

Následujících dvacet let znamenalo období velkého hospodářského růstu. Průměrně jedenáct procent každý rok. Už v roce 1975 bylo Japonsko třetí největší ekonomikou na světě za kontinentálními zeměmi s rozsáhlými přírodními zdroji USA a Ruskem. Přestože byly Spojené státy hlavní partner Japonska jak ekonomicky, tak i v obrané politice, existovala řada sporných míst. Například americké jaderny testy v Tichomoří vyvolaly větší kritiku v Japonsku než v Rusku či v Číně. Dalším problematickým bodem bylo americké vlastnictví Okinawy a její využívání jako vojenské základny. Spory o Okinawu utichly až v prosinci 1969, kdy USA přislíbily vrátit ostrov Japonsku a v květnu 1972 tak učinily. Rok 1972 byl symbolický rovněž v tom smyslu, že je označován jako rok, kdy Japonsko dostihlo Západ, což byl sen japonských politiků už v období Meidži.

obr.: noční Tokyo, prostě nádhera.

Poté se hospodářský růst zpomalil, levná pracovní síla už nebyla tak levná, proběhly „ropné šoky“, musela se zlepšit sociální politika a životní prostředí, na které do té doby dost kašlali. Vedoucí pozice rychle rostoucí ekonomiky se přesunula do Jižní Koreje, Tchaj-wanu, Hong Kongu a Singapuru. Přesto rostla ekonomika ročně o čtyři procenta, což bylo celkem dost. Pro srovnání stačí uvést, že hrubý domácí produkt Japonska byl větší než Číny. Slabota říkáte? Přidejme Tchaj-wan, Jižní i Severní Koreu, Hong Kong a Singapur. Pořád slabota? Dobře, tak pokračujem. Přidáme Filipíny, Thajsko, Indii, Pákistán a Venezuelu. Už dost? Ale kdepak. Aby se to vůbec přiblížilo Japonsku, musíme přidat ještě Austrálii, Brazílii a Argentinu. Tohle všechno sečtěte a Japonsko pořád vyhraje o 7 miliard dolarů (rok 1985). Vyjmenovávat všechno japonské hospodářské úspěchy je jako nošení dříví do lesa. A i přes hospodářskou krizi v devadesátých letech, kdy spadly akcie japonských firem na polovinu a s jejími následky se Japonsko vypořádává doteď, těžko se na pozici Japonska ve světové ekonomice něco změní. Čím je ovšem Japonsko mocnější ekonomicky, tím slabší je politicky. Po druhé světové válce vedlo zahraniční politiku ve stylu zásadně nikoho nenaštvat a vzdalo se i vlastní armády. Ekonomický obr, politický trpaslík, to je dnešní Japonsko.

Nové titulky: Wanee & Junah

Nedávno jsem tu psal o svých titulkách a že už jsem dlouho žádné neudělal. Tak to se před pár dny změnilo a za oběť padl tento skvělý romantický film.

Tři krátké hodnocení z csfd, poslední je ode mě.

Pomalé, melanchóliou "prekypujúce" odvíjanie príbehu vás svojou atmosférou vtiahne od samého začiatku. Práve z tohto pohľadu Wanee (ona) and Junah (on) najprv vyzerá na jednoduchú lovestory medzi dvoma ľudmi, ako vystrihnutú z bežnej reality nášho života. Ale skvelými strihovými prechodmi (medzi ktoré patria síce krátke, ale prenádherné animované vsuvky) sa v druhej časovej rovine pomaly pred nami začína odkrývať minulosť Waneeh, ktorej udalosti - ako postupne zisťujeme, majú vplyv aj na jej terajší vzťah s Junahom. Práve toto postupné odhaľovanie jej minulosti je robené veľmi precízne a vždy s presným dávkovaním. Nikdy ako diváci neviem viac než Junah. Samotné vyvrcholenie filmu sa môže síce niekomu zdať ako nedôveryhodné, ale to je iba zdanie. Nehovoriac o tom, že svojím formálnym spracovaním je to záver s veľkým Z. Výborný je aj zvukový doprovod od klavírnej klasiky až po to najjemnejšie romantické vybrnkávanie na gitaru. Výsledkom je ďalší juhokórejský filmík, ktorý pohladí po srdci. Adrian 5/5

S Wanee & Junah to je velice problematicke. Po prvnich sekvencich clovek nabyde dojmu, ze se pred nim otevira brana s necim ojedinelym, ale bohuzel to je pouze plany poplach. Co se tyce prologu a epilogu, v techto castech je clovek naprosto onemen, zmuze se pouze na uzasle zirani a srdce pak tryska do kilometrovych vysin. Avsak prolog a epilog snimek nedela. Dejova kostra ponekud zaostavala za temito castmi, caste stridani hluchych a silnych mist, zvlaste nektere sceny postradaly potrebnou jednoduchost, jez by filmu nesmirne slusela... Z Wanee & Junah se mohl (a mel!) vybrousit prosty diamant a ne snuska obcasnych prekomplikovanych scen, ktere veskerou prostou krehkost nekdy srazeji az na samotne dno. Hudebni vlozka opet magicky poutava, Schubert by mel radost. *Martin* 4/5

Krásný pomalý melancholický film o lásce, který je zarámován do animovaného prologu a epilogu. Animované součásti nejsou samoúčelné, rozvíjí příběh a jsou úchvatně animované. Hraná část za animovanou nijak nezaostává, na rozdíl o Martina jsem si nevšiml jediného hluchého místa. Propojování a mýchání přítomnosti a součastnosti je velmi citlivé a překombinovaně rozhodně nepůsobí. Jenom vyžadují pozrnost a všímavost od diváka, aby uměl danou scénu zasadit na správné místo a do kontextu. Film jsem viděl dvakrát a napodruhé působil ještě lépe. Je tak křehký, jako je jeho příběh a postavy a stejně tak krásný a okouzlující. Molotov 5/5

Film na csfd.

Film na imdb.

Odkazy na film a soundtrack. (nutná registrace, ale je free a open)

A moje titulky najdete tady a tady.

Dějiny Japonska podruhé: od sjednocení k prahu druhé světové války

O sjednocení Japonska se postarali tři po sobě jdoucí vojevůdci, Nobunaga Oda, Hidejoši Tojotomi a Iejasu Tokugawa. Nejprve vybudovali silnou koalici loajálních knížat a postupně to nandávali ostatním. Nobunaga obsadil Kjóto a roku 1573 sesadil poslední šóguna rodu Ašikaga. Vypálil několik nepoddajných klášterů, půdu poražených rodů buď přidával ke své, nebo rozděloval mezi spojence. Sebral zbraně rolníkům a sjednotil míry a váhy. Roku 1582 byl zabit spojencem, který se obrátil proti němu. Nobunagovým nejlepším vojevůdcem byl Hidejoši, který se z prostého pěšáka dokázal dostat až na vojevůdce. Byl jmenován jedním ze čtyř poručníků Nobunagova nedospělého vnuka, ale brzy získal nad ostatními převahu a začal likvidovat uskupení ostatních knížat. Roku 1590 si podrobil všechna severní knížata a politicky sjednotil celé Japonsko. Když vyřešil situaci doma, namířil si to na Čínu. Korea ale odmítla volný průchod japonských vojsk. Japonci ji ale snadno porazili díky střelným zbraním (k těm se dostali díky obchodu s Portugalci), museli se ovšem stáhnout před mohutnou čínskou armádou. Jako sídlo své vlády nechal postavit mohutný hrad (na místě, na kterém předtím zničil sídlo sekty Čistá země) a poblíž hradu dal vzniknout přístavnímu městu Ósaka.

obr.: ósacký hrad, původního na něm není téměř nic.

Mnoho knížat váhalo s uznáním vazalského vztahu, Hidejoši to řešil velmi prakticky. Zadržoval jejich rodinné příslušníky jako rukojmí. Vládl celému Japonsku mocnou rukou a hrozbou drtivé vojenské síly. Hidejoši po sobě zanechal pouze jediného nedospělého potomka, jehož regentem (opět jedním ze čtyř, ale za to nejmocnějším) se stal Tokugawa. Jeho pozici odmítala uznat pouze západní knížata, proto si to s nimi rozdal 21. října 1600 v bitvě u Sekigahary. A vyhrál. Zabavil jim půdu, nebo drasticky zmenšil a donutil písemně přísahat věrnost. Roku 1603 přijal titul šóguna a založil tokugawský šógunát (na obrázku je omblém rodu Tokugawa), který trval více než 250 let až do roku 1868. Hidejošimovu vnukovi přenechal Ósacký hrad, ale později v něm viděl potencionální hrozbu a vyvraždil ho i s rodinou. Aby nedoletěl na stejnou věc jako jeho dva předchůdci, kteří neměli komu předat vládu, tak si rychle pořídil děti (na tom musel zapracovat v předstihu) a po pouhých dvou letech vlády odstoupil ve prospěch svého syna. V zemi vedle šógunátní vlády byl samozřejmě ještě císařský rod v Kjótu, ale jeho moc byla naprosto mizivá. Šógunátu sloužil pouze jako zdroj legitimity. Nový Zákoník pro císařský dvůr a dvorskou šlechtu udělal s císaře loutku už i oficiálně, když mu nechal jen obřadní a symbolickou roli. Protože období tokugawa bylo převážně dobou míru, svou důležitost začali ztrácet samurajové, kteří stáli státní pokladnu moc peněz a přitom nebylo s kým válčit. Postupně se odcházelo i od hodnotového systému bušidó („cesta válečníka“) a bylo například zakázáno následovat sebevraždou smrt svého pána. Známá je historka z roku 1702, kdy jistý ponížený kníže tasil meč na půdě hradu šóguna v Edu (dnešní Tokyo) za což byl odsouzen k obřadní sebevraždě a zabavení veškerého majetku.

obr.: hrad Edo, neboli Tokijský hrad, neboli Císařský hrad. Opět rekonstrukce.

Z jeho samurajů se stali roninové (samurajové bez pána) a aby rozptýlili obavy úředníků, tak dva roky flámovali. Nakonec však stejně bušidó naplnili a vraždou onoho úředníka pomstili svého pána. Veřejnost to dojalo a událost se stala oblíbeným tématem divadelních her. Vláda ovšem takové pochopení neměla a donutila všech 47 samurajů spáchat obřadnou sebevraždu. Právo a řád tak zvítězily nad oddaností. Tokugawský šógunát začal postupně upadat, přestože se mu dlouhodobě ekonomicky a hospodářsky dařilo dobře. Tento růst měl ale vliv hlavně na bohatství obchodníků, kteří byli pořád na nejnižším místě společenského žebříčku a například samurajové jimi opovrhovali, ale na rozdíl od nich obchodníci měli prachy. Rovněž rolníci na tom nebyli moc dobře. Několik špatných úrod a živelné pohromy (erupce Fudži atd.) vedly až k vlnám hladomorů. Z počátečního střídmého životního stylu se přešlo do rozmařilého měšťáctví. Samotný šógunát se udržoval nad vodou často jen za cenu měnových reforem spojených s devalvací měny, které krátkodobě vyřešily situaci, ale dlouhodobě ji nesmírně zhoršovali. Celé osmnácté století se nese ve znamení snah o zastavení tohoto celospolečenského úpadku, ale bez úspěchu. K pádu posledního šógunátu značně přispělo i otevření Japonska zahraničním zemím v polovině devatenáctého století, na které přistoupilo až po hrozbě vojenského střetu s USA. Šogunát nebyl schopen tlaku západních mocností, ale zároveň musel slíbit knížatům vyhnání cizinců ze země, jinak hrozila vzpoura. Přitom pro samotný šógunát byly styky s cizinci důležité v tom smyslu, že potvrzovali jeho vedoucí postavení před jednotlivými knížaty a císařským dvorem. S klesajícím vlivem šógunátu úměrně narůstal vliv královského dvora v Kjótu. Částečně i v důsledku nepřerušeného císařské linie, která se postupně stala jednou z příčin japonského pocitu nadřazenosti. Svržení šógunátu tokugawa nakonec provedla hrstka schopných nižších samurajů, kteří využili moci knížectví, z nichž pocházeli a bez většího krveprolití si podrobili zbytek země. Hlavní roli hráli knížectví Čóšú a Sacuma, které si prošli tvrdou zkouškou v potyčkách se západními flotilami a poté provedli reorganizaci vlastních vojsk a pořídili si západní vojenskou techniku. Proto i přes početní menšinu dokázali snadno porazit vojska šógunátu, který trpěl nejednotností svých vazalů.

obr.: císař Meidži se stěhuje z Kjóta do Tokya, rok 1868.

Tito nižší samurajové se tedy ujali vlády a pod záštitou císaře se vrhli do reforem. Provedena byla pozemková reforma (všechna půda teď patřila císaři), centralizace moci, zrušeny cla mezi knížectvími a budována císařská armáda, do které musel povinně každý bez rozdílu sociálního postavení. To byl velmi revoluční tah, protože do té doby nesměl kromě samurajů nikdo meč nejen nosit, ale ani vlastnit. Hlavním městem stalo Tókjó („východní hlavní město“), bývalé Edo, a do bývalého šógunátního paláce přesídlil císař. V této době Japonsko uzavřelo tzv. kanghwaskou smlouvu s Koreou, která jim otevřela korejské přístavy. Všechny tyto reformy jsou souhrnně označovány za reformy meidži, podle období, ve kterém byly provedeny. Meidži je posmrtné jméno císaře Mucuhita a znamená „osvícená vláda“. Po reformě meidži se celé Japonsko naprosto změnilo a začalo pomýšlet na rozšíření svého území. Následovala čínsko-japonská válka, jejíž vznik, souvislosti a výsledek jsem popsal v dějinách Koreje. Kdo to nečetl, ta stačí, když bude vědět, že moderní japonská flotila rozdrtila početnější, ale zaostalou flotilu čínskou. Japonské poté získalo právo dohlížet na reformy v Koreji, které měly z Koreje udělat moderní stát vzoru Japonska. Vítězství nad Čínou zanechalo velký dojem na západě a Japonsko konečně dosáhlo podepsání nových upravených smluv, které zvyšovaly dovozní cla ostatním zemím, po které tolik toužilo. Po Číně přišlo na řadu Rusko, které mělo zálusk na Koreu. Po několika vojenských a diplomatických roztržkách Japonci na Ruskou zaútočili a opět slavili vítězství na moři.

obr.: začátek rusko japonské války, útok na přístav Port Arthur.

Obě země byly ale válkou dost vyčerpané, v Rusku navíc probíhala revoluce. Následná smlouva uznala nadřazené postavení Japonska v Koreji, ale už se nepovedlo dostat z Rusů válečné reparace, což vedlo k velkému zklamání doma v Japonsku. Korea byla prohlášená za japonský protektorát a využívána pro další japonské strategické a ekonomické zájmy. Detailně opět v dějinách Koreje. Z Japonska se stala vojenská i ekonomická velmoc a tím se splnil sen všem strůjcům reforem meidži. V příštích třiceti letech vládly v zemi politické strany, na něž se snažily uplatnit svůj vliv „zaibacu“, rodinné podniky ovládající japonskou ekonomiku. Mimo vládu stála armáda, která byla podřízena přímo císaři a postupně začala získávat převahu nad politickými stranami a hnala zemi do katastrofy druhé světové války. Velký vliv na vzestup militarismu měla světová hospodářská krize roku 1929, vzestup čínského nacionalismu, který ohrožoval japonské pozice v Mandžusku a nástup Hitlera (japonská ústava Meidži byla sestavena podle německého vzoru) a Musoliniho k moci. Armádní špičky viděly řešení domácí hospodářské krize v rozšíření japonského území a rozhodly se z Mandžuska udělat svou kolonii, do té doby tam nechávaly formální čínskou vládu. Japonská armáda vyprovokovala konflikt výbuchem na železniční trati a poté zahájila útok na čínskou posádku v Mukdenu.

obr.: Japonci vstupují do Mukdenu, rok 1931.

Vláda v Tokyu byla proti, ale armáda se nedala ovládat a pokračovala dál na čínské území. Do půl roku byla dokončena okupace Mandžuska a vyhlášen nezávislý stát Man-čou-kuo. Zvláštní komise Společnosti národů označila Japonsko za agresora a rok na to Japonsko demonstrativně ze Společnosti národů vystoupilo. Armáda poté získala v domácí politice definitivní převahu nad politickými stranami a nakonec i křeslo předsedy vlády obsadili představitelé armády.

Dějiny Japonska poprvé: země pod ochranou větrů

Tak a po Koreji je na řadě Japonsko. Vezmeme to hezky od úplného začátku a podobným stylem jako Koreu. Knihu napsali společně dva autoři, Reischauer, profesor moderních východoasijských studií na Harvardu a pět let velvyslanec USA v Japonsku a Craig, profesor japonských dějin na Harvardu. Nebude to ovšem taková legrace jako korejské dějiny, které jsou plné dramatických událostí a válek, protože Japonsko nečelilo takovým hrozbám a častým vpádům dalších mocností, jako země na kontinentu. Na podobnou legraci jakou byla korejská řežba Tří království rovnou zapomeňte.

První neolitická kultura Džómon (podle typického provazcovitého vzoru) se v Japonsku rozšířila přibližně před 6 tisíce lety. Nedávno se dokonce objevila keramika stará 10 tisíc let, což z ní dělá nejstarší keramiku na světě. Lidé se živili lovem a sběrem plodů a zanechali po sobě tzv. mušlové hromady. Ve 3. století př. n. l. ji vystřídala nová kultura Jajoi, nazvaná podle naleziště v Tokiu. To už pěstovali rýži na zavlažovaných polích a používali bronz a železo. Podlé nalezených čínských mincí se vědci domnívají, že už v této době docházelo ke kulturním stykům s velkým bratrem Čínou. Následující kultura se nazývá „mohylová kultura“, podle zvyku stavět rozsáhlé mohyly na hrobech vládců. A nebyly to žádní prckové, některé dosahují 40 metrů výšky a 500 metrů délky. Mnohé rysy této kultury jsou shodné s korejskými, ať už vlivem válečných či obchodních styků. Mohylová kultura přešla do raně historického období Japonska počínajícího v 5. a 6. století. Nejdůležitější japonské prameny z této doby jsou z 8. století a popisují vládnoucí rody s nesmírnou tradicí srovnatelnou s čínskou, ale jsou často protichůdné a jejich spolehlivost je dost slabá. Oba prameny uvádějí stvořitelské mýty o božských sourozencích a dalších božstvech. Bůh Izanagi a bohyně Izanami stvořili japonské ostrovy. Ninigi, vnuk Bohyně slunce Amaterasu, sestoupil na zem a vzal s sebou tři korunovační klenoty, které jsou doposud považovány za symbol císařské autority. Je to bronzové zrcadlo jako symbol Bohyně Slunce, železný meč a náhrdelník z drahokamů. Ninigiho vnuk ovládl oblast Kinki (dnešní Ósaka a Kjóto) a založil zde japonský stát. To se údajně stalo roku 660 př. n. l. Tento první „císař“ je posmrtných jménem Džimmu, neboli „božský válečník“. Přesvědčivá historie doložená nálezy a kronikami nastupuje ale až od 6. století.

Ve společnosti hrály nejdůležitější roli rody, do 5. století si nejlepší místo vybojoval rod (stát) Jamato, který donutil ostatní přijmout postavení „státních vazalů“. Rané Japonsko bylo pod silným vlivem okolních států, více než třetina aristokratických rodů uvádí původ z Číny a Koreje. Z Koreje přišel do Japonska rovněž buddhismus, když král korejské Päkče daroval dvoru Jamato sošku buddhy a texty súter. Roku 587 to ostatním rodům natřel rod Sogů a získal dominanci u dvora Jamato. Princ Šótoku prosadil důležité reformy v dokumentu „Ústava o sedmnácti článcích“, které obsahovaly pěkné myšlenky typu absolutní moc vládce, centralizace moci a byrokratický systém státní správy, vše odvozeno podle čínského vzoru. Po princově smrti nebyli Sogové moc populární a jejich despotická vláda jim přinesla roku 645 vyhlazení. To zinscenoval Tenči, pozdější císař a Kamatari, který za to dostal rodové jméno Fudžiwara a stal se zakladatelem mocného dvorského rodu Fudžiwarů, který fakticky vládl po několik staletí. Velké reformy souhrnně nazývané Taika („Velká změna“) zahrnovaly založení ministerstev, daňové správy, soupis obyvatel a sepsání zákoníků čínského typu. Nic nešlo ale tak lehce, mnoho zákonů platilo pouze na papíře. Hlavním městem se stala Nara, podle níž se jmenuje další období, které bylo vrcholem japonských snah o přejímání čínského politického modelu. Nara si titulu hlavního města moc neužila, protože záhy bylo přesunuto do města Heian (dnešní Kjóto), kde vydrželo až do roku 1868. Přestože císaři měli titul tennó („nebeský vládce“), faktickou moc měly mocné dvorské rody. Další období Heian je opakem předchozího období Nara, místo dalšího přejímání čínského vzoru je obratem k domácím kulturním zdrojům, za což mohl především úpadek čínské tchangské civilizace, která už tím pádem nebyla pro Japonsko tak přitažlivá jako dřív.

obr.: Chrám Bjódóin z roku 998 se slavnou Fénixovou síní.

V 9. století se téměř veškerá moc soustředila v rukou Fudžiwarů, kteří toho dosáhli vychytralou politikou dohazování dívek jako manželek pro císařský rod a nahromaděním obrovského množství půdy. Jejich moc během tří staletí postupně upadala a objevovaly se nové mocné rody, především rod Tairo a Minamoto. Ty si to nakonec na férovku rozdaly o trůn, když každý z nich podporoval jiného ze synů rodu Fudžiwarů jako nástupce trůnu. Vyhrál rod Tairo a většinu vůdců Minamotů popravil. Své postavení si moc neužili, za nějakých třicet let je svrhlo povstání. Hádejte, který rod ho vedl? Správně, Minamotové. Bez problémů dobyli hlavní město a definitivně si vyřídili staré účty v námořní bitvě u Dannoury roku 1185. Následujících přibližně 150 let je nazýváno obdobním Kamakura, podle města, ve kterém sídlila vláda rodu Minamoto. Joritomo Manimoto, vůdce povstávní, dostal od dvora jako důkaz své moci titul šógun, ale jeho moc vyplívala z jeho vazeb na vazaly, kterým rozdal pozemky zabavené rodu Tairo. Řada menších rodů mu dokonce svěřovala své pozemky výměnou za ochranu. Takové dobrovolné výpalné. Rod Minamoto ovšem rovněž nečekala veselá budoucnost. Joritomo byl velmi žárlivý a podezřívavý a zbavil se svého bratra a ostatních schopných příbuzných a zanechal po sobě jen dva syny.

obr.: Joritomo Minamoto, "ochránce" rodinných hodnot.

Ty brzo odstranila Masako z rodu Hódžó, který dříve Joritoma střežil, ale později přešel na jejich stranu. Rod Hódžó neměl v plánu si pro sebe urvat post šóguna, ale vládl pomocí nastrčených loutek jako kdysi Fudžiwarové v Kjótu. Hódžóvé vládli až do roku 1333.

Mongolská invaze a božské větry

obr.: Mongolové útočí a ještě netuší, co je čeká.

Mongolové ovládající velkou část východní Asie a část Evropy ovládli roku 1279 Čínu a Chán Kublaj požadoval po Japonsku uznání mongolské nadvlády. Po několika odmítnutích na ně poslal trestnou výpravu. Dvůr v Kjótu byl zděšen, ale Hódžóvé se rezolutně postavili na odpor. Chán poslal 30 000 mužů, kteří byli mnohem lépe organizování a měli modernější zbraně než Japonci, navíc byli v početní převaze. Těsně před definitivní porážkou zničil mongolské loďstvo mohutný tajfun. Kublaj zaútočil ještě jednou roku 1281 s vojskem o 140 tisících mužích. Japonsko mezitím zbudovalo na západním pobřeží Kjúšú obranný val, díky němuž drželi útočníky na místě celé dva měsíce. Japonské lodě zatím ničili velké a nepohyblivé lodě Mongolů. Rozhodující úder ovšem znova dal tajfun, který těžce poničil mongolské loďstvo. Tyto tajfuny, považované za „božský vítr“, japonsky kamikaze, se nesmazatelně zapsaly do historie země a významně posílily národní přesvědčení o ochraně země božstvy.

obr.: takhle vypadal Mongol, zbývá si jen domyslet Mongola.

Kamakurský šógunát ale invaze Mongolů ekonomicky dost vyčerpala, a přestože byla vítězná, měla i své stinné stránky. Vazalům, kteří se na vítězství podíleli, nebylo totiž čím odměnit, protože šlo o válku obranou. Navíc postavení vazalů se dědilo, ale pozemky jim zůstávali stejné, tudíž příjmy na hlavu samurajské vrstvy klesaly a neumožňovaly skutečný výkon vojenských povinností. Zub času rovněž nahlodal osobní vztahy loajality, na níž závisela soudržnost celého šógunátu. V té době se také objevil mocný soupeř v podání císaře Godaiga, který chtěl obnovit skutečnou moc císaře. Za pomocí pár lokálních vojevůdců a zrady několika kamakurských hejtmanů (Takaudži Ašikaga) roku 1333 dobyl Kamakuru a zničil Hódžóy. Svůj pokus o obnovení císařské moci musel ale ukončit už po třech letech, protože po spojení s Takaudžiho odpůrci Takaudži znovu dobyl Kjóto a dosadil na trůn povolnějšího císaře.

Šógunát Ašikaga

obr.: Kinkaku-dži, Zlatý pavilon, jedna z rezidencí šógunů rodu Ašikaga.

Takaudži byl o mnoho skromnější než Godaiga a nakonec přijal titul šóguna. Přestože šógunát Ašiakga trval déle než dvě století, nikdy neměl takovou autoritu jako Kamakura. Takaudži se sice pokusil podrobit si lokální vůdce, ale bez úspěchu a nakonec uznal jejich existenci a nevynucoval si násilím loajalitu a podřízenost. Mezitím téměř po celé zemi válčily mocné rody mezi sebou, některé měly i stotisícové armády a po jedné takové válce, nazývané Ónin a trvající deset let, bylo vypleněno téměř celé hlavní město Kjóto. Toto období bývá rovněž nazýváno obdobím Válčících knížectví. Tyto rody měly faktickou moc nad zemí a císařský rod tak zchudl, že nemohl provádět ani základní obřady jako korunovace a když byl poslední Ašikaga sesazen z trůnu, nikdo si toho skoro ani nevšiml. Nastal čas, aby zemi někdo sjednotil, ale o tom až příště.