Film poprvé: Z normálního diváka asijským fanatikem

První předpoklad, který splňuje snad úplně každý, je láska k filmům. Neznám nikoho, kdo by se rád občas nepodíval na nějaký film. Doteď jsme si stále všichni rovni:). Zatímco někomu stačí vybrat si to svoje z nabídky našich televizí a do kina zajde jednou za dva tři roky na nového Svěráka v lepším případě či Trošku v tom horším (oba extrémy splňuje pouze moje babička) nebo se třídou na školní představení, tak většina pravidelných návštěvníků kin se o filmech snaží zjistit něco víc, než jen kdo v nich hraje. Pro intelektuály, kteří bez slovníku cizích slov nedají ani jednu větu, tu máme Cinepur, pro obyčejné fandy Premiere a pro ty někde mezi Cinema. Já začínal na Cinemě, poté přešel na Premiere a s nabídkou šesti lístků do multikina zdarma se stal nedávno i předplatitelem. Na stránky cinepuru upřu zrak jen jednou za čas, protože mě osobně se vědecký přístup moc nelíbí. Za dobu svých studií jsem byl celkem normální divák, který zajde do kina dvakrát měsíčně na nový blockbuster a aby vyvážil příjem myšlenek, tak občas přepnul na filmový klub na čt2 pro něco hlubšího. Někdy je ten film sice tak hluboko, až mi z toho nebylo dobře, ale zkoušet se to musí.

Celé se to zlomilo asi před dvěma lety, jsem poprvé vyrazil na festival do Karlových Varů a nedlouho poté začal cíleně sledovat asijskou kinematografii. Do Varů jsem se chtěl podívat už dřív, ale vyrazil jsem až ve svých posledních prázdninách. Někdy později se o Varech určitě trochu rozepíšu, minimálně o dvou posledních ročnících, které si jakžtakž pamatuju. Jak jsem se tedy dostal od západních k východním filmům? Ze začátku to byla často jen otázka náhod a touha vidět něco jiného, než běží v sobotu večer na nově. Nějakými zázraky se i k nám do distribuce dostali skvělé filmy jako Stvořeni pro lásku, Cesta do fantazie, 2046, Hrdina, Jaro, léto, podzim, zima… a jaro a pár dalších. V televizi jsem viděl úžasné anime Princezna Mononoke, ve filmovém klubu šla přehlídka filmů Takeshi Kitana a nova a prima neustále dávají nějaké akční komedie s Jackie Chanem. Tyto filmy ale viděla i většina normálních diváků a nic to s nimi neudělalo. Se mnou také ne, zlom nastal až později a přesně si ho pamatuji. Tyto filmy mi ale dokázali, že pěkné filmy se točí na východ od nás.

Velký třesk přinesly dva konkrétní filmy. Neuvěřitelně vizuálně a hudebně nabušený korejský akční thriller podle komiksové předlohy Oldboy a moje první korejská romantika, pro mnoho lidi včetně mě kultovní, My sassy girl. Větší dopad měla asi My sassy girl, která stála na začátku mé posedlosti romantickými filmy, nejčastěji korejskými a japonskými. Oba tyto filmy technicky stejně kvalitní, jako jakýkoliv jiný hollywoodský film, ale mají v sobě kouzlo, které jim mohou na západě jenom závidět. V případě Oldboye je to originální příběh (Američané budou natáčet remake), vizuální a hudební smršť, kombinující klidné poetické momenty s vážnou hudbou a akční scény s dynamickou kamerou a moderní elektronickou hudbou. Oldboy ale rozhodně není pro úzkostné, hodně scén je dost brutálních, jí se živá chobotnice, uřezává se jazyk, mlátí se kladivem atd. Je to nekompromisní, je to strhující, je to nový. Přinejmenším pro mě tehdy bylo. Naproti tomu My sassy girl (hádejte, kdo bude natáčet remake?) je romantická komedie o ztřeštěné holce v podání Jun Ji-hyun, která naváže hodně zvláštní vztah se slušně vychovaným normálním klukem. Největší rozdíl oproti podobným západním filmům je v tom, že tady s hrdiny cítíte každou emoci a přestože je hrají taky především dobře vypadající herci, tak působí mnohem živějším a uvěřitelnějším dojmem než jejich americké kopie z pobřežní hlídky. U My sassy girl mě ale odrovnala poslední dvacetiminutovka, která byla to nejkrásnější, co jsem do té doby viděl. Po skončení závěrečných titulků jsem si jí musel okamžitě pustit ještě jednou a vychutnat si každý záběr.

Poté se to celé rozjelo. Začnete shánět informace o dalších podobných filmech. Zjistíte, že kolem těchto filmů se točí jistá malá skupina lidí, která to cítí stejně jako vy. Najdete si jejich hnízdo (asiantitulkyclub.org) a postupně se to na vás začne valit. Pročítáte si jejich recenze, některá nevyslovitelná jména se stávají povědomá, naskakují vám první oblíbenci, jejichž filmy vás nikdy nezklamou, objevujete stále nové a nové filmy a žánry, přestanete si plést korejské, čínské a japonské filmy mezi sebou a za chvíli už máte docela slušný přehled. S jídlem roste chuť. Chcete víc a víc a každým novým filmem dokážete ocenit i malé detaily, jako jsou citace jiných asijských filmů.

V Asii se ale netočí jen drsné thrillery a romantické komedie. Jedním z nejpopulárnějších žánrů (ale ne u mě) jsou horory. Filmy jako Kruh (kdopak asi natočil ten remake) Oko jsou všeobecně známé. Samostatným žánrem jsou pak animované filmy, konkrétně japonské anime. Divácky nejnavštěvovanější filmy v Japonsku jsou každoročně nové filmy studia Ghibli a jejich vůdčí osobnosti, legendárního tvůrce anime, Hayao Miyazakiho. Není to jen jejich krásnou vizuální stránkou, která se tolik liší od známých filmů studia Walta Dysneyho nebo od Pixaru, ale především jejich fantazií, hravostí, originalitou a lehkostí s jakou dokážou předat své poselství či jen pobavit nebo rozesmát. Nečouhá z nich na každém místě povinné morální ponaučení, které je v každém americkém animovaném filmu a začíná to být už dost otravné, pokud to neumíte tak dobře jako v Pixaru. Svět anime ale nejsou jen filmy, ještě větší popularitu a základnu uctívačů mají anime seriály, kterých jsou stovky a mají v sobě všechny přednosti svých filmových bratříčků, ale často jsou mnohem odvázanější a šílenější. Neexistuje téma, na které by nebyl natočen anime seriál, romantika pro dospívající děvčata, akční sci-fi pro kluky, filozofické a temné pro dospělé nebo i extrémně krvavé a či erotické (hentai) pro opravdové „labužníky“. V neposlední řadě je tu ještě akční žánr se svým esem v rukávu v podání martial art filmů, tj. filmů o bojových uměních. Těchto filmů jsou tisíce, natáčejí se již několik desetiletí a mají mnoho podžánrů. Výpravné historické velkofilmy, létající bojovníci ve wuxia či krvácející a nejen nohama, ale i pistolemi se ohánějící drsňáci v heroic bloodshed (hrdinské krveprolití). Co jsem se snažil tímhle odstavcem naznačit je, že nabídka je opravdu široká a kdo hledá, tak najisto najde. I pokud jste nevinná citlivá duše festivalového typu hledající čisté umění, jen to budeme mít trochu těžší než třeba fanoušci hororů.

obr.: hentai Discipline (údajně nejprodávanější v historii) a The Killer od Johna Woo.

Asijské filmy navíc nemají obroušené hrany snahou o maximální korektnost a touhou po maximálním komerčním úspěchu. Jsou na jedné straně jemné a nevinné, na druhé krvavé a šokující. Navíc mají v sobě příchuť něčeho exotického, odehrávají se v nádherných prostředích nočních velkoměst, tropických džunglí nebo pláží, hrají v nich herci, které většinou vůbec neznáte, a mluví jazykem, který vám bude nejdřív připadat strašně legrační, ale nakonec si ho třeba zamilujete jako já. Ani zde se samozřejmě nevyhnete řadě klišé a osvědčených postupů, ale jsou úplně jiné než ty západní a i když jde vlastně o klišé, bude to na vás působit osvěžujícím dojmem. Asi se nechávám už hodně unést a je té chvály až moc, ale to jste si všichni mohli domyslet podle titulku tohoto příspěvku. Pokud jste to dočetli až sem, tak vám gratuluji a neváhejte se ozvat v komentářích.