Dějiny Koreje podruhé: bude se sjednocovat

Sjednocená Silla a Parhä

Takže pokračujeme, je toho před námi ještě hodně. Minule jsme skončili tím, že Kogurju se podařilo odrazit dva čínské pokusy o absolutní nadvládu nad korejským poloostrovem. Mezitím na jihu si Päkče zaútočilo na Sillu. Silla se snažila spojit s Kogurjem, ale to nemělo zájem, domluvila se tedy s Číňany. Plán byl následující, nejdříve vyřídíme Päkče a tím pádem obklíčíme Kogurjo ze severu i z jihu a vyřídíme i je. Roku 668 tento plán úspěšně dokončili.

obr.: architektura z období Sjednocené Silly.

Od tohoto roku vládla poloostrovu Sjednocená Silla. Čína si tím pádem myslela, že jí patří celý poloostrov včetně Silly, ta byla ale pochopitelně proti. Vzápětí vyrazila do boje pro znovuzískání území dřívějšího Kogurja s pomocí tamních jednotek usilujících o znovuobnovení říše. Vojska poslala i do Päkče a vyhnali z ní Číňany a rozmetala i snahy o obnovení samostatného Päkče. Roku 676 se jí podařilo vyhnat Číňany i z území Kogurja. Odražení ozbrojené agrese dynastie Tchang má pro Koreu nesmírný historický význam, protože se tím udržela nezávislost Korejského poloostrova. Je to už podruhé, co Korea stála na prahu podrobení. Na severu kogurjští uprchlíci založili nové království Parhä, nástupce Kogurja. Časem se situace v oblasti uklidnila a Parhä i Silla navázali přátelské vztahy s dynastií Tchang. Do Číny jezdili na výměnné pobyty korejští učenci a mniši a přejímání tchangské civilizace bylo hlavní příčinou rozkvětu v Sille a Parhä.

Sjednocení země královstvím Korjo

Sjednocená Silla byla silně autoritářský stát, což nakonec vedlo k jejímu úpadku. Šlechta válčila mezi sebou o politickou moc a za 150 let se na trůnu vystřídalo dvacet králů. Většinu společnosti ovládaly bohaté šlechtické rody, což pochopitelně štvalo vládu, a když se pokusila násilím vybrat daně od rolníků, došlo k celonárodním vzpourám. Dva nejsilnější vůdci se na dobitých územích pokusili založit obnovené Päkče a Kogurjo. Toto období je nazýváno Pozdní Tři království. Král obnoveného Kogurja, Wang Kon, přejmenoval svou říši na Korjo (zkrácený název Kogurja) a plánoval si podmanit celou Koreu. Nejprve porazil Sillu, která díky ztrátě moci nad venkovským obyvatelstvem byla neškodná a poté i Pozdní Päkče. Přibližně ve stejnou dobu na severu zaniklo při nájezdech Kitanů království Parhä, většina jeho obyvatel prchla do Korja. Wang Kon je srdečně přivítal a rozdal jim spoustu půdy. Korjo tím dosáhlo celkového sjednocení země. Královskou moc upevnilo osvobození většiny otroků, které šlechta využívala i jako vojáky a zavedení zkouškového systému pro vysoké státní úředníky, místo dosavadního dědičného. Kdo neposlechl, byl smeten pod stůl. Vedle otroků se na dně společnosti nacházeli ještě tzv. vyvržení, mezi které patřili košíkáři, akrobaté, zpěváci, ale i třeba řezníci.

Korju se podařilo své území mírně rozšířit i na sever, ale Kitánové je vyhnali jen o pár let později a dostali se až do hlavního města Korja Käsongu. Kitanové si uvědomovali, že by dobité území stejně nedokázali udržet a dobrovolně se stáhli zpět. Jediné co chtěli, bylo, aby král Korja osobně vzdal hold kitanskému dvoru. Myslíte si, že to udělal? Ne, vykašlal se na to. Roku 1018 vpadli Kitanové do Koreje znova, ale Korjo je doslova zmasakrovalo, když ze stotisícové armády přežilo sotva pár tisíc. Nadále už své vztahy řešili mírovou cestu. Zbývalo ještě vyřešit vztahy s Džurdženy, předky Mandžuů. Nejprve nebyli žádnou hrozbou, tou se stali až po sjednocení všech kmenů Wan-jenem. K jejich odražení museli pomoci i speciální jednotky buddhistických mnichů. Pokud vám to přijde jako něco z komiksu, tak mě taky, ale je to pravda. Vysvětlím za moment. Roku 1115 založili Džurdženové vlastní stát Ťin, který porazil dvě čínské dynastie Liao a Sung. Korjo raději uznalo Ťinu jejich svrchovanost a tím zabránilo jejich vpádu. A teď k těm mnichům. Mniši dostávali od státu půdu a byli osvobození od nucených prací, což lákalo spoustu lidí a jejich počet rychle rostl. Velkou část mnichů tvořili aristokraté, čímž majetek klášterů ještě vzrostl. Navíc nemuseli platit daně. Být něco takového v dnešní době, tak jsou všichni Češi mniši. Aby své bohatství uchránili, začali vytvářet vlastní vojenské jednotky. A právě tyto jednotky pomohli v bitvách s Džurdženy.

obr.: a takhle vypadá jeho hrobka v Käsongu.

Náboženství a kultura

Vedle buddhismu se začal uplatňovat i ve větší míře konfucianismus, který upřednostňoval racionální přístup k životu na rozdíl od buddhismu slibujícího spasení v příštím životě. Aby si stát zajistil přízeň Buddhy, nechal vytvořit tzv. Tripitaku Koreanu, soupis buddhistických spisů přeložených z čínštiny. V celé východní Asii jich vzniklo na dvacet, ale korejská je z hlediska přesnosti, krásy kaligrafického stylu a řezby dřevěných matric považována ze nejlepší ze všech. Vrcholem umění Korja se stala celadonová keramika. Vznikla sice podle čínského modelu (jako většina věcí v Koreji), ale sami Číňané ji oceňují jako nejkrásnější keramiku na světě.

obr.: slavná celadonová keramika.

Vojenský převrat

Aristokratická vláda v Korju byla založena na nadražezenosti civilní vrstvy nad vojenskou. To se ale mělo brzo změnit a sametová revoluce to opravdu nebyla. Vojenská vrstva byla politicky i ekonomicky diskriminována a už si to nechtěla nechat dál líbit. Poslední kapkou bylo, kdy příslušník jednoho vznešeného rodu zapálil vousy generálovi Čong Čung-buovi a král Uidžong, velký milovník uměník, nijak nezasáhl. Roku 1170 tedy vypukla vzpoura vedená oním „zapáleným“ generálem a pokřikem „Smrt civilním úředníkům!“. Během tří let byl vyvražděn velký počet úředníků a moc přešla do vojenských rukou. Už nebylo důležité, z jakého rodu jste, ale jak velké vojsko máte. Čong byl zanedlouho zavražděn a tak to šlo pořád dokola, vůdcové se střídali s pravidelností ročních období a zemi ovládl zmatek. Ten ukončil až Čchö Čchung-hon, který nejprve odstranil všechny, kdo o něm pochybovali, včetně bratra a synovce a nastolil vlastní diktaturu. Svým oponentům buď daroval půdu za příslib loajality, nebo je povraždil. Zemi rovněž otřásala povstání rolníků a otroků, která ale Čchö potlačil.

obr.: zrekontruovaná pagoda z období Korjo.

Boje s Mongoly

Mongolové odjakživa záviděli bohatství svým jižním sousedům. Nejprve se Korjo s Mongoly spojilo a společně vyhnali Kitany z Mandžuska. Mongolové se potom považovali za ochránce Korja a chtěli si za to nechat platit. Nepřípomíná vám to něco? Ano, podobně to bylo se Sjednocenou Sillou a Číňany. Korjo to odmítlo a když ještě navíc roku 1225 byl v Korju zabit mongolský posel, zaútočili Mongolové roku 1231 na Korjo. Vláda Korja se schovala na ostrově Kanghwado (protože Mongolové se báli vody) a rolníkům poradila schovat se v horách. Mongolové tedy začali plenit zemi a když navíc dobili nějakou pevnost, tak všechny povraždili. Vláda žijící v přepychu a bezpečí na ostrově si dál vybírala obrovské daně od rolníků a následkem toho ztratila jejich podporu a ti neměli vůli bojovat proti Mongolům. Začala převládat myšlenka na uzavření míru. Civilní úředníci toužící po ztracené moci se spojili s částí vojenské aristokracie a svrhli z trůnu rod Čchö. Moc přešla do rukou krále a ten s Mongoly uzavřel mír.

Mimo mísu: neskutečně zajímavá reportáž (otevřít) dvou českých studentů koreanistiky z jejich pobytu v KLDR.

Titulky a já

Už jsem to tady někde psal, ale teď bych to trochu rozvedl. Dělám české titulky k asijským filmům, v naprosté většině ke korejským. Co mě k tomu přimělo? Když jsem měl jenom pár filmů, nebyl problém k nim najít české titulky, protože šlo o ty nejprofláklejší filmy. Protože se mi sbírka filmů rychle rozšiřovala (k dnešnímu dni čítá cca 650 filmů), jednou musela přijít chvíle, kdy si stáhnu film a on české titulky mít nebude. Prvním takovým filmem byl Mutt boy a po nezralé úvaze jsem se díky svému nadšení a slabému taúsudku vrhl na překlad. Proč nezralé úvaze? Protože moje angličtina rozhodně není žádný zázrak. Hlavní jazyk jsem měl vždy němčinu a angličtinu jsem měl až na vyšší odborné škole jako druhý jazyk a to jen dva roky. První asi dva překlady stojí víceméně za ho*no a když jsem po nich drze nabídl na fóru asiantitulky, že přeložím další filmy, tak mi bylo řečeno, že raději snad ani ne.

Po nemilosrdné kritice jsem sedl ke gramatice a trochu na sobě zapracoval. Pár lidí mi napsalo, ať se nenechám znechutit a že většina českých titulků (třeba na největším titulkovém serveru titulky.com) je ještě mnohem horších. Už mi to šlo líp, ale pořád jsem se na dost místech zasekával, tak jsem založil téma pomoc s překladem, kam jsem vždy nahodil problém a za chvíli jsem měl řešení. Skvělým pomocníkem je taky google nebo web dictionary.com, kde se dají najít spousty frází, které bývají největším problémem. Své následující překlady jsem začal před zveřejněním posílat Syslovi, který mi je upravoval a dal mi řadu cenných rad. Například, že není důležité umět anglicky, ale česky. Postupně jsem se začal zlepšovat a teď už si troufám říct, že ty titulky jsou kvalitní a bez větších chyb. V tomto názoru mě utvrdila třeba neveselá příhoda s titulky k japonskému Go! Měl jsem ten film už skoro celý přeložený a v tom se objevily již hotové titulky, u kterých nebyl uveden autor, ale byly napsány extrémně spisovným jazykem, který se ve fanouškovských titulkách prakticky nevyskytuje, šlo asi o profesionální titulky vyrobené pro nějaké festivalové promítání. Schválně jsem je porovnal s těmi svými a nenašel žádné chyby. Takhle si porovnal i jiné titulky a přestal se bát, že bych psal úplné kraviny.

Problém mojí angličtiny je ale ten, že je strašně pasivní. Podívat se na film s anglickými titulky mi nedělá problém a už jsem takhle odkoukal i celý seriál Snow Queen. Docela dobře rozumím, hlavně psanému textu, ale neumím moc mluvit, protože k tomu nemám žádnou příležitost. To mi ale při tvorbě titulků nevadí. Je to ale jeden z důvodů, proč si třeba netroufám sám vyrazit někam na cestu. Podle ohlasů lidí, co takhle již někde byli, se angličtiny člověk nemusí bát a stačí v podstatě základy, protože místní jsou na tom často ještě mnohem hůř, ale ta obava tam pořád je. Když překládám nějaký významnější film, tak si každou věc, ve které si nejsem stoprocentně jistý několikrát ověřuji a ještě si hodně hlídám pravopis. Samozřejmostí je shlédnutí filmu s hotovými titulky a poslední korekce. Zjistil jsem ale, že na internetu to samozřejmost rozhodně není, viz diskuze tady. K samotnému překládání nepoužívám žádný z programů k tomu vytvořených, ale prostě to ručně přepisuji v texťáku. Je mi jasný, že je to strašně archaický způsob, ale mně to vyhovuje. Další mou anomálií je, že nepřekládám filmy, které jsem už viděl, ale které chci vidět. A vidět je chci protože se na ně těším a když se na ně těším, tak si je chci pořádně vychutnat, a to znamená česky. A vzhledem k tomu, že co si člověk neudělá sám, to nemá, tak si je musím přeložit. Často jde o očekávané pecky na poli romantických filmů, takže si je občas stáhne docela dost lidí a díky jejich zpětné vazbě mám aspoň pocit, že to nedělám jen pro sebe a má z toho radost i někdo jiný a že to nedělám úplně špatně. Ještě když jsem stál za prd a začínal jsem (už je to víc jak rok a půl), tak mi dezorz řekl, že i špatné titulky jsou lepší než žádné, když umožní podívat se na film i lidem, kteří anglicky neumí vůbec. S tím se ztotožňuji, ale teď, když se koukám na film a vidím tam v titulkách nějakou blbost, jako evidentně špatný překlad nebo dokonce nepřeložené věty, chybějící diakritiku nebo čárky ve větách, tak mě docela kazí dojem. Mě taky občas něco ujede, ale do extrémů to snad nejde. Na druhou stranu znám dost lidí, co pravidelně překládací asijské filmy a už když jen vidím jméno autora, tak je mi jasné, jakou budou mít titulky kvalitu. Mezi nejlepší rozhodně patří ty od Sysla, Akajiho, Tadziho, Dezorze, Derelicta, Idaha, Lenuše či Lagardereho.

Teď pár slov ke konkrétním filmům, které mi padly za oběť. Kompletní přehled najdete v mém profilu na csfd (celkem jde o 33 filmů), tady k těm nejzajímavějším. A protože pohybující obrázky vydají za tisíce slov, tak mi odpusťte tu spoustu videí.

A Millionaire's First Love – Jižní Korea, 2006.

Podle názvu se dá snadno uhádnout žánr. Název vás asi těžko naláká a jeden by očekával něco jako německé romantické filmy podle Rosamundy Pilcher. Ve skutečnosti jde o jeden z nejkrásnějších korejských romantických filmů.


Flying boys – Jižní Korea, 2004.

Jeden z nekrásnějších filmů o dospívání, co jsem kdy viděl.


Friend – Jižní Korea, 2001.

Strhující drama o kamarádech, z nichž dva se dají na dráhu gangsterů.


Almost Love – Jižní Korea, 2006.

Krásný pohodový film s jednou z největších korejských hvězd Sang-woo Kwonem, který v půlce drasticky změní žánr.


Daisy – Jižní Korea / Hong Kong, 2006.

Romantické drama natáčené v Nizozemsku v hlavní roli se slavnou Ji-hyun Jun, známou z My sassy girl. Překládal jsem pouze Director´s cut, ale s normální verzi se shodoval zhruba jen ze třetiny.


Maundy Thursday – Jižní Korea, 2006.

Láska ve své depresivní podobě, aneb jak se odsouzený na smrt zamiluje do ženy, která se pokouší se zabít. Hrozně silný film a překrásný soundtrack. Viděno třikrát a pokaždé jsem řval jako malé dítě.


Temptation of Wolves – Jižní Korea, 2004.

Spolu s Millionaire´s first love nejkrásnější romance ze školního prostředí. Oba filmy točil stejný režisér. Hlavní role Kang Dong-won, vězeň z Maundy Thursday.


Heavenly forest – Japonsko, 2006.

Pro změnu japonská romance s nejkrásnější japonskou herečkou Aoi Miyazaki.

I'm Cyborg, But That's Ok – Jižní Korea, 2006.

Patrně nejvýznamnější film, co jsem přeložil. Zatím poslední film světoznámého režiséra Park Chan-wooka, tvůrce Oldoboye. V hlavní roli Rain, největší asijská hudební star.


Voice of a Murderer – Jižní Korea, 2006.

Strhující a maximálně působivé drama o vyšetřování únosu dítěte. Natočeno podle skutečné události.


Hlas vraha je zatím můj poslední překlad. Už jsou to skoro dva měsíce, ale od té doby mě nic nezaujalo natolik, abych se dal do překládání. O jednom filmu bych věděl, ale ten nemá zatím anglické titulky. Je to Dororo.

Pokud jste některý z těch filmů, nebo jiný mnou přeložený, viděli, tak určitě napište do komentářů, jak se vám líbil. Opravdu mě to zajímá.

Dějiny Koreje poprvé: řežba Tří království

Čerpám z knihy Dějiny Koreje od skupiny autorů (univerzitní profesoři různých období dějin Koreje) z edice dějiny států Lidových novin. Výjimku tvoří pouze legenda převzatá z wikipedie. Snažím se to převést do trochu zábavnější formy, aby to nebyly jenom suchá fakta. Tak hurá na výlet do historie.

Legenda

Legenda datuje vznik národa na 3. den 10. měsíce roku 2333 př. n. l. Nejvyšším bohem, stvořitelem, byl pro korejský lid Hwanin. Jeho syn Hwanung sestoupil z hory Pektusan na zem. Vnuk nebeského boha Hwanina, Tangun, podle pověsti založil novou říši Čoson. Prý zde vládl od roku 2333 př. n. l. do roku 1222 př. n. l. . Korejští králové od Tanguna nikdy neodvozovali svůj původ, jelikož to byla bytost jim nadřazená.

Něco pro zasmání – Přestože KLDR Tangunův kult oficiálně neuznává, tvrdí se, že se Kim Čong-il (syn Kim Ir-sena) narodil v roce 1942 pod Pektusanem. Mimořádné schopnosti (v několika týdnech prý uměl chodit) a skutečnosti (na jeho šedesáté narozeniny napadlo na Pektusanu 60 cm sněhu) se jej však přesto snaží připodobňovat k Tangunovi.

Historie

Pravěké lovce mamutů přeskočíme, to není nic zajímavého. Po nich začaly vznikat první kmenové (městské) státy, z kterých se stala první politická uskupení. Na severu Pujo, ve středu Starý Čoson (Čoson – označení pro Koreu na severní části poloostrova, doslova „Země jitřní svěžesti“) a na jihu Čin. Zhruba ve 4. století před naším letopočtem už byly tak rozvinuté, že z nich měly bobky i v Číně. Starý Čoson se dokonce dostal do potyček s Čínou a na svou drzost doplatil, když mocný čínský stát Jen nejdřív ukázal Korejcům, že tohle se nedělá a později kolem 2. st. př. n. l. čínský běženec Wej Man (korejsky Üman) svrhl z trůnu panovníka Čosonu a zmocnil se vlády. Nově vzniklá říše Üman Čoson (důmyslný název, že?) si i přes částečnou spojitost s Čínou zachovala rysy předchozí korejské říše Starý Čoson. Nakonec ovšem dojela na to samé. Začala se nebezpečně rozpínat, naštvala čínskou dynastii Chan a ta jim po pouhých sto letech panování utla tipec. Čína si na dobitém území ihned založila své státy, na jihu ale byla stále korejská říše Čin.

obr.: detail stěny z kogurjské Hrobky tanečníků z 5. století.

Co se dělo na severu s Pujem? Na severu u hranic s Čínou (Mandžusko) si pěkně bobtnalo, Číňanům to ale nevadilo, protože v nich měli mocné spojence proti okolním kmenům, které je ohrožovali. Pujo taky nevydrželo moc dlouho, poté co přišlo vinou nomádských kmenů o svého čínského spojence se ve 4.století stalo součástí říše Kogurjo. Kogurjo byl silný vojenský stát vzniklý přibližně na území dnešní KLDR.

obr.: zlatá sillská koruna z 5.-6. století.

V prvním století našeho letopočtu už bylo Kogurjo tak mocné, že přijalo čínský titul „wang“ (král) pro svého panovníka a snažilo se rozšířit své území všemi směry. Střet s Čínou byl tedy nevyhnutelný. Na jihu od řeky Hangang (území dnešní Jižní Koreje) si zatím klidně vegetila říše Čin. Jakmile ji zaplavily vlny uprchlíků z rozpadlého Starého Čosonu, kteří s sebou přinesly vyspělejší technologie (zpracování kovů, pěstování rýže, administrativu), rozdělila se na tři menší celky – Mahan, Činhan a Pjonhan (souhrnně Samhan). V této době se většina obyvatel živila zemědělstvím, byli to svobodní rolníci, museli platit daně v naturáliích, nemohli mít zbraně, ale za to mohli mít otroka. Věřilo se na posmrtný život a například v Puju se do hrobů kromě jiného s aristokratem musela několikrát uložit i jeho družina, někdy až stočlenná.

Tři království (Samguk): Kogurjo, Päkče a Silla

obr.: mapa Tří království Koreje v 5. století.

Z menších států na území Mahanu vzniklo království Päkče, které roku 371 zaútočila na své severního souseda Kogurjo a u Pchjongjangu zabilo jejich krále Kogugwona. Získalo tím další území a svou moc ještě upevnilo kamarádčoftem s čínským státem Východní Ťin a japonským Wa. Roku 384 se stalo státním náboženstvím buddhismus. Kogurjo se díky útokům Päkče muselo reorganizovat a hned jak to dokončili, začali si vesele útočit na okolní státy. Na severu dobilo mandžuské národy, na jihu útočilo na Päkče a na jihovýchodě rozdrtilo japonský stát Wa, který ohrožoval Sillu. Vrcholný obdobím Kogurja byla vláda krále Čangsu (vládl 79 let), který udržoval skvělé vztahy s Čínou a přemístil hlavní město do okolí dnešního Pchjongjangu. Kogurjo bylo najednou tak mocné, že i když se Silla spojila s Päkče a o pomoc požádali i Čínu, bylo jim to na prd. Kogurjo v roce 475 dobilo hlavní město Päkče Hansong, zajalo jeho krále a popravilo ho.

obr.: oblčení z období Kogurja.

Třetí ze států, Silla, vznikl na jihovýchodě. Byl ohrožován jak ze strany Päkče, tak od japonského Wa, požádal tedy o pomoc Kogurjo, díky čemuž přežil. Později se s Päkče spojil proti expandujícímu Kogurju. Je to trochu guláš, ale snad se v tom moc neztrácíte. Pokračujeme, ještě to bude zajímavé. V šestém století byla Silla už docela velký stát a dosáhla svého největšího územního rozmachu. Spojila se s Päkče a zaútočili společně na Kogurjo. Tažení se povedlo, ale protože král Činhung chtěl všechno pro sebe, tak zahnal pryč i Päkče. Rozzuřený král Päkče Song se pokusil o odvetu a frontálně zaútočil na Sillu, což se neukázalo jako nejlepší nápad, protože byl zabit. Od té doby se pro Päkče stala Silla úhlavním nepřítelem a po spojení s Kogurjem na ně podnikala jeden nájezd za druhým.

obr.: královské hrobky v Kjongdžu, hlavním městě Silly.

Nejen mezi sebou se mleli korejská království. Kogurjo se s tím nepáralo a vtrhlo na Číňany. To si to nenechali líbit, chtěli jim vrátit úder, ale suejský císař Wen-ti to projel a musel se stáhnout. Jeho nástupce chtěl odčinit starou potupu a na Kogurjo vtrhl s údajně až milionovou armádou. Část armády (300 000) vyrazilo rovnou na Pchjongjang. Slavný vojevůdce Ulči Mundok je ale vlákal do pasti a na řece Salsu jim uštědřil drtivou porážku. Přežilo prý jen 200 vojáků. Armáda se vrátila zpátky do Číny, kde se oslabená říše zanedlouho rozpadla. V Kogurju poté provedl vojevůdce Jon Käsomun krvavý převrat a svou agresivní politikou se dostal do konfliktu s čínskou dynastií Tchang, která proti němu provedla rozsáhlou invazi. Tu korejci zastavili až u pevnosti An-š´, když dva měsíce odolávali až sedmi útokům denně. Číňanům nezbylo nic než se stáhnout. Vítězství říše Kogurjo proti dvěma armádním dynastiím zaujímá v korejské historii významné místo, protože kdyby padlo, dostali by se pod čínskou nadvládu rovněž Päkče a Silla a z korejců by se stal podrobený národ. Další veleslavnou kapitolou korejské historie jsou hwarangové („výkvět mládí“), což byly elitní vojenské jednotky složené z velmi mladých mužů, často kolem šestnácti let. Nejslavnějším hwarangem byl Kim Ju-sin, o jehož činech se vypráví malým dětem před spaním.

obr.: Generál Ulči Mundok v bitvě na řece Salsu.

To by mohlo pro dnešek stačit. Myslel jsem, že to udělám podstatně kratší, protože teď jsme teprve na třicátépáté stránce. Snad vás to ale nenudilo, mě teda rozhodně ne. Pokud by vám ale místo té spousty odstavců stačila věta, že tam byla nějaká království a neustále se napadala, tak dejte vědět v komentářích.

Něco o plánované cestě

Možná vás hned napadá, proč rozebírat obyčejný zájezd. Tak zaprvé protože chci. Pár lidí to snad bude taky zajímat a pokud někdo umí psát zajímavě (netvrdím, že to je můj případ), tak se dá pobavit i u reportáže z dovolené na Slovensku.

obr.: Noční Soul s nádherně osvětlenou řekou.

O tom, že bych odjel na dovolenou do Asie jsem začal přemýšlet zhruba před rokem. To jsem už asi rok koukal na asijské filmy. Nejvíc sleduji jihokorejské a japonské filmy a proto jsem se vždy chtěl nejvíc podívat právě do těchto zemí. Čína mě až tak moc neláká, to spíš Indie. Za všechno můžou v první řadě korejské filmy, které se z devadesáti procent natáčejí v hlavním městě Soulu. Když vidíte jen pár filmů, tak si toho asi moc nevšimnete, ale Soul je neuvěřitelně krásné město. S postupem času jsem zjistil, že mi nevadí se koukat i na nějaký slabší film, hlavně když se odehrává v Soulu. Z filmů, ale i z cestopisů a z různých vyprávění je navíc vidět, že asiaté jsou strašně milí lidé. Jsou pokorní, rádi pomáhají, usmívají se a navíc u nich je strašně malá kriminalita.

obr.: nádraží Jongsan v Soulu, hlavní vchod.

Před rokem jsem tyto úvahy ale ještě nebral moc vážně, bylo to jen zbožné přání. Navíc jsem loni v listopadu musel skončit v předchozí práci, takže dovolená šla stranou. Nezaměstnaný jsem byl naštěstí jen čtrnáct dní a od nového roku jsem se k té myšlence vrátil. Uvažoval jsem asi takhle, pokud přežiju zkušební dobu, tak do toho půjdu. Když jsem viděl, že na úřad práce to už nevypadá, přemýšlel jsem o tom čím dál vážněji. Zkušebku jsem v pohodě přežil a začal jsem v hlavě počítat, zda si na to zvládnu ušetřit sám, nebo bude potřeba něčí výpomoc, což jsem nechtěl. Zastávám názor, že pokud člověk na něco nemá, nemá si to kupovat. Dluhy jsou na ho*no. Kalkulace vycházela dost těsně, ale risknul jsem to. Asi vás zajímá, kolik taková sranda stojí. No je to pěkná pálka. Se vším všude počítám tak mezi 120 až 130 tisíc.

obr.: Kráterní jezero v národním parku Halasan na ostrově Jeju.

Teď si určitě říkáte, že jenom blázen nebo pracháč byl takový šílený prachy za dovolenou. Správně je první možnost. S každým dalším filmem, hudbou, cestopisem či vyprávěním někoho na webu jsem byl tou cestou posedlejší a vzhledem k tomu, že jsem mladý, nemám žádné závazky, bydlím u rodičů, nechlastám, nekouřím a neházím peníze do automatů, tak peníze nejsou až takový problém. Výplatu mám docela slušnou a můžu si ji skoro celou dávat stranou. Sice jsem dlouho řešil, jestli opravdu dám takové peníze za nějakých šestnáct dní dovolené, hlavně našim se to moc nezdálo a ze začátku byli proti, nakonec jsem je dal. Kdybych měl nějakou dlouhodobější známost a plánoval bydlení nebo tak něco, tak bych to asi nedal. Ale co, mladý je člověk jenom jednou a kdy jindy se dají plnit sny a vyrazit do světa? Nicméně šetřit jsem musel, takže jsem omezil hlavně jídlo, na obědech člověk projí strašných prachů. Oběd jednou týdně musí stačit. Až teď, dva měsíce před odjezdem, jsem začal víc chodit na obědy, protože se ukázalo, že peněz mám víc, než jsem uvažoval.

obr.: hora Insu v pohoří Bukhansan severně od Soulu.

Do zaplacení zálohy jsem tomu ale stejně nevěřil. Platil jsem ji před třemi měsíci (za každý měsíc dopředu je procento sleva) a poté mi došlo, že já tam fakt pojedu. Skvělý pocit. Znám pár lidí, kteří se chvástali, že tam taky pojedou, ale sliby chyby. V rámci příprav jsem si koupil Dějiny Koreje a Dějiny Japonska, abych tam nejel jako úplný neznaboh. Na každou knížku jsem si dal měsíc před odjezdem, ale nabral jsem trochu skluz, takže jsem Dějiny Koreje začal číst až dnes. Až je dorazím, tak z nich zkusím udělat nějaký výcuc a hodím ho sem. Japonsko hned potom.

obr.: pohled na Ósaku z místního hradu.

Většina správných cestovatelů vám určitě řekne, že nejlepší je vykašlat se na cestovku a vyrazit na vlastní pěst. Já jsem v podstatě podobného názoru, ale vzhledem k nulovým cestovatelským zkušenostem a tomu, že uvolnit se z práce na více než tři týdny by mohl být asi dost velký problém a že peníze nejsou hlavní problém, jsem rozhodl pro první cestu s cestovkou. Ono naplánovat si sám cestu po Jižní Koreji a po Japonsku není asi žádná prdel. Stihnout toho chcete co nejvíc, čas máte omezený a shánět si hotel a dopravu na místě, když neumíte místní řeč ani písmo a anglicky naprosto průměrně (a třeba v Koreji prý umí anglicky jenom pár lidí a to jen v hlavním městě) a nejdál jsem sám byl v Karlových Varech, to může být docela problém. To jsou asi hlavní důvody, proč jsem srab a nerazím na vlastní pěst. Nicméně tento způsob cestování bych chtěl zkusit příští rok, pokud se mi podaří najít někoho zkušenějšího, ke komu bych se přidal.

obr.: majestátní hora Fudži.

Tak a teď k tomu nejlepšímu, kam to přesně jedu? Tak tedy na sedm dní do Koreje (Jižní, pochopitelně, i když lze jet i do Severní) a na devět dní do Japonska. Jedním z důvodů, proč jsem ty peníze nakonec opravdu dal, je že se mi podařilo najít zájezd do mých dvou nejmilejších zemí najednou. Podstatnou část ceny totiž tvoří letenka a proto myšlenka spojit dvě země do jednoho zájezdu mi přijde ideální. Cestovní pokyny ještě nemám, takže jak přesně se poletí zatím nevím. Bude to můj první mezikontinentální let a i když sedět v letadle dvanáct hodin v kuse bude peklo, zároveň to bude sám o sobě velký zážitek. První a druhý den strávím v Soulu. Jediná věc, která mě mrzí, je že v Soulu nebudu delší dobu, strašně rád bych si prošel noční Soul, ale budu na to mít jen jednu noc a to zrovna tu po příletu, protože druhý den večer se už přesouváme jinam. Zbytek korejské části zájezdu zabírají výlety do národních parků a do historických měst. Na ty se taky moc těším, ale přeci jen Soul je Soul. Já mám velkoměsta rád, protože jsem v žádném v životě nebyl a bydlím na malé vesnici se sto padesáti obyvateli. Ale v Japonsku si jich užiju o poznání víc. S Koreou se rozloučím v Pusanu (největší korejský přístav a velkoměsto) a přeletím do Tokya.

obr.: Rainbow Bridge (Duhový most) v Tokyu.

V Japonsku bude Tokyo sloužit jako základna pro celodenní výlety do dalších měst nebo pohoří. Na Tokyo se taky moc těším, mám naprohlížené tisíce fotek a hlavně noční Tokyo bude neuvěřitelný zážitek. Poslední dny budu v Naře, Kjótu a Ósace. Podrobné informace o zájezdu jsou zde. Kdybych to měl nějak shrnout, tak jsem natěšenej jako malej Jarda a už stříhám metr. Po příjezdu bych tady o všech zážitcích a místech rád důkladně poreferoval, takže nikam neodcházejte.

obr.: Shibuya, jedna ze čtvrtí v Tokyu.

Na festivalu: unaven sluncem

Všude po Pardubicích se válely plakáty na hudební festival České hrady.cz u Kunětické hory, takže jsem si jich všiml i já. Program vypadal dost dobře a i přes spoustu zvučných jmen mě zlákala jedna ne tak známá kapela, ale pro mě největší lákadlo, Bratři Orffové. Program byl rozdělen na dva dny, to nejlepší hrálo v sobotu, tak jsem vyrazil jenom na ni. Bratři Orffové měli hrát už v 13:30, takže jsem si musel v sobotu přivstat a vstát už deset hodin, abych stihl očistu, oběd a cestu na „Kuňku“. Ani jsem moc nebloudil a těch pětatřicet kiláků dal ve svém malém červeném cliu za nějakých čtyřicet minut. Parkování bylo zřízeno na nějakém ohrazeném poli a stálo třicet káčé. Cestou z parkoviště jsem našel na silnici dvacku, takže to zas tak drahé vlastně nebylo.

obr.: část areálu s Kunětickou horou v pozadí.

První zajímavý výjev jsem spatřil ještě před Kuňkou, když jsem uviděl procházet se v příkopě páva. To jsem vážně nečekal, ale páva ty davy lidí kolem něho nechávali evidentně v klidu. O pár metrů dál, kousek před vstupem do areálu, ležela (pravděpodobně i spala) v příkopě jedna návštěvnice festivalu a přestože byla v mnohem horším stavu než páv, tak jí byli lidi taky ukradení. Potom už stačilo si jen za 330 káčé koupit lístek a hurá dovnitř. Do areálu bylo zakázáno nosit jídlo a pití a protože už jsem byl kolikrát donucen vyhodit skoro netknuté pití, tak jsem ani nezkoušel nějaké propašovat. Ale zkusit jsem to měl, protože mi bágl u vchodu nikdo nekontroloval. Škoda, tak zase příště to zkusím.

obr.: i tohle slučníčko dokáže pěkně rozpálit, studená sprcha se hodila.

Přijel jsem přesně podle plánu a tak jsem stihl ještě část vystoupení UDG. Nic světobornýho to nebylo, ale poslouchat se to dá a na začátek docela dobrá volba. UDG hráli na hlavním pódiu, asi stopadesát metrů západně od něho bylo vedlejší. Skupiny se pravidelně (s jednou výjimkou) střídaly na obou pódiích a každá měla na své vystoupení přesně hodinu. Zatímco jedna hrála, druhá prováděla na druhém pódiu zvukovou zkoušku, což občas trochu rušilo, ale ne nijak výrazně, díky tomu celý festival docela rychle odsejpal a nebyly téměř žádné prostoje. Co je ale naprosto nevídané, bylo přesné dodržení časového harmonogramu. To se málokterým pořadatelům podaří. U jednoho stánku mě odchytila jedna pěkná holka v tričku Vodafone a bylo mi jasné, co bude následovat. Něco jsem jí nakukal a potom zaskočil, když jsem odmítl zadarmo vyzkoušet nějakou vodafone věcičku, ale dala mi Lipo, z čehož jsem měl větší radost.

obr.: Bratři Orffové, nejlepší koncert festivalu.

videoklip: Bratři Orffové - Na hadím ocase



O půl druhé jsem se přesunul před vedlejší pódium, kde už se chystali začít hrát Bratři Orffové. Ještě chvíli zkoušeli a pár lidí se přesunulo před pódium. Bylo mi líto, že jich bylo dost málo, mnohem míň než na UDG. Protože bylo jen chvíli po poledni, tak byl pořádný pařák. Nikde nebyl ani mráček a teplota hodně přes třicet. Pár stíněných míst od stromů bylo neprodyšně obsazeno, na sluníčko se nikomu nechtělo. Pár metrů přede mnou sedělo několik mladých holek, které měly společnou jednu fajn věc a nešlo ji přehlédnout. Jejich hrudníky byly opravdu krásně vyvinuté, vystavené povětšinou v plavečkách a když ještě holky začaly po sobě stříkat vodou, nechtěl jsem být v tu chvíli nikde jinde na světě. To už ale začali hrát Orffové. Jejich debutovou desku Bigriwingri mám doma a je naprosto úžasná. Přestože je tato deska chválena snad všude, kde se o ní cokoliv napíše, tak kapela zůstává stále poměrně neznámá a jejich písničky v radiích moc neuslyšíte. Hrají něco na pomezí folku a elektroniky. Jejich texty jsou dost surreálný, popisují imaginární světy, jsou křehké a zasněné. A přesně takový byl i jejich koncert. Asi po druhé písničce zpěvák Ivan Gajdoš řekl směrem k ve stínu sedícím divákům, že by byl blázen, kdyby jim říkal, ať na tohle paří a že jim vyhovuje, jak to je. Škoda jen, že jejich vystoupení bylo tak krátké, hráli asi 40 minut. Pro mě vrchol festivalu.

obr.: dvě ze skupiny holek, o kterých jsem psal. Najdete tři rozdíly?

Ihned po nich začal na hlavním pódiu hrát Divokej Bill. I přestože jim chyběl zpěvák Štěpán Karbulka, tak odehráli svůj klasický koncert, při kterém díky svým jednoduchým chytlavým melodiím a skvělým refrénům dokáží všechny pěkně rozpálit. A ani k tomu nepotřebují ohně, které dříve na koncertech používali. Aby se náhodou někdo nevznítil, tak všechny přítomné zchladilo vodní dělo. Při první vodním náletu to lidi překvapilo, následující spršky už ale každý vyhlížel s úsměvem a bylo vidět i sprintující jedince, kteří si něchtěli nechat spršku utéct. O půl čtvrté rozjeli svou šou Hudba Praha. Přiznám se, že jsem o nich nic nevěděl, jen jsem měl takové neblahé tušení, že to bude asi nějaká obskurní banda postarších pánů a že se mi to nebude líbit.

obr.: Hudba Praha, máte chuť?

Jak se ukázalo, tohle tušení bylo naprosto přesné. Této „díry“ v programu jsem chtěl využít k občerstvení, ale nebylo to tak lehký, jak jsem myslel. V areálu byl výběr celkem slušný, ale to jen na první pohled. Langoše, klobásy, koláče, sele, kuřecí stehna, palačinky, bramboráky. Dal jsem si jeden langoš, byl tak hnusný, že jsem ho nakonec vyhodil. Sele a stehýnka vypadaly dobře, ale byly neuvěřitelně drahý. Večer jsem přemohl svou vrozenou šetřivost a koupil si jedno stehno s jedním chlebem za 62 kaček a docela si pochutnal. Nikde se ale nedalo koupit něco tak běžnýho jako párek v rohlíku, hamburger, hranolky nebo pizza. Natož nějaký nanuk nebo zmrzlina, podle mě by šla na dračku. Hranolky nebo teplé psy šlo koupit mimo areál, ale když jsem si večer na ně poctivě vystál frontu, tak už nebyly.

obr.: PSH a Indy a Wich, dva protiklady.

O hodinu později se hrálo zase na hlavním stejdži a to v podání Wohnoutů. Mám dvě jejich starší desky, ale v současnosti je už moc nesleduji a nové věci vůbec neznám. Možná jste i vy ale zaregistrovali Duo Egon, nejlepší tanečníky na světě. Uprostřed koncertu naběhli na scénu a ukázali něco ze svého umu. Veselá chvilka. Zajímavější věci se začali dít později na vedlejším stejdži, kde začínala hiphopová dvojhoďka. První na řadu přišli Indy & Wich a po nich nastoupili PSH (Peneři strýčka homeboye). Obě uskupení patří mezi naprostou špičku českého hiphopu, ale na převážně rockovém festivalu tolik fanoušků neměli. Sice se našlo pár jedinců, co znali jejich texty a věděli, jak to na takovém hiphopovém koncertu chodí, ale normální návštěvníci si je přišli na okamžik omrknout a pak šli zase po svých. Indy a Wich byli další kapelou, která nebyla kompletní. Nemocného raper La4 nahradil velký černoch NI, který rapoval anglicky. Málokdo mu asi rozuměl, ale rozjet to uměl. Druhý raper Adré si koncert evidentně užíval, i když musel často hrát jen půlky skladeb, protože NI by asi těžko zarapoval české party La4. Působil skromně a neustále se usmíval, což se už nedá říct o PSH, kteří nastoupili okamžitě po nich. Hlavně na začátku se songy nesly v duchu „my jsem nejlepší na světě, ostatní jsou ču*áci a já jsem fakt borec a včera mi ho kou*ily tři holky“. Je to fakt velká změna od alba Repertoár, kde po podobné namachrovanosti nebyla ani stopa a je to naprosto úžasná deska s chytrými texty. Takže nakonec bylo všechno obráceně, Indy & Wich na desce trochu namachrovaný, v reálu skromní, PSH opačně.

obr.: Aneta a Richard, už víte co je letos in?

Teď už ale byla na řadě Aneta Langerová, největší lákadlo pro davy. Znám obě její desky (rodiče ji zbožňují) a musím uznat, že nejsou špatné. Nové album Dotyk je až skvělé. Aby ne, když ho produkoval Jan P. Muchow, lídr kultovní Ecstasy of Saint Theresa. Nejlepší song koncertu i nové desky byl (je) podle mě Jiný sen. To byla vyloženě radost. Po jejím vystoupení byla druhá „díra“ a tu jsem zaplnil čekáním ve frontě na vyprodaný hot dog a poté na předražený kuřecí stehýnko. Posledním koncertem, na který jsem zůstal byl Kryštof. Mám je rád, jsou to vynikající muzikanti a skvělí šoumeni. Byl jsem na nich mockrát a všechny koncerty jsou skvělé, tenhle nebyl výjimkou. Krajčo nastoupil v kovbojském klobouku a skvělé spolupracoval s fanoušky. Dokázal je rozezpívat i roztančit. Po skončení vystoupení jsem už byl dost unavený (už jsem tam byl přes devět hodin) a rozhodl jsem se odfrčet domů. Stejný nápad jsem ale nedostal sám, nastal doslova exodus. Po mém odchodu hrála ještě Vypsaná fixa (mám rád), Xavier Baumaxa (těžko říct), Gaia Mesiah (mám rád) a Moimir Papalescu (nemám rád).

Tak to byla jen taková menší vsuvka o mojí sobotě. Jako u každého příspěvku platí, že pokud vás něco naštvalo, nebo pobavilo, tak se vyjádřete v komentářích.

Novinka: fotogalerie tady.

Film poprvé: Z normálního diváka asijským fanatikem

První předpoklad, který splňuje snad úplně každý, je láska k filmům. Neznám nikoho, kdo by se rád občas nepodíval na nějaký film. Doteď jsme si stále všichni rovni:). Zatímco někomu stačí vybrat si to svoje z nabídky našich televizí a do kina zajde jednou za dva tři roky na nového Svěráka v lepším případě či Trošku v tom horším (oba extrémy splňuje pouze moje babička) nebo se třídou na školní představení, tak většina pravidelných návštěvníků kin se o filmech snaží zjistit něco víc, než jen kdo v nich hraje. Pro intelektuály, kteří bez slovníku cizích slov nedají ani jednu větu, tu máme Cinepur, pro obyčejné fandy Premiere a pro ty někde mezi Cinema. Já začínal na Cinemě, poté přešel na Premiere a s nabídkou šesti lístků do multikina zdarma se stal nedávno i předplatitelem. Na stránky cinepuru upřu zrak jen jednou za čas, protože mě osobně se vědecký přístup moc nelíbí. Za dobu svých studií jsem byl celkem normální divák, který zajde do kina dvakrát měsíčně na nový blockbuster a aby vyvážil příjem myšlenek, tak občas přepnul na filmový klub na čt2 pro něco hlubšího. Někdy je ten film sice tak hluboko, až mi z toho nebylo dobře, ale zkoušet se to musí.

Celé se to zlomilo asi před dvěma lety, jsem poprvé vyrazil na festival do Karlových Varů a nedlouho poté začal cíleně sledovat asijskou kinematografii. Do Varů jsem se chtěl podívat už dřív, ale vyrazil jsem až ve svých posledních prázdninách. Někdy později se o Varech určitě trochu rozepíšu, minimálně o dvou posledních ročnících, které si jakžtakž pamatuju. Jak jsem se tedy dostal od západních k východním filmům? Ze začátku to byla často jen otázka náhod a touha vidět něco jiného, než běží v sobotu večer na nově. Nějakými zázraky se i k nám do distribuce dostali skvělé filmy jako Stvořeni pro lásku, Cesta do fantazie, 2046, Hrdina, Jaro, léto, podzim, zima… a jaro a pár dalších. V televizi jsem viděl úžasné anime Princezna Mononoke, ve filmovém klubu šla přehlídka filmů Takeshi Kitana a nova a prima neustále dávají nějaké akční komedie s Jackie Chanem. Tyto filmy ale viděla i většina normálních diváků a nic to s nimi neudělalo. Se mnou také ne, zlom nastal až později a přesně si ho pamatuji. Tyto filmy mi ale dokázali, že pěkné filmy se točí na východ od nás.

Velký třesk přinesly dva konkrétní filmy. Neuvěřitelně vizuálně a hudebně nabušený korejský akční thriller podle komiksové předlohy Oldboy a moje první korejská romantika, pro mnoho lidi včetně mě kultovní, My sassy girl. Větší dopad měla asi My sassy girl, která stála na začátku mé posedlosti romantickými filmy, nejčastěji korejskými a japonskými. Oba tyto filmy technicky stejně kvalitní, jako jakýkoliv jiný hollywoodský film, ale mají v sobě kouzlo, které jim mohou na západě jenom závidět. V případě Oldboye je to originální příběh (Američané budou natáčet remake), vizuální a hudební smršť, kombinující klidné poetické momenty s vážnou hudbou a akční scény s dynamickou kamerou a moderní elektronickou hudbou. Oldboy ale rozhodně není pro úzkostné, hodně scén je dost brutálních, jí se živá chobotnice, uřezává se jazyk, mlátí se kladivem atd. Je to nekompromisní, je to strhující, je to nový. Přinejmenším pro mě tehdy bylo. Naproti tomu My sassy girl (hádejte, kdo bude natáčet remake?) je romantická komedie o ztřeštěné holce v podání Jun Ji-hyun, která naváže hodně zvláštní vztah se slušně vychovaným normálním klukem. Největší rozdíl oproti podobným západním filmům je v tom, že tady s hrdiny cítíte každou emoci a přestože je hrají taky především dobře vypadající herci, tak působí mnohem živějším a uvěřitelnějším dojmem než jejich americké kopie z pobřežní hlídky. U My sassy girl mě ale odrovnala poslední dvacetiminutovka, která byla to nejkrásnější, co jsem do té doby viděl. Po skončení závěrečných titulků jsem si jí musel okamžitě pustit ještě jednou a vychutnat si každý záběr.

Poté se to celé rozjelo. Začnete shánět informace o dalších podobných filmech. Zjistíte, že kolem těchto filmů se točí jistá malá skupina lidí, která to cítí stejně jako vy. Najdete si jejich hnízdo (asiantitulkyclub.org) a postupně se to na vás začne valit. Pročítáte si jejich recenze, některá nevyslovitelná jména se stávají povědomá, naskakují vám první oblíbenci, jejichž filmy vás nikdy nezklamou, objevujete stále nové a nové filmy a žánry, přestanete si plést korejské, čínské a japonské filmy mezi sebou a za chvíli už máte docela slušný přehled. S jídlem roste chuť. Chcete víc a víc a každým novým filmem dokážete ocenit i malé detaily, jako jsou citace jiných asijských filmů.

V Asii se ale netočí jen drsné thrillery a romantické komedie. Jedním z nejpopulárnějších žánrů (ale ne u mě) jsou horory. Filmy jako Kruh (kdopak asi natočil ten remake) Oko jsou všeobecně známé. Samostatným žánrem jsou pak animované filmy, konkrétně japonské anime. Divácky nejnavštěvovanější filmy v Japonsku jsou každoročně nové filmy studia Ghibli a jejich vůdčí osobnosti, legendárního tvůrce anime, Hayao Miyazakiho. Není to jen jejich krásnou vizuální stránkou, která se tolik liší od známých filmů studia Walta Dysneyho nebo od Pixaru, ale především jejich fantazií, hravostí, originalitou a lehkostí s jakou dokážou předat své poselství či jen pobavit nebo rozesmát. Nečouhá z nich na každém místě povinné morální ponaučení, které je v každém americkém animovaném filmu a začíná to být už dost otravné, pokud to neumíte tak dobře jako v Pixaru. Svět anime ale nejsou jen filmy, ještě větší popularitu a základnu uctívačů mají anime seriály, kterých jsou stovky a mají v sobě všechny přednosti svých filmových bratříčků, ale často jsou mnohem odvázanější a šílenější. Neexistuje téma, na které by nebyl natočen anime seriál, romantika pro dospívající děvčata, akční sci-fi pro kluky, filozofické a temné pro dospělé nebo i extrémně krvavé a či erotické (hentai) pro opravdové „labužníky“. V neposlední řadě je tu ještě akční žánr se svým esem v rukávu v podání martial art filmů, tj. filmů o bojových uměních. Těchto filmů jsou tisíce, natáčejí se již několik desetiletí a mají mnoho podžánrů. Výpravné historické velkofilmy, létající bojovníci ve wuxia či krvácející a nejen nohama, ale i pistolemi se ohánějící drsňáci v heroic bloodshed (hrdinské krveprolití). Co jsem se snažil tímhle odstavcem naznačit je, že nabídka je opravdu široká a kdo hledá, tak najisto najde. I pokud jste nevinná citlivá duše festivalového typu hledající čisté umění, jen to budeme mít trochu těžší než třeba fanoušci hororů.

obr.: hentai Discipline (údajně nejprodávanější v historii) a The Killer od Johna Woo.

Asijské filmy navíc nemají obroušené hrany snahou o maximální korektnost a touhou po maximálním komerčním úspěchu. Jsou na jedné straně jemné a nevinné, na druhé krvavé a šokující. Navíc mají v sobě příchuť něčeho exotického, odehrávají se v nádherných prostředích nočních velkoměst, tropických džunglí nebo pláží, hrají v nich herci, které většinou vůbec neznáte, a mluví jazykem, který vám bude nejdřív připadat strašně legrační, ale nakonec si ho třeba zamilujete jako já. Ani zde se samozřejmě nevyhnete řadě klišé a osvědčených postupů, ale jsou úplně jiné než ty západní a i když jde vlastně o klišé, bude to na vás působit osvěžujícím dojmem. Asi se nechávám už hodně unést a je té chvály až moc, ale to jste si všichni mohli domyslet podle titulku tohoto příspěvku. Pokud jste to dočetli až sem, tak vám gratuluji a neváhejte se ozvat v komentářích.

Pár slov na začátek

Možná by bylo fajn nejdříve napsat, proč jsem si tento blog založil. Těch důvodů je víc, i když vynechám ten, že kdo nemá blog jako by nebyl. Tak předně doufám, že někoho budete bavit nebo zajímat to, co sem budu psát. Za dva měsíce jedu na poznávací dovolenou do Jižní Koreje a do Japonska, a to mohlo pár lidí zajímat. Potom bych tu rád popularizoval některé filmy, knížky, weby atd., které mi přijdou zajímavé a o kterých se moc neví. A blog je navíc skvělé místo pro komentování čehokoliv, takže si tu občas nadhodím i něco úplně mimo mísu, co mi bude stát za komentář.

Pokud vás cokoliv zaujme nebo třeba naštve, tak se neváhejte vyjádřit v komentáři. I kdyby to měly být třeba jen citoslovce. Pouze sprosté nadávky se nepište, když mě budete chtít někam poslat, zkuste to aspoň s humorem.