středa 16. června 2010

Nuda v Los Angeles

Protože zítra odlétám zase do států na stejnou výpravu jako loni, je na čase dopsat to loňské dobrodružství. Zbývají dvě kapitoly, Los Angeles a New York. Nebudu tu zdržovat, jdeme na to.

obr.: Devět hodin večer a centrum je naprosto mrtvé.



Po návratu z Tijuany se nám podařilo narvat se do jednoho z nemnoha kempů na pobřeží Tichého oceánu. Takže jsme se už za tmy stihli i vykoupat, což potěší. Druhý den ráno jsme vyrazili po pobřeží do Los Angeles. Někdy v poledne jsme dojeli na místo, ubytovali se v našem hostelu ve čtvrti Inglewood, která má jak jsme později dozvěděli pověst doupěte gangů a třeba úroveň vražd je tam čtyřikrát větší než je národní průměr. Já s Davidem jsme odjeli umýt naše auto a pak jsme ho jeli vrátit do půjčovny k letišti. Cestou jsme museli objet obrovský policejní zátaras, takže statistiky asi nelžou. Vrácení auto proběhlo v pohodě, jenom jsme je upozornili, že svítí kontrolka servisu. Ta se nám rozsvítila pár dní po půjčení auta a s ní jsme najezdili několik tisíc kilometrů, takže ke konci už brzdy vydávaly dost děsivý zvuk a nereagovaly zrovna nejrychleji. Odpoledne jsme sedli na bus a jeli někam do obchoďáku, ten byl ale napůl zavřený. Protože se nám tam nepodařilo se najíst, tak jsme se vydali ve čtyřech bez Davida a Evy hledat nějakou restauraci. To se překvapivě ukázalo jako dost neřešitelný problém. Přímo v downtownu LA jsme v sedm večer nenašli jedinou otevřenou restauraci a vůbec celé centrum působilo strašně chcíple. Nikde žádní lidé, žádná auto, prostě mrtvo.

obr.: holky si zkoušejí ujeté oblečky na Hollywood boulevard.



Moc jsme to nechápali, tak jsme šli do blízkého čajnatawnu, kde jsme doufali v otevřenou restauraci. Nakonec jsme skončili v restauraci Foo Chow, kde Jackie Chan natáčel Křiživatku smrti. Uvnitř byla spousta jeho fotek s personálem. Jídlo nic moc, ale aspoň něco. Kolem půlnoci jsme se vrátili do hostelu. Cestou nás zastavilo nějaké auto a ptalo se, co tam (Inglewood) děláme takhle pozdě, že je to dost nebezpečný. To člověku zvedne sebevědomí. Možná jsme měli kliku, ale za ty tři dny jsme tam na nikoho podezřelého nenarazili. Druhý den ráno jsme nejdříve vyrazili do obrovské univerzity UCLA navštívit Lucky, mou čínskou kamarádku z Koreje.

obr.: S Lucky v areálu UCLA. Lucky snadno poznáte, doufám.



Provedla nás nádherným areál univerzity, trochu jsme pokecali a pokračovali směrem na Hollywood Boulevard. Prošli jsme si chodník slávy, viděli Kodak Theatre, kde se konají světové premiéry a předávají se Oscaři, ale ač to může znít zajímavě, tak to byla dost nuda. Celý boulevard je dost nechutná atrakce pro turisty, kde není téměř nic zajímavého. Náladu nám zvedli aspoň naprosto úžasné a ne zrovna levné lasagne v italské restauraci. S těmi z tábora se to nedalo vůbec porovnávat, to snad nebylo ani stejné jídlo.

obr.: jedno z nejlepších jídel, co jsem v USA jedl.



Po tom jsme se rozdělili, ostatní šli myslím na pláž a já se rozhodl jít se podívat do slavného Čínského divadla na District 9. Kino je to opravdu krásné a film byl úžasný. Chvíli jsem se loudal po boulevardu a pak jel metrem zpátky do hostelu.

obr.: Čínské divadlo zvenku i zevnitř.



Poslední den jsme si dali volný, každý si dělal, co chtěl. Kromě mě a Martiny to byl pro ostatní poslední den v Americe, takže šli myslím nakupovat. Taky byli z LA dost otrávený, takže se už těšili domů. Já se vydal podívat se na studia Universal. Trvalo mi to dost času se tam dostat a nakonec jsem rozhodl nejít do toho jejich zábavního parku, protože vstupné vyšší, než jsem byl ochotný akceptovat.

obr.: před vstupem do parku studia Universal.



Prošel jsem si aspoň volně přístupnou část a odjel zpátky na Hollywood boulevard, kde jsem se naobědval a fotil si kolemjdoucí, což bylo nečekaně zábavný. Večer jsem se vrátil na hostel, kam jsem dorazil jako první a čekal jsem na ostatní, kteří nešli a nešli. Nakonec se teda ukázali, sbalili jsme si věci a vydali se hezky pešky na letiště, které nakonec nebylo tak blízko, tak je zdálo. Tam jsme nasedli na letadlo do NY, kde jsme druhý den ráno přistáli. Na letišti jsme se s Martinou rozloučili s Davidem s Evou a Martinem s Luckou, kteří na JFK jen přesedli na další letadlo a letěli do vlasti. Martinu a mě ještě čekalo pět dní v NY, o kterých zase příště.

neděle 30. května 2010

Poválečný vývoj v KLDR

Nejnovější dějiny Koreje jsme už dokončili, ale ty byly zaměřeny převážně na Jižní Koreu, přichází čas podívat se blíž na severního souseda. Vezmeme to od konce války, které jsem se tu věnoval dostatečně, až do současnosti. Koho by zajímalo, odkud čerpám, tak vězte, že jde o zápisky z výběrové přednášky docenta Pucka, jehož erudovanost na toto téma se odváží zpochybňovat leda šílenec.

obr.: znak země, dole nápis Korejská lidově demokratická republika.




3letý plán obnovy a rekonstrukce 54-56

Poválečná obnova – průmyslová výroba – v porovnání s rokem 49 byl průmysl v roce 54 na 50%, lehký průmysl na 99%, zemědělství 75%. Státní plánování, zestátnění, vymícení statkářů – jako u nás.

Hlavní směry – odstranění koloniální jednostrannosti (zásobování Japonska), ti nedělali nic, co nepotřebovali – to právě chtěli rozvinout Korejci. Zásady socialistického zřízení – industrializace – důraz na těžký průmysl, lehký na druhém místě. Stavba vodních elektráren, lodí (strojírenství). Utahování opasků. Budování textilního průmyslu – byl hlavně v KR. Vyrovnávání disproporcí mezi odvětvími, dále pokračovalo združstevňování.

obr.: Staňme se všichni vynikajícími plavci!



Zemědělství – vytváření družstev – ze začátku obhospodařovali pouze malou část půdy, nuceni se podřídit. 밭 suché pole jako u nás, 논 zavlažované pole (tj. rýžoviště). V další pětiletce plán dokončit zestátnění na 100%. Nejdříve dvě tři vesnice spolu, poté větší, stát dodával zemědělské stroje. Mělo to úspěch, na začátku 60. let byla KLDR na tom lépe než KR.

Hlavní cíle tříletého plánu byly dokonce překročeny – velmi kladné hodnocení plánu. Velká závislost na pomoci zvenku – jedině od socialistických zemí, hlavně od Ruska a Číny.

5letý plán 57 – 60 (61)

Údajně splněn dříve, v roce 60. Nešlo o rekonstrukci, ale upevnění ekonomických základů socialismu, zajištění výživy, odívání a bydlení. Heslo 의식주 (의복 oděv, 식 jídlo,주택 obydlí). Ústup od těžkého průmyslu na lehký, ale stále nebyl na prvním místě. Plán zvýšit vše na zhruba trojnásobek oproti roku 56.

Energetický průmysl -Základní podmínkou oživení průmyslové výroby bylo obnovit zničený energetický průmysl. Stavba tepelných elektráren na uhlí, ale vodní převládaly. Vodní elektrárny přes nesporné výhody levného provozu mají i řadu nevýhod (sezónnost zdrojů)

obr.: Učme se už od dětství plavat!



Důležitý obchod s barevnými kovy – my jsme zpracovávali rudy – elekrolická měď, olovo, zinek, zlato, stříbro – krátce se dováželo k nám (zlato, stříbro). Ze zemědělskoprůmyslové země se stala průmyslovězemědělskou. Posílení socialialistického zřízení. Skoro stoprocentní zestátnění zemědělství.

Metalurgie a strojírenství – heslo : železo a stroje jsou králem průmyslu. Železárny, koks, ocelárny, barevné kovy (Nampcho) – my tam vybudovaly válcovnu kovů. U Wonsanu 문평 podzemní závod 회천 na obráběcí stroje, my ho vybudovali, dnes největší závod v Koreji. Závod na měřící stroje v Pchjongjangu (my), závod v 덕천 – dnes automobilka (my pomáhali vybudovat).

Chemický průmysl – velký význam v KLDR, hlavně umělá hnojiva. Nepovedená hnutí jako stoje rodí stroje – rodili spíše zmetky. Potraviny – už dříve se dovážely z jihu, nutno zvýšit jejich produkci skrze umělá hnojiva. Výroba cementu – dodnes vyvážejí (i my dováželi).

obr.: Šetřeme každou kapku vody!



Združstevňování – u nás měli malí rolníci větší sílu. V Koreji rolníci dostali půdu do věčného vlastnictví, ale pak bylo nutné je přesvědčit, že se jim lépe povede v družstvu – rychlý proces. V roce 57 z 95% hotovo, třináct tisíc družstev. Odpor nebyl masový, protože stát pomáhal a navíc vlastnil zavlažovací systémy. Družstva fungují dodnes – naše měla vlastní rozpočet a jela na vlastní pěst. V Koreji se o bytovou výstavbu, zavlažování a mechanici staraly vlastně napůl státní podniky. Intenzifikace zemědělské výroby – pěstování rýže v horách, rozšiřování půdy i z mořského dna.

Čtyři hlavní směry – zavlažování, elektrifikace (pro venkov, čerpadla), mechanizace (traktory, náklaďáky, stroje na přesazování rýže – byly neefektivní), chemizace (hnojiva). Pěstovalo se hlavně – rýže, kukuřice, pšenice, proso, ječmen, burské oříšky. Brambory skoro vůbec.

obr.: Udělejme z krásných a elegantních korejských šatů životní styl!



Výrobní družstva – prodejní – služební družstva dodnes (ševci, holiči atd.)
Živnostníci neexistovali, v 80. -90. letech trochu, maličká tržiště se zeleninou a drobnostmi. Záhumenek na vsi 터밭 – menší než hektar. Dle nejnovější ústavy je dědické právo a náboženská svoboda – funguje jen na papíře. Růst průmyslové výroby ročně o 36%. Průmysl 71%, zemědělství 29%. Snaha o maximální soběstačnost v ekonomice – heslo Obrození vlastními silami (자력), 자위 sebeobrana, 자주 suverenita. Systém pětidobí 반 – administrativní jednotka s vlastním číslem.

Veřejný cíl – budování kapacit pro budoucí sjednocení země – aby mohli pomoci chudákům na jihu, kteří na tom tehdy byli opravdu hůře. Jihu pak pomohlo narovnání vztahů s Japonskem.

pondělí 10. května 2010

Výlet do Kutné Hory s Dokdo Racer

Minulý týden do Prahy dorazila skupina převážně mladých Korejců, která si říká Dokdo Racer. Co jsou zač? Co jsem tak pochopil z jejich webu a vyslechl od nich, tak cestují po celém světě a jejich hlavním cílem je propagace názoru, že ostrov Dokdo patří Koreji. Kromě toho ještě propagují korejskou kulturu různými pouličními vystoupeními, například taekwondem. Ve čtvrtek ráno vtrhli v doprovodu Jany Hajzlerové z korejského velvyslanectví k nám na fakultu přímo do vyučování. Samotný vpád jsem neviděl, protože jsem zrovna žádal na americké ambasádě o vízum.

obr.: Dokdo je naše!



Když jsem ale přišel k naší učebně, byla obsypaná Korejci s kamerami a foťáky. Všichni studenti a lektor taky měli na sobě tričko s nápisem Dokdo je jeden z nejkrásnějších korejských ostrovů, vyvedeným asi ve dvaceti jazycích. A Linda jako nejlepší mluvčí ve třídě něco vykládala do kamery a pak ji nutili skandovat nějaké nacionalistické výkřiky, asi o Dokdo. Jinak Dokdo je jenom kus skály vyčuhující z moře mezi Koreou a Japonskem, o který se tak nějak z principu obě země hádají. Po mě už naštěstí nic nechtěli a tričko jsem dostal, takže mám co v létě v táboře nosit.

obr.: náš lektor 이은규.



Na sobotu jsme měli naplánovaný výlet do Kutné Hory, který zorganizoval náš korejský lektor. Pozval samozřejmě kromě našeho ročníku i třeťáky, ale z těch nikdo nedorazil. Něco to o nich vypovídá. Místo nich ale přijelo asi sedm jezdců z Dokdo. Většina z nich holky a z nich většina pěkné, takže nepříjemným překvapením bych to rozhodně nenazval. Lektor nás hned na nádraží rozpároval do dvojic tak, abychom se nemohli bavit česky. Já vyfasoval moc hezkou Korejku, jejímž jménem si už nejsem jistý, myslím že Čche.

obr.: "moje" Korejka.



Za úkol jsme měli vykládat si nějaká přísloví, tak jsem se ji snažil vysvětlit české „Lež má krátké nohy, s pravdou nejdál dojdeš“. Myslím, že to pochopila. To její o kryse a myši jsem úplně nepobral, protože mluvila strašně rychle a užívala mnoho slov, které jsem nikdy neslyšel:). Potom jsem raději přešel k obvyklé konverzaci, co dělá, proč, co má ráda atd. Tady už jsme si pokecali líp. Prvním místem, které jsme navštívili, byla Kostnice. Nejen na Korejce zanechala velký dojem. Ono přeci jen vidět kosti z více než čtyřiceti tisíc lidí a část z nich vyrovnaných do obrazů či jako lustr, to se jen tak někde nevidí. Potom jsme ještě zašli do Chrámu Nanebevzetí Pany Marie a mířili ke kostelu Svaté Barbory.

obr.: já a elita národa ze Soulské národní.



Protože se Korejci dost loudali, tak se situace vyvinula tak, že to bylo buď oběd, nebo Svatá Barbora. Asi jsme je dost naštvali tím, že jsme dali přednost kostelu. Ale to je největší památka ve městě, tak nějak jsme předpokládali, že by ji rádi viděli. A my ji taky chtěli vidět. Cestu zpátky na nádraží jsme chtěli jet autobusem, ale ten nejbližší jel za hodinu a půl, takže jsme vyrazili pěšky. Už tak dost strhané Korejce to muselo nadchnout.

obr.: Lee Hana cestou z Kutné Hory do Prahy.



Vlastně jsme pochodovali skoro celé čtyři hodiny, od jedenácti do tří. Bez jakéhokoliv jídla, když nepočítám těch pár sušenek, které se hned snědli. Až na absenci oběda to byl ale jinak velmi povedený výlet, holky byly moc fajn. Jinak ti jezdci z Dokdo jsou všichni studenti Soulské národní univerzity, tedy nejlepší univerzity v Koreji a tudíž budoucí elita národa.

obr.: unaveni před odjezdem do Prahy.



V sobotu se účastnili pražského maratonu a zítra vyrážejí do Berlína. Do Prahy přiletěli rovnou z Austrálie, na cestách jsou už několik měsíců a ještě pár měsíců budou. Takovou práci bych taky bral. Ptal jsem se, jestli pojedou i do Ruska, ale tam se prý bojí, protože tam zemřeli nějací korejští studenti. Tak to je asi všechno, co jsem měl na srdci.