Ve čtvrtek jsem byl v pardubickém Divadle 29 na koncertu skupiny Hm… Pokud vám Hm nic neříká, tak je to takový originální folkový projekt, který zhudebňuje mimojiné třeba básně Seiferta, Wolkera, Ortena, Rimbauda, Apollinaira. Ještě teď si vzpomínám, jak jsem před asi sedmi lety pouštěl jejich desku To by mohlo být zajímavé na střední škole v hodině literatury. Každý si ji chtěl potom půjčit, ale jako první ji v zájmu lepších studijních výsledků dostala paní učitelka. No nic, ve čtvrtek hráli v Pardubicích, tak jsem zašel. Bohužel díky tomu, že koncert šel v přímém přenesu v radiu, tak začal přesně na čas. A to jsem tam já samozřejmě nebyl, takže jsem přišel skoro o půl hodiny koncertu. První čeho jsem si všimnul bylo, že kapela je dvakrát početnější od doby, co si ji pamatuji. Kromě Marka Doubravy (ex Tata Bojs, kytara, klávesy) a Viktora Ekrta (housle) přibili ještě Tomáš Rejholec (bicí) a Filip Nebřenský (flétna).
video: Hm... - Píseň o lásce.
Písně hojně prokládali komentáři a rozmluvami o jednotlivých písních, kterými často rozesmáli posluchače. Mě teda moc ne, protože mě srali čtyři ožralové, kteří si vedle mě pořád ťukali lahvemi od piva a vůbec se chovali jako strašný hovada. Jednu chvíli jsem jim už všem chtěl říct, ať drží hubu, ale šli si pro další piva, takže mi utekli. Většina zahraných písní jsem neznal, byli z posledního alba Oběd. Základní hrací doba koncertu skončila asi o půl desátý a následovali přídavky. A že jich bylo. Myslím že čtyři nebo pět. Dokonce došlo na přídavky na přání, kdy se muzikanti zeptali posluchačů, co by chtěli zahrát. Celý koncert skončil úžasnou folkovou coververzí Známky punku od Vysacího zámku. Koncert jsem si bohužel neužil tolik, jak bych mohl. Z části pozdním příjezdem, ale hlavně díky čtyřem ožralým kokotům, které tímto posílám do prdele.
video: Hm... - Vínečko.
sobota 29. března 2008
pátek 21. března 2008
Hra jejich života
Právě jsem viděl dokument The game of their life, tady je můj komentář z csfd.
Úžasný dokument o něuvěřitelném úspěchu severokorejských fotbalistů na Mistrovství světa v Anglii. Vynásobte naše Nagano deseti a možná se přiblížíte k šoku, jaký tehdy způsob
ili Korejci celému světu. Dokument sleduje vyprávění šedesátiletých staříků o jejich slavných zápasech, zápasy ukazuje v barevných dobových záběrech a je doplněn komentáři fotbalových historiků, fanoušků i jejich soupeřů. Má úžasný spád, nastiňuje i nečekané problémy s účastí neuznávaného státu na mistrovství světa a politickým pozadím jejich účasti, ale hlavně je oslavou fotbalu. Nesmírně zajímavý dokument nejen pro ty, které zajímá Severní Korea, ale i pro všechny sportovní fanoušky. Stejně, jako si korejské hráče zamilovala celá Anglie, tak jim v tomto dokumentu budete držet palce i vy.
A teď něco k samotnému turnaji. V roce 1966 bylo pro celou Asii, Afriku a Oceánii vyčleněno na turnaji jedno účastnické místo. Afrika se na protest vůbec nezúčastnila kvalifikace. Několik dalších zemí rovněř odřeklo účast v kvalifi
kace, takže došlo k situaci, kdy se v přímém souboji o jediné postupové místo utkali v dvojzápasu Austrálie a Severní Korea. Za Austrálii hráli převážně Angličané a o svém postupu vůbec nepochybovali. Dvojzápas se hrál na neutrální půdě v Kambodži a půlka stadionu měla nařízeno fandit Australanům a půlka Korejcům. Disciplinovaní, drobní, ale velmi rychlí a týmově hrající Korejci přejeli Australany po výsledcích 6:1 a 3:1. Před odjezdem na turnaj do Anglie si je k sobě pozval samotný Kim Ir-sen a dal jim za úkol vyhrát jedno dvě utkání. Ve skupině měli silnou Itálii, na minulém mistrovství světa třetí Chile a Rusy. V prvním utkání hráli velmi dobře, ale s Ruskem podle očekávání prohráli 3:0. Rusové ovšem hráli velmi tvrdě, čímž proti sobě poštvali anglické fanoušky a ti najedou všichni fandili Korejcům, o kterých nevěděli prakticky nic. V dalším utkání nastoupili proti Chile a pokud by prohráli, na turnaji by skončili. Téměř celý zápas prohrávali jedna nula, ale v závěru se jim podařilo vyrovnat a celý stadion nad jejich prvním gólem na turnaji vybuchl nadšením. V závěrečném utkání je čekala Itálie, které stačila k postupu remíza. Po půl hodině hry se zranil italský kapitán a musel odstoupit. Tehdy ještě nebylo povolené střídání, takže Itálie hrála o desiti.
obr.: Korejci se radují po senzačním vítězství nad Itálií.
Když Korejci vstřelili branku, hráči Itálie začali panikařit a každý se snažil vzít odpovědnost na sebe, čímž přestali hrát jako mužstvo. Vyrovnat se jim nepodařilo a zrodilo se nejspíš největší překvapení v historii světových šampionátů. Itálie jela domů a místo ní postupovala Severní Korea. Bylo to zároveň poprvé, kdy se asijské mužstvo dostalo mezi posledních osm týmů. Ve čtvrfinále je čekalo Portugalsko, které vyhrálo všechny zápasy ve skupině, kde porazilo Brazílii a tehdy nesmírně silné Maďary. Začátek zápasu byl naprosto šokující.
obr.: momentka ze zápasu Koreje s Portugalskem.
Korejci vstřelili branku už v první minutě a nezůstali jen u ní. Za dvacet minut vedli tři nula a Portugalci byli zralí na ručník. Korejci ovšem měli velmi málo zkušeností, místo aby betonovali a hlídali své vedení, hráli neustále podle hesla „nejlepší obranou je útok“ a Portugalci (čti Eusebio) je ve zbytku utkání přejeli. Nakonec prohráli 5:3, čtyři góly dal jeden z nejlepších hráčů všech dob, Eusebio. I přesto se Korejci vrátili domů jako národní hrdinové.
obr.: v roce 2002 se osm hráčů s trenérem vrátilo na místo činu na stadion v Middlesborough, kde odehráli všechny zápasy základní skupiny Mistrovství světa.
Nedávno jsem přečetl knížku Pchjongjangská akvária od Kang Čchol-hwana, o jeho desetiletém pobytu v severokorejském pracovním táboře a následném útěku do Jižní Koreje. V knížce je zmínka, že v jednom táboře skončil jeden člen tohoto týmu, když prý byli hráči obviněni, že při oslavách postupu přes Itálii pili alkohol a užívali si s děvčaty. Na konci dokumentu je toto vyvráceno. Na čí straně je pravda, těžko říct.
video: pár momentů ze zápasu s Itálii, včetně vítězného gólu.
Úžasný dokument o něuvěřitelném úspěchu severokorejských fotbalistů na Mistrovství světa v Anglii. Vynásobte naše Nagano deseti a možná se přiblížíte k šoku, jaký tehdy způsob
ili Korejci celému světu. Dokument sleduje vyprávění šedesátiletých staříků o jejich slavných zápasech, zápasy ukazuje v barevných dobových záběrech a je doplněn komentáři fotbalových historiků, fanoušků i jejich soupeřů. Má úžasný spád, nastiňuje i nečekané problémy s účastí neuznávaného státu na mistrovství světa a politickým pozadím jejich účasti, ale hlavně je oslavou fotbalu. Nesmírně zajímavý dokument nejen pro ty, které zajímá Severní Korea, ale i pro všechny sportovní fanoušky. Stejně, jako si korejské hráče zamilovala celá Anglie, tak jim v tomto dokumentu budete držet palce i vy.A teď něco k samotnému turnaji. V roce 1966 bylo pro celou Asii, Afriku a Oceánii vyčleněno na turnaji jedno účastnické místo. Afrika se na protest vůbec nezúčastnila kvalifikace. Několik dalších zemí rovněř odřeklo účast v kvalifi
kace, takže došlo k situaci, kdy se v přímém souboji o jediné postupové místo utkali v dvojzápasu Austrálie a Severní Korea. Za Austrálii hráli převážně Angličané a o svém postupu vůbec nepochybovali. Dvojzápas se hrál na neutrální půdě v Kambodži a půlka stadionu měla nařízeno fandit Australanům a půlka Korejcům. Disciplinovaní, drobní, ale velmi rychlí a týmově hrající Korejci přejeli Australany po výsledcích 6:1 a 3:1. Před odjezdem na turnaj do Anglie si je k sobě pozval samotný Kim Ir-sen a dal jim za úkol vyhrát jedno dvě utkání. Ve skupině měli silnou Itálii, na minulém mistrovství světa třetí Chile a Rusy. V prvním utkání hráli velmi dobře, ale s Ruskem podle očekávání prohráli 3:0. Rusové ovšem hráli velmi tvrdě, čímž proti sobě poštvali anglické fanoušky a ti najedou všichni fandili Korejcům, o kterých nevěděli prakticky nic. V dalším utkání nastoupili proti Chile a pokud by prohráli, na turnaji by skončili. Téměř celý zápas prohrávali jedna nula, ale v závěru se jim podařilo vyrovnat a celý stadion nad jejich prvním gólem na turnaji vybuchl nadšením. V závěrečném utkání je čekala Itálie, které stačila k postupu remíza. Po půl hodině hry se zranil italský kapitán a musel odstoupit. Tehdy ještě nebylo povolené střídání, takže Itálie hrála o desiti.obr.: Korejci se radují po senzačním vítězství nad Itálií.
Když Korejci vstřelili branku, hráči Itálie začali panikařit a každý se snažil vzít odpovědnost na sebe, čímž přestali hrát jako mužstvo. Vyrovnat se jim nepodařilo a zrodilo se nejspíš největší překvapení v historii světových šampionátů. Itálie jela domů a místo ní postupovala Severní Korea. Bylo to zároveň poprvé, kdy se asijské mužstvo dostalo mezi posledních osm týmů. Ve čtvrfinále je čekalo Portugalsko, které vyhrálo všechny zápasy ve skupině, kde porazilo Brazílii a tehdy nesmírně silné Maďary. Začátek zápasu byl naprosto šokující.
obr.: momentka ze zápasu Koreje s Portugalskem.
Korejci vstřelili branku už v první minutě a nezůstali jen u ní. Za dvacet minut vedli tři nula a Portugalci byli zralí na ručník. Korejci ovšem měli velmi málo zkušeností, místo aby betonovali a hlídali své vedení, hráli neustále podle hesla „nejlepší obranou je útok“ a Portugalci (čti Eusebio) je ve zbytku utkání přejeli. Nakonec prohráli 5:3, čtyři góly dal jeden z nejlepších hráčů všech dob, Eusebio. I přesto se Korejci vrátili domů jako národní hrdinové.
obr.: v roce 2002 se osm hráčů s trenérem vrátilo na místo činu na stadion v Middlesborough, kde odehráli všechny zápasy základní skupiny Mistrovství světa.
Nedávno jsem přečetl knížku Pchjongjangská akvária od Kang Čchol-hwana, o jeho desetiletém pobytu v severokorejském pracovním táboře a následném útěku do Jižní Koreje. V knížce je zmínka, že v jednom táboře skončil jeden člen tohoto týmu, když prý byli hráči obviněni, že při oslavách postupu přes Itálii pili alkohol a užívali si s děvčaty. Na konci dokumentu je toto vyvráceno. Na čí straně je pravda, těžko říct.
video: pár momentů ze zápasu s Itálii, včetně vítězného gólu.
neděle 16. března 2008
Kim Hjon-hi - Slzy mé duše
Před pár dny jsem dočetl nesmírně zajímavou knihu – Slzy mé duše od Kim Hjon-hi. Pokud vám to jméno nic neříká, tak vězte, že Kim Hjon-hi je bývalá severokorejská agentka, která v pětadvaceti letech společně s dalším agentem vyhodila do vzduchu jihokorejské letadlo se stopatnácti pasažéry na palubě. To se stalo v roce 1987 a o pět let později vydaná kniha vypráví její příběh a zároveň jde i o její zpověď a omluvu rodinám obětí.
obr.: Kim Hjon-hi - řekli byste to do ní?
Přestože jsem byl od jedné vážené profesorky korejské literatury varován, že kniha je: následuje doslovná citace „děsná sračka“, tak mi aspoň po literární stránce mi přišla dobrá. Velmi napínavá a strašně zajímavá a přečetl jsem ji za dva dny (pravděpodobně můj rekord). Ono ne zrovna kladné hodnocení možná naráží na skutečnost, že jde téměř o propagandu Jižní Koreje a údajnými „spoluautory“ mají být američtí a jihokorejští agenti zpravodajských služeb, kteří ji po atentátu několik let vyslýchali. Sama Hjon-hi prý anglicky neumí a knihu do angličtiny přeložili agenti Jižní Koreje, pokud ji rovnou nenapsali sami. Česká vydání z roku 1997 je překlad této americké verze. Když se američtí novináři pokoušeli pozvat Kim Hjon-hi do Ameriky, aby s ní udělali rozhovory o „její“ knize, byli opakovaně odmítnuti americkým ministerstvem zahraničí. Není rovněž bez zajímavosti, že kniha kopíruje základní teze KUBARKu, kdysi tajné příručky CIA pro vyslýchání osob odolávajících standardním metodám, tedy například agentů komunistických tajných služeb.
obr.: 350 gramů této výbušniny (C-4) zničilo letadlo KAL 858.
Zpátky ale ke Kim Hjon-hi. Hjon-hi se narodila 27. ledna 1962 v rodině diplomata, takže část svého dětství strávila na Kubě. V osmnácti letech si ji díky jejím skvělým výsledkům ve škole a její kráse vybrala strana jako svou budoucí agentku a odtrhla ji od rodiny, kterou poté už vídala zhruba jednou ročně a sebrala ji i pravé jméno Ok Hwa. Tři roky strávila ve výcvikovém táboře (součást vojenské fakulty v Kumsongu) v zakázaném údolí kilometry daleko od jakékoliv civilizace. Denní program vypadal následovně:
06.00 – 07.00 Budíček, úklid, praní šatů
07.00 – 07.30 Snídaně
07.30 – 08.30 Ranní čtení filozofie a ctností Kim Ir-sena
08.30 – 13.00 Dopolední vyučování
13.00 – 16.00 Oběd a polední klid
16.00 – 17.30 Odpolední vyučování
17.30 – 19.00 Cvičení
19.00 – 20.00 Večeře
20.00 – 21.00 Bojové sporty
21.00 – 22.00 Noční pochod
22.00 – 23.00 Studium
23.00 Spaní
Celé dny žila venku, spala v dírách v zemi. Na počest Kimových narozenin pochodovali 180 kilometrů ve třech dnech – tzv. Pochod věrnosti. Po třech letech ji čekala závěrečná zkouška. Kdo zkoušku neudělal ani na druhý pokus, byl vyloučen ze strany a pro zbytek života upadl v nemilost. Zkouška trvala týden v každé její části bylo nutné získat nejméně 90 bodů ze sta. První části byl běh na patnáct kilometrů kolem tábora. Pokračování bylo v tělocvičně, kde se vzpíralo a dělaly se zdvihy. Hjon-hi zvedla 75 kg a udělala 17 zdvihů, což dělalo 96 a 94 bodů. Poté se běhalo na rychlost. Po obědě následovala zkouška z bojových sportů. Během ni instruktoři nedělali rozdíly mezi ženami a muži a všechny je pořádně zmlátili. Druhý den se zkoušela střelba ze zbraní a jízda autem. Písemné zkoušky se skládaly z filozofie Kim Ir-sena, matematiky, cizí jazyky atd. Praktická zkouška byla o získání dokumentů z velvyslanectví, nacházejícího se několik kilometrů od tábora. Po složení zkoušek dostala několik menších úkolů a hodně cestovala po světě, kde se vydávala za japonskou turistku. Několik měsíců strávila v Číně, aby se naučila jazyk. V případě nutnost se od agentek očekávalo, že budou prodávat své tělo, přestože jejich neposkvrněnost byla pravidelně kontrolována doktory a jakékoliv projevy lásky byly nepřípustné. Svůj životní úkol dostala po pár letech ve službě a údajně ho vymyslel a schválil sám Kim Ir-sen. Spočíval ve zničení letadla 858 jihokorejských aerolinek z Bagdádu do Soulu a tím zvýšení politického napětí v Jižní Koreji, zrušení olympijských her v Soulu a vytvořením podmínek pro násilné sjednocení obou Korejí pod praporem komunistického severu.
obr.: trosky letadla, ve kterém cestovali převážně těžce pracující dělníci.
Tento úkol splnila se zkušeným agentem Kim Song-ilem, legendou revolučního boje. Ten celou akci považoval na pitomost, navíc špatně naplánovanou. Plán akce byl takovýto: z Pchjongjangu odletět do Moskvy, poté do Budapešti a Vídně, kde se budou vydávat za otce s dcerou japonské národnosti na dovolené. Poté do Bělehradu, aby získali dost razítek do pasu a jejich krytí vypadalo důvěryhodně. Z Bělehradu přesun do Bagdádu, odkud bude startovat i cílové letadlo. Na letišti jim spolupracovníci předají bombu. Před startem umístit bombu do kabiny v přihrádce pro zavazadla, nastavit časový spínač na devět hodin po startu. Vystoupit na mezipřistání v Abú Zabí a bombu nechat v letadle. Pokračovat přes Ammán do Říma, poté do Vídně, tam zůstat několik dní na severokorejském velvyslanectví a vrátit se do Pchjongjangu. V Abú Zabí jim ovšem při mezipřistání zabavili letenky a nastaly problémy. Po výbuchu letadla se na ně nalepila policie a když se situace nevyvíjela dobře, pokusili se oba agenti přesně podle pokynů spáchat sebevraždu zkousnutím ampulky s ciankály schované v cigaretě. Úspěch slavil pouze Song-il, Hjon-hi se podařilo oživit a šla od výslechu k výslechu.
obr.: Hjon-hi s roubíkem, který ji má zabránit v možné sebevraždě ukousnutím jazyka.
Její historka o japonských turistech se brzo zbortila jako dům z karet. I proto, že nikdy nebyla v Japonsku. To bylo ještě během vyšetřování v Abú Zabí, poté byla převezena do Jižní Koreje, z čehož měla díky propagandě o místních metodách výslechu doslova panický strach. Žádné mučení se ale nekonalo a pod stupňujícím se tlakem se přiznala. V soudním procesu dostala trest smrti, ale prezident ji poté udělil milost. Hlavní vina totiž ležela na Kim Ir-senovi a jeho režimu, který zmanipuloval a využil mladé děvče. Ne nepodstatným důvodem pro milost bylo i to, že Hjon-hi byla vynikající ukázkou tragédie Severní Koreje a jako taková se hodila více živá než mrtvá. Pokud si chcete knihu přečíst, tak ji najdete asi v každé větší knihovně. Já za sebe ji doporučuji, nemohl jsem se od ní odtrhnout. Ovšem nezapomínejte na druhý odstavec tohoto článku.
obr.: Kim Hjon-hi - řekli byste to do ní?
Přestože jsem byl od jedné vážené profesorky korejské literatury varován, že kniha je: následuje doslovná citace „děsná sračka“, tak mi aspoň po literární stránce mi přišla dobrá. Velmi napínavá a strašně zajímavá a přečetl jsem ji za dva dny (pravděpodobně můj rekord). Ono ne zrovna kladné hodnocení možná naráží na skutečnost, že jde téměř o propagandu Jižní Koreje a údajnými „spoluautory“ mají být američtí a jihokorejští agenti zpravodajských služeb, kteří ji po atentátu několik let vyslýchali. Sama Hjon-hi prý anglicky neumí a knihu do angličtiny přeložili agenti Jižní Koreje, pokud ji rovnou nenapsali sami. Česká vydání z roku 1997 je překlad této americké verze. Když se američtí novináři pokoušeli pozvat Kim Hjon-hi do Ameriky, aby s ní udělali rozhovory o „její“ knize, byli opakovaně odmítnuti americkým ministerstvem zahraničí. Není rovněž bez zajímavosti, že kniha kopíruje základní teze KUBARKu, kdysi tajné příručky CIA pro vyslýchání osob odolávajících standardním metodám, tedy například agentů komunistických tajných služeb.
obr.: 350 gramů této výbušniny (C-4) zničilo letadlo KAL 858.
Zpátky ale ke Kim Hjon-hi. Hjon-hi se narodila 27. ledna 1962 v rodině diplomata, takže část svého dětství strávila na Kubě. V osmnácti letech si ji díky jejím skvělým výsledkům ve škole a její kráse vybrala strana jako svou budoucí agentku a odtrhla ji od rodiny, kterou poté už vídala zhruba jednou ročně a sebrala ji i pravé jméno Ok Hwa. Tři roky strávila ve výcvikovém táboře (součást vojenské fakulty v Kumsongu) v zakázaném údolí kilometry daleko od jakékoliv civilizace. Denní program vypadal následovně:
06.00 – 07.00 Budíček, úklid, praní šatů
07.00 – 07.30 Snídaně
07.30 – 08.30 Ranní čtení filozofie a ctností Kim Ir-sena
08.30 – 13.00 Dopolední vyučování
13.00 – 16.00 Oběd a polední klid
16.00 – 17.30 Odpolední vyučování
17.30 – 19.00 Cvičení
19.00 – 20.00 Večeře
20.00 – 21.00 Bojové sporty
21.00 – 22.00 Noční pochod
22.00 – 23.00 Studium
23.00 Spaní
Celé dny žila venku, spala v dírách v zemi. Na počest Kimových narozenin pochodovali 180 kilometrů ve třech dnech – tzv. Pochod věrnosti. Po třech letech ji čekala závěrečná zkouška. Kdo zkoušku neudělal ani na druhý pokus, byl vyloučen ze strany a pro zbytek života upadl v nemilost. Zkouška trvala týden v každé její části bylo nutné získat nejméně 90 bodů ze sta. První části byl běh na patnáct kilometrů kolem tábora. Pokračování bylo v tělocvičně, kde se vzpíralo a dělaly se zdvihy. Hjon-hi zvedla 75 kg a udělala 17 zdvihů, což dělalo 96 a 94 bodů. Poté se běhalo na rychlost. Po obědě následovala zkouška z bojových sportů. Během ni instruktoři nedělali rozdíly mezi ženami a muži a všechny je pořádně zmlátili. Druhý den se zkoušela střelba ze zbraní a jízda autem. Písemné zkoušky se skládaly z filozofie Kim Ir-sena, matematiky, cizí jazyky atd. Praktická zkouška byla o získání dokumentů z velvyslanectví, nacházejícího se několik kilometrů od tábora. Po složení zkoušek dostala několik menších úkolů a hodně cestovala po světě, kde se vydávala za japonskou turistku. Několik měsíců strávila v Číně, aby se naučila jazyk. V případě nutnost se od agentek očekávalo, že budou prodávat své tělo, přestože jejich neposkvrněnost byla pravidelně kontrolována doktory a jakékoliv projevy lásky byly nepřípustné. Svůj životní úkol dostala po pár letech ve službě a údajně ho vymyslel a schválil sám Kim Ir-sen. Spočíval ve zničení letadla 858 jihokorejských aerolinek z Bagdádu do Soulu a tím zvýšení politického napětí v Jižní Koreji, zrušení olympijských her v Soulu a vytvořením podmínek pro násilné sjednocení obou Korejí pod praporem komunistického severu.
obr.: trosky letadla, ve kterém cestovali převážně těžce pracující dělníci.
Tento úkol splnila se zkušeným agentem Kim Song-ilem, legendou revolučního boje. Ten celou akci považoval na pitomost, navíc špatně naplánovanou. Plán akce byl takovýto: z Pchjongjangu odletět do Moskvy, poté do Budapešti a Vídně, kde se budou vydávat za otce s dcerou japonské národnosti na dovolené. Poté do Bělehradu, aby získali dost razítek do pasu a jejich krytí vypadalo důvěryhodně. Z Bělehradu přesun do Bagdádu, odkud bude startovat i cílové letadlo. Na letišti jim spolupracovníci předají bombu. Před startem umístit bombu do kabiny v přihrádce pro zavazadla, nastavit časový spínač na devět hodin po startu. Vystoupit na mezipřistání v Abú Zabí a bombu nechat v letadle. Pokračovat přes Ammán do Říma, poté do Vídně, tam zůstat několik dní na severokorejském velvyslanectví a vrátit se do Pchjongjangu. V Abú Zabí jim ovšem při mezipřistání zabavili letenky a nastaly problémy. Po výbuchu letadla se na ně nalepila policie a když se situace nevyvíjela dobře, pokusili se oba agenti přesně podle pokynů spáchat sebevraždu zkousnutím ampulky s ciankály schované v cigaretě. Úspěch slavil pouze Song-il, Hjon-hi se podařilo oživit a šla od výslechu k výslechu.
obr.: Hjon-hi s roubíkem, který ji má zabránit v možné sebevraždě ukousnutím jazyka.
Její historka o japonských turistech se brzo zbortila jako dům z karet. I proto, že nikdy nebyla v Japonsku. To bylo ještě během vyšetřování v Abú Zabí, poté byla převezena do Jižní Koreje, z čehož měla díky propagandě o místních metodách výslechu doslova panický strach. Žádné mučení se ale nekonalo a pod stupňujícím se tlakem se přiznala. V soudním procesu dostala trest smrti, ale prezident ji poté udělil milost. Hlavní vina totiž ležela na Kim Ir-senovi a jeho režimu, který zmanipuloval a využil mladé děvče. Ne nepodstatným důvodem pro milost bylo i to, že Hjon-hi byla vynikající ukázkou tragédie Severní Koreje a jako taková se hodila více živá než mrtvá. Pokud si chcete knihu přečíst, tak ji najdete asi v každé větší knihovně. Já za sebe ji doporučuji, nemohl jsem se od ní odtrhnout. Ovšem nezapomínejte na druhý odstavec tohoto článku.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)