Včera jsem byl v Praze v Paláci Akropolis na představení Pekingské opery. Šlo o představení žáků a učitelů, kteří předvedli čtyři zhruba půlhodinové ukázky z pravděpodobně mnohem delších her. A hned musím dodat, že se mi to strašně líbilo. Asi o to víc, že jsem se dlouho rozmýšlel, jestli na to mám vůbec jít a i když jsem si lístek nakonec v předprodeji koupil, tak sem se nijak extra netěšil. Akropolis jsem našel v pohodě (nikdy jsem tam nebyl) a po čaji na rozehřátí jsem šel na představení. Překvapilo mě, jak je to uvnitř malé, mnohem menší než v divadle Archa a ještě horší byly ty židle. Spíše židličky, staré, nepohodlné a nahečmané jedna vedle druhý. Seděl jsem v druhé řadě a výhled jsem měl tedy dokonalý. Scéna byla extrémně jednoduchá, v pozadí bylo velké bílé plátno a to bylo vše. Začala hrát klasická čínská hudba a bubínky a po chvíli vtančila na podium mladá Číňanka v krásném pestrém kostýmu a za chvíli začala zpívat. Hlas měla jako zvon a rozhodně se ho nebála použít. Občas ječela hodně nahlas, a jak dlouze natahovala některé hlásky, tak to působilo pro středoevropana hodně nezvykle a na některé přímo legračně. Mně se to moc líbilo a naštěstí se nikdo nesmál a diváci byli docela tolerantní. K dívce za chvíli přidal chlapec a něco si střídavě povídali a zpívali. Před začátkem představení jsem si zapomněl vzít program, takže jsem moc netušil, o co asi šlo. Když jsem to o přestávce napravil a přečetl si ho, ulevilo se mi. Ani s programem mi to nebylo o nic jasnější. Na druhou stranu mi to ani v nejmenším nevadilo v tom, abych si to celé užil. Druhá ukázka byla asi nejvtipnější ze všech, účinkovala mladá dívka a starý převozník, zřejmě učitel. Šlo asi o komedii, protože se oba často smáli, stejně jako publikum. Třetí ukázka byla nejkratší a jediná, ve které hrál pouze jeden herec.
obr.: foto z první ukázky. Není to moje fotka a je z jiného vystoupení, ale jde o stejné představení.
Chlapec představoval důstojníka převlečeného za rybáře číhajícího na nepřátelské vojsko. Celé představení bylo něco mezi tancem, cvičením a bojovým uměním. Poslední ukázka se mi líbila nejvíc, účinkovala mladá dívka a chlapec. Dívka měla neuvěřitelně nádherný kostým s čelenkou s pavími oky a dvěma dlouhými pavími pery, s kterými si občas hrála, a krásně zdůrazňovaly každý její pohyb. Jenom pohled na ní byl kouzelný. Když se ke konci jejich dialog a tanec změnil v zápas a chlapec začal předvádět svou ohebnost a gymnastické prvky, nemělo to chybu. To všechno za zvuků pravděpodobně živé hudby ze zákulisí. Všichni herci byli úžasně nalíčeni a měli nádherné bohatě zdobené kostýmy. Moc se mi to celé líbilo. To už bohužel neplatí o cestě domů. Čekání na vlak mi zpříjemnila parta ožralých kreténu říkajících si fanoušci Baníku. Měli obzvlášť dobrou náladu, jejich Baník píčo prohrál se slabým Kladnem tři nula. Dobře jim tak. Ještě se sluší poděkovat Českým dráhám za to, že mi svým zpožděním sebraly hodinu z již tak krátkýho spánku. Poslední část cesta po zasněžených silnicích v zasněženém autě stála díky spoustě smyků taky za to. Ještě že jsem byl jediný blázen na silnici.
Trochu informací o Pekingské opeře.
V Číně existuje více jak 300 regionálních divadel, jejichž dosah však většinou nepřesahuje danou oblast. Divadla totiž používají místní dialekty, kterým lidé z jiných regionů nerozumí. Pekingská opera má v tomto rozložení „sil“ výsostné postavení. Jako divadlo původem z císařova paláce má celonárodní význam i popularitu. Pekingská opera je dnes zároveň nejrozšířenější forma tradičního čínského divadla. Patří do ní různé slavné divadelní rodové školy. Vzhledem k nesmírně vysokému nároku kladenému na herce se děti začínají učit pekingskou operu již jako velmi malé. Když je jim okolo 12 let, jako dětem, kteří spolu se svými profesory přijedou do Prahy, je jejich technika a herectví již na velmi vysoké úrovni.
Poslední den v Tokyu byl jedním z nejlepších za celou dovolenou, protože v plánu bylo jenom Tokyo a navíc byl nádherný den. Program začal už brzo ráno, šlo se na největší rybí trh na světě Tsukidži (dle wikipedie) a abychom něco viděli, museli jsme tam být už brzo ráno, konkrétně v šest hodin. Stávalo se tedy v pět a tím pádem jsem spal úžasné tři hodiny. Jelo se metrem a potom kousek pěšky. Na tržišti se normálně pracuje, není to žádný disneyland pro turisty, ale na turisty tu jsou zvyklí a nikdo nevyhazuje. Ono jich tu taky zas tak moc není, protože takhle brzo nevstane každý.
obr.: porcování velkého tuňáka na rybím trhu Tsukidži.
Větší část tržiště je zastřešená a všude je spousta stánků s různými rybami a jinými potvorami, mezi kterými projíždějí na takových menších vozítkách zaměstnanci tržiště a rozvážejí jednotlivé mořské plody. Na turisty moc ohled neberou, musíte si dávat pořádný pozor, nebo vás sejmou. Největší atrakcí je dražba velkých tuňáků, kde ve velké místnosti je na zemi vyrovnáno obrovské množství čerstvých, ale už zmražených tuňáků a jednotliví kupující se snaží koupit toho nejlepšího a hned si ho odvážejí, aby mohl být co nejdřív na pekáči někde v restauraci. Na spoustě míst je také vidět, jak ty tuňáky zpracovávají a vidět jak krájejí ty obrovské kusy ryby je opravdu něco. Když z trhu odcházíte, nemůžete si nevšimnout obrovské hromady polystyrenových krabic. V těch se přivážejí ryby. Z rybího trhu jsme jeli zase zpátky do Asakusy na snídani a potom jsme vyrazili na projížďku lodí po řece Sumida, která byla mnohem krásnější, než jsem vůbec doufal. Plulo se v takové nizoučké výletní loďce s komentářem v japonštině.
obr.: oáza klidu uprostřed Tokya, zahrady Hamarikjů.
První část plavby byla z Asakusy k císařským zahradám Hamarikjů. Každou chviličku jsme proplouvali pod nějakým nízkým mostem (celkem třináct mostů za čtyřicet minut) a míjeli jsme arénu na sumo Kokugikan. Pohled z řeky do dálky na mrakodrapy (a taky na Tokyo Tower) v pozadí se nedal okoukat. Hamarikjů se nachází v Tokyjském zálivu a je celý obklopen mořskou vodou, je to tedy ostrov (asi umělý, protože z některých stran to jsou nejspíš umělé kanály).
video: Hamarikjů v pohybu.
V sedmnáctém století tu byla vila slavného roku Tokugawa, veřejný park se z Hamarikjů stal až v roce 1946. A je to nejkrásnější park, jaký jsem kdy v životě viděl. Nádherně upravený trávník a stromy, členité velké vodní plochy s lávkami a mosty, monumentální mrakodrapy a slavný most Rainbow Bridge v pozadí a naprostá oáza klidu uprostřed pulzujícího Tokya. Byli jsme tam asi hodinu, dost na to, aby si člověk všechno prohlédl a pokochal se. Ale na každém odpočívadle by se dalo sedět hodiny a užívat si nádherné výhledy na okolí. Z Hamarikjů se plulo do Odaiby.
video: na cestě do Odaiby, v pozadí Rainbow Bridge.
Cestou jsme podplouvali velkolepý Rainbow Bridge (Duhový most), jeden ze symbolů Tokya. V jeho spodní části vede dokonce nadzemní dráha. Projížďka skončila v Odaibě u ústředí japonské televize Fuji. Samotná budova je jedna z architektonicky nejzajímavějších budov v celém Tokyu, i když je na ní znát její stáří. Před budovou televize je obrovský obchoďák s multikinem a vodním světem a před obchoďákem je pro změnu zmenšená replika sochy svobody. Je to kýč jako kráva.
obr.: budova ústředí televize Fuji.
V multikině byl obrovský plakát na aktuální velký hit Hero, filmové zpracování oblíbeného televizního seriálu. O pár dní později jsem si na něj zašel v Ósace. Nedaleko za obchodním domem je známé ruské kolo, další symbol Tokya. Opět platí poučka, co nestihneš v Tokyu, stihneš v Ósace a v Ósace jsem se na velkém ruském kole svezl. V Odaibě byl rozchod na oběd, koupil jsem si tradičně nějaké sendviče v sámošce a zbytek času se procházel po okolí. Z Odaiby následoval přesun na Ginzu, jednu z nejznámějších čtvrtí Tokya a obchodní centrum celé Jihovýchodní Asie. Jedna z nejslavnějších a nejdražších ulic na světě, kde sídlí největší obchodní společnosti a finanční domy, sídlo tu má například Sony a bydlí jen ti největší pracháči, to je Ginza.
obr.: obchodní dům Wako uprostřed Ginzy.
Zajímavá byla už samotná cesta na Ginzu, jelo se totiž nadzemní dráhou. A to dokonce přesně tou, která vede mostem Rainbow bridge. Zážitek to byl o to větší, že se dalo jít až úplně dopředu a sledovat cestu z pohledu řidiče.
video: nadzemkou do Ginzy.
Procházka po Ginza byla skvělá, jednou ze zastávek bylo slavné divadlo Kabukiza, kde se konají představení v tradičním japonském divadelním stylu kabiku. Po Ginze jsme se přesunuli do čtvrti Marunouchi, kde je hlavní tokyjské nádraží postavené v renesančním stylu a z červených cihel. Postaveno bylo v roce 1914, současná budova byla rekonstruována v roce 1947. Najednou si připadáte jako zpátky v Evropě. Ještě před odjezdem jsem se stavili v Tokyjském kongresovém centrum, dalším skvostu moderní architektury, moderní prosklené budově ve tvaru lodi. Z hlavního nádraží jsme se šinkansenem přesunuli do Kjóta. Samotná cesta šinkansenem trvala asi dvě a čtvrt hodiny a byla nesmírně pohodlná. Ani v tomto vlaku nepřišel průvodčí.
obr.: Tokyjské kongresové centrum.
Vlakem jsme jezdili skoro každý den a průvodčího jsme za celou dobu nepotkali. Nejeli jsme tím úplně nejrychlejším šinkansemem, ty jsou prý drahé i pro normální Japonce. Když v Kjótu vystoupíte na hlavním vlakovém nádraží a hned ho opustíte, tak si ani nevšimnete, jaký architektonický skvost místní nádraží je. Zahrnuje nákupní promenádu, hotel, velké obchodní domy, multikino, vládní úřady a letecký terminál. Pod vrcholem patnáctipatrové budovy jsou na obou stranách výhlídky na město a vidět je i dolů do budovy nádraží. Nádraží je postaveno ve futuristickém stylu a je dílem architekta Hiroschi Hary. Současná podoba vznikla v roce 1997 u příležitosti výročí 1200 let od založení Kjóta. Přes ulici od nádraží je Kjóto Tower Hotel, který je zajímavý právě tím Tower, tedy rozhlednou. Je to jediná výšková budova v celém Kjótu. Ty jsou totiž v Kjótu vzhledem k jeho historii bývalého hlavního města Japonska zakázané. Rozhledna tedy budí u místních rozporuplné reakce, ale co nadělají, už ji tam mají. Zbytek dne už bylo jen ubytování se na hotelu, telka, vana a spát.
V sobotu jsem byl na festivalu krátkých filmů v Praze. Byl to třetí ročník a na žádném jsem zatím nechyběl. Krátké filmy mají velkou výhodou a to že jsou krátké. Pokud narazíte na nějakou pitomost, tak vás může aspoň utěšit vědomí, že do deseti minut skončí. Často jde o různé hříčky, které by jako celý film působily nepatřičně, ale na poli krátkého filmu jim to sluší. Teď už ale k tomu hlavnímu, co jsem viděl a jaký to bylo. Během soboty jsem viděl pět bloků krátkých filmů, takže si už samozřejmě všechno nepamatuju, ale s pomocí oficiálních stránek to nějak dáme do kupy.
První sekcí bylo Panorama, úspěšné filmy z významných světových festivalů.
Spojení – nizozemský kraťas o vrstvení nešťastných událostí a jejich příčinou se mi moc nelíbil. Nebyl vtipný, ani dramatický ani překvapivý. Elektronka – nejlepší krátký film ze Sundance. Ničím překvapivý příběh otce a syna, kteří se vydávají a dlouhou k opráváři televizí kdesi v zapadlé části Rumunska, protože kluk chce vidět v televizi film Bruce Lea. Cenu dostal podle spíš za zobrazení těžkého života, než za nějaké filmové kvality. Pozorovat déšť – mexický vítěz z festivalu v Cannes. Chlapec se rozhoduje, zda zůstane v rodné vesnici s matkou, nebo půjde do města se svou dívkou. Celkem fajn film, nakonec zůstane doma.
video: Pozorovat déšť - upoutávka
Docela jako pes – britský vítěz z Benátek. Režisérem je poměrně známý herec Paddy Considine a příběh je o starším chlápkovi, který propadá v záchvaty zuřivosti a rozpadá se mu život pod rukama. Skvěle natočeno a ústřední herec Peter Mullan je vynikající. West bank story – letošní vítěz Oscara. Úžasný kraťas, jeden z nejlepších na letošním festivalu. Skvělá parodická muzikálová čísla a nesmírně vtipný příběh o souboji dvou fast foodů na izraelsko-palestinké hranici.
video: West bank story - upoutávka
Další sekcí byla Soutěž 1. Celá soutěž byla rozdělena do tří bloků, tohle byl první z nich.
Nesmutnější kluk na světě – jeden z nejlepších filmů vůbec. Nádherná vizuální stylizace a skvělý černý humor.
video: Nejsmutnější kluk na světě - upoutávka
Paul Ravel nemůže spát – francouzská podivnost o tom, na co všechno myslí kluk v noci, když kvůli nehodě přítele z dětství nemůže spát. Spíš vyprávěný černobílý komiks než film. Náklad – česko-novozélandský kraťas o pašování lidí. Taková průměrně natočená delší reklama na téma lidských práv. Zub za oko – španělský drsný film o šeredných událostech jednoho večera. Autonehoda, vražda, nevěra, vyhazov z práce atd. Režisér natáčí reklamy a je to znát, vypadá to moc hezky. Všichni sklapněte! – korejský zástupce v soutěži. Po vtipném začátku se to trochu zasekne. Černobílé (nebo v extrémně šedivých barvách) natočený příběh začínající spisovatelky, o jejíž první knihu nestojí a nemůže se zbavit vlezlého nápadníka. Tanghi Argentini – vynikající belgický film o úředníkovi, který chystá svým kolegům vánoční dárky, které jim změní život. Vtipný s geniální pointou.
Třetím blokem, který jsem v sobotu viděl, byl Jižní Korea. Na tenhle blok jsem se samozřejmě těšil nejvíc, a i když jsem nebyl vyloženě zklamaný, tak žádná perla se v něm nenacházela.
Piknik - Tříčlenná rodina si vyrazí na piknik do lesa u pobřeží. Aspoň to si myslí malí chlapec, ale rodiče mají poněkud jiné plány. Řemeslně slušně a citově nazaujatě natočený pohled na jednu nešťastnou událost. Cena poroty na festivalu v Cannes. Zloděj – příběh chlapce s mateřským znaménkem přes oko, který krade, aby se uživil. Jak se nakonec ukáže, krade, protože mu zemřela matka, což tají před sousedy. Aby měl na nájem, vloupe se do bytu spolužačky. Docela pěkně natočené, téměř beze slov. Nejen dějem, ale i atmosférou hodně připomíná 3-Iron od Kim Ki-duka. Ránu pěstí, lásko moje – třicátnice toužící se vdávat už nebaví tolerovat snoubencovo neustálé opíjení se a vyhlásí mu válku. To trochu přeháním, ale je docela příjemná komedie, která není trapná, ale ani bůhvíjak vtipná. Dospívání – dospívající dívka a matku v dusném bytě a otec v nemocnici se záhadným zraněním. Černobílý téměř artistní film s hororovým nádechem. Vizuálně působivý, ale moc mě nezaujal. Jmenuji se Jin-Young – krásná žačka čtvrté třídy, která se zamiluje do kamarádky své mamy. Hezky natočený roztomilý film o citovém zmatku malé školačky, která celým filmem provází a své pocity říká přímo do kamery. Nakonec se ukáže, že nejde o maminu kamarádku, ale o milenku. Ke konci film opouští humor a stává se reálnějším. Dost na mě zapůsobila scéna, kdy to malá Jin-Young odhalí a počůrá se.
Předposledním blokem byl Vítězné filmy, v jehož rámci se udílely ceny nejlepším filmům a ty se poté promítly. Cenu diváků dostal film Pavouk, nebudu o něm nic prozrazovat, protože jsem ho celý našel na youtube, tak se podívejte sami.
video: Pavouk - režieNash Edgerton
Zvláštní uznání poroty dostaly filmy Tanghi Argentini a Nesmutnější kluk na světě. Ty jsem už viděl předtím, ale nevadilo mi to, protože oba jsou fakt vynikající. A vítězným filmem se stal Tony Zucho. Tragikomický příběh o chlapci, který má po rodičích obří uši. Nejde o žádnou komedii, působí realisticky a smutně, končí ovšem nadějí pro hlavního hrdinu, že získá srdce své milované.
Poslední blok byly filmy Aki Kaurismäkiho, které byly spíše videoklipy. Padla na mě únava, a když jsem zjistil, že jde spíš o klipy, tak jsem zavřel oči a jen poslouchal hudbu proměnlivé úrovně, většinou od Leningradských koubojů, kteří mi přijdou především trapní, ale občas poslouchatelní. Jediný klip, co si pamatuju, byl Rocky VI, což měla být asi parodie na Rockyho a přišla mi teda dost ubohá. Ale hezky jsem se prospal a mohl vyrazit na dlouhou cestu domů. Tak zase za rok.
