obr.: ono staveniště na okraji Soulu.
Na místě, tedy pod horou, jsme byli asi ve dvanáct hodin, což byl čas, kterému jsme se chtěli kvůli vedru vyhnout, moc nám to nevyšlo. Po pár metrech jsme narazili na opravdu překrásný chrám. Byl celkem malý, jedna strana byla v rekonstrukci, ale ostatní budovy a dvorek byl v dokonalém stavu. Nádherná zahrada, překrásný malby na stěnách a všude okolo orchideje.
obr.: bohužel nevím, jak se ten chrám jmenoval, ale byl nádherný.
Když jsme si ho dostatečně vychutnali, chtěli jsme už konečně vyrazit směrem vzhůru. Ale nevěděli jsme kudy, protože tam nebyla zřetelná cesta a skoro žádní turisté. Nakonec jsme směr našli, cesta byla podobná, jako jsou cestičky v Tatrách, které asi každý Čech zná, tudíž velmi úzká a plná kamení a kořenů stromů. Po půl hodině přišli těžší pasáže, kdy jsme se museli držet řetězů, protože pod námi byl skalnatý sráz. Po několika řetězech to Lucka vzdala, protože jí to přišlo moc nebezpečný, což rozhodně nebylo přehnané tvrzení.
obr.: vepředu Lucka a za ní Nina. O chvíli později to Lucka vzdala.
Navíc neměla vhodnou obuv ani oblečení, což platila i o Nině a o té obuvi i o mě. Ironií je, že poté, co se Lucka vydala zpět, jsme s Ninou už na žádné řetězy nenarazili. Za to jsme narazili na korejský manželský pár, který nám daroval několik okurek a rajčat. Asi jsme vypadali ztrhaně.
obr.: nejdřív jsme šli doleva, ale tam se cesta nějak vytratila a nikdo tam nešel, tak jsme se vrátili a nakonec vylezli na 향로봉.
Cestou jsme potkávali výhradně Korejce a navíc poměrně málo. Většina z nich z nás byla pěkně překvapená, všechny jsme je korejsky zdravili a oni nám se smíchem odpovídali. Zrovna když jsme míjeli jednoho staršího pána, tak jsem korejsky řekl, že je to nuda, a ten pán si myslel, že mluvím o té hoře a strašně ho to rozesmálo a mohl si nad tím hlavu ukroutit. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsme se bavili o něčem jiném, ale anglicky určitě neuměl a navíc byl hned pryč. Asi po dvou hodinách jsme se nakonec vydrápali na vrchol, kde byly skupiny Korejců, kteří si tam dávali svoje svačinky a obědy.
obr.: i my jsme byli atrakce:)
Mezi nima jsem nadšeně pobíhal já a kousek pod vrcholem odpočívala Nina, která se bála vylézt až na samotný vršek, protože ten byl jen skalnatý a nebyly tam žádné zábrany. Nijak extra mi to ale nebezpečný nebylo, když si dáváte pozor, nemůže se vám nic stát. Trochu jsme se oba vyděsili, když jsme uviděli skupinu asi pěti starých Korejců včetně žen, kteří to vzali na vrchol nejpřímější cestou, tudíž lezli přímo po skále. Samozřejmě bez jakéhokoliv jištění. Pod nimi sráz jako kráva, kdyby někdo z nich uklouzl, tak s ním byl podle mě amen. Dolů to potom vzali stejnou cestou, blázni.
obr.: tohle fotil nějaký Korejec, protože Nina se sem bála.
Výhled byl ale nádherný, v okolí byly další hory a pod nimi se na všech světových stranách rozprostíral Soul. Cestou zpět jsme znovu potkali toho dědečka, kterému jsem řekl, že to je nuda. Samozřejmě si nás pamatoval a hned se zeptal, jestli to byla opravdu nuda. Tak jsem mu hned nadšeně hlásil, že to bylo skvělý. Takovou pointu jsem ani nečekal, že na něho znovu narazíme.
obr.: moje spoluhoralka Nina.
Kdybyste se někdo ocitl na pár dní v Soulu, tak rozhodně podobný výlet podniknete taky. A raději běžte na nějaký méně známý vrcholek, aspoň se nebudete muset proplétat davem turistů.
