Včera jsme jel pracovně do Prahy a tak jsem se rozhodl svou cestu do hlavního města spojit s festivalem Cinepur choice. Cinepur choice je malý festival filmového časopisu, který čtou v republice asi dvě stovky lidí. A to možná ještě přeháním. Ale zajímavý byl celý den, nejen festival, takže popořadě. Z Pardubic jsem jel s kolegou Tomášem do Prahy autem. Jeli jsme podle gps navigace, takže jsme se neztratilo, pouze jsme dojeli pozdě. Asi o půl hodiny, což nám přišlo ještě v normě. Školení bylo celkem nudný, takže jsem jim aspoň na počítače ustanovil nové rekordy v hledání min. Na hledání min jsem opravdový expert, můj rekord na experta je 172 vteřin. Na jednom počítači jsme měl dokonce dvě vteřiny, ale to bylo špatnými hodinami. Jednou mě pěkně vytočil lektor, když se ptal, co je to medián. Odpověděl jsem mu, že střední hodnota a on že je to nejčastější hodnota, což mu všichni potvrdili. Držel jsem tedy hubu. Poté jsem se podíval na net a zjistil jsem, že jsem měl pravdu já. Po školení jsem mu to tedy vytmavil, protože nemám rád, když mám pravdu a někdo před dalšími dvaceti lidmi tvrdí, že ne. Po školení zbylo ještě nějaké občerstvení, o které už neměl nikdo zájem, tak jsem si vzal jednu bagetu do zásoby. Den bude ještě dlouhý a bude se hodit. Potom jsem si šel do Francouzského insitutu koupit vstupenky na dva filmy festivalu Cinepur choice. Prodával mi jen nějaký Francouz, který uměl trošku česky a za dva lístky po stovce si řekl čtyři stovky. Trochu mě tím zaskočil. Po asi minutě počítání jsme se shodli, že sto a sto jsou dvě stovky. Ještě byl čas, tak jsem si zašel ke Světozoru na pizzu a do knihkupectví pro nějaké knížky. Koupil jsem si Hadi a náušnice od mladé japonské senzace Hitomi Kaneharové (kniha vypadá naprosto úžasně, ale má příšernou obálku) a Knihu o kundě. Ano, o kundě. Není to žádný pornočasák, ale sbírka textů o této zajímavé problematice. O knize jsem nic nevěděl, ale toto je mi blízké, tak jsem neváhal. V jedné trafice jsem si ještě za stovku koupil dvd s úžasným filmem Nauka o snech od Michela Gondryho a za skvělých čtyřicet dvd Láska nebeská. Přiblížila se šestá a vyrazil jsem na první film festivalu a to korejský film Tale of cinema. Bohužel to byla neskutečná pseudoumělecká nuda.
video: co funguje na ploše dvou minut nestačí na hodinu a půl.
No, co o této hříčce napsat? Tak zaprvé, většinu času jsem se dost nudil, zadruhé, bylo mi naprosto jedno, co se s hrdiny stane a konečně zatřetí, je to natočeno tak nezajímavým odcizeným a statickým způsobem, že se to nedá koukat. Nápad s rozdělením filmu do dvou polovin, které se dopňují je sice fajn, ale rozhodně to není něco, co by mě zabavilo na devadesát minut a nad čím bych jásal blahem. Docela chápu, že to kritiku zvedlo ze židlo, kdybych tak neměl rád Koreu, tak bych taky asi odešel. Navíc všechny mužské postavy se chovají jako psychicky narušení magoři, což mi lezlo dost na nervy. Druhý film promítaný od půl deváté byl Redigováno od Briana de Palmy. Tento film mě totálně uzemnil a dokonale přebil mdlý dojem s prvního filmu.
video: Redigováno.
Jde o dokumentární formou natočenou rekonkustrukci událostí v iránské Samaře, kde dva američtí vojáci znásilnili a zavraždili patnáctiletou dívku. Její tělo poté zapálili a ještě vyvraždili téměr celou její rodinu. Je to celý nesmírně zneklidňující nejen tím, že kamera nikam neuhne ani v těch nejhorších chvílích, ale hlavně tím, že se to doopravdy stalo. Na konci filmu je série fotek zmrzačených iránských civilistů, především dětí. Poslední fotkou, jak jsem až doma dozvěděl naštěstí vyrobenou v počítači, je fotka oné mladé dívky, jak leží nepřirozené poloze v kaluži krve s roztaženými nohami a otevřenými očmi směrem ke kameře. Něco tak děsivýho jsem nikdy neviděl. Film nelze než doporučit, je o několik tříd lepší než Flandres s podobným námětem, který vyhrál v Cannes, ale většinu diváků pouze střídavě pekelně nudil nebo znechucoval. Domů jsem jel rychlíkem jedoucím až do Moskvy, který měl jako vždy zpoždění, což je o to divnější, že vyráží z Prahy a na nástupišti je vždy už minimálně půl hodiny před odjezdem. To mi hlava opravdu nebere. Jezdím tím vlakem často a ještě nikdy nevyrazil včas. Ve vlaku jsem za Kolínem usnul a probudil se, až když jsme stáli v Pardubicích. Zaklel jsem „Kurva“, rychle naházel všechny věci do tašky a sprintoval z vkladu ven. Naštěstí jsem to stihl. Kdyby ne, jel jsem možná až do Olouce a noc ztrávil na nádraží. Uf, to byl den.
Včera jsem byl ve Východočeském divadle v Pardubicích na koncertu kapely Kryštof. Kryštof se rozhodl pro na české poměry neobvyklému kroku a vyrazil hrát své největší hity akusticky a to dokonce po divadlech. Dopředu jsem věděl, že by koncert měl být interaktivní a na pomezí talkshow, kdy se diváci budou moci ptát, na co budou chtít. Měl jsem trochu obavy, jak to s těmi dotazy bude, o to víc jsem byl příjemně překvapen. Jako předkapela vystoupila skupina NiceLand, vítěz jediné kvalitní hudební soutěže u nás, Coca-Cola PopStar. Přemýšlel jsem, k čemu bych ho přirovnal a potom jsem se dočetl, že se mu přezdívá český James Blunt, což je docela trefný. Každopádně hrají něco mezi britskou kytarovou a moderním písničkářstvím. První píseň Belief odehrál a odzpíval sám frontman kapely Michal Motyčka.
video: NiceLand - Leave me out
Na zbylé čtyři písně se k němu přidal ještě jeden kytarista a hráč hrající na něco jako bonga, ovšem ve tvaru krabice, na které seděl. Ten měl na starost rytmus a šlo mu to fakt skvěle. Kluci mezi sebou vtipkovali a působili uvolněně a sympaticky, stejně jako jejich hudba. Rozhodně se je vyplatí sledovat i nadále, příští rok vydávají debutové album. Po pár minutách přišli na scénu hlavní hvězdy večera. Scéna byl jednoduchá, po obou stranách byly tři papírové paravany ze zadu prosvícené barevnými reflektory a vzadu bylo plátno, na něž se živě přenášelo dění s pódia spolu s jemnými vizuálními efekty. Všichni hráči seděli na barových stoličkách a pouze výjimečně povstali. Kromě obvyklé sestavy se kapele ještě přidaly sestry Holišovy hrající na housle. Koncert začal písní První veselá, po které Richard Krajčo oznámil, že šlo o první a zároveň poslední veselou píseň večera, protože jsou smutná a melancholická kapela a budou hrát smutné a melancholické písně. Akustická úprava písním opravdu slušela a do prostor divadla se skvěle hodila. Vynikly tak nejen melodie, ale i jednotlivé nástroje, které všechny dostaly spoustu prostoru se předvést. A nutno říct, že ho využily dokonale. Ne ve všech písních samozřejmě hrála celá kapela, hráči, kteří zrovna měli volno, ale podium neopouštěli a poslouchali své spoluhráče a evidentně si užívali atmosféru, což působilo velmi sympaticky. Po zhruba třech písních nastal čas pro divácké dotazy.
obr.: Kryštof v Karlových Varech.
Této části jsem se obával, protože lidi u nás nejsou na něco podobného zvyklí, ale dotazy padaly jeden za druhým a poměrně vtipné a nebulvární. Většinou samozřejmě odpovídal Richard, který se při projevil jako skvělý a pohotový bavič. Jako nejlepší dotaz mi přišla otázka, jak je to s upřímností textů, když v jedné písni zpívá, že „dívat se můžeš a vstupné si nech“? Když si divadlo přestalo smát, odpověděl Richard, že „dívat se můžeš, ale nesmíš poslouchat. Za to se už platí.“ Divadlo propuklo v další záchvat smíchu. A rozhodně to nebylo naposledy. I na slabší otázku se dá totiž vtipně odpovědět, což se neustále potvrzovalo. Kromě diváckých dotazů provázelo vystoupení ještě vyprávění různých historek z historie kapely. Ty byly opravdu vtipné a rozhodně nepůsobily kašírovaně, i když je jasné, že i přes obměnu na různých vystoupeních je kapela musela slyšet již nesčetněkrát. Bylo až neuvěřitelné, jak pohodová atmosféra vládla celému koncertu a jak nenuceně to celé působilo, na rozdíl od takového Uvolněte se prosím s Krausem, který vždy hraje na jednu kartu a jde mu hlavně o sebeprezentaci.
obr.: Kryštof v Havířově.
Aby se diváci nebáli ptát, kapela jim slíbila za nejlepší otázky ceny, které na konci skutečně rozdala. Celé to ani jednou nezaskřípalo, což je při tomto modelu koncertu opravdu neuvěřitelné, ani když se Richard na půl omlouval, že musí říct, že si můžeme ve foyer koupit desky kapely. Neotřele byl vyřešen i přídavek. Po dohrání hlavní části vystoupení se kapela klaněla divákům a ti samozřejmě tleskali. Poté Richard směrem k divákům velmi vtipně řekl, že teď by jako měli tleskat, oni jako odejít, diváci stále tleskat a oni přijít začít hrát a že to udělají jako by se už vrátili a rovnou začali hrát. To se mi opravdu líbilo, protože z vytleskávání přídavku na koncertech se stala víceméně povinnost a formalita, která snad už ani kapely nemůže bavit, protože se tak děje vždy (mluvím o všech koncertech obecně) a všichni vědí, jak to dopadne.
video: Kryštof - Sqěle, moje oblíbené video.
Po závěrečné Lolitě celá vynikající show skončila, bohužel. Pokud byste si chtěli na akustického Kryštofa zajít, tak máte nejspíš smůlu, protože i když se snad ve všech městech konají dvě vystoupení, tak jsou všechna beznadějně vyprodaná. A pokud se vám zdá, že jsem moc nekritický, tak si přečtěte recenzi na iDNES, která je možná ještě nadšenější než ta moje.
První den v Kjótu byl ve znamení památek, kultury a hospody. Přesně v tomto pořadí, takže začneme přirozeně památkami. Vzhledem k tomu, že Kjóto bylo přes tisíc let hlavní město, tak na každém druhém rohu najdete nějaký chrám a významnou památku. Většina památek UNESCO v Japonsku je právě v Kjótu. Díky svému historickému významu a množství památek bylo rovněž ušetřeno spojeneckého bombardování během druhé světové války. Navrženo je podle čínské města Yi´an, ulice jsou rovnoběžné a město je orientované na sever. První památkou dne byl chrám Kjómidzu-dera. Na pozemku buddhistického chrámu je rovněž šintoistická svatyně zasvěcená lásce a vztahům. Jsou tu dva kameny vzdálené od sebe asi dvanáct metrů, a když poslepu dojde od jednoho k druhému, tak najdete životní lásku. Taky jsem to zkusil a nějak mi to nevyšlo. Musím se utěšovat, že jde jen o pověru. Chrámem protéká posvátný vodopád Otawa-no-taki.
obr.: tak tady odsud se skákalo.
Vody z vodopádu se dělí na tři prameny, ze kterých se můžete napít a očekávat nemalé věci. První pramen vám zajistí zdraví, druhý dlouhověkost a třetí úspěch při studiu. Vystál jsem si delší frontu a napil se ze všech tří pramenů. Jsem zdraví a žiju, takže to zatím asi funguje. Jen s tím studiem to budu muset teprve vyzkoušet. Další zajímavostí je, že z dřevěné verandy u hlavní budovy se dříve skákalo dolů do korun stromů. Kdo skok přežil, tomu se splnilo přání. Tato legenda mi hned připomněla skvělý film Tygr a drak. Skok prý přežili až tři čtvrtiny skokanů, ono to taky není zas taková výška a větve stromů brzdili jejich pád. Tohle ovšem byla jediná věc, kterou se rozhodl nezkoušet. A co jsem si všiml, tak to nezkoušel nikdo. Přesun mezi památkami byl městskou hromadnou dopravou, konkrétně autobusem. Další památkou byl Stříbrný pavilon neboli Ginkaku-dži. Postaven byl roku 1482 a sloužil jako klidný azyl pro šóguna Ašikagu Jošimasu během občanské války.
obr.: Stříbrný pavilon.
Možná byste od Stříbrného pavilonu čekali nějaké stříbro, žádné tam ale není. V letošním roce proběhl v areálu vědecký výzkum, během něhož se hledali známky stříbra, a žádné se nenašly. Chrám měl být postříbřen, ale během války na to nebyly peníze a asi ani čas. K pavilonu patří ještě nádherná zahrada s jezírkem a písečnou zahradou. Součástí písečné zahrady je i asi metr a půl vysoký kužel z písku. Ten vznikl při stavbě pavilonu z normální hromady písku, když si ale stavitelé všimli, že vypadá jako posvátná hora Fudži, rozhodli se ho na místě nechat. Po Stříbrném pavilonu musel logicky přijít na řadu Zlatý. Zlatý pavilon neboli Kinkaku-dži je jedna z nejslavnějších památek v celém Japonsku a určitě jedna z nejfotografovanějších. Postavena byla roku 1397 jako sídlo pro odpočinek Ašikagy Jošimacua, dědečka Jošimasua, který postavil Stříbrný pavilon. Zlatý pavilon je na břehu nádherné a poměrně velkého jezírka. Na rozdíl od Stříbrného je Zlatý pavilon opravdu zlatý. Vrchní dvě patra jsou pokryta tenkými plátky zlata.
obr.: nejznámější pohled na Zlatý pavilon.
V pavilonu jsou uchovány části ostatků Buddhy a na vrcholu je rovněž zlatý čínský fénix. Současná budova je bohužel pouze rekonstrukce a nemůže za to válka, ale šílený mnich, který pavilon roku 1950 podpálil a ten kompletně shořel. Podle této události napsal román spisovatel Mišmia Jukio Zlatý pavilon. Sám Mišima na tom asi nebyl o moc líp, protože o čtrnáct let později spáchal rituální sebevraždu seppuku. Další známou památkou v Kjótu, kterou jsme navštívili je chrám Rjóandži, známý hlavně díky své slavné kamenné zahradě. V uhrabaném štěrku rozmístěno patnáct kamenů tak, že z každého místa vidíte pouze čtrnáct z nich. Před zahradou si můžete sednout a v klidu si vychutnávat pohled na kameny, ti odvážnější mohou přímo meditovat.
obr.: kdo na téhle fotce najde patnáct kamenů, dostane klíčky od mého auta.
Ač se to nezdá, tak je to opravdu moc příjemný zážitek. Po neustálém cestování se na půl hodiny posadit, pozorovat kameny a stromy v pozadí, poslouchat vítr a vyčistit si hlavu od zbytečností. Krásně jsem si odpočinul a nabral další síly. Teď už na řadu přichází kultura. Kdo chtěl, mohl si fakultativně připlatit čajový obřad a pásmo ukázek tradičního japonského umění. Protože do Japonska nejezdím každým týden, tak jsem se i přes značnou drahotu této kultury rozhodl nabídky využít. Abych byl konkrétní, tak čajový obřad v areálu luxusního hotelu Westin Miyako v Kjótu stál 45 EUR a pásmo dalších 30. Doprava tam i zpět taxi byla v ceně. Z čajového obřadu jsem nijak extra nadšený nebyl. Trval asi čtyřicet minut, nejdříve nám jedna Japonka každému udělal čaj, celý zelený a s pěnou a pak ho každý vypil tradičním způsobem, což znamená, že to do sebe nemůžete jen tak kopnout, ale musíte dodržovat pevně daný postup, co jak uchopit, jak šálek natočit, jak to vypít, jak odložit apod. Čaj mi vůbec nechutnal. Kdo potom chtěl, mohl si ten stejný čaj ještě sám vyrobit, což jsem si zkusil. Podle Japonky mi to šlo, což rozhodně neříkala všem. Po čajovém obřadu jsme se ve čtyřech přesunuli na pásmo ukázek z japonského umění. První ukázka byla ikebana, tj. tradiční japonský způsob aranžování květin, další byl nějaký tanec a potom ukázky tradičního divadla. Sál byl šíleně narvaný, samozřejmě pouze cizinci a každý druhý fotil. Vypadalo to jako na tiskové konferenci s nějakou filmovou hvězdou. Zajímavé to ale rozhodně bylo a trvalo to necelou hodinu, takže šance začít se nudit byla snížena na minimum.
video: ukázka tradičního japonského divadla.
Ale takovou Pekingskou operu v úterý v Paláci Akropolis jsem si užil mnohem víc. Pásmo skončilo zhruba v sedm hodit a poté (kdo chtěl už i předtím) si mohl každý dělat, co chtěl. Jedna z možností byla jít s naším mladým průvodcem do normální klasické japonské hospody kousek od hotelu. Tuto nabídku nešlo odmítnout a šel jsem. Hospůdka to byla strašně útulná, většina sezení byla klasicky na zemi, ale pár evropských stolů s židlemi se taky našlo. Ty jsme hbitě obsadili a hned si objednali jídlo, konkrétně tempuru a velkou mísu s kousky syrových ryb. Nejdříve jsem se trochu ostýchal, ale nakonec jsem samozřejmě syrové ryby ochutnal. Chutnalo to fakt dobře. Když nám ještě přinesli saké, teplé i studené, rozjela se zábava plným proudem. Ochutnával jsem jednu rybu za druhou a neustále testoval, zda mi víc chutná teplé nebo studené saké. Když se mi začala motat hlava, rozhodl jsem se pro remízu. Pro velký úspěch se musela tempura i mísa s rybami objednat ještě jednou.
obr.: Kdo si dá rybičku? Mňami.
V hospodě byla úžasná atmosféra. Bylo narváno, my byli jediní cizinci, všichni mluvili nahlas a dobře se bavili, všemu vévodili veselí číšníci, kteří se každým hostem hlasitě vítali a loučili a nás pořád oslovovali Čéko a uznale pokyvovali nad naším zacházením s hůlkami a spotřebou saké a jídla. Za sebe musím říct, že tak jako tady v té hospodě mi to už s hůlkami nikdy předtím ani potom nešlo. Asi kombinace velkého hladu a saké vylepšila moje motorické schopností. Možná. V hospodě jsme byli asi dvě hodiny a teoreticky byl ještě čas potom vyrazit na obhlídku Kjóta, ale byl jsem rád, že jsem ve zdraví došel do hotelu. Vyčvachtal jsem se vaně, chvíli se díval na telku a šel spát.
val mi jen nějaký Francouz, který uměl trošku česky a za dva lístky po stovce si řekl čtyři stovky. Trochu mě tím zaskočil. Po asi minutě počítání jsme se shodli, že sto a sto jsou dvě stovky. Ještě byl čas, tak jsem si zašel ke Světozoru na pizzu a do knihkupectví pro nějaké knížky. Koupil jsem si Hadi a náušnice od mladé japonské senzace Hitomi Kaneharové (kniha vypadá naprosto úžasně, ale má příšernou obálku) a Knihu o kundě. Ano, o kundě. Není to žádný pornočasák, ale sbírka textů o této zajímavé problematice. O knize jsem nic nevěděl, ale toto je mi blízké, tak jsem neváhal. V jedné trafice jsem si ještě za stovku koupil dvd s úžasným filmem Nauka o snech od Michela Gondryho a za skvělých čtyřicet dvd Láska nebeská. Přiblížila se šestá a vyrazil jsem na první film festivalu a to korejský film Tale of cinema. Bohužel to byla neskutečná pseudoumělecká nuda.
obným námětem, který vyhrál v Cannes, ale většinu diváků pouze střídavě pekelně nudil nebo znechucoval. Domů jsem jel rychlíkem jedoucím až do Moskvy, který měl jako vždy zpoždění, což je o to divnější, že vyráží z Prahy a na nástupišti je vždy už minimálně půl hodiny před odjezdem. To mi hlava opravdu nebere. Jezdím tím vlakem často a ještě nikdy nevyrazil včas. Ve vlaku jsem za Kolínem usnul a probudil se, až když jsme stáli v Pardubicích. Zaklel jsem „Kurva“, rychle naházel všechny věci do tašky a sprintoval z vkladu ven. Naštěstí jsem to stihl. Kdyby ne, jel jsem možná až do Olouce a noc ztrávil na nádraží. Uf, to byl den.
