Kim Il-sŏng vs I Sŭng-man

Dnes si v základních údajích představíme dva budoucí vůdce rozdělených států, jejichž čas ještě přijde.

Kim Il-sŏng

(korejsky 김일성)

Jeho život je záměrně zamlžován, existuje asi deset životopisů – každý jiný – zvyšuje se jeho zázračnost.

Narozen 15. dubna 1912 – na Pivoňkovém návrší 만경대 (součást dnešního Pchjongjangu), začátek kalendáře čučche.

obr.: rodný dům Velkého vůdce.

Zemřel 8. července 1994.
Rodné jméno - 김성주, v 23 letech přijal jméno Kim Il-sŏng (po údajném legendárním partyzánovi)
Sourozenci - měl dva bratry 천주 a 영주, ten byl premiér. Zmizel, když Kim I určil za nástupce svého syna.
Pozice – standardní diktátor.
Tituly - Velký vůdce - 위대한 수령 a maršál – 대원수.
Děti – oficiální sedm synů, holky se nepočítají.

obr.: jeden propagandistický portrét Kim starajícího se o zdraví řadového vojáka. Je to opravdový lidumil.

V dvaceti se přestěhoval do Mandžuska, chodil do čínské školy – učil se marxismus, byl aktivní komunista a poté partyzán. Od 1935 člen Čínské komunistické strany. Bojoval s čínskou armádou do 1938, poté se objevil v Moskvě. Vrchol jeho partyzánské činnosti byla akce u vesnice 보천보. Poté se o něm nic neví. Možná byl v Moskvě, možná v Mandžusku s čínskou armádou. Během druhé světové války byl asi ve vojenské škole v Moskvě. Považovali ho za příliš mladého. Kladl důraz na budování armády, sever byl pak dobře vycvičen. Průmysl s ohledem na válečnou výrobu. Ruská vojska se ze severu stáhla 1948, USA z jihu následující rok. 1949 vzniká komunistická maocetungovská Čína. Válku rozpoutal nejspíš se souhlasem Rusů a Číňanů. Poválečných jednání se neúčastnil. Po válce byl předsedou vlády a nejvyšší člen KSP. Pětileté hospodářské plány musel změnit na sedmiletky. V raných 50. letech na tom byl sever lépe, jih je předhonil v 70. letech (zlom kolem roku 1963). V padesátých letech měl potíže kvůli smrti Stalinu a následné Chruščovově kritice kultu osobnosti. V letech 1953 a 1956 byl kritizován korejskými politiky, nikdo z nich to nepřežil. Kim ovládá armádu a ministerstvo obrany. V 60. letech roztržka mezi Ruskem a Čínou, KLDR na straně Číny, po kulturní revoluci se přiklání k Rusku. Obě země podporovali KLDR až do 90. let. Vzhlédl se v Ho Či-minovi, který chtěl sjednotit Vietnam, od něho také odkoukal taktiku teroristických akcí. 1968 a 69 atentát na prezidenta KR a incident s americkou lodí Pueblo. 1972 změnil ústavu a stává se prezidentem. Řešení nástupnictví, rodina byla proti nástupu Čong-ila. 1980 ho vyhlásil nástupcem. Od poloviny 80. let nedostatek potravin, 90. léta hladomor. V letech 1989 a 90 skončil sponzoring od východního bloku. Rusko a Číny vyhlásili, že chtějí platit v konvertibilní měně. 1993-94 odstupují od smlouvy o nešíření jaderných zbraní – začátek jaderného vydírání. Pokusy o zvláštní ekonomické zóny – i pro naprosto pitomé podnikatele tam platily špatné zákony. Umírá 8. Července 1994 – emotivní pohřeb. Má vlastní mauzoleum. Mladý změnil kalendář na čučche kalendář začínající narozením táty.

I Sŭng-man

(korejsky 이승만)

obr.: I Sŭng-man v 76ti letech.

Narozen 1875, zemřel 1965. Absolvent 배제, člen Klubu nezávislosti 1896-98. Byl ve vězení, přijal křesťanství, odjel do USA. Má doktorát z Harwardu a Princetonu, učil ho Rosevelt. Až do roku 1945 žil na Hawaji.

1919 v nepřítomnosti prohlášen prezidentem prozatímní vlády. V Šanghaji byl jen jednou v roce 1920 a strašně se tam pohádal. Měl vynikající konexe na americké politiky a měl získávat peníze. Jeho život je jedna velká zpronevěra. S USAMGIKem vycházel špatně, myslel si, že mu upírají moc. Vládl podobně jako Kim na severu. Korejci ho velmi nenávidí, teď i karikují, neměl státní pohřeb. Dělal politické vraždy. Vzal si Rakušanku, byl bezdětný. Byl nesnášenlivý – zavedl dva důležité zákony: antikomunistický zákon 반공법 a zákon na obranu bezpečnosti 국가 위안법.

Hooverova přehrada a Las Vegas

Z vyprahlého Údolí smrti jsme vyrazili do města kasin a hříchů Las Vegas. Časově jsme byli oproti plánu kupodivu v předstihu, sice jen o pár hodin, ale i tak jsme si mohli zajet podívat se na slavnou Hooverovu přehradu. Já jsem ji chtěl vidět už od doby, co jsme v kepmu plánovali trasu, ale nějak se ke mně nikdo nepřidal, takže byla nakonec vyškrtnuta. Protože je asi jen hodinu od Vegas a nevěděli jsme, co bychom ve Vegas dělali tak brzo, zajeli jsme k ní.

obr.: most přes řeku Colorado.



Pár měsíců před odjezdem do kempu jsem u nás viděl v televizi dokument o její stavbě a v kempu v televizi asi dvakrát první Transformery, takže jsem se na ni těšil. Je to opravdu obdivuhodné dílo, ve své době největší přehrada na světě a nyní celkem hojně navštěvovaná turistická atrakce.

obr.: tohle jsem nefotil já, to bych si musel zaplatit let helikoptérou za několik set dolarů. Ale takhle si můžete vychutnat Hooverovu přehradu v plné kráse.



Navíc se u ní staví nový obrovský most přes řeku Colorado, takže bylo na co koukat. Než jsme dorazili do Vegas, stavili jsme se ještě na koupačku v jezeře Mead, jednom z největší umělých jezer na světě a největším v Americe. Vjezd do rekreační oblasti stál pět doláčů, voda byla opravdu teplá a scenerie okolo jezera brala dech. Ale dno jezera tvoří jakési podezřelé bahno, do kterého jste se nechutně bořili a mohli jen domýšlet, do čeho vlastně šlapete. Moc lidí se tam nekoupalo, za to je jezero rájem pro vodní skútry, lyžaře, jachtaře a další milovníky vodních sportů.

obr.: rekreační oblast u jezera Mead.



Osvěženi jsme se jeli konečně ubytovat do jediného hostelu na Stripu, tj. na hlavní třídě města, kde jsou všechny kasina a lákadla, která k městu patří. Samotný Strip je dlouhý přes sedm kilometrů a za světla jsme si v plné hrůze vychutnali ty neskutečné kýče a příšernosti jako Césarův palác, Eiffelovu věž, Sfingu, Sochu svobody a další.

obr.: jedna z mnoha příšerností na Stripu.



V hostelu s námi trochu čachrovali a nakonec jsme skončili na jiných pokojích, než které jsme měli rezervované, protože opravovali zámky ve dveřích. Nejdřív jsme se všichni nahrnuli do sprchy a sundali ze sebe pětidenní pot a špínu. Večer jsme vyrazili prohlídnout si ten slavný Strip. Když nepočítám všudypřítomné kasina, tak jsme míjeli převážně dva druhy budov, svatební kaple a sex shopy.

obr.: narazili jsme na opravdovou svatbu. Nechtěl bych:)



Prošli jsme i kolem místa s figurínou Merylin Monroe a nápisem, že se zde natáčel komediální hit Hangover, u nás uváděný jako Pařba ve Vegas. Dnes jsem se na něj konečně podíval a těžko se dají najít nějaké podobnosti v tom, co zažili hrdinové této komedie a my. Oni se ožrali jako prasata, vyhráli hromadu peněz v kasínu, jeden se oženil se striptérkou, ukradli policejní auto a tygra Miku Tysonovi a probudili se na pokoji s dítětem a slepicí. Takhle si asi Američané představují ideální zážitky z Las Vegas. My jsme se oproti tomu nudili k smrti, znechuceni kýčem všude okolo a lascivností města, kde vám na deseti metrech narvou Mexičani do rukou půl kila kartiček s fotkami prsatých slečen a číslem na eskort.

obr.: chodník na Stripu. Krásné vizitky s obrázky.



Asi jsme se měli taky ožrat, to bychom se pak možná aspoň trochu bavili. Takhle byl nejsvětlejším bodem programu steak, který jsem si dal v obrovském kasinu/hotelu/bůhvíco příznačně nazvaném Circus Circus. Steak house jsme uvnitř hledali asi půl hodiny. Nejspíš to nebude náhoda, že vnitřky těchhle kasin jsou obrovská bludiště, asi abyste se nedostali ven, dokud máte ještě nějaký dolar. Steak byl ale naprosto skvělý, těšili jsme se na něho už minimálně týden, když jsme se domluvili, že si v Americe prostě musíme dát pořádný steak a kde jinde než ve Vegas. Jako zákusek jsem si ještě dal smaženou zmrzlinu, která na obrázku vypadala jako prcek, ve skutečnosti to byl snad litr zmrzliny.

obr.: jo jo, to bylo žrádlo.




Když se veškeré chuťové buňky odebrali na zaslouženou dovolenou, šli jsme se podívat do nějakého kasina dovnitř. Sice do kasina můžete až od jednadvaceti, což nesplňovali všichni členové naší expedice, tak řada z nich má volný vstup přímo z ulice a nikdo nikoho nekontroluje. Tak jsme do jednoho takového druhořadého kasina vlezli a utratili pár dolaru na automatech.

obr.: ještě před steakem jsem se zkoušeli najíst v této nascar restauraci.



Já do toho ďáblova stroje nehodil ani cent, to si raději vsadím na to, že Sparta vyhraje příští roční Ligy mistrů, když už mám házet peníze do hajzlu. Chvíli jsem koukal na ruletu, ale po pár minutách mě i to začalo nudit.

obr.: část Stripu z nadchodu.



V jednom dalším kasinu byli bankéři pouze prsaté ženštiny a každou chvíli tam probíhal striptýz, ale přišli jsme v blbou dobu, když už holky odcházeli a než se vrátili, už jsme se opět nudili k smrti.

obr.: jak se má jeden soustředit, když je před ním tohle? A bylo to tam všude.

Když jsme se hromadně odebrali na záchod, zabloudili jsme do nějakého luxusního obchodního centra, kde snad kohoutky na záchodech byli ze zlata (nebyli, ale budilo to tam ten pocit) a tam bylo cítit, jak do tohoto světa vůbec nepatříme. Všude okolo navonění manekýni a podnikatelé v oblecích se svými paničkami v miniaturních šatičkách a v každé ruce tři tašky s nákupy od Diora, Versaceho a z dalších sekáčů.

A vedle nich jsem si to ládoval já ve svých nejlepších kraťasech, naštěstí aspoň oholený a umytý, jinak by nás snad nepustili ani na ten záchod. Nakonec jsme ani nedošli na konec Stripu, už toho bylo na nás moc a autobusem jsme za hodinu (průměrnou rychlost jízdy si spočítejte sami, bylo to asi pět kilometrů, není to tak náročný vyčíslitJ) dostali zpět do našeho hříšného hostelu.

obr.: dvacetiletá Martina (nalevo) pije v kasinu pivo. Tomu se říká být svůj:)

Fakt se jmenoval Sin City Hostel. Zpětně asi všichni hodnotíme Las Vegas jako jediné zklamání z našeho cestování. Na druhou stranu jsme od něho nic nečekali, prostě bylo po cestě a je to tak slavné a legendami opředené místo, že jsme se tam stavit jednoduše museli.

obr.: Češi v Las Vegas, do automatu padlo maximálně deset dolarů. To jsme jim to dali!

Nelitujeme toho, ale už mě tam asi nikdo znova nedostane. Zajímavé je, že jsme později v New Yorku narazili na nějaké Češky, které tam také byly, a moc se jim tam líbilo. Nechápu co, ale neberu jim to. Někdo má rád holky, jiný zase vdolky. Následující ráno jsme vyrazili směr národní park Zion.

obr.: já a Bellagio. Kde jsou ostatní Dannyho parťáci?

Více fotek ZDE.

Mono Lake a Death Valley

Z Yosemite jsme k jezeru Mono dorazili asi za dvě hodiny a nejdříve jsme se v místní kavárně napojili na wifinu a spojili se světem. Potom jsme vyrazili přímo k tři čtvrtě milionu let starému jezeru, které je tak zásadité a slané, že v něm nežije jediná ryba. Zkoušeli je tam uměle nasadit, ale všechny jim pochcípali. Původně jsme zde chtěli strávit noc, ale na místě nám došlo, že se tam nedá prakticky nic dělat. O koupání nemohla být řeč, navíc celé pobřeží lemoval několik metrů široký pruh z much a dost divně to tam smrdělo.

obr.: jezero Mono se svými obyvateli.



obr.: řádně americky se usmívající turisté.



obr.: vápencové útvary Tufa.



Proč jsme tam vůbec jeli? Protože okolo jezera se nachází vápencové útvary, které vypadají opravdu zvláštně a díky nim stojí jezero za vidění, hlavně za úsvitu či stmívání, ale to jsme prošvihli. Nakonec jsme u jezera nebyli ani hodinu, protože tam bylo nesnesitelné vedro a rozhodli jsme se, že si aspoň najedeme pár kilometrů dopředu do Death Valley a Las Vegas. Cestou jsme se stavili v Panamint Spring u nějakých Mexičanů na pizze. Martin dostal pití zadarmo, protože ze sebe dostal větu ve španělštině a tím se stal jejich celoživotním druhem. Obsluha byla vůbec fajn, asi tam moc Čechů nechodí a tak je mají rádi. Jedna středně velká stála šílených dvacet dolarů, ale byla to ta nejlepší a největší (spíše nejširší, na šířku měla si čtyři centimetry, nekecám) pizza, jakou jsem v životě jedl. A jsem si tím naprosto jistý, protože kromě tohoto oběda jsem ji měl ještě k večeři, ráno ke snídani a ještě k jednomu obědu.

obr.: pizzu jsme následující den jedli všichni a všude.



Protože už bylo docela pozdě, bylo nutný se rozhodnout, kde budeme spát. Našli jsme si na mapě nějaké kempy v Death Valley a zamířili k nim. Něco po deváté a už v naprosté tmě jsme dorazili na místo, kde jsme na recepci zjistili, že všechny chatky (nejspíše klimatizované) jsou plné a nezbývá než jet do klasického kempu a postavit si tam stan. V takových Yosemitech to byl nejlepší způsob nocovaní, ale to bylo v horách. Death Valley neboli Údolí smrti, je něco trochu jiného. Jde o obrovskou poušť na jednom z nejníže položených míst na světě, a když jsme přijížděli ke kempu, tak palubní počítač ukazoval venkovní teplotu přes čtyřicet stupňů.

obr.: opravdu příjemná teplota pro spaní pod stanem. A nebylo to nejvíc, co jsme zažili.



Naivně jsme se domnívali, že se s přibývající nocí bude klesat, ale ona místy stoupala, jak jsme klesali do nižších míst. Venku bylo takové vedro, že se nedala udržet ruka na okně auta, a to myslím za jízdy a zevnitř. Proto nás myšlenka na spaní v těchto podmínkách přiváděla k záchvatům smíchu. Nakonec jsme se s tím smířili a brali to jako noc, na kterou nikdy nezapomeneme. A to se taky vyplnilo. Zatímco chatky byly plné, v kempu jsme byli jenom my a dva Němci, kteří spali vedle nás ve spacácích. Zpocený jako s odpuštěním prase jsem byl už jenom ze stavění stanu, ale nechtěli jsme spát prostě venku, protože Údolí smrti není až tak mrtvé a nechtěl jsem se seznamovat s místní faunou.

obr.: mladí a krásní? Spíše smradlaví, zpocení, špinaví a neoholení. Ale šťastní.



Asi po dvou minutách pokusu o usnutí jsem se na karimatce koupal ve vlastním potu, což ale vzhledem k tomu, že se nikdo z nás už tři dny nesprchoval, nebyla taková hrůza. Nakonec se mi podařilo na pár (asi dvě) hodin usnout, ale nebyl to zrovna ten nejlepší spánek, co jsem kdy zažil. Protože jsme vlastně ten den neviděli z Death Valley vůbec nic (celé jsme ho projížděli už za tmy), tak jsme druhý den vstali hodně brzo (asi ve čtyři) a jeli se na pár míst podívat. A taky jsme chtěli co nejdříve z téhle pece vypadnout, i když jsme si nakonec moc nepomohli, protože v Las Vegas byla teplota skoro stejná. Ke snídani jsem si dal kousek své pizzy, která se mi původně zdála strašně drahá, ale jako jídlo na celý den byla nakonec cena celkem v pohodě. Zamířili jsme ke Golden Canyonu (aspoň si myslím, že to byl on) a vyrazili na menší turu.

obr.: průzkumník Martin běží vstříc světlým zítřkům a další duně.



Bylo to jen dvě míle tam i zpátky a skoro žádné převýšení, ale jak se zvedala teplota a my pořád ne a ne dojít k cíly a krajina byla pořád stejná, tak jsme vylezli na hřbet těch dun, abychom se rozhlédli a skončilo to tím, že jsme šli několik set metrů po dunách, udělali skákací fotky a šli zpátky do auta.

obr.: předmět doličný.



obr.: jedna podmořská skupinovka.



Autem jsme si ještě projeli Artist drive, což byla jednosměrná cesta uprostřed skal. Byla několik kilometrů dlouhá, velmi klikatá a s velkými prohlubněmi a nádherným výhledem na okolí. Než jsme opustili Údolí smrti, stavili jsme se ještě u Badwater Basin neboli Bažiny se špatnou vodou. S nadmořskou výškou nebo spíše hloubkou 86 metrů pod úrovní moře jde o jedno z nejníže položených míst na naší planetě a nejnižší místo v Severní Americe.

obr.: Špatná voda v Údolí smrti. A přitom takové krásné místo.



Špatná voda je to proto, že je plná soli a tudíž nepitná, proto ji nejstarší cestovatelé pojmenovali Špatná voda. Celé je to v podstatě obrovská solná pláň s pouze jedním maličkatým jezírkem u kraje. Nedalo mi to a musel jsem si oblíznout zem. Je to fakt sůl, nekecaj. Potom jsme už jenom tři a půl hodiny jeli ke slavné Hooverově přehradě a do města hříchů Las Vegas.

obr.: zatímco u nás jsou u dálnic billboardy na nové ledničky, v Nevadě na utíkající vrahy. Jiný kraj, jiný mrav.

Národní Park Yosemite

Po skoro dvouhodinovém nákupu všeho potřebného v Palo Altu jsme vyrazili směr Národní park Yosemite, po tom Yellowstoneském nejznámější a nejnavštěvovanější (ročně přes tři a půl milionů návštěvníků) národní park v Americe. Nejtěžší bylo vyrazit správným směrem, motali jsme se po městě snad hodinu, až nás vyvezl jeden chlápek od benzínky. Vyrazili jsme v šest hodin a na místě jsme byli kolem jedenáctý. Jednou jsme se ztratili a jeden úsek jeli dvakrát, jinak v pohodě.

obr.: snídaně v kempu Hodgdon Meadow.



Brána do parku už byla opuštěná, takže jsme nemuseli platit za vjezd. Zaplatili jsme další den, bylo to myslím patnáct dolarů, nebo tak nějak. Ve velkém kempu jsme našli své rezervované místo (Yosemite byl jediný NP, kde jsme měli rezervaci dopředu, za dvacet dolarů na noc a auto) a postavili náš stan z Walmartu. Jídlo jsme narvali do medvědovzdorné ocelové skříně k tomu určené. Když to neuděláte, tak se nezřídka stává, že vám medvěd vleze přímo do auta a udělá z něho pěknou trosku.

obr.: není šiška jako šika. Ta v Yosemitech je trochu větší.



Ráno jsme se nasnídali a vyrazili autem z našeho kempu Hodgdon Meadow do Yosemite Valley, kde je většina nejkrásnějších míst. Asi za půl hodiny jsem tam byli, zaparkovali a informačním centu nafasovali letáky a mapy. Rozhodli jsme se pro nějaký (název si už nepamatuju) výstup a kyvadlovým autobusem (které jsou ve všech národních parcích a vždy zadarmo) jsme se dostali na výchozí bod. Popis naší trasy byl celkem na prd, vůbec v něm nestálo, kudy máme jít, jenom co cestou uvidíme, takže jsme samozřejmě nakonec skončili trochu někde jinde.

obr.: srandičky, srandičky.



Neztratili jsme se, to ne, akorát jsme nedošli tam, kam jsme původně chtěli. Vyrazili jsme na Upper Yosemite falls, neboli Horní Yosemitské vodopády, přestože jsme byli varování, že jsou vyschlé. To se nakonec taky potvrdilo. Protože jsem posnídal opravdu pořádně (měl jsem jen korejskou instantní polévku), tak mě samotnýho překvapilo, jak brzo jsem už nemohl. Druhý den jsem se na snídani pořádně narval, takže to už bylo o hodně lepší. Při tomhle našem prvním výšlapu jsem ale málem vyflusl duši.

obr.: majestátní Half Dome.



Ona to taky nebyla úplně nejlehčí procházka. Upper Yosemite falls patří do nejtěžší kategorie výšlapů, tam a zpátky je to dvanáct kilometrů a převýšení je 823 metrů. Odhadovaná doba je 6-8 hodin, my to zvládli za šest. Čtyři hodiny nahoru a dvě dolů. Cestou jsme měli neustále nádherné výhledy do údolí a na kolosální Half dome, jeden ze symbolů parku. Uprostřed cesty jsem si všiml, že nemám své dioptrické brýle a musel jsem se pro ně slušný kus dolů vrátit. Naštěstí tam byli, ale zatrnulo mi. Když už jsme byli úplně navrchu, slyšeli jsme z povzdálí šplouchání vody a výkřiky.

obr.: na vrcholu u Upper Yosemite Falls.



Šli jsme po sluchu a mimo značenou cestu až jsme došli k malému jezírku, do kterého skákali nějací Francouzi. Strčil jsem do něho nohu a bylo to, jako by mi ji někdo řezal žiletkou, takže o tom, že bych se smočil, jsem neuvažoval ani vteřinu. Celý výšlap na Upper falls měl jedinou chybu a to, že díky extrémnímu suchu tam žádné falls nebyly. Dovedu si ale představit (a taky vyguglit fotky), jaká krása to musí být, když tam jsou. Večer jsme měli v plánu se už jenom vrátit do kempu, což se ale ukázalo jako docela problém a mohl za to požár, který v parku vypukl a díky kterému se cesta, po které jsme ráno přijeli, uzavřela.

obr.: požár, který nás stál 450km a 6 hodin v autě navíc.



Strážce národní parku nám na mapce vyznačil cestu, jak požár objedeme a dostaneme se do kempu. Jenže tahle objížďka měla sto padesát kilometrů a trvala dvě hodiny. Díky tomu jsme se do kempu dostali opět až za tmy. Něco jsme si uklohnili na vařiči, myslím, že to byli špageti, a šlo se spát. Sprcha se nekonala, protože v kempu žádné nebyly. Kromě Grand Canyonu nebyly v žádném parku. V tu chvíli jsme ještě netušili, že to je byl první z pěti dnů v řadě bez sprchy, kterou jsme si dali až v Las Vegas, což byla ta nejlepší věc, co nás ve Vegas potkala, ale to hodně předbíhám. Díky požáru a dvouhodinové objíždce jsme se museli vzdát plánů na to, že bychom druhý den zdolali Half Dome. Na ten musíte vyrazit hodně brzo a to se prostě nedalo stihnout. Tak jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat na jediné „funkční“ vodopády v parku. Původně jsme chtěli jít jen na nižší Vernal Fall, ale ani jsme se nerozkoukali a už jsme tam byli, tak jsme nakonec šli i na Nevada Fall, i když jsme neměli (teda aspoň já určitě) v plánu jít stejně náročný hike jako včera. Ale cesta k Vernal Fall byla vyasfaltovaná a relativně krátká, což naší horalskou duši nemohlo uspokojit. Vodopád, i když malý, byl nádherný a dole se dokonce tvořila duha.

obr.: S Evou u vodopádu Vernal.



Tady jsme si uvědomili, jaká nádhera by musely být Upper Yosemite falls, kdyby nebyly vyschlé. Když jsme vyšli nad Vernal fall, byl hned vidět mnohem větší Nevada fall, takže jsme k němu bez odkladu vyrazili. Díky tomu, že jsem měl cíl přímo před očima, se mi šlo podstatně líp než předchozí den. Cestou jsme skoro neslyšeli angličtinu, protože do náročnějších tras se pouštěli převážně cizinci, potkávali jsme hodně Francouzů, Němců, Italů a sem tam nějaké Asiaty a taky Čechy.

obr.: výhled od vodopádu Nevada.



Občas jsme po cestě viděli nějaké výkaly a netušili jsme, čí mohou být, jestli medvědí (těch je v Yosemitech jak nas*áno), koňské (co by tam sakra dělal kůň?) nebo lidské (někteří lidé jsou hold prasata)? Nakonec jsme se na vlastní oči přesvědčili o tom, že to byla ta nejméně znepokojující varianta, koně. Sice mi ta cesta přišla jako naprosto nevhodná pro koně, cestou dolů jsme ale potkali skupinu lidí na koních. Když jsme byli na vrcholu, tak jsme se vykoupali v řece, která tvoří onen vodopád. Byl jsem první, kdo do té ledové vody vlezl a jsem na sebe za to pyšný. Nebylo to takové peklo jako předchozí den, ale i tak to byla síla. Ale nesmírně osvěžující.

obr.: koupání v Nevada Fall, než začne padat.



Večer jsme se autem přesunuli na jih parku do Mariposa Grove, kde jsou obří sekvoje. Kvůli nedostatku času jsme z našich cestovních plánů vyškrtli Národní park Sequioa, kde se nacházejí ty největší sekvoje. Proto nás velmi potěšilo, že jsme mohli vidět sekvoje přímo v Yosemitech.

obr.: cestou za sekvojemi jsme zastavili u vyhlídky Varied View. Neskutečný pohled na Yosemitské údolí.



Byli ohromující, majestátné a bylo jich opravdu hodně. Na zemi jich byla řada spadlých a ohořelých. Procházeli jsme se hájem asi hodinu a půl, a když pominu to, že mě bolelo břicho, asi z té pramenité vody, co jsem pil, tak to bylo nesmírně uklidňující.

obr.: tohle bych nechtěl rvát ze země.



obr.: strom pro celou rodinu.



Následoval už jenom přesun do kempu, kvůli požáru opět dlouhý dvě hodiny, večeře a spánek. Následující den jsme sbalili věci a přes celý park jsme směrem na východ vyrazili k jezeru Mono.

Více fotek ZDE.