Protože jsem sem už hoodně dlouho ničím nepřispěl, tak aspoň modifikace jednoho staršího článku. Ve škole jsme dostali za úkol rozebrat jednu z nabízených knih jako podmínku k zápočtu a já si okamžitě vybral Slzy mé duše, protože jsem ji už četl a dokonce o ni i psal. Trochu jsem to upravil a podstatně rozšířil závěr, aby mi to pan docent Pucek nemusel vrátit. Jeho písemné hodnocení začínalo větou "Poměrně slušně napsaná práce", zápočet jsem dostal a tady si to můžete přečíst.
Slzy mé duše je autobiografická knížka bývalé severokorejské agentky Kim Hjon-hi, která v roce 1987 v pětadvaceti letech společně s dalším agentem vyhodila do vzduchu jihokorejské letadlo se sto patnácti pasažéry na palubě. V knize, která vyšla pět let po této hrůzné události, vypráví svůj životní příběh a zároveň jde o zpověď a omluvu rodinám obětí.
Kniha psaná v první osobě začíná předmluvou, ve které autorka popisuje čekání na rozsudek, během něhož se poprvé setkává tváří v tvář s pozůstalými po obětech, kteří na ní řvou a proklínají ji. Ke svému činu se doznala, takže se nečeká na verdikt ohledně viny, ale už jen na výši trestu. Je jí jasné, že její doznání bude vláda v její vlasti považovat za vlastizradu a její rodinu, která netušila ani, že jejich dcera je špionka, natož co spáchala, čeká nejspíše zatčení a přesun do pracovního tábora. Až při tomto prvním setkání s pozůstalými ji dle vlastních slov dochází, co vlastně spáchala. Do té doby měla od svého činu odstup, neviděla výbuch bomby, ani trosky letadla. Dochází ji její naivita, když věřila Kim Ir-senovým slovům o tom, jak její čin pomůže sjednocení země a stane se národní hrdinkou. Před vznesením rozsudku je vyzvána, jestli nechce říct pár vět. „Teď už chápu závažnost svého činu. Jsem vděčná, že jsem mohla poznat pravdu a také ji říct. Ke Kim Ir-senovi pociťuji už jen nenávist. Vím, že to nemůže zdaleka stačit, ale přesto prosím rodiny obětí o odpuštění.“ Přestože byla přesvědčena, že zasluhuje smrt, chtěla požádat o milost, ale nebyla již schopna dále mluvit. Soudce tedy vynesl rozsudek: „Dostala od Kim Čong-ila, syna Kim Ir-sena, rozkaz zničit let 858 Jihokorejských aerolinií pomocí výbušniny. Rozkaz splnila, a tak zmařila 115 nevinných životů. Proto se soud rozhodl pro udělení nejvyššího trestu. Obžalovaná je tedy odsouzena k trestu smrti.“ Zde končí předmluva a začíná již chronologické vyprávění, které osvětluje okolnosti, motivace a důvody spáchání teroristického činu, za který byla Kim Hjon-hi odsouzena.
Kim Hjon-hi se narodila 27. ledna 1962 v rodině diplomata, takže část svého dětství strávila na Kubě („Ať bylo politické klima v té době jakkoli chaotické, existoval na Kubě podstatně větší blahobyt než v Severní Koreji.“). V osmnácti letech si ji díky jejím skvělým výsledkům ve škole („Pobavilo mě, že život na univerzitě se řídí vojenskými zákony. Třída byla vlastně četa, studijní obor rota, studenti tvořili prapor a tak dále.“) a její pohlednosti vybrala strana jako svou budoucí agentku. Odtrhla ji od rodiny, kterou poté vídala zhruba jednou ročně a vzala jí i pravé jméno Ok-hwa. Tři roky strávila ve výcvikovém táboře (součást vojenské fakulty v Kumsongu) v zakázaném údolí, kilometry vzdáleném od jakékoliv civilizace. Program výuky se skládal z filozofie a ctností Kim Ir-sena, cvičení bojových sportů, výuky jazyků a dalších předmětů, zakončen byl vždy nočním pochodem. Celé dny žila venku, spala v dírách v zemi. Na počest Kimových narozenin pochodovala s ostatními studenty 180 kilometrů ve třech dnech – tzv. Pochod věrnosti.
Po třech letech výcviku ji čekala závěrečná zkouška. Kdo zkoušku neudělal ani na druhý pokus, byl vyloučen ze strany a pro zbytek života upadl v nemilost. Zkouška trvala týden, v každé její části bylo nutné získat nejméně 90 bodů ze sta. První částí byl běh na patnáct kilometrů kolem tábora. Pokračování bylo v tělocvičně, kde se vzpíralo a dělaly se zdvihy. Poté se běhalo na rychlost. Po obědě následovala zkouška z bojových sportů. Během ní instruktoři nedělali rozdíly mezi ženami a muži a všechny je pořádně zmlátili. Druhý den se zkoušela střelba ze zbraní a jízda autem. Písemné zkoušky se skládaly z filozofie Kim Ir-sena, matematiky, cizích jazyků atd. Praktická zkouška byla o získání dokumentů z velvyslanectví, nacházejícího se několik kilometrů od tábora. Po složení zkoušek dostala několik menších úkolů a hodně cestovala po světě, kde se vydávala za japonskou turistku. Několik měsíců strávila v Číně, aby se naučila jazyk. V případě nutnosti se od agentek očekávalo, že budou prodávat své tělo, přestože jejich neposkvrněnost byla pravidelně kontrolována doktory a jakékoliv projevy lásky byly nepřípustné. Svůj životní úkol dostala po pár letech ve službě a údajně ho vymyslel a schválil sám Kim Ir-sen. Spočíval ve zničení letadla 858 Jihokorejských aerolinek z Bagdádu do Soulu, které mělo vyvolat zvýšení politického napětí v Jižní Koreji, zrušení olympijských her v Soulu a vytvořením podmínek pro násilné sjednocení obou Korejí pod praporem komunistického severu.
Tento úkol splnila se zkušeným agentem Kim Song-ilem, legendou revolučního boje. Ten celou akci považoval na pitomost, navíc špatně naplánovanou. Plán akce byl: z Pchjongjangu odletět do Moskvy, poté do Budapešti a Vídně, kde se budou vydávat za otce s dcerou japonské národnosti na dovolené. Poté do Bělehradu, aby získali dostatek razítek do pasu a jejich krytí vypadalo důvěryhodně. Z Bělehradu přesun do Bagdádu, odkud bude startovat i cílové letadlo. Na letišti jim spolupracovníci předají bombu. Před startem umístit bombu do kabiny v přihrádce pro zavazadla, nastavit časový spínač na devět hodin po startu. Vystoupit na mezipřistání v Abú Zabí a bombu nechat v letadle. Pokračovat přes Ammán do Říma, poté do Vídně, tam zůstat několik dní na severokorejském zastupitelství a vrátit se do Pchjongjangu. V Abú Zabí jim ovšem při mezipřistání zabavili letenky a nastaly problémy. Po výbuchu letadla se na ně nalepila policie, a když se situace nevyvíjela dobře, pokusili se oba agenti přesně podle pokynů spáchat sebevraždu skousnutím ampulky s ciankáli schované v cigaretě. Úspěch slavil pouze Song-il, Hjon-hi se podařilo oživit a šla od výslechu k výslechu.
Její historka o japonských turistech se brzo zbortila jako dům z karet. I proto, že nikdy nebyla v Japonsku. To bylo ještě během vyšetřování v Abú Zabí, poté byla převezena do Jižní Koreje, z čehož měla díky propagandě o místních metodách výslechu doslova panický strach. Žádné mučení se ale nekonalo a pod stupňujícím tlakem se přiznala. V soudním procesu dostala trest smrti, ale prezident jí poté udělil milost. Hlavní vina totiž ležela na Kim Ir-senovi a jeho režimu, který zmanipuloval a využil mladé děvče. Ne nepodstatným důvodem pro milost bylo i to, že Hjon-hi byla vynikající ukázkou tragédie Severní Koreje a jako taková se hodila více živá než mrtvá.
Kniha končí epilogem, kterým je přetištěný dopis Kim Hjon-hi její rodině do KLDR, ve kterém jim vypráví svůj životní osud a svou současnou situaci. Popisuje své prozření, ke kterému dospěla v Jižní Koreji a svou touhu po mírovém sjednocení země a opětovném shledání se svou rodinou.
Slzy mé duše je v mnoha ohledech rozporuplná knížka. Vypadá totiž téměř jako propaganda Jižní Koreje a údajnými „spoluautory“ mají být američtí a jihokorejští agenti zpravodajských služeb, kteří ji po atentátu několik let vyslýchali. Sama Hjon-hi prý anglicky neumí a knihu do angličtiny přeložili agenti Jižní Koreje, pokud ji rovnou nenapsali sami. České vydání z roku 1997 je překlad této americké verze. Když se američtí novináři pokoušeli pozvat Kim Hjon-hi do Ameriky, aby s ní udělali rozhovory o „její“ knize, byli opakovaně odmítnuti americkým ministerstvem zahraničí. Není rovněž bez zajímavosti, že kniha kopíruje základní teze KUBARKu, kdysi tajné příručky CIA pro vyslýchání osob odolávajících standardním metodám, tedy například agentů komunistických tajných služeb. I přes tyto pochybnosti o autorství, jejíž pravdivost nedokážu posoudit, poskytuje kniha zajímavý a cenný obraz o životě v Severní Koreji a dopadech ideologické propagandy jak na samotné obyvatele KLDR, tak přes jejich skutky i na lidi jižně od 38. rovnoběžky. Jednostranný přísun informací schválených vládou („Každému dítěti bylo a je vtloukáno do hlavy totéž co mně a každé z nich uvěří stejným lžím.“), cenzura sdělovacích prostředků, omezení pohybu po vlastní zemi (opuštění okresu se musí dopředu hlásit), systematické pěstování nenávisti ke všemu západnímu a ještě více k sousední Jižní Koreji („Vtloukali nám do hlavy, abychom při slovu Amerika cítily nenávist, takže už i v nejmenších dětech tyto protiamerické city hluboce zakořenily.“), nedostatek potravin a léků či výpadky elektrického proudu jsou jedny z mnoha důsledků půlstoletí trvající izolace země pod vládou komunistické strany. Další vrstvou a snad ještě horší je dopad na obyčejné lidi, kteří se už od dětství učí ve škole sebekritice a kritice svých kamarádů („Živě si vzpomínám, že jeden žák byl kárán, protože neplnil kvóty, a každý spolužák mu musel vmést do tváře nějakou kritiku. Takový žákovský tribunál se konal dva až třikrát týdně. Nakonec jsme hledali prapříčiny pro kritiku ve vlastních rodinách. Ale nejhorší ze všeho byla možnost, že bychom neměli co kritizovat.“), kterou jsou následně nuceni pravidelně vykonávat celý život, takže si ani příbuzní či sousedé nemůžou být před sebou vzájemně jisti. Kdo se znelíbí vládnoucímu režimu, ať už je jeho postavení jakékoliv, jako by přestal existovat („V té době došlo k čistce, při níž byli odstraněni dva blízcí poradci Kim Ir-sena, Ho Pong-hak a Kim Čchang-bong. Vláda je nařídila vyškrtnout z učebnic, takže jsme po orwellovsku všichni společně ve svých učebnicích začernili jejich jména nebo je odstranili ze stránek kapesním nožíkem. Tímto se z nich stali nelidi.“). Strana rozhoduje o životě svých obyvatel („Strana se postará, aby ji nic nechybělo. Opatříme ji dokonce i manžela. Klidně přenechte všechno nám.“) a žádá o nich pro své plány ty nejvyšší oběti („Kim Hjon-hi, byla bys ochotna zemřít pro stranu? Samozřejmě, odpověděla jsem pevně. Udělám vše, co ode mne bude strana požadovat, byť by mě to mělo stát život.“). V knize narazíte na podobně zarážející informace téměř na každé stránce, a přestože o jejich pravdivosti můžete mít určité pochybnosti, získáte tak minimálně přibližný obraz o životě v KLDR.
