Březen v korejských kinech, druhá část

Tady jsou zbylé březnové filmy.

Fate
Premiéra 20. 3. 2008



Čtyři kamarádi naplánují poslední společnou loupež. Chtějí ukrást peníze rivalskému gangu. Svůj drzý plán se jim podaří uskutečnit a peníze jsou jejich. Dokud jeden z nich (Kwon Sang-woo) nezradí ostatní, aby získal větší podíl. Skončí v rukou bosse, který se jim chce pomstít. Kang-sup skončil se zmrzačenou nohou a Woo-min(Song Seung-hun) byl donucen vzít vinu na sebe a jít do vězení. Po dvou letech je z vězení předčasně propuštěn. Woo-min chce nechat minulost za sebou, ale osud mu nedovolí jen tak jít dál. Čím více se snaží před minulostí utéct, tím více ho to pronásleduje. Nakonec je přinucen vrátit se zpátky do světa zločinu, abych zachránil svou lásku. Opět je začíná obklopovat zrada a pomsta.



Fate měl být rozhodně největším tahákem měsíce. Už jen proto, že jde po delší době o pořádné akční drama s řadou soubojů a díky představiteli hlavní role Kwon Sang-woovi (Running wild, Almost love, Once Upon A Time In Highschool), který je jednou z největších korejských hvězd. Bohužel se tak ale nestalo a je to o to překvapivější, že v březnu neměl prakticky žádnou konkurenci. Ani recenzenti film nestrhali a dokonce pochválili Kwon Sang-wooa, kterému většinou vytýkají šišlání, že se s postavou dokonale sžil a je uvěřitelnější než kdykoliv předtím.

One day on the road & Farewell
Premiéra 27. 3. 2008



Silnice křižují naši zemi a umožňují všem lidem pohodlné cestování. Nicméně na těchto silnicích umírá bezpočet zvířat. Dokument je hloubkovou studií umírání na silnicích Jižní Koreje. Ukazuje jak řidiči, kteří jezdí po těchto silnicích, narušují přirozené lokality zvířat a zabíjí je při dopravních nehodách. Přijímajíc pohled ochránců přírody tento film zobrazuje, jak ekonomické uvažování upozaďuje ostatní otázky.



Ve stejný termín jde do kin dokument Farewell stejné režisérky na stejné téma. Farewell vznikl už v roce 2001 a One day on the road v roce 2006, takže jejich společná distribuce v roce 2008 je mi trochu záhadou. Oba dokumenty jsou celovečerní, ale mají jeden společný plakát. Těžko říct, jestli jdou každý zvlášť nebo dohromady, ale dívat se tři hodiny na přejetá zvířata není asi ideální víkendový relax.

A secret scandal
Premiéra 27. 3. 2008



Romantické drama, ke kterému není nikde synopse, takže může pouze z názvu hádat, že půjde o nějaký skandál. Režisér je debutant a herci mají minimální zkušenosti s filmovým plátnem.



Happy together – movie
Premiéra 27. 3. 2008



Další film bez synopse. Romantické drama, které nejspíš dle koncovky Movie vychází z televizního seriálu. Film je režisérským i scénáristickým debutem pětadvacetileté Kim Tae-hee I. V hlavních rolích jsou nadějní mladí herci; Jo Yoon-hee si už zahrála ve velkofilmu z korejské války Pouta války a Kim Dong-wuk začínal ve skvělém filmu Flying boys a nejnověji slaví velké úspěchy se seriálem Coffee Prince.



Boxoffice okénko

Březen byl velmi slabý měsíc. Za celý měsíc přišlo do kin jen pět klasických celovečerních filmů, což je mnohem méně než v minulosti. Jediný očekávaný blockbuster (Fate) zklamal a nedostane se ani na milion diváků. Není proto divu, že dobrou polovinu března vládl žebříčku ještě únorový velehit The Chaser, který již dosáhl vynikajících pět milionů. U třech dokumentárních filmů nejsou návštěvy vůbec známé, takže můžeme nejspíš počítat v jednotlivcích. To samé platí pro kraťas Out of my intention. Buddy (parťácká) komedie My new partner se doplazila na čtvrt milionu diváků. Romantické Humming na mizerných sto tisíc. Secret scandal a Happy together skončili v propadlišti dějin, návštěvy se ani nedostali do žebříčku.

Březen v korejských kinech, první část

Konečně jsem dokopal, abych dal dokupy březnové filmy. Teď si představíme první čtyři filmy, dva klasické a po jednom dokumentárním a jednom krátkém. Na příště zbývá pět filmů, mezi nimiž jsou další dva dokumentární.

The Past is a Foreign Country
Premiéra 6. 3. 2008



28. dubna 1986 dva studenti, dvacetiletí Kim Se-jin a Lee Jae-ho, kteří obětovali své životy, vykřikovali slogany, “Žádná válka, žádné nukleární zbraně, Amíci běžte domů,” “Spojené státy podepište mírovou smlouvu se Severní Koreou,” a “Vyžeňme americké imperialisty.” Toto se odehrálo uprostřed veřejné demonstrace proti násilnému povolání studentů do vojenské služby. Účastnilo se přibližně čtyři sta studentů a demonstrace se konala u křižovatky Sinrim u hlavní brány do Soulské národní univerzity. Způsob jejich smrti a radikálnost jejich sloganů (byli první zjevně veřejně protestující protiameričtí demonstranti od konce korejské války) hluboce šokovala tehdejší korejskou společnost. Od té doby uplynulo dvacet let. Svět se změnil. Vůdci Severní a Jižní Koreje se opět setkávají. Spojené státy diskutují o možnosti podepsání paktu o neútočení s bývalým režimem z „Osy zla“. Jen málo Korejců mohlo v roce 1986 všechno toto předpovídat. Co je zajímavého na smrti dvou mladých lidí? Co teď dělají jejich kamarádi a spolužáci? Na co vzpomínají a co zapomněli z těchto šokujících událostí? Změnili stejně, jako se změnil svět? Budou na jejich tvářích vidět známky samolibosti, nebo výraz nesouhlasu? “Historie se od nás neodvrátila, spíše nám jde naproti.” Přátelé a spolužáci těchto dvou mladých mužů a režisér si v rozhovorech vyměnili pozice, aby dosvědčili zarážející skutečnosti.



Těžko čekat, že 90 minutový dokument o dvou mrtvých studentech přitáhne davy diváky. Režisér Kim Eung-su točí převážně dokumenty a za mlada byl sám aktivistou, takže má k tématu velmi blízko.

My new partner
Premiéra 6. 3. 2008



Young-joon, nový státní zástupce, přijímá velký případ a odjíždí do Pusanu. Tam musí proti své vůli spolupracovat se svým otcem Min-hoem, bývalým detektivem, který kdysi opustil svou rodinu. Od té doby žili každý zvlášť a roky neudržovali žádný kontakt. Teď, když je osud k případu velkého obchodu s drogami, mají šanci spolu po dlouhé době navázat přetrhané rodinné vztahy.



Hlavním tahounem této akční komedie je nesmírně zkušený a populární herec Ahn Seong-gi, který se už objevil ve více než stovce filmů a na svém kontě má i řadu hitů. Film se odehrává v Pusanu, což je fajn změna oproti devadesáti procentům filmů ze Soulu. Bohužel ani Ahn Seong-gi, ani Pusan a ani dobré recenze nepomohli této oddechovce k aspoň trochu slušným návštěvám. Dosavadní čtvrtmilion diváků je nepochybně zklamání.

Humming
Premiéra 13. 3. 2008



Jun-seo je už unavený ze vztahu s Mi-yeon. Ale ta má jednoho dne nehodu a upadne do komatu. Další den ho ovšem neuvěřitelně Mi-yeon navštíví jako každý normální den. Jun-seo po ní začíná pátrat a uvědomovat si, jak moc ji miloval. Objeví lásku, kterou si nikdy neuvědomoval, ale kterou měl neustále nablízku?



Není nad romantickou fantasy, že? Debutující režisér Park Dae-yeong obsadil do svého filmu neznámé herce a odměnou mu byl naprostý nezájem ze strany diváků, kterých přišlo za měsíc od premiéry sto tisíc.

Out of my intention
Premiéra 20. 3. 2008



Během cesty autem vypukne hádka mezi dlouholetým párem. Zatímco muž předstírá, že se nic nestalo, jeho přítelkyně se snaží všechno dořešit a věci se začnou zhoršovat.

Yoo Ji-taeho známe všichni jako skvělého herce (například s Oldboye), v tomto filmu ovšem nehraje, ale režíruje ho. Nejde o klasický celovečerní film, ale o krátký film se stopáží 24 minut. Není to poprvé, co se Ji-tae postavil za kameru, Out of my intention je už jeho třetí kraťas. Jeho první kraťas The Bike Boy vyhrál dokonce v roce 2003 na Pusanském festivalu krátkých filmů cenu diváků a následující How does the blind dream dostal před třemi lety ocenění Fuji film za výjimečnou práci. I jeho poslední film míchající realitu se skutečností a přítomnost s minulostí budí pozitivní ohlasy a mluví se o něm jako o poetické básni. Můžeme se tedy těšit na okamžik, kdy Ji-tae natočí konečně celovečerní film.

Co znamenají pro korejské herečky nahé scény?

Jeden článek na odlehčení, jde o překlad. Mě to téma rozhodně zaujalo a navíc byla radost k němu schánět obrázky.

Ještě před dvaceti lety bylo pro fanoušky velkou vzácností vidět herečky nahé v milostných scénách. Mohla za to přísná cenzura a většina hvězd velmi váhala, jestli si odložit před kamerou. Ale jak se domácí filmový průmysl stával stále liberálnější, nahé scény přestávaly být něčím vzácným. Naopak je zajímavé, že nahota se proměnila v účinnou strategii pro herečky snažící se dokázat své herecké schopnosti, oddanost a vášeň pro herectví.

obr.: Eom Ji-won hrála rovněž v kontroverzním The Scarlet Letter.



"Považuju nahé scény za rozhodující krok na cestě k tomu být skutečnou herečkou ", řekla Eom Ji-won po natáčení "Tale of Cinema" režiséra Hong Sang-soo. "Když jsem se svlékla před kamerou, cítila jsem, že teď můžu vzít jakoukoliv roli".

obr.: neznámnější korejská herečka ve světě Jeon Do-yeon si jde pro cenu za nejlepší herečku na loňském festivalu v Cannes.



Dokonce zkušené herečky s více než desetiletými zkušenostmi se rozhodovaly natáčet nahé scény, aby dosáhly vyšší úrovně herectví. Veleznámé herečky Jeon Do-yeon a Kim Hye-soo obě dosáhly nové perspektivy ve filmech "Happy End", respektive "Hypnotized".

obr.: těžko uvěřit, že Kim Hye-soo oslaví letos třicátéosmé narozeniny.



Ale navzdory změnám odlišné názory na nahotu často způsobují konflikty mezi herečkami a filmovými producenty a často končí uražením hereččiných citů. V nedávném případě vypukla hádka mezi herečkou Seong Hyeon-ah a producenty filmu "Lover", když Seong protestovala proti marketingové strategii založené pouze na nahotě ve filmu. "Natočila jsem nahé scény, aby vznikl dobrý film. Nemůžu snést, že tyhle scény jsou užívány k propagaci", řekla. "Nejsem typ herečky, která se svléká a převaluje před kamerou jen tak bez důvodu“. Z těchto důvodů Seong prohlásila, že se bude podobným scénám v budoucnu bez výjimky vyhýbat.

obr.: Seong Hyeon-ah na plakátu k filmu Lover.



Ve stejném duchu mluvila na tiskové konferenci ke svému novému filmu "Bewitching Attraction" herečka Moon So-ri. Moon hraje sexy profesorku, která otevřeně svádí muže. "Nejsou to nahé scény, co mě obtěžuje. Jsou to lidé, kteří z nich dělají to nejdůležitější“, řekla. "Přála bych si, aby je lidé brali takové, jaké jsou a už je tolik nerozebírali".

obr.: Moon So-ri se odvázala již dříve ve filmu A good lawyer´s wife.



Zesnulá herečka Lee Eun-joo šokovala společnost sebevraždou a zanechala po sobě dopis, ve kterém zmínila úzkosti, které cítila ohledně nahých scén. Svou hereckou kariéru začala ve "Virgin Stripped Bare by Her Bachelors" režiséra Hong Sang Soa. Lee spáchala sebevraždu po filmu "The Scarlet Letter", který obsahuje velmi odvážné nahé scény.

obr.: Lee Eun-joo spáchala sebevraždu před třemi lety v pětadvaceti letech.



Nahota pomáhá herečkám rozšířit si herecký prostor, ale výsledky často přinášejí jenom zklamání. V mnoha filmech je nahota pouze samoúčelná a vyčnívá z celkového pojetí filmu. Mnoho hereček se díky těmto scénám neúspěšně snaží získat pověst uznávané herečky. Ukázkovými příklady jsou Kim Ji-hyeon ve filmu "Summer Time", Lee Ji-hyeon ve "Spectrum" a Kim Tae-hyeon v "Lies". Pro mladé herečky znamená natáčení nahých scén vzdání touhy být opravdovou hvězdou.

obr.: plakát k filmu Summer time.



Od prvního filmu "The Butterfly" k oceňovanému filmu Oldboy Park Chan-wooka, jež oba obsahují nahé scény, bylo zřejmé, že 24 letá Kang Hye-jeong se rozhodla stát skutečnou herečkou, raději než celebritou. Vzhledem k odlišnému přístupu od klasických celebrit byla Kang rovněž přehlížena reklamními tvůrci, kteří po modelce jejího věku požadovali energičtější a veselejší image.

obr.: Kang Hye-jeong si zahrála i ve velehitu Welcome to Dongmakgol.



Z těchto důvodů se řada hereček drží tradiční strategie vyhýbání se nahým scénám. Natáčet nahé scény bylo mimo veškeré úvahy pro Jeon Ji-hyeon, která ze sebe nikdy neukázala ani kousek a dokonce ve svých filmech zakázala i scény líbání. Bezpodmínečným dodržováním těchto zásad si Jeon vybudovala image, která z ní udělala nejvyhledávanější reklamní modelku současnosti. Jakkoli ji filmoví publicisté kritizují za to, že se ve svém herectví přehnaně soustředí na budování svého hvězdného postavení a popisují ji jako herečku, která ztratila svou duši. Po velkém hitu "My Sassy Girl" Jeon komerčně zklamala s filmy "Windstruck" a "Daisy".

obr.: královna reklamních ploch Jeon Ji-hyeon se v současnosti snaží prorazit v zámoří.



Navzdory své čtrnáctileté kariéře14-tileté se herečka Kim Ji-soo rovněž drží taktiky vyhýbání se otevřeným milostným scénám. "Nechci dělat žádné změny jen proto, že to dělají ostatní. Nebudu natáčet nahé scény, abych dokázala svou vášeň pro herectví, kterou jsem měla vždycky", prohlásila Kim v rozhovoru ke svému novému filmu "Romance".

obr.: Kim Ji-soo hraje především pomalých přemýšlivých filmech.



Je zbytečné zmiňovat, že nahé scény jsou často nezbytné pro filmový příběh. Proto je fakt, že herečky už dále neodmítají nahotu pro natočení dobrého filmu pozitivní změna. Kritici ovšem zdůrazňují, že tyto scény mají pouze tehdy, jsou-li opravdu nezbytné. "Klíčové je, jak je role zasazena do příběhu", říká filmový kritik Jeon Chan-il. "Herečky a filmový tvůrci by neměli zapomínat, že nahé scény už nemají smysl, když jsou samoúčelné. A diváci s nimi budou souhlasit pouze tehdy, když budou ve filmu z jasných důvodů“.

Istanbul - třetí den

Už dlouho jsem nic nenaspal ze své návštěvy v Istanbulu. Tady je jen takový stručný vyprávění ze třetího dne. Fotky, které se týkají tohoto textu jsem tu už ukazoval v minulém istanbulském příspěvku.

Třetí den jsem vyrazil do paláce Topkapi, dřívějšího sídla sultána. Od okolí je oddělen obrovskou zdí a dřív tam údajně žilo na pět tisíc lidí. Dnes je to asi nejdražší istanbulská památka. Za vstup jsem zaplatil 10 lir (150 kaček). Palác je docela obrovský, má spoustu nádvoří, chodeb a místností, většina slouží jako muzeum. Zbrojnice byla naštěstí zadarmo, což se ale už nedá říct o harému. Ten stál dalších 10 lir, ale v Istanbulu nejsem každý den, tak jsem se tam šel taky podívat. A popravdě řečeno, kdybych nevěděl, že jde o harém, tak bych to z ničeho nepoznal.

obr.: jedna z mnoha komnat Harému v Topkapi.



Prostě několik převážně vykachličkovaných komnat propojených úzkými chodbami. Celý harém jsem si prošel s japonskou výpravou, která to kupodivu ani nijak extra nepřeháněla s focením. Mimochodem japonština a turečtina jsou si prý velmi podobné jazyky a pro Turka je jednoduché se naučit japonsky. Celý harém jsem si prohlížel asi hodinu, je docela velký, a potom jsem z paláce vypadnul. Dohromady jsem byl v Topkapi skoro půl dne, je tam opravdu strašná spousta expozicí. Turistů taky, hlavně Turků. Odpoledne jsem nasedl v centru na moderní tramvaj a vyrazil na konečnou. Chtěl jsem se podívat, kde sakra bydlí ty miliony obyčejných Turků, protože v paláci Topkapi rozhodně ne. V tramvaji se seděl přes hodiny, než skončila na konečné zastávce Zeytinburnu. Po dlouhém nadchodu jsem přešel několikaproudou silnici směřující do centra města, na které už byly slušné zácpy. Celá čtvrť byla bytovek a nevypadala jako nejlepší místo k životu. Ale abych ji nepomlouval víc než je nutný, tak byla hezčí než řadové české panelákové sídliště.

obr.: okrajová čtvrť Istanbulu Zeytinburnu.



Na nějakou stopu turistického ruchu jsem tady nenarazil ani náhodou, pouze v dálce vyčnívalo několik minaretů ze všudypřítomných mešit. Po chvíli couraní mi došlo, tady opravdu není nic k vidění a vyrazil tramvají zpět do centra. Šel jsem na náměstí Taksim a z něho na nejrušnější istanbulskou třídu Istiklal Caddesi. Ta je něco jako Příkopy v Praze, akorát mnohem delší a ještě po ní jezdí historická tramvaj. A doslova proudí davy lidí. Uviděl jsem na ní cukrárnu a tu jsem si musel omrknout. Tolik cukru na jednom místě se hned tak nevidí. Koupil jsem si aspoň pár zákusků, které jsem večer snědl na pokoji. Byly dobrý. Na konci třídy je tunel s podzemní dráhou k pobřeží, tak jsem se v ní svezl. To už bylo sedm hodin večer, takže tma. Moje poslední kroky vedly ten den ještě k mešitám v staré evropské části.

obr.: osvícená Hagia Sofia.



Chtěl jsem si je omrknout a nafotit hezky nasvícené. U jedné z nich si mě vyhlídl nějaký mladý Turek, který šel prostě vedle mě a hustil do mě, že je student a potřebuje peníze knížky. Můj nezájem o něho ho evidentně nevyváděl z míry, tak jsem mu dal jednu liru, čímž jsem si téměř koledoval o přezdržku. Vzal si ji a odešel. Konečně jsem měl chvíli klid. Jenže za chvíli přišel opruzák znova, že jedna lira je málo. To už mě opravdu nasral. Tak jsem mu rovnou řekl, že mu už nic nedám a šel na hotel.

Istanbul - třetí den

Jeden svět bez diskuze

Včera jsem byl v Pardubicích v Divadle 29 na festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Ten běží v Pardubicích celý týden, ale já si zašel na dokument pro mě nejzajímavější, a to o Severní Koreji. Po něm se promítaly ještě dva filmy o Číně, ale na ty jsem i proto, že už dopředu pořadatelé oznámili zrušení plánované debaty po filmu, nešel. Film nizozemského režiséra Pietera Fleuryho North Korea: A day in the life trval třičtvrtě hodiny a po něm měla následovat debata. Samotný dokument mě nijak nenadchl. Nebyl jsem sice tak znechucen jako kolega hlodavčí prudič, ale už jsem viděl dost lepších dokumentů o Severní Koreji, lépe natočených a s podstatně větší vypovídající hodnotou. Ničím překvapivý dokument, který nezaujme ani formou. Před dokumentem ještě běžel čtyřminutový videoklip DMZ. O čem byl vyplývá už názvu. Ten jsem ale viděl už loni v Karlových Varech. Na dokument o Severní Koreji jsem šel ale hlavně kvůli následně debatě. O to větší bylo moje zklamání, když po skončení dokumentu přišla organizátorka a oznámila, že orientalista Jan Bláha bez omluvy nepřijel a diskuze nebude.

obr.: jedna z postav dokumentu o Severní Koreji.



Škoda, celý den jsem v duchu chystal důmyslné otázky a nakonec jsem si je musel nechat pro sebe. Místo debaty nám aspoň pustili čtvrthodinový film Faces. Vizuálně velmi zajímavá montáž z různých koutů světa zobrazující těžce pracujicí lidi v dolech, na ropných plošinách, v továrnách apod. Krásné záběry sestříhané na moderní hudbu se obešly bez jediného slova a před odjezdem domů mi aspoň trochu zvedly náladu.

Únor v korejských kinech, druhá část

Tak je tu dokončení únorového přehledu. Omlouvám se za zpoždění, ale musel jsem v práci předstírat nějakou činnost déle než je obvyklé, což mě zdržovalo od opravdu důležitých věcí, jako je tento přehled:) Na ten čeká víc lidí, než u mě v práci na nějaké moje zprávy a zápisy. Pokud jste tedy aspoň tři:)

Butterflymole
Premiéra 22. 2. 2008



Film popisuje napětí a vyčerpání lidí pracujících v metru v podzemí jako krtci, kteří se každou chvíli setkávají se smrtí. Často jsou svědky smrti pasažérů, kteří skočí pod vlak a pomalu se na ně přenáší zoufalství sebevrahů. Osud spousty těchto anonymních smrtí přenáší na zaměnstance dojem krizové situace.




Tento sociálně zaměřený film měl premiéru už před dvěma lety na mezinárodním filmovém festivalu v Pusanu a poté ještě běžel na festivalu nezávislých filmů v Soulu. Že teď film vstupuje do distribuce je dost zvláštní tah. Nevím, jestli byly s distribucí nějaké problémy a proč to trvalo tak dlouho, ale těžko čekat nějaký velký úspěch. Na nezávislé filmy se hromadně do kina nechodí nikde, natož v Koreji, kde komerční žánry bezkonkurenčně válcují vše okolo.

Inner circle line
Premiéra 22. 2. 2008



Pozdě v noci se vrhne muž před metro řízené Young-jooem. Přesně v tu chvíly je Young-joo zdrcen pocitem viny a vzpomíná si na nehodu z vojny. Muž míří do klubu, kde pracuje žena jménem Young-joo. Muž ji připomíná její starou lásku. Tyto dva milostné příběhy, které se nakonec propojí, nám ukazují koloběh bolesti.



Další nezávislý film, který se dostává opožděně do kin. Festivaly si oběhal v roce 2006 a dostal dvě nevýznamná ocenění na dvou malých festivalech (za vizuální efekty a pro debutujícího režiséra). Ohlasy měl ale celkem slušné, v jednom ho přirovnávají k vynikajícímu Lost in translation od Sofie Coppoly, což zní slibně.

Ba:Bo
Premiéra 28. 2. 2008



Ji-ho je slibná pianistka, studující a hrajicí už několik let v zahraničí. Ale jednu noc dostane trému a už se z ní nevzpamatuje. V zoufalství přichází domů a setkává se se starým spolužákem Sung-ryongem. Kdysi bystrý chlapec, poté měl ovšem nehodu a nyní ve dvaceti letech je na mentální úrovni šestiletého dítěte. Je velmi zapomnětlivý, ale nikdy nezapomněl na svou první lásku Ji-ho. Zbytek je dětinské mysly zaujímá jeho jediný rodinný příslušník – mladší sestra Jee-in. Aby se o ni postaral, prodává přímo před její školou topinky. Jee-in se ale za svého hloupého bratra stydí a vyhýbá se mu. Starým přítelem Sung-ryonga je Sang-soo, který rozumí jeho nevinné mysly. Nevyhnutelně se ale propadá do světa gangsterů. Ji-ho je stále v krizi, Jee-in onemocní a Sang-soo se zaplete do krvavé hádky. Všechny jejich problémy jsou zázračně vyřešeny Sung-ryongem způsobem, který by nikoho ani nenapadl.



Nové drama režiséra Kim Jeong-kwona, který má za sebou skvělé filmy Ditto a Man who went to Mars, vypadá docela zajímavě. Hlavní role hrají dvě korejské stálice, Cha Tae-hyun (My sassy girl, Lovers concerto) a Ha Ji-won (Duelist, Ditto). Film je natočený podle manwhy (to samé jako japonské manga, tedy komis, ale pouze korejský) a zatím si vede slušně, za necelý měsíc od premiéry má téměř milion diváků, takže propadák to určitě nebude, ale hit nejspíš taky ne.

Night and day
Premiéra 28. 2. 2008



Seung-nam, čtyřicetiletý oceňovaný malíř a ženatý muž, se objeví se svým cestovním batohem na pařížském letišti. Utíká před zatčením za kouření marihuany, když byl opilý na nějakém náhodném shromáždění. V Paříži se ukryje ve schrátralé domku vlastněném jedním Korejcem. Kromě toulání se ulicemi a krádeží v parku nemá co jiného na práci. Shodou okolností potkává bývalou přítelkyni Min-sun, ale oprašování starého vztahu ho vůbec nezajímá. Sebou si nese lásku a obavy o svou ženu, kterou zanechal samotnou. Seung-nam se setkává s Hyun-joem, studujícím v Paříži umění, a s jeho spolubydlící Yoo-jeong. Sung-nam je okamžitě okouzlen její čistotou, krásou a záhadností. Snaží se zvyknout si na cizí město, ale jako by vcházel do temné jeskyně, propadá se Yoo-jeong a Paříži.



Noc a den měla premiéru na letošním Berlinale (dokonce přímo v hlavní soutěži) a od zahraničních novinářů se jí dostalo pozitivních ohlasů. Film prý skvěle balancuje na hraně mezi nocí a dnem, snem a realitou, tragédií a komedií a láskou a chtíčem. Režisér Hong Sang-soo je vůbec u kritiků oblíbený, ale na jeho filmy nikdo nechodí. Tenhle by měl být velmi minimalistický a realistický, takže opět nikdo nepřijde. Jeho starší film Tale of Cinema běžel nedávno v Praze minipřehlídce časopisu Cinepur. Měl jsem tu čest a už nikdy více. Neuvěřitelně pomalý a nudný film.

Boxoffice okénko

Únor byl zvláštní měsíc. Jeden obrovský hit, dva průměrně úspěšné filmy a šest propadáků. Hitem je samozřejmě Chaser, který už dosáhl čtyři a půl milionů diváků a tím se dostal na dvacátéprvní místo historické návštěvnosti a překonal dosavadní letošní rekordmana Forever the moment. Ba:Bo nejspíš v pohodě překoná Lovers of 6 years (1,1 milionu), ale hit z něho nebude. Last present dosáhl mizerných čtvrt milionu a Smile Babo ještě horších sto tisíc. Čtyři nekomerční filmy, z nich dva přímo nezávislé, podle očekávání rekordy netrhají. Čísla o jejich návštěvnosti dokonce úplně chybí, takže je to asi velká bída.