Zápisky koreofila

Jak jsem plaval v deštném pralese

2012-01-30T13:48:00.002+01:00

Protože tu byla jedna anonymní stížnost, že dva roky staré zážitky nikoho nezajímají, tak tentokrát to bude staré jenom jeden rok. Pravidelní čtenáři už jistě tuší, že to znamená návrat do Malajsie. Poslední příspěvek z Malajsie je starý asi sedm měsíců, tak jste možná mohli ztratit nit. Jestli to tak je, tak to máte blbý. 28. prosince jsme vyrazili autobusem do Taman Negara, národního parku na severu pevninské části Malajsie. Jeli jsme s malajskou cestovkou, protože to bylo nejjednodušší a do parku stejně nesmíte bez průvodce. Národní park Taman Negara (doslova Národní park Národní Park) je jedním z nejstarších deštných pralesů na světě. Nikdy jsem v pralese nebyl, natož v deštným. Aby byl opravdu deštný, to jsme si pojistili tím, že jsme nevědomky přijeli v období dešťů. Sice nám málem ujel v Kuala autobus, ale byl tam jeden Amík Aaron, který pro nás doběhl do krámu, když jsme si kupovali nezbytné sušenky a mlíko na cestu. Pak byl s námi následujících asi pět dní.

obr.: David s Aaronem baští malajskou baštu.

Přibližně po pětihodinové cestě autobusem jsme dorazili k mohutné řece, kde jsme přesedli do loďky a vydali se na první klukovské dobrodružství. Asi tři hodiny jsme se seděli v loďce a čuměli na břeh, kde jsme párkrát viděli nějaká zvířata a občas barák, protože to byl úplný kraj národního parku. A hlavně prales ponořený do mlhy. Počasí se měnilo každých dvacet minut, stihli jsme i uvítací deštík.

obr.: vplouváme do národního parku. Naše Concordia už čeká.

Po příjezdu jsme se ubytovali v jednom hostelu celkem obstojné kvality. Nejdřív jsme našli jiný hostel, který vypadal jako severokorejský pracovní lágr a málem jsme se tam ubytovali, ale pak už nevím jak nám došlo, že tohle asi není náš objednaný hilton. Druhý den jsme vyrazili s našim primovním průvodcem v malajském národním dresu do džungle. Cílem měl být nějaký kopeček, z kterého bude vidět největší malajský kopeček. Opravdu jsme tam došli, ale ono jak je to deštný prales, tak byla všude nečekaně mlha a mi ho(vno) neviděli. Ale byl tam takový pařez, tak jsem si tam trochu zaskákal, protože bez skákacích fotek to je jako bych tam nebyl.

obr.: Conopy walkway. Bylo to dost vysoko, ale člověk by musel být úplný magor, aby z toho spadnul.

obr.: trocha nezbytné atletiky.

Při obědě jsem sledoval, jak se v té řece koupou místní děti, tak jsem si řekl, že to taky musím zkusit. Chvíli jsem říkal, jestli to je dobrý nápad, bůh ví, co tam v té řece je, ale když se nebojí místní, tak proč bych se měl já? Navíc jsem z Ostrova, tam musím reprezentovat, no ne? Moc daleko jsem se nepouštěl. Ono to sice vypadá, že si ta řeka klidně teče, ale když jsem byl v hloubce po kolena, tak už ten proud byl docela silný. Voda byla teplá, sice šíleně kalná, ale možná líp, že jsem neviděl na dno. Asi deset minut jsem si plaval, celou dobu zůstal na místě. Bylo to jako jet na rotopedu. Pořád šlapete, ale stojíte na místě. Byl to fajn, aspoň se teď můžu vytahovat, že jsem plaval v deštném pralese. Nic ze mě po návratu nevylezlo, takže dobrý.

obr.: napravo od té chatky jsem se chvíli rohnil. Kdyby to chtěl někdo přeplavat, tak skončí o kilometr dál.

Po obědě jsme vyrazili na návštěvu k domorodému kmenu Orang Asli. Měl jsem z toho trochu obavy, jestli to nebude disney land pro turisty, ale nakonec to byl možná největší zážitek z Malajsie. Dojeli jsme k jejich vesnici a byla to pár chýší a spousta odpadků okolo. Nejdřív jsme si to prolezli a trochu nakukovali dovnitř, ale necítil jsem se přitom dobře, tak jsem se dost krotil. Pak před náma rozdělali oheň, udělali nějaké šípy do flusačky a stříleli. My pak stříleli taky. Myslím, že jsem střílel jako první, protože kdy si hergot můžete vystřelit z pravé flusačky? Prdel byla, že jsem to trefil líp než ty kluci, co nám to ukazovali. A nejlíp to trefila Eva. Mezitím náš průvodce v dresu malajské reprezentace vykládal všechno možný o jejich životě a většinou to bylo dost smutný. Orang asli za sebou mají otrokářskou minulost, vysokou úmrtnost, občas alkoholismus a další neduhy. Marně se je třeba snaží dostat do nemocnice, pokud mají zdravotní problémy. Jen někteří umí malajsky, jinak mají svůj jazyk. Většinu roku jsou v džungli, do školy nechodí. Všechno, co potřebují, se naučí od rodičů. Pak přijdou na kraj národního parku, kde prodají nějaké úlovky z džungle a výrobky turistům jako jsem já a nakoupí si rýži nebo tak, ale taky trička a kraťasy. Takže uprostřed džungle loví kluci s flusačkou a v tričku nike. Snad to na ty opice funguje.

obr.: na pořádek si tam moc nepotrpí.(fotky domordců by Eva)

obr.: starý dobrý rozdělávání ohně ve slušivém outfitu do džungle.

obr.: taková moderní rodinka.

obr.: když stříleli kluci, moc jim to nešlo, až jsme si říkali, že takhle umřou hlady. Tak jim to Eva ukázala.

obr.: sušit prádlo v deštném pralese je opravdu smysluplné.

Večer jsme vyrazili na noční procházku džunglí s baterkami a to bylo úžasný. Jako byli jsme asi půl kilometrů od supermoderního turistického centra na druhém břehu řeky, ale když jsem viděl, co tam všechno žije, tak už bych se večer nešel vyčůrat do lesa. Každý pět metrů nám průvodce ukázal štíra a dalšího jedovatého pavouka. Potom jsme taky narazili na nějakého hada, jak si leží ve větvích nad námi a taky jsme viděli super opičku. Z postavené vyhlídky jsme v dáli viděli napájející se srnky, teda jen jejich zářící oči. Že to jsou srnky, říkal průvodce. Prý tam postavili nějaké krmítko, aby bylo jistější, že se srnky turistům vystaví. Funguje to. Bylo to úžasný, ale člověk se pak bál kamkoliv šlápnout. Další den jsme už jen opět nasedli na loď a další tři hodiny jeli zpátky proti proudu řeky. Celé necelé tři dny skoro pořád pršelo, takže hladina slušně stoupla. Byl to den před Silvestrem a my ho jeli strávit do Cameron Highlands, na čajové plantáže. Ale o tom zase za sedm měsíců. Zatím se těšte!

Přistání s anděly

2012-01-12T11:21:00.001+01:00

Protože mi to tu chcípe, tak nastal čas na další várku aktuálních fotek, takže se podíváme do národního parku Zion v létě 2010. Zion je opravdu nádherné místo, převážně tvořené pískovcovými skálami. Rok předtím jsme tam byli na jeden den, další návštěvu jsme si naplánovali na tři dny. Vyšlápli jsme si Angel´s landing, ze kterého je nejlepší výhled na místní kaňon. Další den jsme šli po druhé straně kaňonu a taky jsme si prošli známý hike korytem řeky. Teda prošel jsem si ho hlavně já, protože bráchu s Verčou to přestalo brzy bavit. Občas byla voda po pás a byla hodně kalná, takže člověk nikdy neviděl na co šlape a v jednu chvíli jsem málem utopil foťák, čehož jsem se bál nejvíc. Když se začínalo stmívat, musel jsem se vrátit.

Rodeo v říši divů

2011-12-19T09:31:00.000+01:00

Dneska jsem si přivstal a tento odvážný čin hodlám po dlouhé době přetavit v nový příspěvek na blog. A bude to pokračování loňského cestování po východě USA, protože toho nemusím moc psát a akorát nahraju hodně obrázků.

Z NP Capitol Reef jsme pokračovali do jiného NP, Bryce Canyon. Předloni jsme ho vynechali, nikdo o něm v podstatě nic nevěděl, což se mi zpětně jeví dost zvláštní. Je to totiž neuvěřitelně krásné místo. Do Bryce Canyon jsme přijeli večer a uviděli jsme reklamu na rodeo. Bylo to poslední rodeo v roce a říkali jsme si, že když bude vstupné do deseti doláčů, tak že půjdeme. No a bylo to přesně deset, tak jsme šli. Bylo to celkem dobrý, začínaly děti a různé jízdy na čas, pak pořádný chlapi na koních a na konci chlapi na bejcích. Nikomu se nic nestalo, ale párkrát k tomu nebylo daleko. Chlápek sednul na bejka, ten ho po pár vteřinách sundal a ostatní chlapi pobíhali okolo a hlídali, že bejk chlapa nerošlape na kaši. Současně si hlídali vlastní kůži. Trvalo to asi dvě hodiny, a přestože to bylo menší rodeo jen s několika stovkami diváků, každýmu bych to doporučil. Skoro celý následující den jsme měli na průzkum národního parku. Vybrali jsme si jednu středně dlouhou trasu asi na tři hodiny a pak jsme se ještě přesunuli na pár vyhlídek autem. To, oč v Bryce Canyon běží, není kaňon, ale obří amfiteátr se skalními útvary Hoodoo. Je to neuvěřitelný pohled, jsou jich tam tisíce a nikdy jsem nic podobného neviděl. Většina národních parků jsou krásné hory, jezera, kaňony a podobně, ale tohle je něco úplně jiného. Působí to téměř nereálně, jako filmové kulisy z nějaké fantasy. Jestli se někdy budete pohybovat po Utahu, rozhodně sem musíte přijet.

Soul Station s Drunken Tiger

2011-11-28T10:10:00.000+01:00

V květnové Soul station se budeme opíjet spolu s Drunken Tiger, pionýry korejského hiphopu, největší současnou hvězdou a neoficiálními vůdci crew The Movement. V Drunken Tiger se všechno točí okolo Tiger JK, rapera, skladatele, textaře, producenta a zakladatele vydavatelství Jungle Entertainment. Jeho manželka Jun Mi-re je rovněž raperka a společně jsou pro korejský hiphop tím, čím je Angelina a Pitt pro Hollywood. A ještě si zajedeme do Pusanu na největší filmový festival v Asii.

Inčchon a Wolmido

2011-08-12T05:51:00.001+02:00

V polovině března jsem s Honzou vyrazil na menší výlet do Inčchonu, který není jen mezinárodní letiště, ale taky obrovské město nejen se zábavními parky, ale i s důležitou rolí v korejské historii, když se tu během korejské války vylodilo spojenecké vojsko a obrátilo vývoj války. Jako téměř kamkoliv v okolí Soulu se i do Inčchonu dá dostat rychle metrem. Patrně asi největší atrakcí Inčchonu je čínská čtvrť, pokud vím, tak je to jediný vládou oficiálně podporovaný Chinatown v Koreji, ale možná se pletu. Není tak velký jako v New Yorku, ale chvíli se tam procházet dá a můžete mít na chvíli dojem, že nejste v Koreji. Hlavně je tam ale miliarda čínských restaurací. Místo abychom si dali něco echt čínskýho, tak Honza strašně chtěl dát si čadžangmjon (černé nudle), což je sice původně čínské jídlo, ale je to taková levná nouzovka, co vám dají v každé korejské hospodě za padesát korun. Já nakonec souhlasil, protože jsem se chtěl najíst hlavně levně. Chutnali stejně jako v korejské hospodě. Ještě před jídlem jsme si prohlídli několik parků, které jsou kousek od sebe a jak se dá čekat, jsou hlavně o válce a MacArthurově vylodění. Večer jsme se pěšo přesunuli na ostrov Wolmi, kde je menší zábavní park a skanzen. Chtěli jsme jet jednokolejkou, která tam je, ale jaksi nejezdí. Nevím, jestli ještě, nebo už zase, ale prostě nejezdí.

A protože Inčchon je přímořské město, je tam i nádherná promenáda. V jednom menším parku jsme prošli okolo stánku se vstupenkami a šli se jenom mrknout na ruské kolo, co tam měli, a chlápek co tam pouštěl lidi, se nás zeptal, jestli jako chceme nastoupit. Když jsme mu řekli, že nemáme lístky, tak řekl, že je mu to jedno a nechal nás nastoupit. Byl to sympaták. Když jsme obkroužili první kolo, dokonce se nás ptal, jestli nechceme ještě jednou. Díky němu jsme vlastně měli nudle v čajnatauvnu zadarmo. Z parku jsme ještě šli omrknout vyhlídku z nejvyššího místa na ostrově. Převýšení nějakých slabých asi dvěstě metrů, ale úžasný výhled na noční přístav s obrovskými nákladními loděmi. Na metro jsme se dostali skrz skanzen, který už ale byl zavřený. Jak jsme se do něho dostali nevím, ale ven jsme museli přelízt plot. Pak už jen hodina a půl v metru a jsme zpátky na koleji.

obr.: vstupní brána do čínské čtvrti.

obr.: parádní kaligrafie v parku.

obr.: holčička pozoruje bráchu, jak si s otcem kopají u památníku spojeneckého vylodění.

obr.: bezohledný holub sere na hlavu generála MacArthura, který zachránil Jižní Koreu.

obr.: typický čínský turista.

obr.: slavný čadžangmjon, o něco lepší než menze.

obr.: trošku vesnický kolotoče, ale jinak fajn.

obr.: kolonáda u pobřeží i s nefunkční jednokolejkou.

obr.: výhled z ruského kola.

obr.: skvělá rozhledna na vrcholku ostrova.

obr.: kotviště pro obrovské nákladní lodě.

V Soulu na basketu

2011-08-09T17:12:00.000+02:00

Sice jsem právě ve státech, ale ještě mám v hlavě pár článků k mému pobytu v Koreji, tak pojďme na první. Na začátku března jsme se studentskou organizací vyrazili do olympijského komplexu na basketbal. Ještě když jsme se scházeli před školou, přišla tam castingová agentka a já se tak dostal ke svému učinkování ve filmu May Way, o čemž jsem tu už psal. Cesta přecpaným metrem na zápas domácích rytířů byla okolo hoďky a přestože v zápase o nic moc nešlo, přišlo docela dost lidí. Na celém zápase byla nejvtipnější jedna věc a to kotel domácích fanoušků. Nebyli to totiž obyčejní fanoušci, byli to policajti. A nebyli tam pracovně, jak je to mu u nás, ale pro zábavu a fandili jak zběsilí. Celému představení velel mladý kluk, který v kostýmu toreádora či co ukazoval různé nápisy, které pak policajti pošlušně skandovali. Standardní policajti ve službě nebo ochranka tam nebyla potřebná, všechno probíhalo v naprostém klidu, ne jako u nás na fotbale. V mezihrách se o zábavu staraly rozkošné roztleskávačky a v poločase byly různé hry a soutěže. A taky se rozdávaly pizzy zadarmo a jednu dostala i naše skupina asi čtyřiceti lidí. Co potěší na zápase zadarmo víc než ještě jídlo zadarmo? Zápas vyhráli myslím domácí, ale to není důležitý.

obr.: kotel vysmátých policajtů.

obr.: zuřivý toreádor.

obr.: výprava z naší školy s pizzou, kterou jsme dostali.

obr.: korejské roztleskávačky... sledoval jsem je častěji než zápas.

obr.: přestávkový program, kluk něco zpíval do telefonu a poslouchal celý stadion.

Ve státech na táboře

2011-07-04T23:26:00.001+02:00

Tak už kroutím druhý týden v táboře Canadensis v Pensylvánii. Jsem tu už potřetí, takže mě už těžko něco překvapuje. První týden byl bez dětí a šlo o tzv. orientation, tedy zorientování se v táboře, lidech, zákonech, povinnostech atd. Kdyby to někoho zajímalo, jak to chodí na velkém židovském tábáře pro čtyřista dětí, které tu budou nepřetřžitě sedm týdnů, tak ať čte dál. Tábor jsem celkem detailně popsal už před dvěma lety, když jsem tu byl poprvé. Teď něco o tom prvním týdnu. Tábor si své zaměstnance sváží z New Yorku, takže pro vás přijede klasickým žlutým školním autobusem známým ze simpsnových a něco přes dvě hodiny jedete po dálnici a mezi lesy k městu Canadensis.

obr.: chatka pro všechny kluky ze support staffu. Holky mají dvě. Jestli vám přijde tohle jako bordel, tak nechtějte vidět chatky dětí.

Tenhle den ještě nepracujete, začnete až druhý den. Nejdřív ráno ale musíte odevzdat nějaký formuláře (zdravotní, beztrestnost), pak se nováčkům ukazuje tábor. Letos se hodně lidí vrátilo z loňska, takže to byla pohoda. S obědem začíná tradiční procedura rozřazování ke stolům podle různých kličů, jako například barvy spodního prádla, roku narození, států atd. My to většinou ignorujeme, protože sedět sám s bandou rodilých mluvčí na náladě člověku moc nepřidá. Oni melou o sto šest, zejména Britům a Australanům je těžký rozumět a tak jsme si aspoň po třech sedali spolu (když říkám my, myslím tím support staff z východní Evropy, jak nám tu rádi připomínají). Po prvním obědě šli povinně všichni na kontrolu hlavy, jestli nemáte vši. Nikdo neměl.

obr.: trocha skupinové demence.

Celé odpoledne pak byl Amazing race, týmová soutěž, která nás má dát dohromady jako tým a poznat ostatní. Letos byl nejméně trapný ze tří posledních roků, když jsme na konci aspoň nemuseli soutěžit v žraní nechutných bonbonů. Trvalo to asi dvě a půl hodiny a pořád jsme se přitom museli nějak držet. Díky tomu aspoň vím, že hippiesačka s dredem a neoholenýma nohama se jmenuje Kerley a je z Michiganu. Po večeři bylo něco podobnýho, Rotation night, kdy nás rozdělili do skupin a hráli jsme ruzné hry. Všechno na jednou místě a rotovali jste z místa na místo. Na jednom místě jsme dostali spoustu různých předmětů a měli vymyslet reklamu na něco. Některé byly celkem vtipný. Večer byl campfire, neboli ohníček. Místo našich buřtů se opekálo maršmelou, což nemusím, ale všichni amíci jsou z toho na větvi. Druhý den byla večer staff party u bazénu. Samozřejmě bez alkoholu, na to tu můžete naprosto zapomenout. Alkohol nebo třeba cigareta kdekoliv a kdykoliv v kepmu rovná se okamžitý vyhazov. Žádné ať už se to nestane nebo příště si běžte za strom, hned vás vyhodí. A když party, tak samozřejmě s hotdogy a hamburgry. A byl otevřený bazén, takže jsme si aspoň zaplavali. Pokud jde o hudbu, tak se tu hrají písně prakticky jen z americké top40.

obr.: pool party v celé své nahotě.

obr.: Źéňa z Ukrajiny to rozjíždí a ostatní nestačí zírat.

Třetí den byl speciálně jen pro support staff dopoledne low ropes team building, takže různé lanové prolézačky a hry jen trochu nad zemí. Mají tu taky high ropes, ty už jsou třeba sedm metrů vysoko. Odpoledne byla dost nudná přednáška Norma Friedmana, který už asi třicet let objíždí americké tábory s přednáškou o správném chování. Že nemáte šikonovat děti a nešahat na ně. Bylo to hlavně pro vedoucí, my v zadu buď spali, nebo umírali vedrem. Jediné plus byla zmrzlina, kterou na začátku rozdali. Večer byl Rak-Dan, což přímo nesnáším. To přijede takový starý páprda, něco jako DJ Bobo, pouští strašnou hudbu a do toho předtancovává rádoby vtipné tanečky a všichni jako ovce ho napodobují a dělají, že je to strašně baví. Ředitel tábora tam poskakoval jak idiot a nemohl pochopit, proč tak nedělám taky. Nejpitomější bylo, že se nemohlo jen tak odejít, bylo to povinné. V půlce jsem ale stejně odešel.

obr.: vytříbený styl letu.

V deset byla o dost lepší aktivita, autobus do walmartu. Tak jsem si nakoupil za čtyři dolary bačkory, bramburky a pepsi. Když jsem u těch busů, tak před pár dny se stala vtipná historka, ve čtvrt na devět vypravil kemp bus do best buy (obchod s elektronikou) a do mallu (nákupní centrum s hadry) a než tam dojeli, tak oboje už bylo zavřené. Povedený večer. Já teda nejel, protože jsem si před odjezdem zkontroloval otvírací dobu best buye a věděl jsem, že v devět zavřou. Takže všichni skončili na zmrzlině a jeli zpátky. Čtvrtý den byl plavecký test, kdy musíte dokázat, že se neutopíte. Museli jsme přeplavat tam a zpátky bazén a pak minutu šlapat vodu. Holky musí mít povinně jednodílné plavky, ale i tak je to vítaná aktivita. Po obědě byla přednáška o pensylvánském právu. Každý stát v USA má totiž vlastní zákony a ty v Pensylvánii jsou dost podobné divokému západu. Pár perliček. Pokud někomu vlezete na soukromý pozemek, což se může snadno stát (žádné ploty tu nejsou), tak po vás klidně může začít střílet.

obr.: večer na minigolfu. Vítěz úplně vpravo.

Zbraň si můžete koupit v řadě obchodů včetně walmartů a pokud nekupujete zrovna armádní kulemety, tak stačí být nad jednadvacet a jinou kvalifikaci nepotřebujete. Autem můžete jezdit téměř ožralí (mají velkou míru tolerance), ale pokud byste koupili alkohol nezletilému, tak jdete do vězení. Pokud by ten nezletilý měl třeba bouračku a někoho zabil, tak jdete do vězení vy a ne on. Za držení marihuany se jde taky do vězení, nepodmíněně. Je toho hodně, už si to všechno nepamatuju, ale hlavní dojem z toho je, že v Pensylvánii rozhodně žít nechcete. Večer byl coffee house, což je taková talent šou, kdy pokud něco umíte, tak to můžete ukázat ostatním. Většinou se zpívalo, někteří fakt dobře, tančilo, bubnovalo, dokonce jeden kluk dělal stand up comedy.

obr.: ping pong, zábava chudých. Když jsme hráli obíhačku, americké děti z toho byly absolutně mimo a pořád vykřikovaly "That´s so cool!". A pak hrály s náma, což bylo největší peklo, co jsem doteď v táboře zažil.

Pátý den odpoledne byl volný pro všechny a bylo možnost jet nakupovat. Bohužel multikino bylo zrovna v rekonstrukci, takže můj plán na kino nevyšel. Večeři si musel každý obstarat sám a v tu chvíli vám dojde, jak je jídlo ve státech drahý. Skoro všechno je tu levnější (elektronika, oblečení, auta, benzín atd.), ale jídlo rozhodně ne. Kus pizzy za osmdesát nebo hambáč za stovku jsou ještě ty levné varianty. Dal jsem si precldoga (párek v preclíku) za padesát. Šestý den nám konečně rozdali pracovní trička, do té doby si každý špinil svoje vlastní. Americké velikosti jsou o dost jiné než naše, takže jen tady můžu nosit velikost L. XXL je tu pro dvěstěkilové černošky. Odpoledne jsme měli mít zkoušku na představení pro děti, ale zrušili nám ji a místo ní jsme pracovali. Takže jsme museli zkoušet ve volném čase, všichni byli nasraní a polovina uvažovala o sabotáži. Nakonec jsme to nějak nacvičili a šli spát po půlnoci.

obr.: amfiteátr, kde jsme vystupovali pro děti. Když na vás kouká sedmset párů očí, určitá nervozita a chuť zdrhnout se dostaví.

obr.: kompletní support staff po úspěšně zvládnutém vystoupení.

Sedmý den přijeli děti, nebo jak jim tu říkámé little people, upíři, smradi… záleží na náladě. Děti se nastěhovaly do svých zařízených pokojíčků, které si nechaly dovést z domova. Každé mělo minimálně dvě obří tašky (jedna velká asi šest krosen narovnaných vedle sebe, vozily je kamiony) a vedoucí jim je vybalili. Takže chatky jsou buď celé růžové a s Justinem Bieberem, nebo plné sportovních plakátů. Plakáty z playboye tu nevedou. Tak takhle vypadal první týden v táboře. Teď už je to rutina, každý pracuje na svém místě, je strašně utahaný, je tu vedro jako sviňa, pomalý internet jako kráva a signál na hovno. Mě teď drží nad vodou myšlenky na iPad 2, který jsem si obejdnal a čekám ho do týdne.

Vtip týdne: George z Maďarska, který dělá ochranku si vystřelil z jednoho vedoucího a z Rusky, kteří si do auta vzali matraci z postele jeli se věnovat vertikálnímu tančení. Když George viděl tu matraci, tak jim řekl, že Eric (ředitel tábora, vždy strašně striktně dodržující pravidla a občas dost kretén) hledá chybějící matraci. Když se ptali, jestli je to for, tak řekl, že ne a že Eric už jede k ochrance. V tu chvíli měl ten vedoucí smrt v očích, prý byl bílý jak stěna. Takhle to asi tak vtipný není, ale to byste museli být tady.

obr.: George z Maďarska, nejvtipnější člověk, co znám.

Drby týdne: ona zmíněná Ruska tu chodí s několika lidma zároveň a provozuje tu něco jako sexuální revoluci, takže většina drbů jede o ní.

Vopruz týdne: když chcete přidat jídlo, tak si musíte znova vystát frontu. Na jednu frontu dostanete dvě brambory a jeden kousíšek masa, takže normální porce jídla rovná se fronty jak za komoušů.

Radost týdne: každý den se mi daří se dokopat ke běhání. A taky budeme moct asi skoro každý druhý den v pracovní době do bazénu.

Hudba týdne: v jednom kuse poslouchám dvě alba, Ležatou osmičku od Tata Bojs a Bon Iver od Bona Ivéra.

obr.: takhle nějak vypadá typické auto, s jakými pracujeme v kempu.

Soul station s Epik High

2011-05-30T19:20:00.000+02:00

Do epických výšin se dostaneme s hiphopovou trojkou Epik High, která se nebojí poslat do háje korejskou vládu a prezidenta, ale ani spolupracovat s popovými hvězdami. Právě téhle partě bude věnována největší část dubnové Soul Station. Podíváme se i na natáčení válečného velkofilmu My way, ve kterém jako komparzista dobývá i brání Stalingrad přímo autor pořadu Soul Station Vojta Pitra! A stavíme se taky v hlavním městě Soulu na basketu.

Playlist pořadu:

Epik High – Love song (feat. Pak Song-ung) (Vol. 1 Map of the human soul, 2003)

Epik High - My Ghetto (Feat. Kim Jon-u) (Vol. 2 High society, 2004)

Epik High - 12 도시가 눈을 감지 않는 이유 (Feat. Infinite Flow) (Vol. 3 Swan songs, 2005)

podkres Infinite flow – Rainbow (feat. Tablo, Nell) (Vol. 2 More than music, 2006

Epik High – Flow (Feat. Emi Hinouchi) (Vol. 4 Remapping the human soul: part 2 the heart, 2007)

Epik High – Breakdown (Vol. 5 Pieces, part one, 2008)

Epik High – Oceans, Sand, Trees (Vol. 6 E: Emotion, 2009)

Epik High – No more christmas (Vol. 6 E: Emotion, 2009)

Epik High – High technology (Vol. 6 E: Energy, 2009)

Epik High – Over (minialbum Epilogue, 2010)

Eternal Morning (Tablo + Pen2y) – White (Soundtrack to a lost film, 2007)

podkres Pe2ny – Musicbox (Vol. 1 Alive soul cuts „Instrumental session“, 2008)

podkres Pe2ny – Wake up (Vol. 1 Alive soul cuts „Instrumental session“, 2008)

TBNY -경극 (Feat. UnknownDJs) (Masquerade, 2006)

Outsider - City Hunter (Feat. Basick, Carry.D Of Swagger) (Vol. 2 Maestro, 2009)

Ve městě duchů

2011-05-08T23:03:00.001+02:00

Zpátky do Malajsie. První den je převyprávěn tady, pojďme na další. Druhý den jsme vyrazili do jeskyní Batu a odpoledne do města Petrujaya. Z čajnataunu jsme nejdřív busem jeli na hlavní nádraží, z něho vlakem dalších 13kiláků. V Malajsii to je na nádražích docela chaoz, protože tam funguje asi milion různých společností a každá jezdí jinam. Takže nejdřív jsme museli najít tu, která tam vůbec jede. Cesta byla v klidu a zastávka byla přímo u jeskyní, takže by to našel i idiot. Před jeskyní je podezřelý zpoplatněný parčík, kam jsme odmítli jít a nějaký menší chrám, kam jsme jít neodmítli, ale museli jsme naboso. A hlavně jsou všude, ale naprosto všude, opičky.

obr.: i opice slaví den matek.

V klídku si tam běhají a okrádají turisty. A to myslím doslova, co není připoutaný a trochu to vypadá jako jídlo, tak s tím se rozlučte. Před schody do jeskyně stojí nejvyšší socha boha Murugana na světě.

obr.: něčeho takového je těžké nevšimnout.

Schody jsou celkem příkrý a cestou dolů to je o držku. Čtyřista milionů let stará jeskyně je celkem působivá, obrovskými vnitřními prostory vypadá jak něco z Pána prstenů. Současně je to i hinduistická svatyně a svatyně komerce, takže tu koupíte kdejakou cetku.

obr.: tady by se mohl prohánět Gandalf nebo by tu mohl úkryt bondovský padouch.

Odpoledne jsme dalším vlakem vyrazili do města Petrujaya. Chtěli jsme vidět supermoderní město Cyberjaya, které mělo tam někde být. No ale mi ho nějak nenašli. Stejně to byl ale dost neskutečný zážitek, tahle Petrujaya. Nádraží bylo dost mimo centrum města a než jsme tam busem dojeli, trvalo to věčnost. Už cesta do města stála za to. V busu nás bylo možná pět, během skoro hodinové jízdy předměstím údajně šedesátitisícového města jsme viděli dohromady asi sto lidí a jedny, slovy jedny (!) potraviny. Všechny domy byly evidentně novostavby, celé město je krásně upravené a vymydlené, problém je ale v tom, že tam skoro nikdo není. Taky tam není žádná infrastruktura pro život, nejsou tam žádné obchody, služby, obchoďáky… nic. Teda aspoň já nic neviděl. Naší pouť tímto podivným městem jsme začali ještě celkem normálně, v mešitě Putra.

obr.: Mešita Putra, stačilo by vyměnit jedno písmeno, a byla by moje.

Putra je příjmení prvního malajského premiéra, to jen na okraj, kdyby někomu přišlo divný, že je tu všechno Putra-něco. Mešita Putra je na břehu jezera Putra a naproti budově Perdana Putra. Co jsme tenkrát netušili je fakt, že město Putra a všechno v něm je součástí vládního projektu, jehož cílem je vytvoření supermoderní Malajsie. Město bylo naplánováno a postaveno před ani ne třinácti lety a nic v něm není historický či přírodní. I to zatracený jezero je umělé. Má sloužit jako budoucí sídlo vlády, teda to město, ne to jezero. Ale zpátky k mešitě. Bylo to poprvé a napasledy, kdy nám něco v tomto městě přišlo normální, protože parkoviště před mešitou bylo plné aut a co víc, byla tam lidé. Mešita je to krásná, což o to, akorát škoda, že je dvakrát mladší než já. Před vstupem jsme na sebe museli hodit něco jako župan, abychom nepohoršovali svou nahotou přítomné muslimky. Uvnitř si nás odchytla nějaká stará paní a dala nám výklad o koránu atd. v anglině, což bylo celkem fajn. Na můj vkus to brala moc zeširoka, a kdybych byl nezdvořák, tak bych už dávno odešel, ale vydržel jsem to. Pak si mě s Davidem odchytly nějaké muslimky, které jsme ohromili navzdory županu.

obr.: to nejsou děti, ale dospělé ženy, minimálně ty dvě vyšší určitě.

Pokračovali jsme na Putrajaya boulevard, hlavní tepnu města obklopenou supermoderními budovami malajských ministerstev a nadnárodních podniků. První kilometr ze čtyřkilometrové ulice byl ještě celkem živý. Ne, že by tam byli nějací chodci, ale jezdili tam auta. O kus dál už jen velmi zřídka projel nějaký zbloudilec a jednou za dvacet minuta autobus. Po ulicích nechodil kromě nás absolutně nikdo.

obr.: schválně si zkuste sečíst všechny lidi, které na ulici uvidíte.

Jediní lidé, které jsme viděli, bylo asi šest zahradníků. Těžko popisovat ten neuvěřitelně absurdní pocit, když jdete po obrovském sto metrů širokém boulevardu uprostřed dne a nikde nikdo. Všude supermoderní budovy, ale všechny totálně vylidněné. Tak trochu jako v Já, legenda či 28 hodin poté. Nebo taky trochu jako v Severní Koreji, kde sice jsou lidé, ale podobné obří boulevardy bez aut tam mají taky. Nejdřív to byla celkem zábava, ale pak jsme z toho začínali být docela nesví. Na konci jako by už přestávaly jezdit i autobusy, tak jsme se vyškašlali na původní plán dojít na konec bizardní třídy a sedli do prvního busu, který přijel. Bylo na čase opustit toto město duchů. V Kuala jsme si zašli na večeři na tržinici do čajnataunu, což byla štreka asi dvě minuty dlouhá.

obr.: chinatown je jedna velká pouliční restaurace.

obr: první chod mé večeře.

Dali jsme si špízy s nejrůznějším masem a zeleninou, potom jsme se ještě dorazili ochutnáváním různého ovoce, z něhož několik druhů jsem do té doby v životě neviděl. Stálo to pár kaček a bylo to úžasný. Následující den jsme vyrazili do nejstaršího deštného pralesa na světě.

Kim Čang-hun živě s Českým národním symfonickým orchestrem

2011-04-18T23:40:00.000+02:00

Přestože jsem už nějakou dobu v naší vlasti, tak mám ještě dost zážitků z Koreje, o kterých jsem na blog nic nenahodil. A taky zbývá napsat o skoro celém cestování po Malajsii a Americe z loňska, než tam za dva měsíce zase vyrazím. Takže je na čase začít to házet na blog. Dnes to nebude nic velkého, jenom jeden fajnový koncert. Od pana velvyslance jsem dostal lístek na Kim Čang-huna, 43letého rockového zpěváka, který natočil album předělávek písní Kim Hjon-šika (legendárního zpěváka z 80. let, který tragicky zemřel před dvacetijedna lety ve věku pouhých 32 let) s Českým národním symfonickým orchestrem a také k němu natočil v Praze videoklip. Na youtube můžute najít čtvrthodinovou reportáž o jeho pobytu v Praze. Na tři koncerty přiletěl z Čech i dotyčný orchestr i delegace z ministerstva životního prostředí s náměstkyní ministra. Tak když jsem celý zpocený dosprintoval k Sedžongovu centru (protože jsem předtím byl s Carinou na jednom tržišti a trochu jsem neodhadl čas), jsem byl představen delegaci (byl jsem tam asi jediný civilista) a vyfasoval jednu členku (asi tu nejméně důležitou) a šli jsme na balkon. Pan velvyslanec mi vyhrožoval, že lístky budou do první řady, tak ať si na sebe vezmu něco reprezentativního, naštěstí moje zpocena nejlepší (a taky jediná) košile mohla v klidu schnout na balkoně daleko od všech významných hostů.

obr.: Čang-hun je známý svými barevnými přelivy, tentokrát měl hlavu červenou. (foto Barbora Čápová)

Sál pro tři tisíce lidí byl plný téměř do posledního místa. Během koncertu se na podiu vystřídala řada hostů, kteří technicky zpívali lépe než Čang-hun, ale ten si svým charismatem a šoumenství stejně urval celý koncert pro sebe. Vyjímkou bylo vystoupení PSYe, který vystudoval hudbu v Barklee svojí verzi písně Champion (předělávka songu z Policajta beverly hills) neskutečně roztancoval celý sál. Večer byl i ve znamení ČNSO, který dostával velký prostor a Čang-hun na něho neustále strhával pozornost a klaněl se mu. Koncert skončil přesně tak, jak jsem očekával a přál si, symfonickou verzí lidové písně Arirang, kterou jsme si už hráli a kterou například hráli i newyorkští filharmonici před třemi lety v Pchjongjangu.

video: poslední píseň celého koncertu.

Jen taková poznámka na závěr, Kim Čang-hun je známý svými dary na charitativní účely. Už takhle rozdal osm milionů dolarů.

Zpátky... bohužel

2011-04-13T01:14:00.003+02:00

Jak už možná někteří vědí, tak v pátek prvního jsem se vrátil z Koreje. Ne, že bych se netěšil třeba na rodinu nebo český jídlo, ale stejně bych mnohem raději zůstal v Koreji, i kdyby měla třeba vybouchnout Fukušima. Kvůli tomuhle pobytu jsem se na koreanistiku hlásil a teď když je po něm, tak se cítím tak trochu prázdně. Teď už zbývá jen studovat v Praze, udělat bakaláře a vyrazit zpátky do Koreje. Někteří mí přátelé tam jsou na tři roky, takže není vyloučené, že bych se s nimi mohl znova sejít. Strašně moc mi chybí.

Asi nejvíc mi chybí Hjo-bang (čínsky Či Šiao Fa nebo tak nějak), strašně milá, rozkošná a krásná holka. Moje spolužačka z třetího levelu, které jsem marně nadbíhal tři měsíce :) Když zjistila, že v dubnu odletím, tak jakékoliv randění zatrhla. Ale stejně se na ni nedokážu zlobit. Neustále usměvavá a nesmírně upovídaná, korejsky umí mnohem líp než já, takže si nedovedu vysvětlit, že u zkoušky z mluvení dopadla ještě hůř než já. Pár dní před mým odjezdem mi řekla, že když mě poprvé viděla, myslela si, že jsem upír :) Kvůli tomu, že jsem blonďák... asi jich moc v životě neviděla. Prý vypadám jako někdo ze Stmívání... nevím, neviděl jsem to, ale když to říkala, vypadala, že to myslí vážně. Když jsem se vrátil z kratšího cestování po Koreji, tak jsem ji poslední den v Koreji úplnou náhodou potkal kousek od školy, takže jsem se s ní už podruhé rozloučil, obejmuli jsme se a já byl v tu chvíli zároveň moc šťastný, že jsem ji mohl ještě vidět, ale taky mi bylo děsně smutno, že už ji nemusím nikdy vidět. Hjo-bang bude ale v Koreji nejspíš několik let, takže je dost možný, že ji ještě uvidím.

Další úžasná osoba, který mi chybí, je Carina z Německa. Carina byla moje nejlepší kámoška v Koreji. Hjo-bang stejně jako většina jinak skvělých čínských spolužáků bohužel neumí skoro vůbec anglicky, takže naše konverzace byla dost limitovaná. To s Carinou to byl pravý opak. Carina umí anglicky asi třikrát líp než já, navíc umí slušně čínsky, takže když jsem ji představil Hjo-bang, tak se okamžitě staly kamarádky. Carina má úžasný smysl pro humor, strašně jsme se spolu nasmáli. Bavili jsme absolutně o všem, o životě v Koreji, o našich láskách, obavách, oblíbených nepřístupných filmech... prostě o všem. Zajímavé bylo, že tak jako já jsem nechtěl z Koreji odjet, tak ona se strašně těšila domů. Hlavně kvůli svému příteli, který byl ve stejné době v Taiwanu na studiích čínštiny. O prázdninách nejdřív on přijel za ní do Koreje a pak ona jela za ním na Taiwan, prostě láska jako trám. Carina má otce z Ghany, ale jinak je to Němka jako vyšitá a žije v Hamburgu. Jsme domluvený, že ji určitě přijedu navštívit.

Stejně úžasná holka je i Nina, taky z Německa. Neuvěřitelně milá holka. Když jsem odlétal z Koreje, tak mi psala, že se s ní rozešel její korejský přítel. Bylo mi ji strašně líto, toho kluka bych nakopal do prdele. Je to jeho životní chyba.

Většina mé třídy. Zleva tři Číňanky Čong-džong, Rjo-min a Mong-jo (jejich korejská jména). Čong-džong byla nejchytřejší holka ve třídě, cílevědomá holka, pilná studentka. Rjo-min byla strašně nesmělá a když se styděla, tak se neskutečně roztomile usmívala. Seděla vedle mě, takže většinu rozhovorů ve škole jsme dělali spolu, neměla to se mnou lehký :) Mong-jo, další kouzelná holka. Všichni si z ní dělali legraci, že je tlustá a ona se tomu vždycky naoko naštvaně smála. Dalším oblíbeným tématem byl její přítel, o kterého se starala skoro jako jeho matka. Uprostřed je naše korejská lektorka na hodiny čtení. Vedle ní je Mongol Narhu, moc fajn kluk. O deset mladší než já, ale fakt vtipný kluk. Kdybych uměl pořádně korejsky, dělal bych přesně stejné vtipy, jaké dělal on. Přestože jsme toho spolu moc nenamluvili, tak když jsem odjížděl, tak mi dal dárek. Překvapil mě tím a udělal mi velkou radost. A vedle mě je Hjo-bang, o které jsem toho už napsal dost.

Koukám, že mám na všech fotkách stejnou mikinu :) To je moje oblíbená, byla součástí dárkové tašky určené pro pana velvyslance na jednom filmovém festivalu. Ale já tam šel místo něho a dostal jeho dary.

Soul Station podruhé

2011-04-12T23:48:00.001+02:00

Za pár dní půjde do éteru třetí díl, ale protože jsem pořád ještě duchem v Koreji (ale fyzicky už jsem už skoro čtrnáct dní zpátky), tak nestíhám nejen blog a až teď sem dávám březnový díl.

Technicky už je na tom o něco líp, trochu víc jsem si s tím vyhrál. Snad se to bude aspoň někomu líbit.

Největší prostor druhého vydání Soul Station bude věnován MC Sniperovi, významné postavě korejské hiphopové scény a zakladateli labelu Snipersound. Vrátíme se ještě k oslavám Nového roku, na které minule už nezbyl prostor. Dále si posvítíme na dva velezajímavé filmy, korejskou gangsterskou komedii The Last Godfather s Harveyem Keitelem, která bude mít premiéru ve Státech, a právě natáčený válečný velkofilm z druhé světové války May way, nejdražší korejský film všech dob. Zajdeme si na koncert rockového zpěváka Kim Čang-huna s Českým národním symfonickým orchestrem a možná dojde i na tradičnější korejskou hudbu.

Jak jsem dobýval Stalingrad v nejdražším korejském filmu všech dob

2011-03-16T15:29:00.003+01:00

V pondělí jsem jako nacista obléhal Stalingrad a současně ho jako sovětský voják bránil. Pokud vám na téhle větě něco nehraje, čtěte dál a všechno se vysvětlí. Když jsme minulý týden vyráželi se školou na basket, byla u nás castingová agentka, studentka Aljona z Běloruska, a scháněla vysoké statné bělochy, kteří by mohli hrát nacisty případně sovětské vojáky. A já tímto sítem se svým zevnějškem v pohodě prošel. O tomhle natáčení jsem už věděl od bývalého spolužáka, poslal jsem údaje o sobě nevím komu, ale nikdo se mi neozval zpět, takže jsem to měl dlouho za promarněnou šanci.

obr.: mé druhé já.

Štěstí se ale ke mně opět obrátilo čelem a já v neděli večer odjel natáčet. Od koleje jsem jel s dalšími čtyřmi studenty HUFSu hodinu metrem k autobusu, tam jsme čekali do jedné v noci, než jsme vyrazili na místo natáčení do provincie Severní Čolla, která je asi tři hodiny jízdy od Soulu. Pár kilometrů před cílem sjel řidič z cesty a autobus se zasekl v kamenitém příkopě, ze kterého se ho marně pokoušel skoro hodinu a půl vykopat malou lopatičkou. Za celou cestu jsem spal asi dvacet minut, a to možná ještě přeháním. Zaprvé jsem byl strašně rozrušený z toho, co mě čeká a zadruhé se v autobuse moc dobře nespí, navíc když ho vytopí asi na padesát stupňů. Film se natáčí v Semangumu, což je uměle vysušené území, které dříve bývalo mořem.

obr.: tady máte všechny dosud vydané oficiální obrázky z filmu.

Válečný velkofilm My way točí režisér Kang Če-gju, který má za sebou dva veleúspěšné filmy Shiri a hlavně Pouta války. Ve své době nejúspěšnější korejský film vůbec o korejské válce, který v kinech viděl víc než každý pátý Korejec. My way oproti tomu není o korejské válce, ale o osudu skutečně žijícího Korejce, který byl okolnostmi donucen bojovat nejprve za japonskou, poté za čínskou a nakonec i německou armádu. Film ale nebude jen o hrůzách války, ale i o přátelství s japonským vojákem v podání Joa Odagiriho, které přejde v přátelství trochu fyzičtější povahy, takže taková Zkrocená hora za druhé světové války. V hlavní roli je stejně jako u Pout války korejská megastar Čang Dong-gun.

obr.: vlevo japonská hvězda Jo Odagiri, vpravo Čang Dong-gun.

Film má rozpočet zhruba třicet milionů dolarů, což ho dělá nejnákladnějším korejským filmem všech dob. Různé zdroje uvádějí různé formy koprodukce od korejsko-japonské, korejské-americké až po korejsko-japonsko-čínskou. Jak je to dopravdy těžko říct, ale většinu si asi zacvaknou sami Korejci. V součanosti byla už proinvestováno asi deset milionů dolarů a až skončí natáčení v Koreji, přesunese celý štáb do Lotyška, kde nejspíš bude natáčet vylodění v Normandii. Původní název filmu byl Den D.

obr.: ten korejský nápis dole znamená "My way".

Hned jak nás dovezli na plac asi kolem šesté, tak jsme se šli nechat nalíčit, což znamenalo nechat si na sebe o mladých Korejek nanést asi pět různých vrstev špíny. Potom jsme se navlékli do uniforem nacistických vojáků, hodili na sebe ještě kabát a šli se najíst.

obr.: líčení aneb jak udělat z čistého Čecha německé prase.

obr.: snídaně na place aneb sežer kolik můžeš.

Pak už zbývalo jen nafasovat vojenské vybavení, zbraň, helmu, opasek a další proprietky a šlo se na plac. Ten představovaly obrovské kulisy rozbombardovaného Stalingradu. Mohly být asi na ploše třista na šest set metrů, po stranách rozbořené baráky a za nimi modré stěny, které pak v počítači nahradí za rozbořené město. Na place nás bylo dvanáct nekorejských komparzistů, asi dvě stovky korejských komparzistů a téměř další dvě stovky členů štábu. Nechyběl ani samotný režisér, který osobně schvaloval každého nekorejského komparzistu.

obr.: ten pán s modrou rouškou je režisér Kang Če-gju.

Můj český spolužák Honza se na natáčení nedostal, protože je o deset centimetrů menší než já. Mezi těmi dvanácti nekorejci byl i Arthur Maslow s Izraele, což je nejspíš první Izraelec hrající nacistu. Praktický celý den jsme si dělali prdel z nacistů a v životě jsem neslyšel tolik vtipů o nacistech, jako v tohle pondělí. Než jsme šli natáčet, bylo nás potřeba zaškolit, takže nám vojenský poradce vysvětloval, jak správně střílet ze zbraní a chovat se pod palbou. Nutno říct, že jsme měli skutečné zbraně a stříleli jsme slepé náboje. Přesto když jsem slyšel první výstřel, tak mi na chvíli zalehlo v uších, protože to byla obrovská rána. A z hlavní při střelbě šlehaly plameny, takže to bylo zatraceně cool.

obr.: přední zákop, ve kterém byl kulometčík, obsluha kulometu a já s puškou.

obr.: tak přesně tenhle pohled jsem měl, když jsem zaujal bojovou pozici. Mířil jsem kameramanovi do rozkroku.

Další člen štábu nám několikrát opakoval, jaká je naše úloha a jak se máme tvářit. Pokyny byly následující: jste vražedné bestie, v očích musíte mít nenávist a znuděnost z toho, že už tu jste několik týdnů. Nějak jsem nevěděl, jak to mám udělat, ale pak jsem si vzpoměl jak mi nedali příspěvek z fondu mobility na studium v Koreji a imaginárně jsem střílel vedoucí tohoto oddělení. Takže jsem snad nějakou nenávist do tváře dostal. Před nástupem na plac nás všechny osprchovali umělým sněhem, který je strašně nepříjemný a není nic horšího, než když se vám dostane do očí.

obr.: hlavní zákop za náma a v něm Karol z Polska s neustále se zasekávajícím kulometem.

obr.: tenhle tank byl jen replika, takže ho museli přemísťovat bagrem.

Pak jsme dostali pokyn zalehnout do zákopů do bojových pozic a Korejky nás ještě došpinily a posypaly hlínou, abychom nevypadali jako z reklamy na prací prášek. Další lidi polévali zákopy umělou krví a celý plac pokryly umělým sněhem. Každý jsme dostali svoji přesnou pozici, naměřila se vzdálenost od kamery (asi kvůli přesnému ostření) a záběry se nejdříve zkoušely. Občas byl docela problém poznat, jestli jde o zkoušku či o ostrý záběr, protožě většina pokynů byla v korejštině a až pak na nás občas někdo houknul, jestli máme střílet nebo ne.

obr.: nejspíš to nejde poznat, ale sedím na hlavě Stalina.

Později jsem to už poznal podle toho, že když se šlo opravdu natáčet, tak se před námi zapálili ohně. Já jsem měl svou pušku, důstojníci měli pistole a zkušenější komparzisti byli u kulometů. S těmi byl největší problém, protože se pořád zasekávaly a byly nejčastějším důvodem opakování záběrů. Puška měla zásobník jen na pět nábojů, takže jsme všichni měli pokyny po vystřílení zásobníku nebo při poruše zbraně další palbu předstírat. Samozřejmě ostrých záběrů jsme absolvovali minimum, většinu času jsme čekali na to, než se záběr připraví, což trvá opravdu dlouho. Problém ale je, že si na plac nemůžete nic vzít s sebou, takže absolutně nejde se třeba učit nebo si něco číst. Měl jsem s sebou i svoji zrcadlovku, že si udělám pořádný fotky, ale tu nešlo propašovat na plac ani náhodou. Tak jsem fotil aspoň telefonem. Fotky sice nejsou tak kvalitní, ale mají aspoň pro mě velkou hodnotu. Když už se schylovalo k ostrému natáčení, přepadala mě trochu nervozita, protože nechcete zkazit záběr, který připravovali dvě stě lidí třeba půl hodiny. Když zazněl pokyn akce, byl jsem tak soustředěný na svoje hraní/střílení, že jsem ani nevnímal, že vedle mě střílejí z kulometu. Po pěti hodnách převážného čekání či ležení v zákopu jsme šli na oběd, na který měl celý štáb dohromady asi půl hodiny, takže kdo přišel pozdě, měl smůlu. Jídlo jsme měli všichni stejný, nabrat jsme si mohli neomezené množství, ale žádná cola nebo hranolky k dispozici nebyly. Kdo nesnese korejské jídlo, zůstal o hladu.

obr.: na cateringu se zrovna neplýtvalo penězi.

obr.: část korejských komparzistů čekajících na oběd. V pozadí autobusy.

Odpoledne jsem další část natáčení absolvoval jako německý důstojník, takže jsem se musel převléct a vyměnit pušku za pistoli. Důstojníci jsme byli jen dva a opravdová pistole jedna, já bohužel dostal právě tu repliku, s kterou byla o dost menší sranda než s pravou puškou. Natáčeli jsme postup armády Stalingradem, takže jsme několikrát po sobě běželi do zákopů a z nich pak stříleli. Já v první řadě s Korejci předstírajícími německé vojáky. Když jsme zrovna nenátačeli my, natáčeli korejští komparzisté zoufalé útoky lidských vln proti nacistům, kteří je kosili (což jsme natáčeli my).

obr.: v nacistické uniformě. Čelo nemám zasviněné, protože jsme vždy natáčeli v helmách.

Odpoledne se natáčelo několik velkých scén, kdy na place pobíhala stovka komparzistů a další stovka po nich střílela (předtím to bylo vždy odděleně). Navíc na place byly nainstalované nálože, takže to pěkně bouchalo, Korejci umírali po desítkách a všechno doprovázela neutichající palba. Musím uznat, že už takhle jako vlastně filmový polotovar to bylo hodně působivé. Poslední část natáčení jsme absolvovali v dresech sovětského týmu, díky čemuž vznikla vtipná situace, kdy vlastně ve filmu budeme střílet sami na sebe. Toho si ale asi stejně nikdo nevšimne, protože pokud budou naše (můj) obličeje v záběru na třeba dvě sekundy, tak to budu považovat za úspěch.

obr.: po výměně uniformy jsem povýšil na důstojníka.

obr.: tenhle už to asi neroschodí.

V záběrech ale určitě budeme, protože od toho tam potřebovali bělochy do přední línie, aby film vypadal věrohodně. I když Korejce zašpiníte jak chcete, nikdy nebude vypadat jako Němec či Rus. Někteří z nás mají ve filmu do konce větu, nebo lépe řečeno výkřik. Můj arménský spolužák Narek vydá povel ke střelbě na lidskou vlnu valící se na nás, takže už se na něho ve filmu těším. Natáčení skončilo zhruba v šest hodin, když už se začínalo stmívat. Takže na place jsme strávili okolo deseti hodin.

obr.: v tomhle se já koupat nebudu.

Pak jsme se šli nechat odlíčit, přestrojili jsme se a hned se vydali autobusem zpátky do Soulu. Takže žádná večeře či jiné jídlo se nekonaly. Do Soulu jsme přijeli v deset večer, hodinka metrem na kolej, očistná sprcha a zasloužený spánek. Za jeden den této legrace jsou zhruba dva tisíce korun. Ale já bych do toho šel i zadarmo, protože to pro mě byl obrovský zážitek. Troufám si tvrdit, že na celý život. Dnes mi Aljona volala znova, jestli mám čas, takže nejspíš zítra pojedu na další natáčení, možná dokonce dvoudenní. Jedna vtipná souvislost na konec, jsem tu na studentské vízum, takže co z toho vyplývá si domyslíte sami.

obr.: celý mezinárodní komparz pohromadě, taková šťastná nacistická rodinka. Schválně jestli mě najdete?

Čchonggjesan aneb kde se schovává prezident

2011-03-12T18:04:00.001+01:00

Dva dny po Puramsanu jsem vyrazil zase pryč od lidí do přírody. Přestože hora Čchonggjesan je vyšší než Puramsan, vypadá spíš jako větší kopec. Nemá žádné obrovské kameny na vrcholku, příkré srázy, nemusíte se šplhat po lanech či řetězech, pouze pořád jdete do kopce a do nekonečných schodů. Na samotný vrchol se nedostanete, protože k němu nevede cesta. Důvod mi vysvětil starší korejský pár, který jsem potkal na nejvyšším dostupném místě. Pán mi povídal, že tam je vojenská základna (byly vidět radary), kousek pod horou je vojenské letiště a do hory se prý dokonce v případě ohrožení jezdí skrývat samotný prezident a jeho poradci. Takže aspoň nějaká historka k tomuto treku. A dostal jsem od nich kousek čokolády.

obr.: poslední část cesty tvořilo víc než tisíc schodů. Za celou cestu jsem potkal asi deset lidí.

obr.: nejvyšší místo, kam se dostane, s vyhlídkou na čtvrť Kangnam.

obr.: to není hrobeček, to je směrovka k vrcholu.

obr.: Kangnam, jedna z nejluxusnějších částí Soulu.

obr.: velkej brácha si vás pohlídá i v horách.

obr.: památník 53 mrtvých vojáků, kteří tu zemřeli při havárii vojenského tréninkové letadla za husté mlhy v létě 1982.

obr.: že by se prezident ukrýval přímo v tomto důmyslně skrytém objektu?

obr.: cestou dolů jsem se samozřejmě ztratil, ale objevil jsem tento pěkný klášter.

obr.: krásné sochy vybírající peníze.

Výšlap na Puramsan

2011-03-08T08:34:00.000+01:00

Přesně před týdnem mě opět přepadla touha vyrazit do hor. Přestože se právě v té době zase ochladilo a podle televizního počasí mělo v Soulu sněžit, to mě nemohlo zastavit. Ani jsem moc nevěděl, který kopec/horu chci zdolat a tak když jsem na jedné zastávce metra uviděl poutač na horu Puramsan, vyrazil jsem tam. Byla blízko, vysoká tak akorát (přes 500m) a podle fotky vypadala slušně. Cestou se nestalo nic, co by stálo za řeč, takže to nebudu natahovat a rovnou se mrkněte na fotky, protože ty výhledy opět stály za to.

obr.: zima, nebo podzim?

obr.: druhý díl mé fotografické série "korejské roční období zasahuje". Tentokrát v hlavní roli zima. Podzimní fotka je tady.

obr.: není nad stylovou večeři těsně pod vrcholem hory.

obr.: protože Puramsan není v národním parku, tak tu může být u vrcholu stánek s občerstvením. O zákazníky neměl nouzi.

obr.: průhled na 507 metrů vysoký vrchol.

obr.: prostě nádhera, nemůžu si pomoc.

obr.: na vrcholu nesmí chybět korejská vlajka a vítězné gesto nejlépe s pokřikem.

obr.: výhled na část Soulu, která se teprve rodí.

obr.: vlevo v dáli se rýsuje o 130 metrů vyšší Suraksan, který už mám zdolaný a psal jsem sem o něm.

obr.: Korejci a jejich běžné vybavení. Vedle nich si představte mě jako jediného nekorejce v kabátu a bez jakékoliv tašky.

obr.: viditelnost stála v Soulu tradičně za prd, ale i tak se dali vidět krásné věci.

obr.: z korejských psů opravdu nejde strach. Přeprala by je i vyhladovělá kočka.

Soul Station na Streetradio

2011-03-01T16:10:00.001+01:00

Předminulou sobotu proběhlo éterem první vysílání magazínu Soul Station. Proč o tom píšu? No kromě toho, že se to týká Jižní Koreje a hrála se tam skvělá hudba, tak hlavně je to můj pořad. Jo, už je tomu tak, moje sláva se hvězd dotýká a samotný blog a psané slovo je mi málo. Musel jsem dobýt další metu, rádio. Co na tom, že to poslouchalo asi dvacet lidí, pořád je to rádio. Příští rok plánuju vlastní televizní pořad. Ne, dělám si kozy, podle mého síťového grafu budu za rok pracovat na velvyslanectví ČR v Soulu a čekají mě už jen samá pozitiva a sociální jistoty.

Ale zpátky k tématu a chtělo by to sdělit něco konkrétní a nejen vychloubačné prky. Takže popořadě, kde to můžete slyšet? Jde o streetradio, které je součástí většího projektu streetculture, nebo obráceně, záleží, co je pro vás důležitější. Každopádně to je chválihodná aktivita, která dává příležitost lidem s nedostatkem sebekritiky, jako jsem já. Nejsem až takový narcis jak to vypadá, takže jsem se do rádia nenarval sám, ale byl jsem osloven Ajvou (byl jsem jako host v její Čajovně o Koreji), jestli nechci mít vlastní pořad o Koreji a korejské hudbě. A takové nabídce se prostě nedalo odolat, i přes slušné nervy, jak to jako dám do kupy. Nakonec jsme se dohodli na hodině měsíčně, a já začal ve freeware programu kutit první vysílání. Největším problémem se ukázalo namluvení vlastních vstupů tak, aby se daly aspoň trochu poslouchat. Možná se to zdá jako prkotina, ale zkuste si zmáčknout tlačítko nahrávání a souvisle několik minut vyprávět něco, aniž byste zněli jako idiot. Nakonec jsem své vstupy namlouval xkrát a poté sestříhal z těch snesitelnějších pasáží. Nejblbější je, že vlastně si mluvíte sám pro sebe, což je divný. Snad se v tom časem zlepším. Ale nedovedu si představit vysílat naživo, to by byl horor. První vysílání bylo docela nabytý, protože jsem ze sebe potřeboval vyrchlit dost věcí, než je zapomenu, nebo než se stanou naprosto neaktuální. Až po odevzdání jsem si uvědomil, že jsem nemluvil o jednom z avizovaných témat, o Novém roce. Na ten dojde příště.

Soul Station je magazín věnovaný převážně současné korejské kultuře. Soustředí se především na nemainstreamovou hudbu, ale nevynechává ani korejský film. Playlist tvoří především místní hip-hop, indie kytarovky a ukázky ze zajímavých soundtracků ke korejským filmům. Povídat si budeme taky obecně o Koreji, o Korejcích a o všem zajímavém týkajícím se nejen Jižní Koreje. Soul Station se nechce striktně držet výhradně korejské linky, příležitostně zabrousí i do nedalekého Japonska a dalších zemí východní Asie. Magazín by rád představil českým posluchačům kulturu u nás téměř neznámé země, která je neprávem ve stínu okolních mocností Číny a Japonska. Soul Station připravuje Vojta Pitra přímo v jihokorejském Soulu.

Tak si to poslechněte a dejte mi vědět, co si o tom myslíte a jak se vám líbí hudba, kterou jsem vybral.

Kdyby si někdo chtěl rozšířit obzory, tak tady je playlist prvního vysílání (19. 2. 2011)

MC Sniper – Seoul Station (Vol. 3 Be in deep grief, 2004)

Drunken Tiger – 짝패 - Feat. Palo Alto (Vol. 8 Feel gHood Muzik the 8th wonder, 2009)

Epik High - 낙화 (落花) (Vol. 5 Pieces, Part One, 2008)

Dynamic Duo - 불꽃놀이 (Fireworks) (Vol. 5 Dynamic Duo Series 5 - Band Of Dynamic Brothers, 2009)

Nell - 믿어선 안될 말 (Vol. 3 Let it rain, 2003)

DJ Son & Potlatch – The Stranger (Black Swarms, 2007)

조영욱 (Čo Jong-uk) – Jailhouse rock (OST Oldboy)

Outsider - 주인공 (feat. LMNOP) (Vol. 3 주인공, 2010)

Sasi The Don - Hold Up (feat. Apache Indian) (An Asiandancehall revolution, 2006)

Přichází králík aneb oslavy Nového roku

2011-02-12T17:18:00.002+01:00

Konec minulého týdne byl ve znamení oslav Nového roku. Samozřejmě šlo o Nový rok podle lunárního kalendáře, tedy o to, co je vě světě známo jako Čínský nový rok. Příchod králíka znamenal hned několik věcí, tou nejlepší pro mě byly nepochybně tři volné dny. To už ani není prodloužený víkend, to je spíš volný týden přerušený dvěma pracovními dny. Nic velkýho jsem nepodnikal, protože je tu slušná zima a nechci zbytečně utrácet. To spíš někam vyrazím, až mi skončí škola za měsíc a půl.

obr.: moje třída, mě snad najdete. Druhá zleva je Bulharka, úplně napravo je Mongol, všechny ostatní holky jsou Číňanky.

Pro Korejce znamená Nový rok hlavně povinnost vzdát úctu nejstarším členům rodiny, což ve výsledku znamená, že se Soul téměř vylidní a všichni vyrážejí na venkov. Je sice fajn vidět skoro prázdné silnice, ale mnohem horší je vidět zavřené skoro všechny restaurace. To by nebyl problém, kdyby nám ovšem nezavřeli i všechny menzy.

obr.: na Nový rok bylo metro příjemně vylidněné. A když už tam někdo byl, tak šlo potkat i takovéto kouzelné dědečky.

Pár restaurací otevřených naštěstí bylo, takže jsem nemusel hladovět. Minulé úterý proběhly menší oslavy přímo ve škole, když si někteří zahraniční studenti korejštiny nachystali svá vystoupení a ostatní se na ně šli podívat. Většinou se zpívalo nebo tančilo. Občas ty bylo docela dobrý, většinou aspoň roztomilý. Tentokrát nebude moc fotek, ale mám to přímo na videu, tak to posuďte sami.

video: čínské studentky a jejích rozkošné vystoupení i s rozhovorem.

video: další Číňanky a jejich sexy tanečky a pozdrav.

obr.: s mojí nejlepší kámoškou Carinou z Německa.

Hlavní město na tyto svátky připravilo pro občany i turisty spoustu akcí, ty zřejmě největší probíhaly i ve skanzenu Hanok Namsan Folk Village nedaleko od namsanské rozhledny. Veselilo se po tři dny, já tam šel pouze na první dva. Samozřejmě šlo hlavně o tradiční tance a zpívání, připraveny ale byly i soutěže. Ty probíhaly ve dvou kategoriích, pro Korejce a pro cizince. Chvíli jsem na to koukal, a když moderátor řekl, že v obálkách, které předává soutěžícím, jsou peníze, tak jsem se hned přihlásil. Vzal jsem s sebou ještě Carinu a šli jsme házet šípy do takových obručí, což je jedna z tradičních her na Nový rok.

obr.: mistr při práci.

Nebudu to natahovat a hned vám řeknu, že jsem byl nejlepší, když jsem trefil dvě z pěti. Radost vystřídalo zklamání, když jsem otevřel dvě vyhrané obálky a místo peněz tam byly přívěšky. Takhle oblbovat lidi, to se nedělá. Sice jsem si říkal, že to je divný, že rozdávaj peníze, ale neměl jsem důvod tomu nevěřit, když rodiče za vzdání úcty dělají to samé a obdarovávají potomstvo obálkami s pěnězi. Měl jsem v plánu za vyhráné peníze si koupit něco fajn k narozeninám, které jsem měl přesně v první den oslav, takhle jsem si to musel zacálovat ze svýho.

obr.: u podobných dortů jsem slintal od příjezdu do Koreje. K narozeninám jsem si jeden prostě musel koupit. Cena cca 250 korun.

No nic, aspoň jsem těm několika stovkám přihlížejících převážně Korejců ukázal, jací jsou Češi borci. A chuť jsem si spravil u stánku, kde servírovali zadarmo sladkosti. Sice byli nic moc, ale znáte to o tom darovaném koni.

obr.: kimčchi zadarmo = stometrová fronta hladovců.

obr.: když jsem u jídla zadarmo, tak se vytáhla naše kolej, která dala každému docela velké balení rýžových koláčků. Stačilo pouze být ubytovaný student.

obr.: na akci přišel i starosta Soulu. Jako správný politik se nechal fotit s malými dětmi a rozdával úsměvy na všechny strany.

V druhý den oslav byla největší atrakcí šamanka, která přesně hodinu za doprovodu hlasité disharmonické hudby přiváděla do transu postupně sebe a pak i pár lidí okolo, aby celé své vystoupení zakončila rozhazovaním ovoce.

obr.: jestli ji naserete, tak vás rozseká na kousíčky.

V tu chvíli to tam vypadalo jak v Africe při rozdělování potravinové pomoci. Zmatek, tlačenice a desítky napřažených rukou. Jsem to jen z povzdálí sledoval a jeden milý Korejec mi dal svůj vlastní úlovek, takže jsem měl dvě mandarinky, banán a půlku okurky. Na Korejce je spoleh, i kdyby sami neměli, tak vám dají první poslední.

video: korejští bubeníci nejsou žádná ořezávátka. Malá část jejich parádního vystoupení.

video: tradiční tanec na tradiční hudbu.

video: něžnější polovina lidstva tančila ladněji.

video: kompletní Arirang, tradiční korejská lidová píseň, taková neoficiální hymna.

A ještě jedné akce jsem zúčastnil. Ta sice byla už před čtrnácti dny, ale šlo taky o oslavy Nového roku. Pořádalo ji Global Center, Honza ji vyšťoural někde na fejsbůku a já tam šel s vidinou jídla zadarmo. V tomhle ohledu byl cíl mise splněn, protože kromě tradiční polévky s koláčky z rýžové mouky jsem tam ochutnal i nějaké mongolské a filipínské jídlo.

obr.: takhle to tam vypadalo. Kdo na sobě neměl hanbok, prohrál.

Po několika písních nám pustili video o Sedžongovi, což je nejvýznamnější korejský panovník historie a pak mě několik paní prudilo s otázkami, co si o tom videu a Sedžongovi myslím. Tyhle otázky mi dost lezou krkem, protože se na ně ptají všude. Stačí být cizinec někde v muzeu nebo na podobném místě a můžete si být jisti, že vás minimálně vyzpodívají, v tom horším případě budou chtít rozhovor do televize. I tady na této akci jsem byl vyzpovídán do televize, aspoň že ta moderátorka byla strašná fešanda. Měl jsem na sobě tradiční korejský oděv, hanbok, takže jsem měl v té televizi určitě pěknou ránu.

obr.: z té slečny uprostřed se vyklubala televizní moderátorka.

obr.: na Nový jsou asi slevy na děti. Viděli jsme podezřele mnoho dětí v nákupních vozících.

Exkluzivně z ostrova Jonpchjong

2011-02-04T17:42:00.000+01:00

Minulý čtvrtek a pátek jsem byl na náklady českého rozhlasu na korejském ostrově Jonpchjong, o kterém jste už asi všichni slyšeli. To je ten, na který si zastřílela severokorejská armáda a zabila přitom dva vojáky a dva civilisty a řadu lidí zranila. Určitě si říkáte, jak jsem se tam proboha dostal? To vám bylo takhle. Na jedné akci mi pan velvyslanec Olša řekl, že do Koreje přijede východoasijský zpravodaj Českého rozhlasu Robert Mikoláš a že se chystá vyrazit na ostrov Jonpchjong.

obr.: krátce po ostřelování ostrova.

Přestože nastínil situaci tím stylem, že se tam dá oficiálně jet, ale musí se tam přespat a není tam žádné ubytování, tak jsem ani na chvíli neváhal a hned vykřikl, že chci jet taky. Robert Mikoláš prý v tu chvíli sháněl někoho, kdo by jel s ním, takže se to hezky sešlo a nikdo neprotestoval. Když jsem se s Robertem domlouval, jak to bude probíhat, tak jsem ho dopředu varoval, ať nečeká od mého tlumočení žádné zázraky, že celkem zvládám základní konverzaci, ale na něco složitějšího ať zapomene. Já jsem byl ale pořád lepší varianta než nechat si od někoho napsat otázky, nahrát si odpovědi a pak si je dodatečně nechat přeložit. Takže jsme ve čtrtek ráno vyrazili.

obr.: V Inčchonském přístavu před odplutím.

Musel jsem vstávat o dvě hodiny dřív než normálně, abych stihl dojet metrem co nejblíž k inčchonskému přístavu. Přestože jsem při vstávání málem umřel, dojel jsem stejně o dvacet minut později. Sedli jsme na taxíka a za chvíli byli přímo v přístavu. Když jsme šli koupit lístky, tak jsem při pohledu na cenu málem upad. Zpáteční lístek stál skoro devadesát tisíc wonů, což je okolo patnácti stovek českých. Tolik peněz jsem ani s sebou neměl. S Robertem jsme se nijak nedomlouvali ohledně toho, kdo si co bude platit, takže jsem předpokládal, že pojedu na svý náklady. Lístky ale zaplatil Robert služební kartou a nic po mě nechtěl, takže jsem si v duchu gratuloval, jak dobře to dopadlo.

obr.: náklad určený pro civilisty a vojáky.

Smích mě přešel hned po pár minutách, když Robert chtěl ještě před vyplutím začít dělat rozhovory. V tu chvíli mi tak nějak došlo, že se ode mě taky něco očekává a že to nebude žádná flákačka. Na palubě jsme zpovídali asi tři lidi, první byl křesťan, který se jel na ostrov podívat, jestli může místním nějak pomoc. Další se omluvil, že má zdravotní problémy a nemůže pořádně mluvit. Poslední, takový úžasně vypadající starší pán, nám slíbil, že si s náma promluví, až dorazíme na ostrov. Byl jsem z těch rozhovorů docela nervní, protože dát do kupy otázky se ještě dalo, ale horší bylo rozumět jejich odpovědím. Oproti škole je to strašný rozdíl, protože oni netuší, jakou gramatiku znám a jak vypadá moje slovní zásoba. Mluví, jak jim zobák narost a já v lepších případech chytám polovinu. Na zpovídání vojáků naštěstí nedošlo, protože všichni celou cestu spali a my je nechtěli rušit.

obr.: opravdu nebylo moc teplo, mrznoucí moře je mi svědkem.

A ještě jedna věc mi nedělala vůbec dobře, houpání na vlnách. Jeli jsme poměrně rychle (asi 60km/h) a loď místy téměř skákala. Po pár minutách mi bylo pěkně blbě. Tahle prča trvala dvě hodiny, než jsme konečně dorazili na Velký Jonpchjong, jak zní celý název ostrova. V přístavu dohlížela na přijíždějcí řada vojáků, ale nijak nás nekontrolovali. Jen v Inčchonu se nás ptali, jestli jsme tisk a museli jsme se zapsat do nějaké knihy. Žádné jiné komplikace nám nikdo nezpůsobil. Když jsme se po vylodění chystali vyzpodívat toho zamluveného pána, tak nás nejdřív ze všeho narval k sobě do auta a odvezl z přístavu do města. Poté, co se dozvěděl, že nemáme kde spát, tak nás okamžitě vzal k sobě domů. Vůbec nic o nás nevěděl, dovede si něco takového představit u nás? My na to ale tak trochu dopředu spoléhali, že se nám podaří narazit na nějakou dobrou duši, která nás nechá u sebe přespat. Robert měl u sebe pohotovostní spacák, já měl rezervní ponožky. Přestože jsem si moc nepřipouštěl, že bych musel celou noc strávit vzhůru chozením po ostrově či spaním bůhvíkde při teplotách klesajících až k mínus dvaceti, tak se mi noc předtím moc lehce nespalo. Ale říkal jsem si, že do toho stejně půjdu, protože to bude velký a je to šance, která už nemusí jindy přijít. Takže asi po deseti minutách na ostrově byl náš největší problém vyřešen. Ten zvuk, jak mi spadl kámen ze srdce, musel být slyšet až v Severní Koreji, která je jen dvanáct kilometrů od ostrova.

obr.: bezpečnost musí bejt.

Na ostrově je v současnosti pouze třista obyvatel z původních osmnáctiset (nepočítaje vojáky), takže to opravdu mohl být problém. Navíc všechny restaurace jsou zavřené a na celém ostrově fungují jen jedny malé potraviny. Jen jsme si odložili naše věci do malé ložnice, jedné ze dvou vytápěných místností v domě, tak nás Pak Sung-i vzal k domům, na které dopadly granáty. Vyrazili jsme oba nalehko, protože jsme netušili, že se zpátky vrátíme až za několik hodin. Domy naprosto srovnané se zemí se nacházejí jen asi dvacet metrů od toho jeho. Povídáme si o tom, co tu dřív bývalo, kde jsou ti lidé teď a co každý dělal v osudný den. Všichni si to dokonale pamatují, je to jedna z těch mála velkých událostí v životě, kdy si všichni pamatují, co dělali, když nastala. Na místě, které je zničené nejvíce, stál jen pár měsíců dokončený úplně nový dům. Být to scéna z černé komedie, asi bych se zasmál. Tady ale do smíchu nikomu není.

obr.: Pak Sung-i nám ukazuje okolí svého domu.

Všude jsou trosky, střepy a policejní pásky se zákazem vstupu. Nejsou tu téměř žádné děti, školy jsou zavřené. Vojáků je tu čtyřikrát víc než civilního obyvatelstva. Po prohlídce několika zničených domů jsme mysleli, že si vezmeme svoje teplé oblečení a půjdeme se rozhlédnout po ostrově, ale místo toho nás Pak Sung-i i se svou ženou odvážejí k místní radnici, kde je skladována pomoc od Červného kříže. Každý na ostrově má nárok na jedno balení s dvanácti položkami. Jsou to hlavně suroviny k vaření.

obr.: distribuce pomoci od Červeného kříže.

Nakládáme dvě balení, které později rozvezeme, a přesouváme se k provizorním bytům vedle školního hřiště postaveným pro ty, kteří o své bydlení přišli. Hledáme někoho, s kým by se dal udělat rozhovor. Když jsme otevřeli jedny náhodné dveře, byl tam štáb korejské televize. Chvíli čekáme a pak i my pořizujeme svůj rozhovor. Otázky ze sebe dostanu, ale paní se nějak rozpovídá a mluví snad pět minut v kuse. Rozumím jenom úlomky, ale to nejdůležitější se dá poznat z její intonace a její tváře. Je cítit, že je velmi rozrušená a že se jí o tom těžko mluví. Po dalším trochu zmateném rozhovoru se přesouváme na oběd na trochu odlehlejší část ostrova.

obr.: novináři přijíždějí neustále, takže narazit na televizní štáb není nic výjimečného.

obr.: 80-ti letá paní Ča Do-hwa ve dveřích svého nového domu.

Jíme v bývalé restauraci, kterou vede přítel pana Pak Sung-iho. Do restaurace teď samozřejmě nikdo nechodí, ale on tam nikdo nechodil už předtím, protože se po ostrově nějak rozkřiklo, že majitel je blázen. Ten nám celou story popisuje asi v deset minut dlouhém monologu, který jsem moc nepobral. Sedíme na zemi, na které je pohozená přikrývka a nezávazně se bavíme o všem možném.

obr.: v tom bych se nechtěl koupat.

Manželka pana Sung-iho je trchu trhlá ženská, která mě s Robertem rozmrazuje zmrzlé ruce tím, že nám je položí na své stehno pod peřinou a tam je drží nemístně dlouho. Sama se tomu směje a s další ženou, nejspíš kamarádkou majitele, si nás na oko zamlouvají na noc. Všichni se smějou, ale když začíná objímat překvapeného Roberta, tak už Sung-imu dochází trpělivost a okřikuje ji. Chvíli se tváří dost naštvaně, jenom doufáme, že ne na nás. Neradi bychom sháněli jiný nocleh. Za chvíli se ale všechno sklidní a majitel přináší speciálně pro nás uvařené jídlo. Nejdříve jsme měli pár kousků samkjopsalu, což je osmahlá slanina, ale hlavní chod byla rybí polévka.

obr.: nůžky jsou nezbytná součast jídelního stolu. Stříhá se každé druhé maso i kimčchi.

Té byl opravdu velký kotel a v něm hlavně chobotnice. Asi po milionté v Koreji jsem musel vysvětlovat, že chobotnice fakt nemusím, že se jich vlastně skoro bojím. Tak mi z toho kotle plného překvapení vytáhli nějakou rybu, kterou jsem jedl asi třičtvrtě hodiny, protože jsem jednak pořád musel něco překládat a za druhé byla plná kostí.

obr.: těžko říct, co to je za rybu, ale jako celý oběd byla zdarma.

obr.: majitel restaurace vysvětluje, že není blázen.

Po skoro dvouhodinovém obědě vyrážíme na prohlídku ostrova. Přesedáme do většího auta, protože malý osobák by se nevydrápal po namrzlé silnici do místních kopců. Všechno organizuje pan Sung-i, který se oficiálně stává našim průvodcem po ostrově. Přijíždíme do parku, kde je tank, vrtulník a další vojenské vybavení z korejské války. Kvůli tomu tam ale nejsme, jdeme se totiž podívat na Severní Koreu.

obr.: muzeum o místním rybaření.

Je tu vyhlídka na krásné skalnaté pobřeží a za ním se v dálce dvanácti kilometrů rýsuje komunistická Severní Korea. Nikdy jsem ji neviděl, teď mám možnost se na ni dokonce podívat dalekohledem. Je vidět obrovský propagandistický nápis, jehož písmena musí mít několik metrů. Přečíst se ale nedá, přeci jen je moc daleko.

obr.: nádherné pobřeží. Za krásami ostrova sem před incidentem jezdilo padesát až sto turistů denně. Teď nepřijíždí nikdo.

U vyhlídky je malé muzeum věnované místním rybářům. Původně se tu lovil 조기 (nejspíš kranas), který se pak sušil a jedl se na způsob slaného pečiva k vínu či pivu. Touto rybou byl ostrov proslulý. Teď je známý hlavně lovem krabů, konkrétně krabem 꽃게 (latinsky Portunus trituberculatus, český název se mi nepodařilo najít). U útesu je betonová zamaskovaná střílna orientovaná na sever. Když odcházíme, míjíme vojáky, kteří se taky přišli vyfotit se Severní Koreou. Když je fotím, tak na nás volají, že to nesmíme, tak se omlouvám a rychle odcházíme.

obr.: opuštěná střílna. Jiné ale opuštěné rozhodně nejsou.

obr.: nejenom my jsme se fotili se Severní Koreou. I pro korejské vojáky je to atrakce.

Autem pak projíždíme kopce a můžeme krásně vidět, jak jsou úplně všude vojenské bunkry, armádní cvičiště a ubytovny. Civilní část ostrova je zase plná krytů, jsou naprosto všude a veřejně přístupné. Zpátky v domě našeho hostitele jsme ve čtyři hodiny. Konečně si můžu vzít svou šálu, rukavice a taky slovník. Vyrážíme na pěší procházku po ostrově.

obr.: vpravo paní Paková, na návštěvu přijel ještě nějaký kamarád.

V jediném otevřeném krámě kupujeme dary pro pana Sung-iho, dvě láhve nejlepšího sodžu a balení piva v plechovkách. Sám si k večeři dávám snickers a párek na špejli, ohřátý v mikrovlnce, která je v každých korejských potravinách. Kousek od potravin narážíme na Památník padlých hrdinů, věnovaný obětem z korejské války. Od něho je krásný výhled na ostrov. Vidět je řada rozbořených a ohořelých domů. Když se mezi nimi procházíme, sleduje nás několik toulavých psů, ale nejsou ani trochu agresivní.

obr.: ostřelovaná část ostrova.

obr.: náš zamilovaný doprovod.

obr.: "Zákaz vstupu" před jedním z mnoha zničených domů.

Po návratu „domů“ předáváme dary panu domácímu, aby si nemyslel, že Češi jsou nějaké vyžírky. Pan Sung-i je programátor, takže jeho příbytek je plný starých počítačů a dalšího it harampádí. Všechno ale poměrně staré. Jeden počítač je připojený na internet, takže ani nejsme odříznuti od světa. Jeho paní na sebe prozrazuje, že se po útoku bojí spát a že bez alkoholu neusne. Když občas Robertovi říkám, co jsem se dozvěděl, tak musíme ty rozhovory dělat znova, aby je měl Robert zaznamenané. Jinak ty informace totiž nejde použít. Během večera Robert sepisuje na svém notebooku reportáž pro český rozhlas a já se snažím dopřeložit nahrané rozhovory. Občas se mi něco podaří dešifrovat, často jsem ale úplně bez šance. Některé důležité pasáže posíláme mejlem Michalovi Utikalovi do Soulu, jehož korejština je mnohem lepší než má, s žádostí o co nejrychlejší překlad, aby se mohla reportáž poslat do Prahy k namluvení a jít druhý den rovnou do vysílání. Robert má na jednu stranu smůlu, že jsem s ním zrovna já, protože většina ostatních Čechů v Koreji umí líp, ale na druhou stranu má kliku, protože nikdo z ostatních není takový blázen, aby s ním jel na Jonpchjong a to ještě bez zajištěného ubytování. Já ho ale varoval dopředu, ať si od mé korejštiny moc neslibuje. Nakonec jsme z těch nahraných rozhovorů dostali přeci jen docela dost zajímavých informací, takže když po hodině poslal Michal přeložené ty důležité pasáže, tak Robert poslal hotovou reportáž do Prahy.

obr.: Robert pracuje na reportáži.

Přestože ještě nebylo moc hodin, byl jsem příšerně unavený. Vstávání v šest hodin (do školy vstávám v 8:30), dvě hodiny na lodi a hlavně neustálé soustředění se při rozhovorech a i nápor na psychiku ohledně nejistého noclehu mě docela vyčerpalo. Takže jsem na super vytopeném ondolu (vyhřívaná podlaha) usnul jak zabitej. Druhý den už nikam nespěcháme. Dlouze snídám s panem Sung-im a jen tak si povídáme. Sung-i je stejně jako jeho manželka velký fanoušek počítačových her, takže teď, když v podstatě nemá žádnou práci, tak jenom hraje hry na internetu. K jídlu máme nějakou hodně zahuštěnou polívku, není to žádný zázrak, navíc v tom jsou celé malé rybky, které si tedy odpouštím. Paní Paková do sebe už od rána lije sodžu.

obr.: snídaně v pracovně pana Paka.

obr.: tímhle tvorem byl ostrov znám před útokem. Teď ho zná celý svět a díky něčemu úplně jinému.

Domlouváme se, že se pojedem podívat na kryty, které jsme předchozí den pouze míjeli. Jedeme autem, paní Paková řídí. Že řídí pod vlivem je asi to poslední, co ji trápí. Prohlížíme si nejbližší kryt, ve kterém skoro nic není. Odpoledne se už jenom procházíme po ostrově. U pláže je krásný vyvýšený altánek, ale vstup k němu je zablokován ostnatým drátem. Kostel je otevřený, ale nikdo v něm není. Od zamčeného kláštera sestupuje k bráně do vojenského prostoru, protože Robert chce zkusit udělat nějaký rozhovor s vojáky.

obr.: vstup do jednoho z mnoha krytů.

Pomalu jdeme ke strážím a říkáme jim, že jsme z Čech a že bychom rádi s někým promluvili. Stráž hned volá nadřízenému a říká nám, ať počkáme, že možná budeme moc si s někým popovídat. Přichází další vojáci, většinou záklaďáci ve věku okolo dvaceti let. Jeden umí slušně anglicky, tak ho ostatní vybízejí, aby se s náma bavil. Než přijde jeho nadřízený a kategoricky odmítne jakékoliv rozhovory, tak z něho dostáváme aspoň fakt, že tu vojáci slouží celou základní vojenskou službu. Od stráží dostáváme na rozloučenou hřející pytlík na studené ruce. Nevím, jak je to možný, ale hřál ještě druhý den.

obr.: u brány do vojenského prostoru.

obr.: já a náš hostitel.

Vracíme se do domu pana Sung-i a cestou ještě zpovídáme babičku, která si přijela zkontrolovat dům a přivezla si pitnou vodu. Potom už jenom odpočíváme. Ve dvě hodiny nás pan Sung-i autem odváží do přístavu, kde se s ním loučíme, fotíme a srdečně mu děkujeme za veškerou pomoc a nocleh. Nějakým zázrakem se mi daří prospat polovinu cestu zpátky a ani mi není špatně. Z přístavu Robert spěchal rovnou na letiště, protože mu za hodinu a půl letělo letadlo do Hong Kongu. Já ještě hodinu bloudil autobusem po Inčchonu a pak jel dvě hodiny metrem na kolej. Po příjezdu jsem sám sebe za to všechno vypětí odměnil pizzou.

Poslechnout si Robertovi reportáže můžete zde a zde.

Lesk a bída Kuala

2011-01-22T17:15:00.001+01:00

Do Malajsie jsem vyrazil jen s malým batůžkem na záda a foťákem. Díky tomu jsem měl všechno pořád u sebe, na druhou stranu mi řada věcí chyběla, třeba ručník. Zabírá moc místa, a kdo ho potřebuje, když může uschnout i bez něho. Zvlášť když nám při přistání v šest ráno ohlásili místní teplotu 37 stupňů. Ještě nesmím zapomenout na Davida a Evu, ale to nejsou zavazadla v pravém smyslu slova, protože jsem je nemusel tahat. Na letišti v Kuala Lumpur nás uvítal milý mladík, který kráčel v příletové hale a stíhal přitom opakovaně zvracet. Pak že chlapi nedokážou dvě věci zároveň. Designéry podlahových krytin to moc nevzrušovalo a zabralo jim několik minut i jen dát před mladíkovo dílo upozornění na vlhkou podlahu.

obr.: džungle velkoměsta nebo město v džungli?

Do města nás hodil autobus za asi padesát korun a vyhodil nás přímo v China townu, kde byl náš hostel. Ten byl na svou cenu ještě docela v klidu. Za pár desítek korun jsme měli pokoj bez okna ven a švábi byli pouze na chodbě a mrtví, takže žádný důvod k panice. Po začekování jsme hned vyrazili ven na průzkum okolí.

obr.: informační systém pouze pro zkušené cestovatele.

Čeho jsem si všiml jako prvního, byl občasný příšerný smrad a všudepřítomné odpadky. Za tři měsíce v Koreji jsem si už na odpadky na ulici stihl zvyknout, ale v Koreji aspoň předstírají, že jsou v pytlích a lidé je dávají na ulici až večer a ráno už tam nejsou. Tady je lidé dávají kamkoliv a kdykoliv a ráno tam rozhodně pořád ještě jsou. Zamířili jsme k místní rozhledně, jedné z nejvyšších budov světa.

Vlezný nebylo nejmenší, přes tři stovky. Ale co, když jste jednou tam, tak nahoru prostě musíte. Výhledy byly rozhodně fajn, akorát Petronas tower byly celkem v zákrytu, tohle chlapci nevychytali.

Protože jsme cestou nestihli pochopit místní mhd, na mapě bylo něco jako metro, ale nikde jsme žádné neviděli a autobusy vypadaly jak vytažené z vrakoviště, jako nejjednodušší se ukázalo koupit si lístek do okružního turistické busu. Ten jsme po zbytek dne využívali jako naše mhd. Trochu mastější, ale ta stovka nebo kolik stál, se rozhodně vyplatila.

obr.: predátor, budoucnost malajské policie.

Další zastávka byl královský palác. Dovnitř nemůžete, takže jako trotl jenom čumíte přes mříže dovnitř a můžete si jen domýšlet, co by tam asi bylo k vidění.

obr.: královská stráž aneb klidná síla.

Když jsme zase nasedli do našeho mhd, tak jsem se Davida s Evou ptal, jestli si myslí, že v Kuala potkáme nějaké Čechy. Asi půl minutu potom do autobusu nastoupil pár, jehož něžnější polovička měla opravdu fajnovou minisukni. Ještě než jsem ji stačil uznale okomentovat, tak na ní přítel promluvil česky. Češi jsou prostě všude, na to si můžete vsadit. Oběd jsme se vydali hledat v indické části města. Krásně barevné, až skoro kýčovitě kolotočářsky.

obr.: no není to disney land?

Přes námitky znojemského páru jsme nakonec pojedli v místní indické pouliční restauraci, kterou by česká hygiena okamžitě zavřela. Aspoň teda podle Davida, jehož otec vede restauraci. Mě ale přesvědčila její nabytost místními hladovci a kručení v břiše. Z pultu jsem si vybral kousek téměř od všeho, takže jsem měl na talíři asi deset různých jídel a tři omáčky.

obr.: indická jídelna. Vybrat si není jen tak, tak jsem zvolil taktiku narvat toho na talíř co nejvíc.

Platilo se stylem, že se obsluha mrkla na váš talíř a vodvoka vypálila nějakou cenu. V našem případě nám přišlo, že asi dvakrát vyšší než pro místní, ale stejně to stálo asi stovku. Včetně koly s ledem, kterou jsem si dal opět přes naléhání Davida, ať nepiju místní vodu či led, nebo že se poseru. To se naštěstí nestalo, můj žaludek vydrží hodně a z Koreje je zvyklý už opravdu na hodně. David ale na tenhle oběd určitě nezapomene, protože jak se zpětně ukázalo, dal místním skoro zlodějům největší dýško ve svém životě, když omylem platil padesáti eurovkou místo místní padesátkou. Ind mu samozřejmě vrátil v místní měně a David na to přišel až večer, když mu bylo divný, jak hodně toho stihl utratit.

obr.: Eva září radostí jak sluníčko na malajské vlajce.

Po obědě jsme jeli k Národnímu monumentu a několika parkům. U motýlí zahrady chtěli další drahý vstupný, tak jsme to po česku zabalili a šli do parku, jehož jméno už nevím, ale byl nádherně upravený a uvnitř byli vidět plameňáci, opičky a další pozitiva. Vstupné nás ale dostalo nejvíc. Další tři stovky se nám dávat něchtělo. O to víc, že jsme měli v plánu pozítří odjet do deštného pralesa, kde to snad uvidíme zadarmo. Čím dál víc se ukazovalo, že Malajsie není tak levná, jak jsme si původně mysleli. Jasně, většina věcí je tam levnějších než u nás, ale že útrata za první den půjde k tisícovce, jsem vážně nečekal. Takže jsme podruhé v krátké době polkli naprázdno a šli se podívat na Národní monument. Podle mapy měl být blízko. Nějak jsme ho nikde neviděli, ale uviděli jsme místní policajty, tak se jich David šel zeptat. Vrátil se s tím, že policajti na stanici kousek od Národního monumentu o něm nikdy neslyšeli a vůbec netuší, kde by mohl být. Není nad to znát svůj revír. Tahle vtipná historka s poučením nás definitivně utvrdila v tom, že Malajci své hlavní město opravdu dobře znají a pečují o něj. Odpoledne jsme se přesunuli k vrcholu dne. A to jak přeneseně tak doslovně, protože jsme šli samozřejmě k symbolu města, Petronas Towers.

obr.: Dvě věže.

obr.: Tři věžě.

V současnosti nejvyšší dvojvěží na světě je doslova kulervoucí. Jinak než tímto silným slovem to nejde popsat. Prostě zíráte a fotíte a zíráte a fotíte a i když je vám jasný, že třicátá fotka je už vážně nadbytečná, nemůžete si pomoc. Byla to první věc za celý den, která na mě udělala opravdu vynikající dojem. Tady se nám taky poprvé stalo něco, co nás pak provázelo celý pobyt. Přiběhla zahalená muslimská děvčata a trvala na tom, že se s náma musí vyfotit. A když říkám s náma, myslím mě a Davida. O Evu až takový zájem nebyl, což si fakt nedovedu vysvětlit. Já být Malajec, tak se raději vyfotím s Evou než se sebou. Přitom mi přišlo, že turistů je v Kuala docela dost a vidět bělocha rozhodně není takový odvaz jako v Soulu, kde se vám to taky nemusí podařit za několik dní.

obr.: ještě nebyla úplná tma, ale přesto... nádhera.

Snažili jsme se zjistit, jestli Petronas nabízí nějakou vyhlídku, ale ukázalo se, že spíš ne. Za to nabízí uvnitř obrovský obchoďák. Já se rozhodl koupit si monumentálně vypadající velký párek zapečený v rohlíku se sýrem. Přede mnou bylo asi deset lidí a než jsem se dostal ke své večeři, tak uběhlo krásných asi padesát minut. Nudu jsem zabíjel okukováním Malajek, což nebyla ani zdaleka taková zábava, jakou je okukování Korejek. David s Evou jsou mi svědky, že za celý den v hlavním městě jsme viděli asi dvě pěkné Malajky.

obr.: 50% krásných Malajek toho dne.

Malajky opravdu nejsou moc hezké, i když jde samozřejmě o otázku vkusu. V Koreji se stačí rozhlédnout kolem sebe na libovolné ulici a uvidíte okamžitě více hezkých žen, než v Kuala Lumpur za celý den urputného hledání. Ale vzhledem k tomu, jak Malajci ingorovali Evu, tak asi mají opravdu jinou představu o kráse žen. Smutné. V okolí Petronas je krásný aspoň park s jezírkem, kde se ale nemůžete ani natáhnout na trávník. My to udělali a hned nás místní zřízenec začal povzbuzovat k co nejrychlejšímu vstání.

obr.: jen malá část parku u Petronas Towers.

obr.: měl jsem sto chutí to udělat taky, ale bohužel jsem se ovládl.

Před spánkem jsem si ještě v čajnatauvnu koupil kokos, že ho konečně musím ochutnat čestvý. A ten mě vyloženě zklamal. Mléko nejenže vůbec nevypadalo jaké mléko, ale ani tak nechutnalo a ta troška kokosu, co jsem mohutným úsilím vydoloval lžící, nestála za nic. Večer jsme ještě s Davidem definitivně naplánovali zbytek pobytu a šli spát.

obr.: nerad to přiznávám, ale jízda v otevřeném mastňáckém autobusu byla zábava.

Honorárním fotografem za klobásy a pět piv

2011-01-18T16:47:00.005+01:00

Dneska to bude samá chvála na české velvyslanectví, protože jsem se nechal koupit. Mají kliku, že jsem hodně lacinej. Vlastně ani nepotřebovali peníze, stačila trocha nesnědených klobás a chlebíčků a už jsem zkorumpovaný jak místní ekonomika. Sám jsem si vzal ještě z půlky plnou láhev vína a navrch jsem dostal dárkovou tašku se čtyřmi budějovickými budvary.

obr.: Neber úplatky, nebo se z toho jednou zblázníš. Netuším, jak se tohle dostalo ke mně na kolej.

Jak jsem byl veselej, že dostávám jídlo a pití zadarmo, ani mi nedošlo, že mi vlastně víno nechutná a pivo nepiju. Ale nechte to tam, když vám to doslova rvou do tašky. Takže zásady jdou stranou a já už druhý den popíjím k mandarinkám (moje standardní jídlo mezi obědem a večeří a po ní) Viu Manent Merlot, ročník 2008 z čilských vinic. Jestli je to dobré víno, to fakt netuším. Mně chutnají všechny stejně. Včera večer jsem se ještě dorazil chlebíčkama. Moje první chlebíčky v Koreji. Nebyly špatné, vlastně byly vynikající, ale jako každá druhá věc v Koreji byly okopírované a zmenšené. Tentokrát to byla kopie legální (kuchaři v Castle Praha prošli školením), ale miniaturizovat je zrovna nemuseli. Nejvtipnější bylo jak je Korejci jedli. Jak byly malé, tak místo aby je vzali do ruky, tak je napíchli na vidličku a okusoval ze stran. Ti největší gurmáni si je ještě namáčeli v kečupu.

obr.: korejské chlebíčky jsou jak korejské domy. Když není místo vedle, tak se to naskládá na sebe.

obr.: tady máte důkaz, že jsem nekecal. Toho s kečupem jsem nestihl vyfotit.

Kdo zná korejskou kuchyň, tak už ho to ani nepřekvapí. Korejci musí nalít nějakou omáčku (často pálivou) úplně na všechno, včetně smažených řízků. Dnes jsem povečeřel asi třetinu nafasovaných klobás, takže ještě minimálně zítra bude večeře na účet velvyslanectví. Věřím, že tento úvod potěšil pana velvyslance, kterému jsem slíbil, že tentokrát to nebude jenom o jídle. Takže to je o jídle jen z poloviny. Chybama se člověk učí a každý jsme někdy hladový. Někdo jenom častěji než ostatní. A teď konečně k tomu, za co jsem placenej. České infocentrum včera předávalo ocenění pro bývalého ředitele mezinárodního filmového festivalu v Pusanu, pana Jay Jeona.

obr.: český velvyslanec Jaroslav Olša Jr. a bývalý ředitel pusanského festivalu Jay Jeon.

Ten se velmi zasloužil o propagaci českého filmu v Koreji, když mimojiné na posledním ročníku byla speciální sekce věnovaná českému filmu. Pan Jay Jeon dostal slavnostní plaketu a ilustraci od světoznámého českého ilustrátora Petra Síse. Akce se zúčastnila řada vzácných hostů, kteří ve filmovém světě něco znamenájí, ale pohybují se v zákulisí, takže žádné drby o filmových hvězdách nečekejte.

obr.: prostory českého infocentra v třetím patře luxusní restaurace Castle Praha na Hongde.

Já byl na akci jako oficiální honorární (čti bezplatný) fotograf. A měl jsem nejlepší foťák, což je co říct. Takže moje obrázky se v následujících dnech objeví v Korea Times a nejspíš i na stránkách velvyslanectví. Výběr jsem nechal na panu velvyslanci. Za tuto fušku jsem dostal již několikrát zmíněné klobásy a další fajn věci. Když odešla většina hostů, tak jsem se během rozhovoru s přítomnými zaměstnanci velvyslanectví a panem velvyslancem dozvěděl řadu veselých informocí o ambasádě a o Korejcích. Některé názory tu nebudu zmiňovat, protože moje naturální mzda vyžaduje jistou úroveň autocenzury. Takže vy máte smůlu a já mám plnou ledničku jak nikdy. Přesně za týden bude další akce pořádaná českým infocentrem, výstava fotografií Czech press photo.

obr.: české občerstvení. Korejská obsluha nosila klobásy vystydlé a polovinu jich přinesla, když už tam skoro nikdo nebyl. Díky kluci, díky vám je teď mám já.

Co ale vypadá na dost velké dobrodružství, je akce plánovaná na příští čtvrtek a pátek. To pojede východoasijských zpravodaj českého rozhlasu Robert Mikoláš na ostrov Jonpchjong, který ostřelovali Severokorejci a já tak nějak pojedu s ním. Taková nabídka se prostě neodmítá. Situace se má tak, že na ostrov oficiálně může kdokoliv, ale když tam přijedete, tak odjet můžete až následující den, přičemž na ostrově prý není kde přespat. To ale neznají Čechy, my si poradíme za každé situace. Možnost číslo jedna je najít nějaký placený nocleh, druhá varianta je zkusit se nacpat k někomu domů a poslední možnost je spaní ve spacáku. Tomu bych se rád vyhnul ze dvou důvodů. Tak zaprvé jsou teď v Koreji slušné mrazy okolo mínus dvaceti a zadruhé já nemám spacák. Ale ono to nějak dopadne. Takže se má na co těšit a vy snad taky.

Jak neplánovat cestu

2011-01-12T16:22:00.001+01:00

Během prázdnin mezi dvěma jazykovými kurzy jsem si odskočil na osm dní do Malajsie. A neodskočil jsem si sám, dalšími skokany byli David a Eva, kteří se mnou strávili moje první prázdniny ve státech. Když jsme pak měli vzpomínkový sraz, někdo navrhl, že další uděláme v Koreji. David s Evou to vzali vážně a výsledkem bylo, že dva dny před Vánoci přiletěli do Soulu. Do odletu do Malajsie zbývaly asi tři dny, které jsme strávili chozením po mých oblíbených restauracích. Na tuhle část svého průvodcování jsem se těšil snad nejvíc, protože jsem konečně mohl opustit asketický život na rýži z menzy a užívat si hezky po restauracích. Na Štědrý večer jsme si zašli do rybí restaurace a dali si makrelu na několik způsobů a mořské plody. Blíže jsme se českému kaprovi přiblížit nemohli.

obr.: štědrovečerní tabule za 80 kaček na osobu.

A taky nějaké to české vánoční cukroví, které jsem dostal darem. Do Malajsie jsme odlétali šestadvacátýho večer. Původně jsme měli letět na Filipíny, protože tam mám jednu kamarádku, kterou jsem chtěl navštívit. Ale nějak selhalo placení letenek na webu filipínské nízkonákladovky, takže jsme museli rychle vymyslet náhradní řešení. Nakonec padla volba na Malajsii, kam byli celkem levné letenky. Co budeme v Malajsii dělat? Tak přesně touhle otázkou jsem si vůbec nelámal hlavu, protože organizaci Malajsie jsem nechal Davidovi a Evě. Moje starost byl následný týdenní pobyt v Soulu, na který nás ještě doplnil brácha. Takže jsem o Malajsii před odletem nevěděl téměř nic a neměl jsem vůbec tušení, co a kde tam budeme dělat. Oproti letnímu cestování ve státech docela změna, protože to jsem naplánoval asi čtyři měsíce dopředu a odchýlili jsme se od plánu jen v jednom bodu.

obr.: zajímavý, že kluci se nechtěli vyfotit s Evou, ale s náma. A to byl teprve začátek toho, jak se s náma všichni fotí. Hlavně v Malajsii jsme byli něco jako Beatles.

Ještě před problémy s platbou za letenky stihli David s Evou dokonale naplánovat pobyt na Filipínách. Ten ale padl a pak jim začalo zkouškové, takže na přípravy Malajsie vlastně vůbec nedošlo. Díky tomuto dokonalému plánování se nám přihodila taková nemilá drobnost, že jsme do Malajsie přiletěli v období deštů. Kdo mohl tušit, že když na Filipínách ve stejnou dobu neprší, tak v Malajsii bude? Ale nechcalo pořád, takže se to dalo. Aspoň můžeme teď tvrdit, že jsme byli v deštném pralese v období deštů. Abychom si aspoň trochu načtrli plán cesty, sešli jsme se den před odletem asi na hodinku u Davida na hostelu a rozhodli se, kam je reálné a kam není se podívat.

obr.: oběd v jedné restauraci třetí kategorie, ale s prvotřídním jídlem. Já mám pulgoki, Eva knedlíčky a David chobotnici.

Z toho vzniklo vlastně jen pár možných variant a vyloučili jsme Borneo, protože na nějaké další přelety jsme neměli moc času a nechtěli jsme utrácet. V podstatě jediná jistota byla, že první dvě noci spíme v Kuala Lumpur. Definitivní podobu dostalo naše cestování až v Malajsii, kdy jsme se dohodli na tomto plánu: první den hlavní město Kuala Lumpur, druhý den jeskyně Batu a nedaleké městu Putrajaya, další tři dny deštný prales Taman Negara, dva dny čajové plantáže v horách Cameron Highlands a poslední dva dny flákačka u moře na ostrově Penang. A přesně v tomto pořadí se objeví během pár následujících dní moje veselé zápisky a barevné fotografie. Těšte se.

Mizím do Malajsie

2010-12-25T04:15:00.000+01:00

Dnes večer odlétám s Davidem a Evou, kteří za mnou sem přiletěli, do Malajsie. Mám prázdniny a podívat se do okolních zemí není zdaleka tak drahé, jako kdybyste chtěli letět z Čech, takže toho tu hojně všichni využívají. A já nebudu vyjímkou. Původně jsme měli letět na Filipíny, ale vyskytly se problémy se zaplacením letenek u jedné filipínské nízkonákladovky, takže to bylo potřeba rychle vyřešit a tím řešením se ukázala změna destinace. Navíc ty letenky jsou levnější než na Filipíny, takže i úspora. První dva dny budeme v Kuala Lumpur, potom se budeme sunout směrem na sever k hranicím s Thajskem. Máme jenom vytipovaných pár míst, budeme se víceméně rozhodovat na místě podle situace. To je změna oproti Filipínám jako kráva, protože ty jsme měli už komplet naplánovaný do posledního detailu. Zpět do Koreje se vracíme třetího ledna, kdy sem přiletí brácha a ještě týden tu bude i David s Evou, takže budeme pokračovat v obdivování krás Soulu.

Pár míst, která máme v plánu navštívit.

Hurá do Suwonu

2010-12-24T04:52:00.001+01:00

Před týdnem jsem byl s Honzou a Simonou v Suwonu. Jeli jsme tam omrknout Suwonskou pevnost, která je památkou UNESCO. Suwon je miliónové město dvacet kilometrů pod Soulem. Z centra Soulu jsme tam dojeli metrem asi za hodinu a půl. Z pevnosti zbyly už jen hradby, které jsou dlouhé šest kilometrů a ty jsme celé obešli. Počasí bylo skvělý, i když Honza samozřejmě mrznul.

obr.: výhled na Suwon od hradeb.

obr.: není to krása?

obr.: celá expedice pěkně pohromadě.

obr.: několik ilustračních obrázků suwonské pevnosti.

Na hradbách jsme narazili na mnicha, s kterým jsme prohodili pár slov. Jako každý Korejec byl úplně vydřenej, když jsme na něho spustili korejsky. Ale byl strašně milej. Honza celou cestu prudil, že musíme zajít na kalbitchang, což je polévka s žebírky. Podle jeho průvodce mají v Suwonu nejlepší kalbitchang na světě, takže tam prý prostě musíme. A já zase prudil s tím, že se mi nechce dávat 150 korun za polívku. Nakonec jsme na tu polívku šli, protože jsme čirou náhodou narazili na tu restauraci s nejlepší žebírkovou polívkou na světě. Šel jsem tam s tím, že si tam dám něco levnějšího, ale oni tam nic levnějšího neměli. Měli kliku, že tu polévku donesli v nádobě velikosti menšího kýble, takže tu cenu trochu ospravedlnili. Kromě žebírek tam byla spousta neskutečně tlustého masa, které jsem postupně přehazoval do Honzova kýble. Honza mi pak za to dal jedno z jeho dvou žebírek. Další žebírko jsem dostal od Simony, takže jsem se opravdu narval.

obr.: natěšeni na nejlepší kalbitchang na světě.

obr.: detail na moje žebírka. Jinak ten vývar byl vynikající.

Po obědě jsme pokračovali v pochodu po šest kilometrů dlouhých hradbách. Na jednom místě byla lukostřelecká stanice, kde dva dědové stříleli do terčů asi sto metrů daleko. Přibližně dvacet metrů od těch terčů chodili turisti, takže kdyby jim to trochu ustřelilo, mohl to být docela průser.

obr.: další jihokorejské cvičení ostrými zbraněmi. Demonstrace síly před Severní Koreou. Naše šípy dostřelí až na Pchjongjang!!!

Cestou po hradbách jsem nestačil zírat na některé výtvory místní architektury. Největší úlet byl monstrózní kostel, který vypadal jako továrna na čokoládu Willyho Wonky. Korejské kostely jsou dost otřesné, ale takovouhle hrůzu jsem ještě neviděl. Před kostelem je tříposchoďové parkoviště z kterého vede cesta přímo do kostela. A aby toho nebylo dost, tak ten kostel má úžasný název. Jmenuje se „Nejlepší kostel v Suwonu“. Dalším parádním výtvorem je modrá nemocnice.

obr.: Nejlepší kostel v Suwonu.

obr.: Happy Suwon a Happy Simona.

obr.: Simona a její budoucí manžel.

obr.: Modrá nemocnice. Uvnitř jsou nejspíš nemocní šmoulové.

Když jsme obešli celé hradby, zašli jsme do pekárny na něco k jídlu. Jako v každé korejské pekárně tam měli úžasné dorty a skvělé pečivo, polovina z toho měla na sobě v nějaké formě srdíčko. Ještě jsme omrkli jeden krám, kde prodávali školní uniformy.

obr.: ty dorty stojí okolo 500 kč. Ten toust se srdíčkem jsem si musel dát, ale koupil jsem si den starý, na který byla 50% sleva.

Honza se Simonou si tam museli jako maniaci do korejského popu vzít plakáty s nějakou kapelou, která propagovala právě jejich školní uniformy. Potom jsme se stavili už jen u asi osmimetrové sochy buddhy a pak na náměstí před nějakým palácem, který byl asi součástí pevnosti.

obr.: Buddha a Simona, kdo je mocnější?

obr.: před branou do paláce.

Rybí trh Norjangdžin

2010-12-20T16:06:00.001+01:00

Nedávno jsem byl s Honzou na rybím trhu Norjangdžin, který je nedaleko stejnojmenné zastávky na první lince soulského metra. Je to opravdu velký zážitek, hlavně pro nás suchozemce. Takovou spoustu plodů moře jsem snad nikdy neviděl. Mají tam i normální ryby, u kterých bych se konzumace nebál, ale převládají mořské plody a jiné rozličně hnusné věci vytažené z moře. Je to poměrně velký trh. Předpokládám, že v Soulu větší rybí trh není, ale možná se pletu. Prý si tam můžete nechat vybranou rybu hned uvařit a zkonzumovat, ale já jsem tam něco jako restauraci neviděl. Když už tam někdo něco jedl, tak to byli samotní trhovci. Podívaná na porcování, kuchání, stahování z kůže atd. byla občas docela krvavá a brutální, ale to je jaksi součást věci. Rozhodně doporučuju k návštěvě. A naprosto úžasně se tam fotí, protože je to všechno nesmírně zajímavý a navíc barevný, takže dnes to bude s velkou náloží fotek.

obr.: pohled na dva typické stánky.

obr.: v Koreji jsou větší rybí tržiště (v Pusanu), ale přesto je to velké tržiště.

obr.: ukázka různých škeblí, mají jich tam mnohem víc.

obr.: tohle už jsem párkrát na talíři měl, nic moc.

obr.: tyhle potvory mají všude, zkusil jsem lehce, ale nechutná mi to, je to jak žvýkat gumu.

obr.: tohle netuším, co to je. Nejspíš nakladané kousky ryb ala salád.

obr.: možná to tak nevypadá, ale tohle je obrovský sud.

obr.: tohle je snad největší hnus. A to to ještě nevidíte hýbat se.

obr.: pohled na podvozek velkého kraba. Prodavačka mi ho schválně otočila, když viděla, že si ho chci vyfotit.

obr.: netuším, možná nějaké nudle, ale z čeho?

obr.: z téhle fotky mě trochu mrazí a to ani nejsem vegetarián.

obr.: mňamka, co?

obr.: nějaký druh rejnoka, kterého tam vždy stáhli z kůže (už dávno mrtvého).

obr.: stánků s podobně nachystaným talířem syrového masa je tam spousta.

obr.: není nad to si v práci pospat.

obr.: nebo se podívat na svůj oblíbený seriál. Televize je v Koreji v každém krámě.

obr.: trochu divně naporcovaná ryba. A hlava zabalená sólo.

obr.: oběd. Měli byste cítit tu vůni, to byla paráda.

obr.: jeden ten talíř si Honza koupil, stál 160 korun. Pak snědl půlku a zbytek vyhodil, protože je to dost sytý a ne moc dobrý.

obr.: ty ryby plavou nějak divně. A ne, nebyly mrtvé, opravdu plavaly. Možná chcíply za pár minut.

Japonské prasárny a korejská minizeď

2010-12-14T18:04:00.001+01:00

Už je to nějaký pátek, co jsem byl s Honzou v Parku nezávislosti. Potom jsme pokračovali ke zdi Soulské pevnosti. Původně jsme měli jít někam úplně jinam a mělo nás být mnohem víc, ale tak to je pořád. Na začátku chce jít spousta lidí a nakonec jdu jen já s Honzou. Je to trochu paradox, protože zatímco já mám železné zdraví (nebrat doslovně, po asi dvou letech jsem byl před pár dny skoro nemocný), Honza má tolik zdravotních problémů, že je možná ani sám nespočítá. Takže to vždycky dopadne tak, že jak se jde do kopce déle než půl hodiny, tak už je Honza hotovej a otáčí to, zatímco já se teprve dostávám do tempa. Ale aspoň má zápal pro věc, na rozdíl od řady dalších. Ještě tak před dvěma roky by mě ani nenapadlo, že mě bude někdy bavit chodit do kopce, ale stalo se. Nejspíš za to může moje první léto ve státech, na jehož konci jsem s partou dalších Čechů prolézal národní parky a v každém jsme na něco vylezli a nějak mě to chytlo. To samé se opakovalo tohle léto, ale o tom jsem tady toho zatím moc nenapsal, protože než jsem to stihnul napsat, tak jsem odletěl do Koreje. A tady to lezení zdárně pokračovalo, dokud nezačla být hnusná zima. Než jsme se vydali ke korejské nanoverzi čínské zdi, tak jsme si prohlédli Park nezávislosti.

obr.: působivá místnost s fotografie vězňů. Na podlahu jsou uprostřed promítané národní motivy a hraje k tomu tklivá hudba.

obr.: názorné zobrazení japonských metod mučení.

Tam se psala korejská historie a taky se v místním vězení vedeném japonskými okupanty děly dost hnusné věci. Z bývalého obrovského vězení zůstalo už jen pár budov přetvořených v muzeum, jehož hlavním úkolem je připomínat Korejcům japonské krutosti. Daří se mu to fakt dobře. Po odchodu budete mít dojem, že Japonci jsou největší svině na světě.

obr.: vypadá to tu skoro stejně jako v Alcatrazu, akorát místo vrahů tu byli bojovníci za svobodu a demokracii.

obr.: v okolí bývalého vězení jako skoro všude v Soulu jsou hory.

Vězení sloužilo ještě v osmdesátých letech, když už si ho třicet let vedly Korejci a pokračovali v tom, co tam zavedli Japonci, totiž věznění a mučení kohokoliv, kdo se nechtěl podrobit diktátorskému režimu. Tahle neslavná etapa historie je tu sice zmíněna, ale skoro všechen prostor je věnován japonskému období, které určitě působí na národní sebevědomí lépe než tyranie vlastní vládou.

obr.: Brána nezávislosti, symbol korejského boje za nezávislost na Číně.

Z muzea jsme chtěli jít k té korejské zdi, ale nějak jsme netušili kudy. Když jsme tak spekulovali nad otevřenou mapou, hned nás oslovila jedna paní, jestli nepotřebujeme pomoc. Nedávno jsem poslouchal rozhovor v českém radiu s nějakou paní, co byla v Koreji a tvrdila tam, že si Korejci cizinců vůbec nevšímají a rozhodně vám nepomůžou. Vůbec netuším, kde takovou ptákovinu sebrala. Já mám naprosto opačné zkušenosti. Stačí chvíli čumět do mapy a hned někdo přiběhne, aby vám pomohl.

obr.: pohled na centrum Soulu od toho chrámu. V dáli je vidět namsanská rozhledna.

obr.: hora za sídlem prezidenta, které můžete vidět napravo od hory s modrou prohnutou střechou.

Paní nás nasměrovala k našemu cíli, cestou se zastavila a pomodlila se. Byla milá, ale zároveň trochu divná, vypadala naprosto nepředvídatelně a trochu se mi ulevilo, když nás opustila. Cestu ke zdi jsme sice neznali, ale zeď byla vidět a tak jsme šli prostě nahoru. Zdánlivě neprůstřelná logika tohoto postupu ztroskotala na tom, že jsme došli jen k nějakému mrňavému chrámu na půl cesty k vrcholu a dál už to nevedlo.

obr.: na ten bližší kopeček jsem si došel. V pozadí napravo je ta hora, na kterou bych rád šel.

obr.: výhled z nejvyššího bodu. Uprostřed můžete vidět onu strážnou budku.

Honzovi to samozřejmě stačilo, takže když jsme sešli zase dolů, tak se vydal směr kolej a já se vydal znovu nahoru, tentokrát až na vrchol. Byla docela zima a jediné, co jsem nechtěl, bylo se v téhle kose zpotit. A to se mi hned po pár minutách povedlo. Schválně jsem šel pomalu, ale k ničemu to nebylo. Kousek před vrcholem byla podivná strážní budka a vůbec v okolí se motalo docela dost policistů a vojáků. Důvod byl jednoduchý, pod vedlejším kopcem je Modrý dům, což je sídlo korejského prezidenta. A právě na tenhle kopec jsem chtěl vylízt, ale po chvíli mi došlo, že se tam vůbec nedostanu. Nejspíš z důvodu prezidentovi bezpečnosti tam nikdo nesmí.

obr.: na vrcholku moc živo nebylo, na korejské poměry je tohle naprosté mrtvo.

V dáli byla vidět úžasná hora, která opravdu vypadala impozantně, a hned jsem se do ní zamiloval. Na ni musím vylézt, ale nevím, jak se jmenuje a jestli jsem na ni už náhodou nebyl. Mezitím jsem se motal aspoň po přilehlých kopcích, když už jsem byl tam nahoře. Cestou dolů jsem potkal vojáky. Když jsem pak autobusem jel okolo sídla prezidenta, viděl jsem asi desetkrát víc policistů než ve Washingtonu u Bílého domu. Nic dalšího, co by stálo za zmínku, se už nestalo, takže tady končím.

obr.: fajnový exponát u Sedžongova kulturního střediska.

Zábavní park Lotte World

2010-11-30T15:00:00.000+01:00

V pátek jsem byl se všemi spolužáky v Soulském zábavním parku Lotte World. Těšil jsem se docela hodně, ale zas taková pecka to nebyla. Trochu se to dalo předvídat, když tam jdete v zimě, tak si asi moc vodního parku neužijete. A už vůbec si ho neužijete, když tam není. Velkých atrakcí tam je pomálu, přeci jen polovina parku je v obrovské kryté hale, kde to nejde tak moc rozbalit. Vstupenku ale platila škola, takže jsem žádné finanční ztráty neutrpěl. Pokud tam chcete jít na vlastní triko, připravte si asi šest stovek.

obr.: Nina a Ikuko, moje dvě fešné spolužačky.

Učitelka nám říkala, ať si vezmeme jídlo s sebou, že v parku je příšerně drahé. Nic překvapivého. Překvapivější je, že jídlo jsem si s sebou přinesl jenom já, ostatním došly zásoby už po pár hodinách. Já byl zásoben čtyřmi levnými kimpaby a dvěmi snickerskami. Když jsme hledali místo na oběd, naše zoufalství vyústilo v odchod z parku a oběd v levné korejské hamburgrárně Loteria. Ale pohlídali jsme si, abychom se mohli vrátit, přeci jen když jsem tam, tak hezky vlezu na všechno, co tam mají. Podobných hrdinů bylo málo, překvapivě většinou kluci měli záchvaty paniky.

obr.: celá třída v plné kráse na zasněné fotce.

Nejdřív jsme vlezli na takové točité rameno, která s náma pěkně zamávalo. Bylo asi dvakrát větší než to v Dorney Parku ve státech, na kterém jsem byl dvakrát. Za to měl každý před sebou plexisklový kryt, takže mu vítr nevlál ve vlasech a nebylo mu z toho tak šoufl. Ale pokud by chtěl zvracet, aspoň by neohodil ostatní, což se taky počítá. Potom jsme šli na Gyro drop, který byl asi nejvíc adrenalinovou věcí v parku. Vyveze vás 70metrů vysoko a rychlostí 100kiláků vás pustí volným pádem dolů. Celkem legrace a ani tam nebyla fronta, což se nedá říct o ostatních místech.

obr.: nezdá se to, ale jste fakt dost vysoko. Tohle jsem nefotil já, já visím někde tam nahoře.

Pátek asi není nejvhodnější den k návštěvě, ale darovanému lístku na zuby nekoukej. Lotte World ale není ani tak adrenalinovým parkem, jako spíš tématickým parkem. A to takovým, že největším tématickým parkem otevřeným po celý rok na světě. Ročně do něho přijde na osm milionů návštěvníků. Nás ale různá disney představení moc nebrala, přestože byla na fakt hodně vysoký technický úrovni, my šli na něco méně dětinského.

obr.: Gyro Drop.

obr.: vánoční představení pro děti.

obr.: vnitřek parku s bruslící dráhou, která ale nepatří k parku a musíte si koupit extra lístek.

Na autíčka. Jo, přesně na ty, které si určitě pamatujete z každé poutě ze svého dětství. Jediným cílem je nabourat co nejvíc dalších aut a pořádně se jim přitom vysmát do obličeje, případně za zády, záleží na vašem vkusu. Následovalo čtyři dé kino, kde s váma lomcuje sedačka a na brejle vám stříka voda a fouká na vás. Ve spojení s nějakým pořádným filmem by to mohlo být dobrý.

obr.: netřeba komentáře, každý zná.

Se slabšíma náturama jsem zašel na řetízkáč, ale protože trval nekonečně dlouho, tak mi z něho bylo dost blivno. V parku jsou taky dvě docela slušné horské dráhy, ale když jsme na jednu z nich chtěli jít, čekací doba byla padesát minut. Jako já bych to vydržel, ale ostatní to viděli jinak. Ti ale postupně odpadávali, až jsem zůstal jen já a Nina z Německa.

obr.: zrcadlový sál byl dobrej, několikrát jsem jim tam hlavou orazítkoval zrcadla.

obr.: tohle byla fakt nechutný. Okolo lávky se točí spirála a prakticky není možné ji přejít, aniž byste nespadli a nebylo vám z toho blbě.

A spolu jsme si na to zašli. Čekali jsme asi čtyřicet minut a jeli tak dvě minuty. Jízda to byla fajn, akorát polovina byla ve tmě, protože se jezdilo v útrobách haly. Jak z toho máte něco mít, když nic nevidíte? Spolu jsme se pak romanticky prolétli balónem připevněným u stropu, který obletí dokola celou halu. Další romantika byla jízda monovlakem, který jezdí i do venkovní části parku. Nina ale má korejského přítele, kterého skoro nevidí, protože jako správný Korejec jde po práci vždy chlastat s šéfem a vrací se zničený kolem půlnoci. Přesto v té romantice nehledejte žádné pokoutné úmysly, já respektuju osobní vlastnictví.

obr.: pohled z balónu u stropu haly. Objel ji za třináct minut.

Na parku je blbý to, že z té mapy, co tam mají, se nedá poznat, kde se dá na atrakce nastoupit, takže jsme je často dost hledali. Když už jsme našli tu druhou dráhu, která jezdí i venku, tak byla zavřená, protože jezdí jen do sedmi. Škoda, ta vypadala fajnově. Před odchodem jsme ještě mrkli na multimediální laserovou šou, představující znamení zvěrokruhu.

obr.: korejský bůh mi vysvětluje, co to znamená být vodnářem.

Všechno, co můžete postrádat v Lotte Worldu, najdete v jiném korejském zábavním parku Everlandu, který má obrovské horské dráhy, vodní svět a taky třeba vlastní zoo se safari. Ale ze Soulu se tam jede dvě hodiny.

obr.: jedna z nejdrsnějších horských dráh na světě T Express je právě v Everlandu a navíc je dřevěná. Sklon má 77 stupňů!!!

Pro jídlo i do televize

2010-11-23T16:26:00.003+01:00

Už je to nějaký pátek, co jsem se tu nejenom já, ale i pár dalších českých studentů, objevil v televizi. Největší korejská stanice KBS má dokumentární pořad o jídle a v rámci jednoho dílu se věnovala i české kuchyni. O natáčení jsem se dozvěděl od dalšího českého studenta, Michala, na kterého měla KBS kontakt. Když ze situace vyplynulo, že se nejspíš dobře a zadarmo najíme, nemohl jsem tam nejít. Navíc natáčení probíhalo v Castle Praha, což je výpravná korejská restaurace inspirovaná staroměstskou radnici.

obr.: já (HUFS), Markéta (Seoul National University) a Michal (Kookmin University) před Castle Praha.

Když se podíváte na jejich stránky, zjistíte dvě zásadní věci. Je to tam strašně drahý a moc české jídlo to není, přestože ho za to vydávají. Natáčení bylo brzo odpoledne, takže jsem se kvůli němu poprvé a zatím naposledy ulil na hodinu ze školy. Na oběd jsem samozřejmě nešel v očekávání pozdější velkolepé hostiny. Korejská organizace je ale pověstná tím, jak jim všechno jde hezky od ruky (pro nezkušené jen dodám, že jde o ironii), na druhou stranu nám čekání zpestřili pizzou. Ta byla sice čtyřikrát tenčí než jakou si můžu koupit pár metrů od školy, ale za to bylo aspoň třikrát dražší.

obr.: tohle zbylo po nájezdu českých kobylek na koleno.

Teď jedna aktuální vložka, která se nijak netýká tématu, ale právě teď jsem zjistil, že nám sem soudruzi ze severu hází nějaké granáty či co. No nic, zatím jsou od naší milované univerzity dost daleko, takže jdu pokračovat v tomto vtipném vyprávění. Snad to dopíšu, než nás evakují. Babi, neboj, to byl vtip. Kde jsem to byl? Jo, pizza. No potom jsme dlouho čekali a čekali a pak nám přinesly uvařené vepřové koleno. Bylo vynikající, jak jsem u nás měl asi dvakrát v životě, tak tady mi fakt trocha pořádného masa zvedla náladu. Co už bylo méně vynikající, byla kamera půl metru o obličeje a režisérka kladoucí otázky v korejštině, jak nám to chutná a jestli je to podobné českému jídlu atd. Michal neměl s odpověďmi žádné problémy, jeho korejština je skvělá, Markéta to zvládla taky dobře a já ze sebe jako služebně nejmladší student něco dostal nakonec taky. Na něco jsme měli odpovídat v češtině, asi abychom působili víc exoticky. Pak jsme museli předstírat nadšení z kůže na tom kolenu a asi půl minuty ji hudlat a tvářit se, že to je to nejlepší na celém kolenu. My jsme sice měli opačný pohled na to co je dobré, ale oni přesně věděli, co si chtějí natočit a my jim to jenom za jídlo s chutí zahráli. Když na to pak Michal koukal v telce, tak jsme tam prý všichni dohromady asi dvě minuty a mluví jenom Markéta a já. Michala by si asi mohli splést s Korejcem, tak jeho odpovědi vystříhali.

obr.: Michal vytáhnul tyhle náhledy z webu KBS.

Druhé dějství této veselé taškařice proběhlo předminulý víkend, kdy byl pořad věnovaný korejskému chlastu makkoli a mezinárodní studenti tam přišli hezky odsouhlasit, že makkoli se hodí ke každému jídlu. Nachystali několik různých jídel, mix korejského a cizího jídla, k tomu nám každému nalili údajně strašně drahé ženšenové makkoli a my začali hrát.

obr.: v hlavní roli makkoli.

obr.: vedlejší role, mezinárodní studenti.

obr.: český stůl, ještě tam byl Honza, ale ten seděl jinde, protože přijel dřív.

Bylo to ale sranda, protože skoro všichni studenti byli z naší školy, takže jsem je znal. Dokonce tam byl i jeden můj spolužák, o kterém jsem vůbec netušil, že tam bude a on to netušil o mě. Ještě než zapli kamery, tak jsem jim sdělil svůj názor na makkoli, a to že je to pěkně hnusné pití. Na kameru jsem jim řekl, že se to hezky hodí ke všemu, co mám na talíři, abych od nich měl pokoj. Kdo to neudělal, čekala ho záplava dotěrných otázek. A já tam nešel šířit své názory, ale dobře a v klidu se zadarmo najíst.

obr.: kvalita dobrá, ale kvantita nic moc.

obr.: tyhle krevety, pokud to teda jsou krevety, nejsou žádný zázrak.

obr.: mořské plody, nic pro mě.

obr.: tohohle jsem se docela bál, protože jsem vůbec netušil o co jde. Ale nakonec to bylo snad nejlepší ze všeho. Nějaké maso na japonský způsob.

obr.: a takhle vypadal můj talíř. Moc toho nebylo, ale bylo to dobrý.

obr.: na závěr koktejl. Nebylo jich dost pro každého, takže tenhle jsme sdíleli tři.

obr.: pokud si myslíte, že si aspoň kuchař mohl říkat, co chtěl, tak se pletete. Pouze četl, co mu tam nějaká podržtaška ukazuje. V podstatě jsem všichni byli jenom komparz při natáčení hodinové reklamy na makkoli.

Moc toho jídla nebylo, ale většina byla docela dobrá. Cestou z restaurace jsme narazili na krám, kde prodávali téměř chleba, tak jsem si ho za asi 60 korun koupil a skoro celý cestou snědl. Byla to slast, i když jsem k němu nic neměl. Tenhle druhý pořad měl běžet teď v pátek večer, ale kámoš z Mongolska mi říkal, že prý dávali jenom Asijské hry. Tak snad později.

obr.: chleba, malý zazrak v Soulu.

Výlet na jonginský kampus

2010-11-11T13:36:00.006+01:00

Už je to pár dní, co jsme se jeli podívat do Jonginu na druhý kampus naší milované univerzity. Jongin je téměř milionové město 40 kiláků jižně od Soulu. Mezi kampusy jezdí školní autobusy, kterým cesta trvá od hodiny po hodinu a půl, záleží na provozu. Výlet organizovala ISO (International students organization) k 30. výročí právě jonginského kampusu. Byla to docela velká akce, na kterou byla sezvána řada velvyslanců a dalších hostů. My jsme viděli jen úvodní část slavnostního ceremoniálu. Studentský orchestr zahrál několik upravených filmových melodií, což byl skvělý nápad. Po nich zatancovali studenti indologie tradiční indický tanec. Pak přišel pro mě docela šok, další vystoupení byla polka v podání studentů češtiny a slovenštiny. Pěk kluků a pět holek tam dobrých šest sedm minut tančilo na českou píseň pro pamětníky. Docela bizardní situace, ale musím uznat, že jim to šlo. Dohlížel na ně taky český velvyslanec pan Olša, který se mnou prohodil pár slov. Když jsem kolemsedícím vysvětil, kdo to byl, sklidil jsem obdivné pohledy. Když skončili, musel jsem se s nima vyfotit. Taková fotka má cenu zlata, já a deset Korejců v českých krojích. Potom jsme se šli podívat právě na česko-slovenské oddělení, jediné místo v Koreji, kde se Korejci mohou naučit česky a na magistrovi i slovensky. Výuka právě končila, narazili jsme na slovenskou lektorku a pár studentek. Vtipný bylo, že ony si mě pamatovaly z Prahy, kde jsme se asi párkrát sešly, ale já už je nepoznával. To je o to divnější, že to jsou hezký holky, které za zapamatování rozhodně stojí. Poslední bod programu byla večeře. Chvíli jsme si naivně mysleli, že půjdeme na tu večeři, která byla nachystaná pro hosty, ale vyvedli nás z omylu. Skončili jsme v menze na jídle za třicet korun. Ale vaří tam líp než v Soulu a jsou levnější, inu vesnice. Ale večeři jsme měli grátis, takže určitá pozitiva na tom byla. Co se týče kampusu, tak ten je asi třicetkrát větší než ten náš soulský, který je mimořádně malý. Na Kjong-hi univerzitě, která je asi půl kilometru od nás, se prý říká, že jsme jejich hajzlík. Rozměry to porovnání sedí, prestiží zaostáváme jenom o šířku hajzlpapíru. Jonginský kempus je ale krásný a obrovský, obklopený lesy a kopci a má vlastní jezero. Jediná nevýhoda je, že prostě nejste v Soulu. Je to jako byste studovali na Karlově univerzitě, ale místo v Praze třeba v Berouně.

obr.: takhle to vypadá v jonginském kampusu. Podobná hřiště má každá univerzita a ještě jsem neviděl jediné travnaté, všechny jsou ze štěrku či co.

obr.: Drujdja ze Srbska se nestačí divit, že na vlajce je špatně napsaná její vlast.

obr.: korejští studenti tančící polku.

obr.: no není to bomba?

obr.: část jonginského amfiteátru.

obr.: zřejmě nejreprezentativnější budova v kempsu.

obr.: tohle opravdu v Soulu nemáme.

obr.: s slovenskou lektorkou a korejskými studentkami.

obr.: kabinet česko-slovenského oddělení. Fandí tu správnému týmu:)

obr.: co ten výraz asi znamená?

Seoul International Family Film Festival 2010

2010-11-06T08:52:00.010+01:00

Minulý týden proběhl tady v Soulu mezinárodní filmový festival rodinných filmů. Protože jsem dostal od pana velvyslance pozvánku na slavnostní zahájení a zakončení (oboje s recepcí), nemohl jsem tam chybět. A přestože by se mohlo zdát, že to dnes bude o filmech, tak ono to ve skutečnosti bude spíš o jídle. Ale na to si ještě počkejte. Festival probíhal v Čangdži, což je asi hodinu a půl metrem od mé koleje. Zahájení proběhlo venku na nádvoří u obchoďáku Garden 5 Life, který má 8300 obchodů a je to největší obchoďák v Koreji. Celý komplex Garden 5 je dle wiki největší obchodní centrum v Asii.

obr.: před začátkem slavnostního zahájení.

Když jsem tam přišel a u vstupu ukázal pozvánku, hned se mě ptali, jestli jsem český velvyslanec. Nevím, jak mohli tak rychle poznat, odkud mám pozvánku. Tak jsem jim teda vysvětlil, že velvyslanec ještě nejsem, ale že pozvánku mám od velvyslance. Chvíli na mě divně koukali a pak mě pustili dovnitř. Posadili mě do druhé řady na židli, na které bylo napsáno Jaroslav Olša – český velvyslanec. Legrace nastala ve chvíli, kdy opravdu pan Olša přišel. Jsem jim totiž chvíli předtím nakukal, že nejspíš nepříjde a že jsem tu v podstatě místo něho. Načež jsem vyfasoval tašku s dary určenými pro něho. Říkal jsme si, co tam tak v té tašce asi je, když jsem ji pak na koleji otevřel, bylo tam tričko a mikina korejské značky Polham.

obr.: "Jaroslav Olša, velvyslanec České Republiky", moje místo.

Zatímco jsem s ostatními mrzl a čekal na zahájení, přicházeli hosté festivalu. Jediným, koho jsem poznal a pravděpodobně největší hvězda festivalu, byl Bong Tea-gyu. Komediální herec, který je u nás docela populární, pokud se teda trochu víc orientujete v korejském filmu. Každý se s ním zdravil, dal několik rozhovorů do televize a pak se posadil o jedno místo vedle mě. Bohužel jsem si ho nestihl vyblejknout ještě když byl k dispozici fotografům a fotit ho z jednoho metru se mi nechtělo. Říkal jsem si, že se s ním vyfotím na recepci, ale on se na ní neukázal.

obr.: Bong Tae-gyu na plakátu ke komedii See you after school.

Když skončili všechny proslovy, nastoupili nějací muzikáloví zpěváci, chvíli zpívali a pak nás už přesunuli do teplého kinosálu. Cestou jsem se pozdravil s panem velvyslancem, který mě v žertu varoval, abych o tom všem psal opatrně. Tak Vás zdravím pane velvyslanče a děkuju za ty dvě luxusní stravenky, teda pozvánky jsem chtěl napsat. Zahajovacím filmem byla britská komedie Natavity! se známým Martinem Freemanem v hlavní roli. Film nic moc, ale aspoň se odehrával o vánocích a hodil se na rodinný festival, na rozdíl od závěrečného filmu. Na film jsem koukal s Markétou Pášmovou a Jaroslavou Hýnštovou, které přijeli ze Zlínského filmového festivalu a Jaroslava bylo i členkou poroty. Holky byly dost vyřízené, protože ten den přiletěly a Markéta část filmu prospala.

obr.: tak takhle to tam vypadalo, trochu fronty, ale kdo by si nedal, že?

Pak už ale přišla nejlepší část dne, recepce. Tolik úžasného jídla jsem teda už párkrát viděl, ale tady jsem si ho mohl neomezeně brát a ochutnávat a nevyluxovat si peněženku. Všechno to mělo jedinou vadu, po půl hodině jsem musel vypadnout, abych se stihl před půlnocí vrátit na kolej. Kdybych to nestihl, dostal bych trestné body a pokud by se to stalo víckrát, tak mě vyhodí z koleje. To jsem samozřejmě nemohl riskovat.

obr.: Tohle jsem musel zkusit, protože okolo těchto krabů chodím na ulici každý den. Dost blbě se to jí a navíc to za tu námahu nestojí.

Až o pár dní později jsem od jednoho Maďara zjistil, že se to u cizinců v podstatě vůbec neřeší a on sám má čtyřikrát víc trestných bodů, než kolik stačí na vyhození z koleje. Díky tomu jsem se aspoň ve středu nepřejedl. Tuto chybu jsem napravil tohle úterý, kdy jsem se přejedl jako nikdy. V pátek jsem s Markétou brouzdal po centru Soulu a dělal jsem strašně chytrýho. Trochu jsem si potrénoval průvodcování, než za mnou příští měsíc přijedou Eva s Davidem, s kterými jsem byl loni v Americe, a v lednu brácha. V sobotu jsem se šel podívat na master class Aurela Klipta, nebojím se říct světověznámého českého animátora. Probíhalo to v češtině a korejská profesorka z HUFSu (která učí Korejce česky) to tlumočila do korejštiny. Byl to takový průřez jeho tvorbou s ukázkami filmů a vysvětlováním různých animačních technik. Nesmírně zajímavý. Pořád se stydím, že jsem neviděl žádné Fimfárum. To jsem ale Aurelovi raději neříkal. Musím to rychle napravit.

obr.: Aurel Klimt a já.

Ve výtahu jsem ještě prohodil pár slov s profesorkou Ju Son-bi a mám na ní kontakt, tak uvidím, jestli z toho bude nějaká spolupráce či co. Slavnostní zakončení bylo v úterý a vzhledem k tomu, že jsem už věděl, že se nemusím vracet před půlnocí na kolej, plán byl jasný, pořádně se najíst a ochutnat všechno, co půjde. Ještě předtím proběhlo vyhlášení vítězů a projekce filmu Copacabana, který byl strašně depresivní a moc jsem nepochopil, proč ho vybrali na slavnostní zakončení festivalu. A pak to přišlo. Začátek v 22:00, konec 23:00. U stolu jsem seděl se zlínskýma holkama a anglickým režisérem Brucem Webbem, jehož film málem vyhrál celý festival. Pak už ale přišla nejlepší část dne, recepce.

obr.: Vítězové a porota během slavnostního zakončení.

obr.: Holky a Bruce Webb.

On kvůli tomu na radu pořadatelů zůstal v Soulu déle, ale nakonec vyhrál jiný film, takže trochu trapas. On si z toho ale naštěstí nic nedělal, vyprávěl různé historky a byl to fajn společník. Za tu hodinu jsem stihl ochutnat snad úplně všechno, totálně jsem se přejedl. Nějak se mi tu v Koreji zmenšil žaludek či co, ale měl jsem co dělat, abych to během téměř dvouhodinové cesty na kolej udržel v sobě. Nakonec jsem ten devítikolový zápas na body vyhrál. Téměř všechno ale bylo naprosto vynikající a velmi osvěžující s ohledem na to, co běžně jíme v menze. Cena byla taky dobrá.

obr.: 22:01 první kolo - pizza a špagety (fotka je stejná jako ta na konci, protože první pizzu a špagety jsem si nevyfotil).

obr.: 22:05 druhé kolo - zákusky.

obr.: 22:10 třetí kolo - suši (od každého druhu jeden kus).

obr.: 22:20 čtvrté kolo - saláty (nejlepší byl krevetový - to bílo červené maso).

obr.: 22:26 páté kolo - zákusky (kromě toho zeleného čaje všechno úžasné).

obr.: 22:39 šesté kolo - ovoce.

obr.: 22:46 sedmé kolo - rýže s různými masy (od každého masa jeden kousek). Někdy v tuto chvíli jsem už začal sklízet od Bruce obdivné pohledy a komentáře, co se do mě vejde.

obr.: 22:53 osmé kolo - pizza a špagety aneb návrat ke kořenům (viz první kolo).

obr.: 23:02 deváté kolo - zákusky.

Asia Song Festival 2010

2010-10-28T17:22:00.004+02:00

Protože se tu na mě valí jedna akce za druhou, tak o nich ani nestíhám psát. Takže teď musím dohnat jeden restík a napsal o Asia Song Festivalu. Ten byl minulou sobotu na olympijském stadionu a lístek na něho jsem si nejdříve stáhl zadarmo z oficiálních stránek, abych ho potom ještě dostal ve škole. U stadionu jsem si dal pulgoki, protože jsem do sebe potřeboval dostat nějaké jídlo na těch pět hodin, po které měl celý festival zhruba trvat. Pulgoki sice dobrý, ale málo, takže jsem si koupil ještě takovou tašku od kfc, kde byla spousta hambáčů, kuřat a pití. Bylo to dost drahý a nebylo to dobrý, takže něco takového zase už dlouho neudělám, ale tady fakt kromě sušených chobotnic, které mi smrdí a nejím je, nebylo. Na olympijském stadionu, kde před dvaadvacetilety bylo olympiáda, bylo zhruba padesát tisíc lidí (odhad dle předchozích ročníků), všichni zadarmo. Ještě před hlavním programem vystoupilo pár vycházejích hvězd, z kterých jsem znal jen E.Viu, protože je to korejská mladá raperka. Ostatně ze všech umělců vystupujících na festivalu poslouchám jen jednoho, Raina, většinou ostatních jsem vůbec neznal. Rain je sice taky k-pop, který vůbec neposlouchám, ale mě je ten člověk prostě sympatickej (hlavně díky filmu I´m cyborg but´s ok od Park Chan-wooka) a občas mu na albech hostuje nějaký hiphoper, tak mám aspoň výmluvu, proč ho poslouchám. Ano, v tomto jsem pozér:) Na stadionu jsem potkal svého spolužáka Či-songa, což není Korejec, jak by se podle jména dalo soudit, ale Číňan. Všichni Číňané jsou tu překřtěni korejskými jmény, která se podle názoru Korejců podobají jejich čínským jménům. Či-song je moc fajn kluk, ale jako většině Číňanů mu skoro není rozumět, takže si s ním moc nepokecám a anglicky nemluví. Takže jsme vedle sebe seděli jako Pávek se svým závozníkem z Vesničky střediskové, navíc Ztraceni v překladu. Ale máme se rádi, to je důležitý. Během festivalu hrálo snad patnáct umělců, většinou korejských, ale i z Číny, Vietnamu, Taiwanu, Japonska, Malajsie atd. Nikdo nedostal větší prostor než na tři songy. Během večera jsem asi třicekrát slyšel charitativní píseň, na které se podílela většina vystupujících. Nejlepší bylo, že jeden z nich, nějaký fešák, kterého jsem neznal, měl v publiku dost velký fanklub nejspíš ze středoškolaček, který pokaždé, když se on objevil na obrazovce, ječel jak fanynky Jacksona. Po pár posleších se podle nich daly řídit hodinky. Čestným předsedou této akce byl Jackie Chan, tak jsem si v duchu říkal, že by se třeba mohl aspoň na chvíli objevit na podiu a říct ahoj Vojto. Nejen, že to neřekl, ale vůbec nepřišel. Vrchol večera bylo samozřejmě vystoupení Raina, který ale bohužel nějak nebyl ve své formě. Měl nějaký blbý mikrofon a nebyl skoro vůbec slyšet. Po něm hrála ještě BoA, ale lidi začali odcházet už po Rainovi, což jsem čekal a moc jsem nepochopil pořadatele, že ho nedali na konec. Cestou zpátky na kolej jsem narazil na Honzu a jeho spolužáky. Trochu jsme se neshodli v názoru na krásu korejských zpěvaček. Já tvrdil, že neznám žádnou šerednou. On tvrdí, že třeba tyhle holky (podívejte se dole na fotky 2NE1) nejsou hezký. Netvrdí to ovšech, jen myslím o dvou z nich, ale už nevím o kterých, protože mě přijdou hezké všechny. Honza by si je nevzal, já bych se teda obětoval. Kousek od koleje jsme ještě vyrazili na jídlo a já si náramně pochutnal na samkjopsalu.

obr.: před olympijským stadionem.

obr.: 뚝배기불고기.

obr.: před začátkem festivalu.

obr.: trocha kýče nikoho nezabije.

obr.: když to fanoušci rozjeli, všechno zmodralo.

obr.: korejský způsob užívání si koncertu. Mávání svítícíma tyčkama.

obr.: holky z 2NE1. Jsou hezký nebo škaredý? Dejte vědět svůj názor.

obr.: dvě Taiwanky, s kterýma většinou obědváme.

obr.: Kevin z Francie, který umí trochu korejsky, ale skvěle čínsky.

obr.: do salátového listu zabalíte kousek rýže, osmahlé maso, trochu pálivé omáčky, osmahlý česnek a třeba i trochu kimčchi, zabalíte do kulička a najednou sníte. Boží!

Noční Suraksan

2010-10-27T09:32:00.004+02:00

Minulý čtvrtek jsem opět vyrazil do místních kopců, takže o tom musím podat zprávu. Tentokrát se to obešlo bez večeře s doktorem, ale o srandu jsem se postaral sám. Protože dva nejvyšší kopečky v okolí Soulu už mám zdolané, vybral jsem si jeden náhodný, který není moc daleko. Suraksan (neplést s národním parkem Soraksan) je kousek od Tobongsanu, ale je na druhé straně menšího údolí a není součástí národního parku Pukhansan. Ale to mu na kráse nijak neubírá. Když jsem dojel metrem na stanici Suraksan, vůbec jsem netušil, kterým směrem se dát. Tak jsem šel tam, kam šla většina, viděl jsem stánky s outdoorem, takže jsem si říkal, že snad jdu správně. No, nebudu napínat, našel jsem to. Na vrchol to bylo pět kilometrů, takže žádný strmý výstup, ale za to pořádná procházka. Už jste si někdy říkali, když jste lezli někde po horách, jak by bylo príma, kdyby tam byl třeba stánek s jídlem nebo aspoň s pitím? Tady se mi poprvé stalo, že jsem na takové stánky narazil. Po cestě byly asi tři, poslední těsně pod vrcholem. Každý den si tam musí většinu věcí vynést a pak zase snést. Nic jsem si tam nedal, měl jsem svoje zásoby, ale kdybych umíral hlady, hodilo by se to. Téměr nahoře jsem byl už před pátou, ale problém byl v tom, že tenhle kopec neměl jasnou cestu na vrchol, šlo chodit po různých hřebenech a skálách, což jsem taky dělal. Tahle legrace spojená s neustálým focením vyústila v situaci, kdy se začalo stmívat, a já byl na vrcholku. Nechtělo se mi vracet se asi dva kilometry po štítu i s řetězy, tak jsem šel prostě dolů, aniž bych věděl, kde se vynořím. Cesta to byla, občas tam byly schody a lana. Vedla kolem říčního koryta, takže byla dost přímá, ale taky prudká a plná kamení. Jak už byla tma, viděl jsem celkem hovno, takže jsem každých dvacet metrů sešel z cesty a musel ji znova hledat. Několikrát jsem spadnul, ale vždy to bylo spíš takové podklouznutí. Druhou půlku cesty jsem si už musel svítit ipodem, protože už fakt nebylo vidět a baterku jsem samozřejmě neměl. Jednou jsem s ním spadnul, takže od té doby má na sobě slušný škrábanec. Naštěstí ne na monitoru. Aspoň má teď svoje osobité kouzlo. Když jsem si každých pár minut málem vyvrtnul kotník, přestávalo mě to bavit. Jako bylo to dobrodružný, zážitek fajn, ale spíš až zpětně, tehdy mi moc do zpěvu nebylo. Nakonec jsem to sešel asi za hodinu. Když jsem našel metro, zjistil jsem, že jsem o dvě zastávky jinde, než kde jsem začínal. Třeba si příště na západ slunce dám větší pozor, ale nic neslibuju. Mrkněte na fotky.

obr.: přestup na stanici Tobongsan.

obr.: moderní umění nebo tam vyrábí kečup?

obr.: pět kiláků na vrchol. Začátek jak na svatbě.

obr.: tuhle cestu už hodně dlouho neudržovali. Vyvrácených stromů jsem po cestě musel obcházet desítky.

obr.: taková pátá cenová.

obr.: podobných skal je tu všude plno. Jsou fakt krásný.

obr.: podobných balvanů taky, na některé se dá vylézt, jinde už je to moc nebezpečný. Jinak viditelnost tradičně nic moc, a to to byl jeden z těch lepších dnů.

obr.: pro změnu další balvan. Už se začíná stmívat.

obr.: po těchto hřebenech jsem si tak různě lezl.

obr.: korejský podzim opět zasahuje.

obr.: jak se začalo město rozsvicet, věděl jsem, že už je pozdě.

obr.: vrchol Suraksanu, 637 metrů vysoký.

obr.: první civilizace, na kterou jsem narazil, když už jsem byl dole. O tmě si můžete udělat obrázek sami.

MC Sniper a spol naživo

2010-10-22T17:22:00.003+02:00

Minulou sobotu jsem byl na koncertu korejské hiphopové legendy MC Snipera. Tu legendu berte v uvozovkách, ale opravdu mě nenapadá nikdo důležitější pro domácí scénu než MC Sniper, který má vlastní label, na kterém vychází snad polovina všeho zajímavého, co korejský hiphop produkuje. A tak jsem tak trochu doufal, že se někteří z jeho stáje ukážou na jeho koncertu, přestože v anotaci byl zmíněn pouze MC Sniper. A doufal jsem správně, byli tam skoro všichni. Lístek jsem koupil až na místě a stál 22 000 wonů, takže asi čtyři stovky. Koncert proběhl v Sangsang madangu, což je několikapatrová multikulturní budova, v jejíchž sklepích se pořádají koncerty.

obr.: budova Sangsang Madang.

Klub byl zhruba rozměrů pražské Akropole, akorát neměl balkon. Nachází se ve čtvrti Hongde, která je takovým soulským centrem pro místní mládež s řadou klubů a vůbec nočním životem. Na rozdíl od zbytku Soulu tu najdete například grafiti. Koncert měl začít už v sedm hodin, což mě docela překvapilo a ještě překvapivější bylo, že pár minut po sedmé taky opravdu začal. První čtvrthoďku hrála předkapela, která byla poměrná dobrá, ale vůbec jsem je neznal a jméno se mi nepodařilo zachytit. Každopádně to byly dva kluci. (teď jsem je našel na webu snipersound, jde o DOZ a zatím za sebou mají pouze první singl)

obr.: DOZ, budoucnost korejského hiphopu? Kdo ví.

A po nich hned na scénu bez jakékoliv přestávky naběhl MS Sniper podporovaný dalšími dvěma mc, MC BK a Mr.Room9. Ti ještě žádnou svoji desku nevydali, ale na scéně jsou už poměrně dlouho a hostují na albech kde komu. Začali hned od největších hitů, jako 봄이여 오라 (ft. 유리) nebo BK Love, známé ze soundtracku k filmu Windstruck. Došlo téměř na všechny singly. MC Sniper skoro mezi každou písní něco sděloval publiku, ale kromě toho, že nečekal, že přijde tolik lidí a že se na ten koncert dlouho připravoval, jsem mu moc nerozuměl.

obr.: MC Sniper (uprostřed), MC BK a Mr.Room9.

Jednou vytáhl z první řady na podium malého kluka, s kterým pak udělal evidentně vtipný rozhovor. Klukovi bylo dvanáct a přišel tam se starším bráchou. V průběhu koncertu na scénu přibíhali různí členové snipersound company, například Illinit, Keikei a myslím, že tam byl i Leo Keoka.

obr.: MC Sniper (vlevo) a Illinit.

Nakonec přišel i ten, na ktérého jsem se z potencionálních hostů těšil nejvíce, nejrychlejší raper v Koreji, Outsider (pozn. včera mu vyšlo nové, třetí album). Naskočil na podium na píseň Better than yesterday, což je taková téměř hymna Snipersoundu, ve které se vystřídají úplně všichni členová, je v ní sampl z Rockyho a je to ultimátní záležitost. Pochází z předposlední desky MC Snipera How bad do you want it?, kterou osobně považuju za to nejlepší, co korejský hiphop kdy stvořil. Celý tenhle song mám natočený, ale v Koreji nejde nahrávat videa na youtube, tak ho máte aspoň na rapidshare. Pokud se teda najde aspoň jeden zájemce, který ho bude chtít vidět.

obr.: Outsider v bílém.

V publiku jsem byl samozřejmě jediný cizinec, ale až na jednu výjimku v závěru mi nikdo z vystupujících nevěnoval zvláštní pozornost. Na konci šlo o to, že na stejdži byli MC Sniper, MC BK a Mr.Room9 a rozdělili si publikum na tři části, každá pro jednoho z nich a pak se tyhle části přeřvávali. Zrovna tomuhle jsem rozuměl, ale MC BK mi to raději řekl anglicky, čímž na mě upozornil. Publikum bylo skvělé, na rozdíl od nás tam byla spousta holek a většina znala texty, takže se mohutně zpívalo. Druhou polovinu koncertu se už i skákalo, včetně mě. MC Sniper vyměnil během koncertu dva převleky a tři pokrývky hlavy, které ani na vteřinu nesundal.

obr.: dvě fotky pro nastínění atmosféry.

Celá akce skončila v devět hodin, po dvou skvělých hodinách. Ještě před odchodem jsem si koupil desku, zmíněnou How bad do you want it?, protože stála pouhých 10 000 wonů a MC Sniper si zaslouží, abych měl aspoň jeden origoš, ne jenom stáhnuté empétrojky. Zajít si na koncert jednoho z mých oblíbenců byla jedna z položek na mém pomlsném seznamu věcí, které musím v Koreji stihnout. MC Sniper byl na seznamu interpretů tak třetím až čtvrtém místě (za Epik High, Drunken Tiger, Nell), takže bylo úžasný si tohle splnit už po pár týdnech tady. Navíc oni ti Korejci nějak málo koncertují (nikdo z výše zmíněných umělců nemá podle svých webových stránek naplánovaný jediný koncert), takže jsem strašně rád, že jsem MC Snipera nepropásl. Navíc, když tam byl i můj další oblíbec Outsider.

obr.: na Hongde to žije.

Po koncertu jsem si ještě zašel prohlédnout noční život na Hongde a narazil jsem na bubeníky, úžasnou kapelu, breakdancery a úžasného kytaristu (pro zájemce video na rapidshare). Všechno kousek od sebe a všechno obsypáno davem posluchačů. A všechno naprosto úžasné, Korejci jsou strašně talentovaní hudebníci a ať narazíte na jakoukoliv pouliční kapelu, můžete si být jistí, že budou úžasní.

obr.: zpěvačka v extázi, kapela v transu a diváci v nadšení.

obr.: zájem byl obrovský.

obr.: trochu jiný styl, ale ten člověk ví co dělá a dělá to sakra to dobře.

Národní Park Pukhansan - Pekunde

2010-10-19T07:38:00.004+02:00

V pátek se udělalo krásné počasí a navíc byla vynikající viditelnost, takže se nedalo dělat nic jiného než vyrazit do hor. Jen co nám v jednu skončila škola, zašel jsem na oběd, sbalil si mikinu, pití a foťák a metrem jel na stanici Gupchabal, která je úplně jinde než Togonsan, kam jsem jel minule, ale národní park Pukhansan je holt velký. U vstupu do parku jsem byl o půl čtvrté, takže jsem měl před sebou dvě a půl hodiny světla a čtyři kilometry cesty na nejvyšší vrchol v parku, 836 metrů vysoký Pekunde. Už cestou k parku jsem se rozloučil s myšlenkou, že budu dole za světla. Cesta nahoru byla standard, až na to, že tentokrát na mě koukali jako na naprostého blázna. Za prvé, všichni šli tou dobou už dolů, zadruhé, tričko a kraťasy jim nepřišlo jako vhodné oblečení v porovnání s jejich vysokohorskými outlety a zatřetí jsem cizinec. Dalšího jsem samozřejmě cestou nahorů ani dolů nepotkal. Nejlepší část cesty byl úplný konec, kde jste se museli vyšplhat po kabelech. Trochu mi to připomínalo slavné kabely na Half Domu v Yosemitech (o kterém teprve musím napsat, vyprávění z Ameriky neskončilo, určitě ho dokončím), akorát v menším měřítko a ne tak náročné a děsivé. Na vrchol jsem vylezl už v pět hodin a byli jsme tam asi tři, ale jenom já přišel z té delší strany. Vzájemně jsme se vyfotili s jedním mladým Korejcem a šlo se dolů. Celkem jsme se dali do řeči a přemluvil mě, abych se vrátil druhou stranou, že je to kratší, tak jsem šel s ním celou cestu dolů. On na mě mluvil korejsky a celkem rychle, takže jsem chytal tak polovinu toho, co říkal. Ale tvářil jsem se, jako že rozumím všemu. Horší bylo, když se na něco ptal, protože pak jsem mu odpověděl na něco jiného, nebo jsem ho musel požádat, aby mi to zopakoval. Když jsme došli dolů, bylo tam jenom parkoviště, takže jsem aspoň pochopil, proč jsem tuto cestu nenašel v žádných průvodcích, protože tam není veřejná doprava. Takže mě milý Korejec naložil do auta a odvážel mě do civilizace. Cestou se mě zeptal, jestli nezajdeme na večeři, tak jsem mu s hladovým výrazem přitakal. Přeci jen takové pozvání se neodmítá. A tak jsme šli do celkem dobré restaurace (rozhodně lepší, do jakých chodím normálně) na pudečigé. Bylo to naprosto vynikající jídlo, nejlepší, co jsem doteď v Koreji jedl. A bylo toho strašně hodně, takže jsem opravdu pořádně najedl. Pálivé to bylo akorát, můj společník požádal obsluhu, aby to udělali méně pálivé. Mimochodem, dnes jsem měl to samé jídlo v menze k obědu, a přestože to bylo taky dobré, nedalo se to srovnávat. Jediné, v čem menza vyhrála, byla pálivost. Po hostině, jinak se to nedá nazvat, mě odvezl na metro. Vyprávěl mi, že je vystudovaný doktor, specializace rehabilitace a že je momentálně internant v Národním rehabilitačním centru. Ještě než jsem se s ním rozloučil, tak mi dal vizitku, takže vím, že ten neskutečně milý a pohostiný Korejec byl doktor Rju Bjong-ču. Něco takové se vám prostě u nás stát nemůže, ale tady jsou lidé prostě jiní.

obr.: cíl mojí cesty.

obr.: korejský podzim, nádhera.

obr.: pro mě radost, pro někoho jiného třeba i konečná.

obr.: výhled z nejvyššího bodu v parku.

obr.: můj společník a hostitel, Rju Bjong-ču.

obr.: pohled na východ.

obr.: soumrak o půl šesté a stále na vrcholu.

obr.: vynikající 부대찌개, pro dva obrovská hostina.

V Pusanu na festivalu

2010-10-17T12:36:00.005+02:00

Tak se konečně dostávám k tomu, abych napsal o minulém víkendu, který jsem celý strávil v Pusanu na filmovém festivalu. Z tohoto víkendu vám neskutečné množství zážitků, takže jsem si musel vyhradit pořádný čas k tomu, abych to sepsal. Před odjezdem do Koreje jsem si říkal, že by bylo fajn, kdyby se mi podařilo se dostat do Pusanu na filmový festival, ale nic konkrétního jsem v tom směru nepodnikal ani po příjezdu do Soulu. Měl jsem spoustu jiných starostí, důležitějších věcí k vyřizování. Ale když se mi podařilo ve škole dosáhnout toho, co jsem chtěl, tak jsem se k tomu plánu vrátil. Rezervoval jsem si lístek na vlak, ale zádrhel byl v tom, že k vyzvednutí toho lístku chtějí pas, který mi sebrala škola k vyřízení cizinecké registrace.

obr.: na Soul station.

Ta měla být hotová právě v pátek, kdy jsem měl odjíždět. Hotova ale samozřejmě nebyla, naštěstí jsem si raději předtím tu rezervaci zrušil. Ale aspoň mi řekli, že k běžnému cestování vlakem pas nepotřebuju, tak jsem vyrazil na soulské nádraží. Večer předtím jsem si chtěl rezervovat ubytování v Pusanu, ale už to nešlo, protože už bylo po půlnoci a rezervační systém nebyl schopný zjistit volné pokoje. Abych toho s sebou netahal moc, sbalil jsem si jen pár věci ze školy, foťák, náhradní tričko a spoďáry, peníze a brýle a jel jsem. Na soulském nádraží jsem si koupil lístek na nejlevnější vlak do Pusanu, který stál lehce přes 20.000wonů, cca 350Kč. Že byl taky nejpomalejší, se rozumí samo sebou.

obr.: nádraží se až tolik neliší od hlaváku v Praze.

Rychlovlaky KTX to zvládnou do Pusanu pod tři hodiny, můj šourák tam jem pět a půl hodiny. Myslel jsem si, že jsem si koupil normální lístek, ne místenku. To jsem byl ale na omylu, protože ty dvě kategorie znamenali místenku a bez místa, tudíž stání.

obr.: nahoře KTX expres (to nejlepší), dole můj vlak Mugunghwa (to nejhorší).

Naštěstí ve vlaku byl jídelní vůz, kde jsem si sednul na zem k dalším lidem a celkem to šlo. Asi po dvou hodinách se uvolnilo místo u jednoho z počítačů, které tam byly, takže jsem seděl na židli. Navíc jsem si za pětset wonů patnáct minut zaserfoval na internetu. Servis naprosto neuvěřitelný. A to vedle mě byly ještě hrací automaty s playstationem dvě a samostatná místost s masážním křeslem. Asi hodinu před koncem mě z toho místa vyhodil jeden starý Korejec, že chce na internet. Vhodil tam peníze na hodinu a celý zbytek cesty tam hrál nějakou online strategickou hru. Když jsme se blížili Tegu a Pusanu, tak to bylo v jídelňáku jako v soulském metru ve špičce, prostě se nedalo hnout.

obr.: v jídelním voze, ještě před nahrnutím davů.

Když jsem večer za tmy dorazil do Pusanu, tak se zrovna rozpršelo. Ideální podmínky na hledání ubytování. Za pár šupů jsem si koupil deštník, který mi asi po čtyřiceti minutách přestal fungovat. Prostě skrz něj kapala voda, což mně fakt nenadchlo. Metrem jsem po hodině dojel k pláži heunde, kde bylo centrum festivalu. Hotelů a motelů bylo všude dost, ale já chtěl najít jeden z pár hostelů, které v Pusanu jsou. Cestou k domnělé poloze hostelu jsem se zeptal v pár motelech, kolik tam stojí nocleh. V prvním mi stará babča řekla, že 30.000 za ondol (spaní na zemi), v dalším 40.000 za postel, další měl vyprodáno a poslední, kde jsem se ptal, byl za 80.000. Vzhledem k vzestupné tendenci se mi už ten první za třicet nezdál tak strašně drahý, jako v první chvíli. A po hodině marného hledání hostelu v dešti jsem se rozhodl vrátit se k tomu prvnímu motelu.

obr.: můj ondol pokoj v motelu Ju.

Celkem prochcaný jsem byl vděčný za střechu nad hlavou. Z toho nevábně vypadajího motelu se nakonec vyklubalo překvapivě slušné ubytování. Pokoj jsem měl jen pro sebe, byl tam vlastní záchod, sprcha, lednička a televize. Asi hodinu jsem koukal na telku, na asi čtyřiceti kanálech byla nabídka slušná. Dávali všechno, zprávy, filmy, televizní univerzitu, dokumenty o přírodě, drby o hvězdách, telenovely, soutěže a estrády. Náhradní věci jsem měl morké skrz na skrz a uschly až v pondělí v Soulu. Ráno jsem vyrazil k pláži heunde do centra festivalu, od kterého jsem byl jen kousek.

obr.: ta slečna si tam tak hezky ležela a nikdo si jí nevšímal. Tady to někdo přehnal s chlastem.

Ještě tam bylo docela mrtvo, ale nemohl jsem si nevšimnout plakátů na české filmy, které dokonce měly na festivalu vlastní sekci. Sebral jsem program a došlo mi, že bych si mohl jít vyzvednout lístek na svůj jedinný rezervovaný film a možná sehnat lístek i na něco dalšího. V multikině Sfunz, kde byla nejbližší pokladna, byl fronta jak ve Varech, takže dost velká. Bohužel tu na rozdíl od Varů nebylo žádné info o tom, kolik lístků zbývá na jednotlivé filmy. Po chvíli jsem pochopil, že ty dobrovolníci, co tam pořád něco korejsky hlásili, říkali, který film byl právě vyprodán. Až úplně u pokladny byl program, ze kterého byly vyškrtané vyprodané filmy. Nedalo se ale k tomu jít blíž, aniž bych opustil frontu, takže mi to bylo víceméně k ničemu.

obr.: na Koreu jsem čekal důmyslnější systém informování o lístcích.

Tak jsem pak slečně řekl, ať mi dá lístek na cokoliv v ten den odpoledne. Vyfásl jsem Syna babylonu, koprodukční drama Iráku, Francie, Anglie, Nizozemí, Emirátů, Egypta a Palestiny, které se odehrávalo v Iráku těsně po pádu Saddamova režimu. Film soutěžil na festivalu v Sundance a vůbec nebyl tak strašný jak jsem se bál. Velký sál byl narvaný do posledního místa, žádné pouštění před sálem čekajících diváků na volná místa se tu nedělá.

obr.: jedno z multikin, kde probíhal festival.

Film vypraví o chlapci hledajícím se svou babičkou svého otce, který byl uvězněn před dvanácti lety a nikdy ho neviděl. Je to taková road movie se špatným koncem, během které se objeví masové hroby a vůbec je to velmi depresivní podívaná. Teď koukám, že běžel letos i ve Varech. Protože do začátku večerního filmu jsem měl dost času, šel jsem se podívat na další místa, kde probíhal festival. Jak se nakonec ukázalo, tak většina festivalu probíhá v multikinech, která jsou docela daleko od sebe, takže festival nemá pořádné centrum, kde by se všichni návštěvníci potkávali, jako ve Varech na kolonádě či okolo Thermalu.

obr.: večeře u výstaviště Bexco. Kde jinde si dát rybu, když ne v Pusanu.

Před velkým výstavištěm Bexco jsem si na tržnici dal makrely. Objednal jsem si jednu, dostal jsem jednu a půl. Pak mi ještě přinesli vynikající placku nevím z čeho, ale byla skvělá. Byl jsem tam jediný cizinec, takže jsem měl nejspíš protekci. Cestou zpátky k multikinu Sfunz jsem šel okolo jachtařské klubu, kde je zbudován takový obří amfiteatr pro pět tisíc lidí a kde je pravidelně slavnostní zahájení festivalu.

obr.: jeden z exponátu před Muzeem moderního umění.

Tam jsem pak šel na svůj rezervovaný film, filipínskou megaúspěšnou komedii Here comes the bride, takže jsem se dost těšil. K filmu přijela velká delegace a taky skupinka filipínských fanoušků, kteří dělali kotel jak na fotbale. Samotná komedie byla přesně tak střeštěná, jak napovídal plakát a polovina vtipů svou prvoplánovitostí vyznívala naprosto do ztracena. Ale protože jejich kadence byla jak v Bláznivé střele, našly se i dobré fóry, takže na konci všichni odcházeli s úsměvem na rtech.

obr.: jeden z mnoha úchvatných mostů v Pusanu.

Přestože jsem během festivalu narážel na docela dost cizinců, stejně se mi pořád stávaly milé příhody, kdy jsem dostal něco zadarmo jen proto, že jsem cizinec. Něco bylo zadarmo pro všechny, něco jen pro cizince a občas ze mě asi byli tak mimo, že mi věnovali něco navíc, jako třeba na tom tržišti. Takže dohromady jsem měl zadarmo pivo, zmrzlinu, rýžový koláček, tričko a několik energetických nápojů. Na jeden den slušná bilance.

obr.: jachtový klub, aneb kde se scházejí místní chudáci.

obr.: promítání pro pět tisíc diváků.

Navíc se mi podobné věci stávají i tady v Soulu, takže mám možná nějakou dobrou karmu. Lenka je taky cizinka a té se prý naopak stává, že po ní chtějí víc peněz než po domácích. A to mělo to nejlepší ještě přijít. Po filmu jsem se tak různě toulal po městě a po pláži s tím, že spát půjdu zase do toho samého motelu jako den předtím. V jednu hodinu v noci, kdy tam bylo stejně živo jako v pravé poledne (což jedna z věcí, které na Koreji miluju), jsem si dal v restauraci čadžangmjon, neboli černé nudle a šel se vyspat. Babka na recepci spala na zemi a musel jsi vzbudit, aby mi řekla, že mají vyprodáno. Takže jsem se ve dvě hodiny v noci ocitl bez ubytování.

obr.: je to zážitek sedět v přístavu a koukat na obří plátno s tisíci dalších lidí.

Říkal jsem si, že zkusím jít spát do nějaké sauny, kterých je tu spousta a dá se tam levně vyspat. A cestou jsem v zahrádce jedné restaurace zahlédl Michala Procházku, českého filmového publicistu. Michala znám, protože nám dělal přednášku pro náš Filmový klub Česko-korejské společnosti, na kterém se podílím. Seděl tam ještě s dalšími dvěma lidmi, které jsem neznal, ale vydal jsem se k němu. Když jsem se představoval tomu druhému pánovi, řekl mi, že mě zná, a že kdo je on není důležité. A jméno té paní jsem bohužel zapomněl, ale byla to šéfka něčeho od propagace českého filmu.

obr.: pouliční kapela, hráli skvěle.

Po chvíli jsem z vyprávění toho pána poznal, že jde o českého velvyslance v Koreji, pana Jaroslava Olšu. Když se ptal, jak jsem ho odhalil, tak jsem mu řekl, že podle jeho zmínky o orientalistickém vzdělání. Ale nesmírně mě potěšilo, že mě zná velvyslanec v Koreji, aniž by mě kdykoliv viděl. Ona koreanistika a věci nabalené na ni jsou malý rybníček a stačí být trochu aktivní, a už vás zná i velvyslanec. Takže mi velvyslanec zaplatil pivo.

obr.: vstupní hala hotelu Grand a výhled z Michalova pokoje.

Seděl jsem v téhle společnosti asi hodinu a půl až do půl čtvrté. Většinu času jsem spíše poslouchal, protože historky velvyslance nešli ničím přebýt. Byl jsem navíc dost unavený, ospalý a ještě v situaci, kdy o věcech, o kterých něco jakžtakž vím, tj. Korea a film, tam byli lidé, kteří toho o nich věděli víc, takže jsem se nechtěl ztrapnit nějakou debilní poznámkou. Když jsem si k nim přisedal, říkal jsem Michalovi, že nemám kde spát, a on mi hned nabídl, že můžu spát u něho na pokoji, že tam má dvě postele. A tak se i stalo, spal jsem v hotelu Grand, kde bydlí většina festivalových hostů a hvězd, zadarmo u Michala na pokoji. Líp to prostě dopadnout nemohlo.

obr.: v neděli bylo konečně krásně a tomuhle se nedalo odolat.

Po pěti hodinách spánku jsem si šel užít posledních pár hodin v Pusanu. Bylo nádherné počasí, teplo a jasno, takže jsem se rozhodl zaplavit si v moři. Kromě mě tam plaval jen jeden černoch a přítomní Korejci na mě koukali jako na blázna. Ale já si to užil, voda byla celkem teplá. Za peníze ušetřené za nocleh jsem šel do Pusanského akvária. Před ojdezdem jsem si ještě prohlédl klášter, který byl asi kilometr od pláže. Pak už jen cesta „domů“, hodinu v metru v Pusanu, pět a půl hodiny ve vlaku a další hodina v Soulském metru. Ale celé to stálo za to, i když jsem tam byl jen na víkend, byla to paráda.

obr.: japonské bojové rybky, přesně ty z Bláznivé střely.

N Soul Tower a Mjongdong

2010-10-15T16:48:00.006+02:00

Včera jsem se sešel s Lenkou Klepáčovou, moji kamarádkou z vyššího ročníku koreanistiky, která je právě na SKKU na prakticky stejném jazykovém kurzu, jako jsem já na HFUSu. Vyrazili jsme na Mjongdong, kde jsme se nejdříve najedli a poté šli pěšky na nedalekou N Seoul Tower. Byl jsem tam při každé své návštěvě Koreje a rád se tam vracím. Je to pěkná procházka a pak se můžete kochat výhledy na Soul. Byli jsme nahoře ještě za světla a během chvíle se setmělo, takže jsme při jednom výletu viděli denní i noční Soul, což byl náš plán. Večer jsme se ještě procházeli po tržišti na Mjongdongu, které je naprosto úžasné. Dal jsem si párek v těstíčku na špejli, brambor na špejli udělaný jako nekonečný smažený brambůrek a pak ještě kuřecí gyros, které jsem viděl v Koreji poprvé. Den jsme zakončili ve Starbucksu, kde mě Lenka pozvala za peníze korejské vlády, které dostala formou stipendia, na čokoládu a zákusek. Děkuji korejské vládě, ale ještě víc děkuji Lence, nejen za Starbucks, ale za celý skvělý den.

obr.: na radu Honzových spolužáků jsem si dal alpap, rýži s rybími vajíčky. Kdybych věděl, co si dávám, tak si to nedám, protože kaviár mě neláká a neměl jsem sebemenší potřebu ho ochutnat. Ale tady se to osmahlo a zamíchalo do rýže, takže mi to nevadilo. A jídlo to bylo vynikající.

obr.: pohled z vyhlídky na půl cestě k rozhledně.

obr.: zamknutá láska, kterou obsypaná rozhledna.

obr.: N Seoul Tower neboli Namsan Seoul Tower.

obr.: stmívá se tu okolo šesté.

obr.: vyhlídka. O patro níž je restaurace, obchod se suvenýry a záchod.

obr.: altánek u rozhledny a osvětlené podzimní listí.

obr.: fontánka kousek pod rozhlednou.

obr.:viz druhý obrázek, ale tentokrát v noci.

obr.: Lenka v celé své kráse. Použijte představivost.

obr.: noční Mjongdong.

obr.: tuhle jsem viděl v Istanbulu každých deset metrů, v Soulu ale poprvé. Vynikající kuřecí gyros za 40 kč.

obr.: anketní otázka: kluk nebo holka? My s Lenkou nemáme tušení.

obr.: metro na Mjongdongu.

obr.: sledování televize v metru na mobilním telefonu je běžný způsob, jak zabít čas. To asi počkáme, než něco takového půjde běžně u nás.

Na fotbal s Japonskem

2010-10-13T13:18:00.004+02:00

Včera jsem vyrazil na fotbal, hrál se přátelský zápas mezi Jižní Koreou a Japonskem, takže největší derby, na které tu můžete vyrazit. Lístky byli docela drahé, nejdražší snad 1500, nejlevnější 400, takže jsem to rozmýšlel až do poslední chvíle. Nakonec jsem ale s Honzou vyrazil. Metro je tu normálně narvaný, takže si sednu tak jednou za týden, ale tak narvaný jako včera, to jsem v životě neviděl. Vyfotil bych to, ale nemohl jsem hýbat rukama. Byla to naprosto stejná situace, jako v Budapešti na koncertu The Killers, kdy vůbec neovládáte svoje tělo, ale všichni lidé se hýbou ve vlnách, které vás přenášejí z místa na místo. Ale lidi se chovali slušně, takže se to dalo vydržet, nakonec na tom byli všichni stejně. Lístek jsme dopředu neměli, ale hned u výstupu z metra byli prodavači, takže jsme si koupili ten nejlevnější za 20.000 wonů. U brány nám nikdo neprohlížel tašku, takže jsem prošel s jídlem i pitím. Místo jsme nemohli najít, protože náš sektor byl NJ a takový sektor nejspíš neexistuje. Byl tam sektor N, i sektor J, ale mezi nimi byla řada dalších. Možná to byl falešný lístek, možná jenom blbé značení, ale nakonec jsme si sedli na nejbližší volné místo od námi předpokládaného skutečného místa. V hledišti bylo docela dost cizinců. Víc, než kolich jich normálně v Soulu potkám za týden, pokud teda nejdu na Insadong, kde se koncentrují. Asi to byla pro ně slušná atrakce, nakonec já tam byl ze stejného důvodu. World Cup Stadium byl skoro plný, kapacitu má 68000 míst, mohlo tam být tak 60000 diváků, včetně japonských ultras, kteří ale nezpůsobili žádné problémy. Na tak obrovském stadionu jsem v životě nebyl, i to byl jeden z důvodů, proč jsem nakonec vyrazil. Fandilo se téměř pořád, atmosféra byla mnohem lepší než na fotbale u nás. Neslyšel jsem žádné nadávky, nikdo nebyl agresivní, přestože spousta z nich měla v sobě nejedno pivo a navíc se hrálo proti Japonsku. Na ty se sice bučelo, ale to bylo vše. Na druhý poločas jsem si sešel dolů k vlakonošům, abych byl blíže fandícímu kotli. Samotný fotbal byl spíše průměrný, v prvním poločase mi přišli lepší Japonci, v druhém to bylo vyrovnané. Moc šancí nebylo, gól nedal bohužel nikdo. Všichni ale ohromně prožívali každou akci domácích fotbalistů, včetně dívek, žen a babiček. To sdílení stejných emocí s dalšími šedesáti tisíci lidmi byl asi největší zážetek z tohoto zápasu. Po závěrečném hvizdu nakopali pořadatelé mezi diváky asi stovku podepsaných balonů. Žádný jsem nechytil, škoda. Jak jsem teď koukal na program korejské reprezentace, tak asi na fotbal ještě jednou zajdu. Zhruba za měsíc totiž budou hrát ostrý kvalifikační zápas a proti soupeři, s kterým to bude snad ještě zajímavější. Hádáte správě, tím soupeřem nemůže být nikdo jiný než Severní Korea. Jsem opravdu zvědavý, jak na ně diváci budou reagovat. Atmosféru z včerejšího zápasu můžete ochutnat z přiložených fotek.

obr.: nástup obou mužstev před začátkem zápasu.

obr.: poločasové občerstvení.

obr.: zápas prožívali všichni naplno.

obr.: rudí ďáblové se vychovávají od malička.

obr.: vlajkonoši byli sehraní nejen mezi sebou, ale i s bubeníky.

obr.: malý ďáblík si odnáší podepsaný balón od korejské reprezentace.

Národní Park Pukhansan - na vrchol Tobongsanu

2010-10-11T16:03:00.006+02:00

Minulý čtvrtek bylo snad nejkrásnější počasí, co jsem v Koreji, takže jsem nemohl jinak, než vyrazit někam do hor. A protože mám asi půl hodiny jízdy metrem od koleje národní park Pukhansan, vyrazil jsem právě tam. Na stanici Tobongsan jsem sednul na autobus a dojel přímo ke vstupu do parku. Cesta do parku je obklopená neuvěřitelným množstvím outdoorových obchodů a přestože ceny v nich jsou dost mastný, tak Korejci tam čile nakupují, protože všichni včetně důchodců chodí profesionálně vybavení a vypadají jak z reklamy. Trochu jsem si vedle nich v tričku a kraťasech připadal nepatřičně. A protože jsem šel až po škole, tak jsem do parku dorazil až ve tři hodiny odpoledne. Proto moji jedinou starostí bylo, abych nešel dolů za tmy, protože v šest se už stmívá. V tomto ohledu mě trochu znervozňovalo, že poměr lidí, kteří jdou dolů oproti těm v opačném směru, byl asi padesát ku jedné. Na druhou stranu jsem si říkal, že tam aspoň nebude přelidněno. Tentokrát jsem si dokonce vzal s sebou pití a jídlo, takže jsem netrpěl tolik jako posledně. Cedule ukazovali tři kilometry k vrcholu, což se mi moc nezdálo, protože vypadal jako dost vysoko, na to abych tam byl za tři kilometry. Říkal jsem si, že to možná není až na vrchol, ale pod tu hromadu obrovských šutrů, které tvoří vrchol. Nakonec jsem byl za hodinu a půl (sám tomu nemůžu uvěřit) na samotném vrcholu. S pár dalšími opozdilci jsem si užíval nádherný výhledy na Soul, a když začalo slunce mizet za obzorem, tak jsem musel pádit dolů. Do Pukhansanu se určitě ještě vrátím, Tobongsan není jediný vrcholek a jsou tu i větší výzvy. Až začne červenat listí, bude to ještě větší krása.

obr.: tam někam jsem lezl, ale to jsem v tuhle chvíli netušil. Převýšení netuším, nikde ho neuvádějí.

obr.: nejen kamenné obchody, ale i stánky nabízejí outdoorové vybavení.

obr.: chrámy jsou všude, obzvláště v horách jich je jak mraků.

obr.: těsně pod vrcholem. Cesta to byl místy fakt drsná a strmá.

obr.: možná smog, možná kdo ví co, ale hory se ztrácely v dálce (blízkosti).

obr.: zábradlí na vrcholu, které brání vašemu pádu. Bohužel ne vždy to funguje, před pár lety se tu zabil nějaký důchodce.

obr.: pohledy na jih, na Soul.

Národní Park Čchiaksan

2010-10-01T17:30:00.005+02:00

Dnes jsem byl s Honzou v Národním parku Čchiaksan, který nám doporučila vedoucí koreanistiky Miriam Lowensteinová jako snad nejkrásnější korejské hory. Celá akce začala v šest čtyřicet po asi třech hodinách spánku, protože po včerejších čtrnácti, kdy jsem ze sebe dostával únavu, jsem nemohl usnout. Pak už to šlo rychle, metrem na autobusák s dálkovými autobusy a hodinu a půl do třísettisícového Wondžu. Tam nastal problém, protože ze zastaváky před autobusovým terminálem nejezdili městské linky, které jsme potřebovali, aby nás odvezli k parku, který je asi patnáct kilometrů za městem.

obr.: na autobusové zastávce ve Wondžu.

Po pár zmatených rozhovorech částečně v angličtině a korejštině jsme se nakonec vydali jedním busem na zastávku, odkud už měl jet ten náš a světe div se, taky jel. U vstupu do parku jsme ale byli až po dvanáctý a v pět hodin jsme potřebovali být už zase zpátky a dostat se na terminál ve Wondžu, protože zpáteční lístek do Soulu byl na pevný čas. Tak jsem nasadil celkem rychlý tempo, v důsledku čehož Honza nestíhal a v polovině se mi ztratil za zády. Na vrchol v nadmořské výšce 1288metrů to bylo sedm kilometrů, ale první čtyři byly v podstatě po rovince a uběhly strašně rychle.

obr.: kousek před parkem obdělávají vesničané svá políčka.

O to děsivější byly ty poslední tři. Možná za to může moje dnešní neskutečná nepřipravenost, spánek tři hodiny, ráno sendvič a potom už žádné jídlo, jenom litr pití, ale tak náročný tři kilometry jsem snad v životě nešel. Polovinu z nich tvořili malé strmé ocelové schody a zbytek velké strmé schody z balvanů, různé přitahovačky na lanech a velké výškové překážky po cestě. Takže mě dost udivovalo, kdy jsem cestou potkával Korejce nad šedesát, jak si to valí nahoru. Oni jsou ale vyhlášení kamzíci, takže by mě to už překvapovat nemělo.

obr.: vodopády Serjom, které byly po cestě. Čekal jsem je trochu větší.

Musel jsem to hodně hnát, takže jsem téměř neodpočíval, pít jsem skoro neměl co, a jídlo jsem neměl žádný. Poslední kilometr jsem si totálně propocený dělal několivteřinové minipřestávky asi po třech schodech. Nejhorší to bylo ve chvíli, kdy mě nechal projít jeden stařeček. Já myslel, že jde dolů, ale on se vydal za mnou. Byl taky dost vyřízený a asi se rval nahoru už pěkných pár hodin, ale představa, že by mě zrovna on jako jediný za celý den předběhl, mě tak vyděsila, že jsem dal asi sto metrů bez přestávky, které jsem pak minutu rozdýchaval. On naštěstí dělal to samé asi dvacet metrů pode mnou, takže mě nedostal.

obr.: cesta to občas byla dost náročná. Podobných úseků bylo docela dost.

Naštěstí to trmácení stálo za to, pohled z vrcholu byl úžasný. V dálce vystupoval jeden hřeben za druhým a mezi nimi se povalovala bílá mračna. Užíval jsem si ten výhled asi dvacet minut, pak jsem musel letět dolů. Ještě před tím se se mnou dal do hovoru jeden postarší Korejec, z kterého vypadlo, že je pracuje s kamarády na armádní letecké základně a že Čchiaksan vylezl poprvé, protože je tlustý a nemá rád lezení po horách. Nakonec mi nabídl kimpap, což jsem nemohl odmítnout, takže jsem mu polovinu snědl. Poté mi nalil do kelímku improvizovaně vytvořeného z alobalu, ve kterém by předtím kimpap, trochu nějaký whisky či co.

obr.: výhledy z vrcholu Čchiaksanu. Nádhera.

Na korejskou pohostinost se prostě dá spolehnout. Nakonec ještě donutil kamaráda, aby mi dal napít ze své vody. Tomu se to nelíbilo, ale bylo evidentní, že protestoval jen naoko a žertem. Koneckonců za celý den ve Wondžu a v parku jsme nepotkali jedinného cizince, takže z nás museli být docela na větvy. Dva staříky jsem dokonce musel vyfotit. Mohli požádat kohokoliv z přítomných Korejců, ale ne, museli se nechat vyfotit ode mě, určitě proto, aby pak mohli vykládat historku, jak na vrcholku Čchiaksanu fotil divnej cizinec.

obr.: tohle fotil někdo z party mladých Korejců, které jsem nejdříve vyfotil já a oni mi to pak oplatili.

Cestu dolů jsem doslova seběhl, nic jiného nezbývalo. Když jsem na chvíli zastavil, nemohl jsem si nevšimnout, jak se mi třesou kolena. Cesta z parku zpět do Soulu trvala asi čtyři hodiny a klapala jako na drátkách. Akorát jsem se během ní cítil jako mrtvola a nakonec jsem v autobuse usnul. Teď už jsem zase krizi překonal a tohle dopisuju v jednu hodinu po půlnoci místního času.

obr.: na vrcholu jsou tři kamenné věže, ale do jedné fotky jdou dostat jen dvě. Ty postavil před padesáti lety místní pekař, který to dostal božským rozkazem ve snu. Za dva roky měl hotovo, ale dvakrát mu spadli. Pokaždé je postavil znova. Po jeho smrti je zničily zásahy blesků, ale park je opravil. Mají peotická jména Věž dračího krále, Věž boha hor a Věž sedmi hvězd.

První dny v Koreji

2010-09-30T17:47:00.006+02:00

Tak se poprvé ozývám z Koreje. Jsem tu dva dny a už jsem toho hodně stihl a mám spoustu dojmů, které ze sebe vyklopím. Ale popořadě. V pondělí odpoledne jsem z Ruzyně odletěl s Emirates Airlines přes Dubaj do Soulu. Zpáteční letenka stála krásných 18 a půl tisíc, protože jde o zaváděcí cenu na nové lince. V Dubaji jsme měli tři hodiny na přestup a podle ruchu na letišti nebylo vůbec poznat, že jsme tam přiletěli o půlnoci. Letiště je nejspíš úplně nové a je to vlastně jeden obrovský obchoďák, kde je většina krámů otevřena nonstop.

obr.: třetí terminál dubajského letiště.

Z Dubaje jsme letěli Airbusem A380-800, což je v součastnosti největší osobní letadlo na světě a je opravdu luxusní. Takový zábavní systém pro cestující jsem ještě neviděl, máte například možnost sledovat let ze tří různě umístěných kamer na letadle. Zábava v něm sice byla, ale já potřeboval hlavně spát, což se mi moc nedařilo. Celý let asi čtyři metry ode mě nesnesitelně řvalo malé dítě, takže jsem ho tlumil hlasitým poslechem poslední desky Arcade Fire, kterou jsem si za občasného usínání poslechl asi čtyřikrát za sebou. Po přistání v Inčchonu jsem vyplnil pár lejster, že s sebou nevezu zbraně, choroby či majetek. Z Inčchonu jsme s Honzou jeli autobusem na Soul Station, kde jsme přesedli na metro jedoucí k naší univerzitě Hankuk University of Foreign Studies (HUFS).

obr.: naše první jídlo v menze. Mořské plody nejím, ale ostatní bylo dobrý.

Všechno šlo celkem hladce, akorát tahání skoro třiceti kilo zavazadel nebyla moc sranda. A navíc mě celkem nepříjemně překvapila místní teplota, přes den je okolo dvaceti stupňů a večer je docela zima, čekal jsem rozhodně teplejší počasí. Prý se ochladilo den před naším příjezdem. Na univerzitě jsme si našli zahraniční oddělení, kde se nás ujali a ubytovali nás na koleji. Jsem v pátém patře na dvoulůžkovém pokoji s Ku Tong-hjonem, korejským studentem práva, který minulý rok strávil v San Diegu. Ještě v ten večer jsem s ním a Honzou šel na nákupy a taky jsme si dali první korejské jídlo, pibimpap za tři a půl tisíce wonů (cca 60 Kč) v jedné maličké restauraci. Na další den jsem toho moc nenaspal, protože jsem se pořád budil. Neměl jsem pořádnou přikrývku, jen takovou tenoučkou, co mi půjčil Tong-hjon. Polštář jsem neměl žádný, od koleje jsme dostali pouze jedno prostěradlo. Pokoj ale máme hezký, s vlastním záchodem a sprchou, ledničkou a klimatizací. Nábytek je nový a vůbec to tu vypadá úplně jinak než na Hvězdě v Petřinách v Praze.

obr.: pokoj čílo 507. Můj je ten o něco menší bordel napravo.

Ubytování máme díky dohodě Karlovy univerzity s HUFSem zadarmo. Sice nám říkali, že máme jít druhý den zaplatit, ale přes noc si asi vzpoměli na onu dohodu. Ve čtvrtek ráno jsme psali rozřazovací test. Ještě před ním proběhlo menší představení školy a jazykového kurzu, který nás čeká. Test byl nejprve písemný a poté se šlo na ústní část. První stránky testu byly velmi jednoduchý, ale ty poslední už byly zase naprosto nad naší úroveň. Ústní bylo celkem dobrý, takové krátké povídání co mám v Koreji v plánu atd. V písemné části jsem nasekal dost chyb, ale to se dalo čekat, když jsem byl nevyspalý, unavený a korejštinu jsem tři měsíce neviděl. Nějak to dopadne, do jaký úrovně mě zařadí se dozvím asi v pátek, pak si podle toho máme koupit učebnici a v pondělí začíná vyučování. Odpoledne jsme se sešli s Miriam Lowensteinovou, vedoucí oboru koreanistika na pražské UK, která je momentálně taky na HUFSu. Vyrazili jsme do kina na japonský Love letter do kulturního centra Korean Foundation, kde se promítá zadarmo. Ještě před ním jsme se stavili na večeři. Dali jsme si 오리 샤브샤브, původem mongolské jídlo, které se do Koreje dostalo přes Japonsko.

obr.: na večeři s paní docentkou.

V restauraci jsme byli sami, takže nám neustále u stolu stály dvě starší ženský, čuměly na nás a poučovali, přestože jsme to nepotřebovali. Jídlo bylo dobrý, na mě by ta kachna mohla být libovější a nemuseli by ke všemu rvát obrovské houby, které nejím, ale nakonec nám dali kopeček zmrzliny, takže dobrý. Z kina jsme po dvaceti minutách odešli, protože film stál za prd. Já ho navíc už viděl, takže jsem si dvacet minut pospal.

obr.: velký prostor byl na výstavě věnován Viktorovi Čcho-iovi, pionýrovi ruského rocku, který měl korejského otce.

Pak jsme si prohlédli vystavu o korejskoruských vztazích a ještě jsme se zastavili pod sochou Sedžonga u radnice, kde je muzeum věnované tomuto nejslavnějšímu korejskému panovníkovi.

obr.: socha velkého krále Sedžonga, pod kterou má muzeum.

Ve čtvrtek jsem se konečně vyspal, nemusel jsem ráno vstávat a měl jsem už koupenou přikrývku. Tohle všechno způsobilo můj čtrnáctihodinový spánek. Tak dobře, jako když jsem vstal ve tři hodiny, jsem se už dlouho necítil. V šest hodin jsem si dal první jídlo, večeři. Před tím jsme hodinu čekali na Lucku Pejsarovou, která tu provázala české turisty pro jednu nejmenovanou českou cestovku a ještě si to tu prodloužila. Mimochodem přesně ten zájezd jsem absolvoval před třemi lety. Byli jsme domluvení, že se sejdeme před branou do kampusu HUFSu, ale nepřišla. Jediné možné vysvětlení, které mě napadá, je, že přišla ke druhému kampusu HUFSu v Jonginu. Stejně se mi to ale nezdá, protože psala, že je kousek od nás a Jonging je čtyřicet kilometrů od Soulu, tak nevím, co by tam dělala.

obr.: festival to nebyl moc velký, ale kdo přišel, nelitoval.

Večer byl v kampusu festival, na kterém se vystřídala řada kapel, tanečníků a breakdancerů, a hráli se různé hry, například o nejrychleji vypité pivo. Druhé místo získal jediný cizinec v soutěži, ale měl k tomu dobré předpoklady, protože to je Němec. Zítra máme v plánu vyrazit na celodenní výlet do národního parku Čchiaksan, který je stopadesát kilometrů od Soulu. Doporučila nám ho paní docentka, že je prý krásnější než Soraksa, tak jsem zvědavý nejen na park, ale i na nás, jak se nám to celé povede.

obr.: soutěž v rychlostí pití piva. Vtipný bylo, když na konci chtěli ukázat, že je láhev prázdná, tak si ji oklopili na hlavu. Jenže ona skoro nikdy prázdná nebyla, takže se všichni zlili pivem.

obr.: soutěž v hádání slov. Tady je napsáno "pchonupeu" a pro ty, co neumí korejsky nebo korejsko-anglicky, tak to znamená "pornoherec".

obr.: holky tancovali opravdu dobře. A navíc to byly kočky.

obr.: vrcholem festivalu bylo vystoupení breakdancerů. Byli naprosto úžasní!

Národní Park Capitol Reef a Národní Monument Staircase Escalante

2010-09-25T13:47:00.007+02:00

Do Národního parku Capitol Reef jsme dorazili velmi pozdě v noci, když jsme v ten den stihli odjet ze Salt Lake City a navštívit parky Arches a Canyonlands. V jednu chvíli nám docházel benzín, takže jsme museli nouzově vzít asi dva galóny za čtyři a půl dolaru za galón, což byl nejdražší benzín ve státech, na jaký jsme narazili. O chvíli později jsme vyděli značku s informací, že dalších sto mil (160 km) nebude čerpací stanice. V Čechách něco nepředstavitelného, ale Amerika má trochu jiné měřítko. My naštěstí z této dálnice jseli na místní silnici a na benzín narazili už po nějakých čtyřiceti kilometrech. Když jsme se ráno probudili a vylezli ze stanu, konečně jsem uviděli nádherný kemp Fruita, oázu v poušti obhospodařovou už 130 let mormonskými osadníky. Teče tu řeka a uprostřed pouště tu pěstují ovoce a zeleninu a dělají vynikající čokoládová lízátka, které si můžete koupit v návštěvnickém centru. A co je vlastně v parku k vidění? Je to zlom zemské kůry, který vytvořil sto mil dlouhý kamenný hřeben zvaný Waterpocket Fold. Samozřejmě naším hlavním cílem bylo vidět tento zlom, což se nám povedlo jen částečně. Na prohlídku parku jsme měli zhruba půl dne, takže šlo o to vybrat co nejvhodnější hike s vyhlídkou na zlom. Takový jsme našli, čtyřhodinový a s vyhlídkou. Když jsme došli na nejvyšší bod naší cesty, viděli jsme jen kousek oné brázdy, protože její hrana byla vyšší než protilehlé hory, ze kterých jsem na ni koukali. Pro cestu dolů zpět k autu se brácha rozhodl jít zkratkou, protože se mu zdálo, že stezka jde nahorů místo dolů. Až po pár minutách mi došlo, jak debilní byl nápad opustit stezku. Cesta dolů se zdála jako víceméně rovná, což byl velký omyl. Nakonec jsem k autu došel, ale musel jsem projít spoustou křoví a proláklin a vůbec jsem si to v tom vedru užil. Když jsme se pak ptali správců parku, odkud můžeme ten zlom nejlépe vidět, tak nám doporučili desítky kilometrů dlouhou nezpevněnou cestu k vyhlídce, na kterou jsme neměli vhodné auto ani dostatek času. Takže jsem park bohužel opustili aniž bychom v podstatě viděli to, kvůli čemu jsme tam přijeli.

obr.: foto u vstupu do parku. Foceno při odjezdu.

obr.: kemp Fruita, oáza v poušti.

obr.: pohled na západní hranu Waterpocket fold.

obr.: takhle vypadá Waterpocket fold zevnitř. Fotka není moje, my takovýhle výhled neměli.

obr.: ještěrky byly naprosto všude a některé dokonce pózovaly.

obr.: Severozápadní hrana Waterpocket fold.

obr.: skákací fotky nesmí chybět.

obr.: jedná náhodně vzniklá, ale krásná fotka.

obr.: i cesta parkem je zážitek.

obr.: geologické vrstvy staré 200 miliónů let odkryté díky zlomu zemské kůry.

Cestou do Bryce kaňonu jsem projížděli další zajímavou oblastí, Národním monumentem Staircase Escalante. Je to sedm a půl tisíc čtverečním kilometrů velká chráněná oblast, ve které se nachází spousta kaňonů a hor a kde se kdysi dávno procházeli dinosauři, jejíchž zkameněliny zde paleontologové nacházejí. A protože tato část je výše položená než Capitol Reef, tak jsme z jedné vyhlídky konečně viděli onu brázdu v zemské kůře Waterpocket Fold.

obr.: celé auto bylo jako jedno velké skladiště věcí.

obr.: i v poušti je život.

obr.: hory v oblasti Staircase Escalante.

obr.: nešlo tudy jen tak projet, každou chvíli jsem museli zastavit a užívat si nádherný výhled.

obr.: i tady mají dechberoucí kaňony.

obr.: dostávat sem elektřinu musel být zážitek.

Národní Park Canyonlands

2010-09-23T13:47:00.004+02:00

Do Země kaňónů jsme jsme přejeli z nedalekého parku Arches. Na okraji kaňonu jsme byli v šest večer a na různých výhlídkách jsme až do úžasného západu slunce strávili dvě hodiny. Výhledy to byly neuvěřitelné, naprosto srovnatelné s mnohem slavnějším Grand Kaňonem, možná krásnější. Na víc nebyl čas, ještě nás čekali asi čtyři hodiny v autě na cestě do národního parku Capitol Reef. Ty dvě hodiny za to ale rozhodně stály, jen se podívejte na ty fotky.

Národní Park Arches

2010-09-22T10:12:00.006+02:00

V národním parku Arches jsme strávili pouze jedno odpoledne a to z několika důvodů. Přestože je nádherný, tak nenabízí až tolik možností výletů a vzhledem k tomu, že jsem ho navštívil už loni, tak jsem měl chuť vidět znova jen nejkrásnější místo parku, kterým je bezesporu světoznámá Delicate Arch. Je to také jediný pořádný výlet, který se dá v parku udělat. Potom jsme se ještě zastavovali u různých zajímavých míst u silnice a podnikali už jen menší vycházky. Nemusím snad připomínat, že to je v poušti a bylo celkem dost velké vedro, díky kterému se zdá klimatizované auto jako mnohem příjemnější místo k životu. A náš program byl navíc neskutečně nabytý, ještě ten samý den večer jsme měli v plánu navštívit další národní park, takže nebyl čas ztrácet čas.

obr.: Utah je sice nádherný, ale cestování po silnicích bez zatáček moc zábavné není. Dvacetikilometrové rovné úseky jsou naprosto normální.

obr.: u vstupu do parku. Všechna tato fota jsou samospouště ze střechy auta.

obr.: Delicate Arch, symbol Utahu a jedna z nejslavnějších přírodních památek celé Ameriky.

obr.: abyste měli měřítko, není to žádný prcek.

obr.: pohled od Delicate Arch na východní část parku.

obr.: podobných neskutečných skalních útvarů je v parku nepočítaně.

obr.: jedno z dvou slavných Oken. Nejspíš to severní.

obr.: výhled z Okna.

obr.: Turret Arch.

obr.: další slavný útvar v parku, Balancující skála. Jen o sedm metrů nižší než Socha svobody.

obr.: písečné duny, které za miliony let zkameněly.

obr.: východní část parku od Courthouse Towers.

Národní Park Grand Teton a Národní Monument Fossil Butte

2010-09-21T13:13:00.007+02:00

Po třech dnech strávených v Yellowstonu jsme přejeli jenom pár kilometrů do národního parku Grand Teton. Ten je proslulý svými horami, které se zvedají z naprosté roviny (ale ve výšce dvou kilometrů) až do výšek přesahující 4000 metrů. Americký prezident Roosevelt označil Grand Teton za nejkrásnější krajinu na světě. Silná slova, ale nejsou daleko od pravdy. My jsme v parku strávili jeden den, během kterého jsme prošli Kaskádový kaňón.

obr.: u krásné brány do parku.

obr.: pohoří Teton Range je součástí slavných Rocky Mountains.

obr.: tímto stylem jsme se stravovali tři týdny v kuse.

obr.: Kaskádový kaňón.

obr.: americké safari pokračovali i tady. Tohle byl měl být Los evropský (aka moose).

obr.: stanovali jsme u jednoho z menších jezer v parku, Jenny Lake.

obr.: náš půjčený Chevrolet Aveo.

Z Grand Tetonu jsme se vrátili zpět do Salt Lake City, vyspali se na hostelu a vyrazili na průzkum Utahských pouští. Než jsme dojeli do národního parku Arches, tak jsem se zastavili v národním monumentu Fossil Butte, kde jsou zkameněliny z doby dinosaurů. Ti se ostatně procházeli po celém středozápadě USA, ale Dinosaurus national monument byl moc velká zajížďka, tak jsme se zastavili aspoň tady.

obr.: bylo tam tak příšerné vedro, že jsem se stačili tak akorát vyfotit u vstupu a na nějaké dlouhé procházky jsme mohli rovnout zapomenout. Navíc na ně nebyl čas.

obr.: Návštěvnické centrum. Všude okolo se před miliony let procházeli dinosauři.

obr.: Uvnitř je muzeum s řadou zkamenělin.

obr.: Krásná, ale nehostinná krajina.