sobota 17. října 2009

Mono Lake a Death Valley

Z Yosemite jsme k jezeru Mono dorazili asi za dvě hodiny a nejdříve jsme se v místní kavárně napojili na wifinu a spojili se světem. Potom jsme vyrazili přímo k tři čtvrtě milionu let starému jezeru, které je tak zásadité a slané, že v něm nežije jediná ryba. Zkoušeli je tam uměle nasadit, ale všechny jim pochcípali. Původně jsme zde chtěli strávit noc, ale na místě nám došlo, že se tam nedá prakticky nic dělat. O koupání nemohla být řeč, navíc celé pobřeží lemoval několik metrů široký pruh z much a dost divně to tam smrdělo.

obr.: jezero Mono se svými obyvateli.



obr.: řádně americky se usmívající turisté.



obr.: vápencové útvary Tufa.



Proč jsme tam vůbec jeli? Protože okolo jezera se nachází vápencové útvary, které vypadají opravdu zvláštně a díky nim stojí jezero za vidění, hlavně za úsvitu či stmívání, ale to jsme prošvihli. Nakonec jsme u jezera nebyli ani hodinu, protože tam bylo nesnesitelné vedro a rozhodli jsme se, že si aspoň najedeme pár kilometrů dopředu do Death Valley a Las Vegas. Cestou jsme se stavili v Panamint Spring u nějakých Mexičanů na pizze. Martin dostal pití zadarmo, protože ze sebe dostal větu ve španělštině a tím se stal jejich celoživotním druhem. Obsluha byla vůbec fajn, asi tam moc Čechů nechodí a tak je mají rádi. Jedna středně velká stála šílených dvacet dolarů, ale byla to ta nejlepší a největší (spíše nejširší, na šířku měla si čtyři centimetry, nekecám) pizza, jakou jsem v životě jedl. A jsem si tím naprosto jistý, protože kromě tohoto oběda jsem ji měl ještě k večeři, ráno ke snídani a ještě k jednomu obědu.

obr.: pizzu jsme následující den jedli všichni a všude.



Protože už bylo docela pozdě, bylo nutný se rozhodnout, kde budeme spát. Našli jsme si na mapě nějaké kempy v Death Valley a zamířili k nim. Něco po deváté a už v naprosté tmě jsme dorazili na místo, kde jsme na recepci zjistili, že všechny chatky (nejspíše klimatizované) jsou plné a nezbývá než jet do klasického kempu a postavit si tam stan. V takových Yosemitech to byl nejlepší způsob nocovaní, ale to bylo v horách. Death Valley neboli Údolí smrti, je něco trochu jiného. Jde o obrovskou poušť na jednom z nejníže položených míst na světě, a když jsme přijížděli ke kempu, tak palubní počítač ukazoval venkovní teplotu přes čtyřicet stupňů.

obr.: opravdu příjemná teplota pro spaní pod stanem. A nebylo to nejvíc, co jsme zažili.



Naivně jsme se domnívali, že se s přibývající nocí bude klesat, ale ona místy stoupala, jak jsme klesali do nižších míst. Venku bylo takové vedro, že se nedala udržet ruka na okně auta, a to myslím za jízdy a zevnitř. Proto nás myšlenka na spaní v těchto podmínkách přiváděla k záchvatům smíchu. Nakonec jsme se s tím smířili a brali to jako noc, na kterou nikdy nezapomeneme. A to se taky vyplnilo. Zatímco chatky byly plné, v kempu jsme byli jenom my a dva Němci, kteří spali vedle nás ve spacácích. Zpocený jako s odpuštěním prase jsem byl už jenom ze stavění stanu, ale nechtěli jsme spát prostě venku, protože Údolí smrti není až tak mrtvé a nechtěl jsem se seznamovat s místní faunou.

obr.: mladí a krásní? Spíše smradlaví, zpocení, špinaví a neoholení. Ale šťastní.



Asi po dvou minutách pokusu o usnutí jsem se na karimatce koupal ve vlastním potu, což ale vzhledem k tomu, že se nikdo z nás už tři dny nesprchoval, nebyla taková hrůza. Nakonec se mi podařilo na pár (asi dvě) hodin usnout, ale nebyl to zrovna ten nejlepší spánek, co jsem kdy zažil. Protože jsme vlastně ten den neviděli z Death Valley vůbec nic (celé jsme ho projížděli už za tmy), tak jsme druhý den vstali hodně brzo (asi ve čtyři) a jeli se na pár míst podívat. A taky jsme chtěli co nejdříve z téhle pece vypadnout, i když jsme si nakonec moc nepomohli, protože v Las Vegas byla teplota skoro stejná. Ke snídani jsem si dal kousek své pizzy, která se mi původně zdála strašně drahá, ale jako jídlo na celý den byla nakonec cena celkem v pohodě. Zamířili jsme ke Golden Canyonu (aspoň si myslím, že to byl on) a vyrazili na menší turu.

obr.: průzkumník Martin běží vstříc světlým zítřkům a další duně.



Bylo to jen dvě míle tam i zpátky a skoro žádné převýšení, ale jak se zvedala teplota a my pořád ne a ne dojít k cíly a krajina byla pořád stejná, tak jsme vylezli na hřbet těch dun, abychom se rozhlédli a skončilo to tím, že jsme šli několik set metrů po dunách, udělali skákací fotky a šli zpátky do auta.

obr.: předmět doličný.



obr.: jedna podmořská skupinovka.



Autem jsme si ještě projeli Artist drive, což byla jednosměrná cesta uprostřed skal. Byla několik kilometrů dlouhá, velmi klikatá a s velkými prohlubněmi a nádherným výhledem na okolí. Než jsme opustili Údolí smrti, stavili jsme se ještě u Badwater Basin neboli Bažiny se špatnou vodou. S nadmořskou výškou nebo spíše hloubkou 86 metrů pod úrovní moře jde o jedno z nejníže položených míst na naší planetě a nejnižší místo v Severní Americe.

obr.: Špatná voda v Údolí smrti. A přitom takové krásné místo.



Špatná voda je to proto, že je plná soli a tudíž nepitná, proto ji nejstarší cestovatelé pojmenovali Špatná voda. Celé je to v podstatě obrovská solná pláň s pouze jedním maličkatým jezírkem u kraje. Nedalo mi to a musel jsem si oblíznout zem. Je to fakt sůl, nekecaj. Potom jsme už jenom tři a půl hodiny jeli ke slavné Hooverově přehradě a do města hříchů Las Vegas.

obr.: zatímco u nás jsou u dálnic billboardy na nové ledničky, v Nevadě na utíkající vrahy. Jiný kraj, jiný mrav.

2 komentáře:

radobyelfka řekl(a)...

Haha, chudacci ty ryby...

Rozumela sedm dobre, za ti Nemci spali VE spacakach???
No sem si jista, ze na to fakt nikdy nazapomenes.

Btw, museli ste tam bejt skoro ve stejnou dobu, jako moje segra (a taky mate zatim stejnou trasu)

Vojta řekl(a)...

Ahoj,

oni se spíše k těm spacákům tulili, než že by spali přímo v nich. A byli nazí:)

Ona spousta lidí jede podobnou trasu, protože tam jsou ty nejkrásnější a neznámější místa. Taky jsem potkávali docela dost Čechů, kteří jeli podobnou trasu, ale třeba v protisměru:)